ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.186.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 186/2016-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podali obvinění P. K . , a D. D . , rozená Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 92/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje , aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237 , byli obviněný P. K. a D. D. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
dne 18. 10. 2012 kolem 11.20 hodin v H., okres T., v areálu střelnice provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem Teplice, poté, kdy obžalovaný P. K. jako správce střelnice zjistil, že i přes jeho nepřítomnost bylo v prostorách areálu střelnice v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí (dále pouze ČIZP) vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů jejími pracovníky započato místní šetření, společně přijeli vozidlem do areálu střelnice, a přestože na místě již přítomní inspektoři ČIŽP poškození E. S., a V. Z., jim jednak slovně a jednak předložením příslušného služebního průkazu prokázali svou totožnost a příslušnost k ČIŽP a sdělili jim svůj záměr v areálu střelnice pokračovat v již započatém výše zmíněném místním šetření, v úmyslu zabránit poškozeným v dalším pokračování kontrolní činnosti a její obrazové dokumentaci, nejprve oba obžalovaní začali oba poškozené vulgárním způsobem slovně napadat a vykazovat z areálu střelnice, obžalovaný P. K. přitom opakovaně vrazil rukama do těla poškozené E. S., vytrhl jí z ruky služební fotoaparát zn. Olympus, typ C-5000 ZOOM obsahující i paměťovou kartu a baterii, vše v hodnotě 5 960 Kč, a poškozeného V. Z., který se mu snažil fotoaparát odebrat nazpět, uchopil rukou za oděv pod krkem a přitlačil jej na karoserii vozidla, přesto se poškozenému V. Z. nakonec podařilo obžalovanému fotoaparát odebrat a předat jej zpět poškozené E. S., na což obžalovaná D. D., která mezitím vulgárně nadávala poškozené E. S. a vražením rukama do jejího těla poškozené bránila v pořizování obrazové dokumentace incidentu na mobilní telefon, reagovala tak, že předmětný fotoaparát poškozené E. S. opět z rukou vytrhla, nakonec oba obžalovaní i s odcizeným fotoaparátem nastoupili do svého vozidla a popojeli opodál, vyjmuli z fotoaparátu paměťovou kartu a baterii, poté se vrátili nazpět, fotoaparát bez paměťové karty a baterie poškozeným vrátili a z místa odjeli, tímto jednáním způsobili škodu na majetku vlastníkovi fotoaparátu, poškozené České inspekci životního prostředí, Oblastnímu inspektorátu Ústí nad Labem, IČ: 41693205, poškození E. S. a V. Z. pak jednáním obžalovaných neutrpěli zranění, která si vyžádala lékařského ošetření.
2. Obvinění byli za uvedené jednání odsouzeni podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo oběma obviněným uloženo, aby ve lhůtě podmínečného odsouzení podle svých sil, výdělkových možností a schopností uhradili společně a nerozdílně škodu, kterou trestným činem způsobili.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. K. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto spoluobviněného a současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání spoluobviněné D. D.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Tichého dovolání , v nichž obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
5. Obviněný P. K. předeslal (část II.), že odvolací soud svůj závěr o zrušení napadeného rozsudku učinil na základě úvahy, že trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2013, č. j. 2 T 92/2013-123, nabyl právní moci, čímž vytvořil překážku věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Závěr odvolacího soudu podle jeho přesvědčení vyvěrá z „nesprávného posouzení práva na spravedlivý proces“ . Obviněný akcentuje vadnou úvahu odvolacího soudu, který zaměňuje hmotně právní účinky právních skutečností a s tím spojený běh času s úpravou konce lhůty procesně stanovené, po kterou trvá právo na podání odporu proti trestnímu příkazu, na jejíž počátek nemá vliv způsob určení jejího konce.
6. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo podat odpor proti trestnímu příkazu vzniká (až) doručením jeho opisu. Podle jeho názoru, pokud jde o počítání lhůt, trestní řízení pro své účely definuje jen okamžik, kdy určitá lhůta končí a co je s ní spojeno, přičemž toto nutně nemusí být shodné s dobou trvání (existencí) práva, které lze ve lhůtě vykonat. Z toho dovozuje, že trestní řád nespojuje právo na podání odporu proti trestnímu příkazu s okamžikem jeho doručení. Trestní řád o počátku běhu lhůty k podání odporu neuvádí nic a podle něj tato počíná již okamžikem vydání (vyhotovení) trestního příkazu.
7. Přiměřeného použití dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. se obviněný domáhá proto, že podle něj odvolací soud jeho odvolání věcně vůbec neprojednal.
8. Obviněná D. D. (s ní však i obviněný P. K.) namítá (část III.), že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému posouzení počínání pracovníků České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), neboť jejich postup byl zcela protiprávní. Poukazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny a správní řád a namítá, že na soukromém pozemku se působení orgánů státní správy při kontrolní činnosti může stát pouze s vědomím kontrolované osoby. Při vstupu na pozemek (to však pozemek volně přístupný, nikoli ale do areálů a jiných celků) se musí pracovníci orgánů ochrany přírody prokázat při výkonu své pracovní činnosti služebním průkazem. Navíc střelnice je stavbou, zkolaudovanou nemovitostí, což podle ní vůbec vylučuje kompetenci ČIŽP. O právu volného vstupu bez vědomí a souhlasu vlastníka zde vůbec nelze uvažovat. Nešlo o pozemky, u nichž lze realizovat vstup bez souhlasu vlastníka (nájemce), a mylný je i ten výklad, že vstup na cizí pozemky je vlastně volný a postačí pouhé prokázání se průkazem pro jakýkoli pohyb na nich. Zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 38/2014 a zdůrazňuje, že státní orgán může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje. ČIŽP nemá podle dovolatelky žádnou pravomoc působit na jiných nemovitostech, než na volných pozemcích, a i zde je limitována, neboť mj. musí jít o ochranu přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. Zpochybňuje splnění podmínek místního šetření a ohledání vymezených ve správním řádu, neboť účastníci řízení musí být k ohledání přizváni, mohou klást otázky, musí být sepsán protokol a podobně. Lze sice dospět k závěru, že pracovníci ČIŽP své počínání jako místní šetření deklarovali, soud měl nicméně zkoumat, zda jejich počínání splňuje zákonné požadavky. Vniknutí pracovníků ČIŽP do areálu střelnice přes nepřítomnost obviněného P. K. bylo svévolným, protiprávním činem, v jehož rámci nemohlo dojít k žádné kontrolní činnosti, ale jen k nezákonnému seznamování se s cizím majetkem. Bylo-li pak započato s něčím, co pracovníci označovali za místní šetření, šlo jen o pokračování v nedovoleném pobytu v areálu a nedovoleném nahlížení do soukromého majetku třetích osob, v němž se nachází věci značné hodnoty. Pokud se snad poškození po příjezdu dovolatelů do areálu slovně a předložením průkazu prokázali, učinili tak opožděně, nehledě k tomu, že byli povinni uposlechnout pokynu správce, provozovatele a nájemce střelnice (obviněného K.), nikoli pokračovat v kontrole. Pouze protiprávní jednání poškozených pracovníků ČIŽP zcela ignorujících pokyny obviněných vedlo k jejich popisované aktivitě. Šlo tedy o exces státního orgánu spočívající v porušení zákona, kteréžto jednání však nepožívá zvýšené ochrany. To lze dovodit např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 629/2015.
9. Obvinění zpochybňují subjektivní stránku, neboť z jejich strany nešlo o to, aby poškozeným bylo zabráněno v pokračování kontrolní činnosti a v pořizování obrazové dokumentace. Jejich snahou bylo docílit toho, aby pracovníci ČIŽP překračující svou pravomoc prostor opustili a nepořizovali fotodokumentaci.
10. Obvinění závěrem dovolání navrhli, aby dovolací soud napadené výroky usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, a v případě obviněné zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tuto podle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby v celém rozsahu zprostil, v případě obviněného buď věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně ho podle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby v celém rozsahu zprostil.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. K dovolání obviněné sdělil, že její námitky zaměřené na zpochybnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, jež sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nepovažuje za důvodné.
13. V návaznosti na ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §127 odst. 1 písm. d) a §127 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce zmínil, že pokud dovolatelé poukazují na exces, tedy údajné protiprávní jednání poškozených pracovníků ČIŽP, který má vylučovat kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jakožto správce, provozovatel a nájemce střelnice byl řádně vyrozuměn o prováděném kontrolním šetření pracovníků ČIŽP, jež mělo být konáno vzhledem k předchozím stížnostem občanů na podezření z ukládání nedovolených odpadů v areálu střelnice. K tomuto jednání byl obviněný rovněž přizván. Původně přislíbil účast, posléze ji zrušil s tím, že se v dohodnutý čas nedostaví. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že poškození se řádně legitimovali jak svědku Zákutnému, o němž se původně domnívali, že je to obviněný, tak i oběma obviněným poté, co se tito na místo výkonu kontrolní činnosti dostavili.
14. Za nesprávný podkládá státní zástupce argument dovolatelů, že do areálu střelnice poškození vůbec neměli vstupovat, neboť ČIŽP nemá žádnou pravomoc působit v jiných nemovitostech, než na volných pozemcích. Z ustanovení §75 a §80 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů vyplývá, že ČIŽP je jedním z orgánů ochrany přírody, přičemž v rámci své působnosti kontroluje, jak jsou orgány veřejné správy vyjma ústředních orgánů, právnickými a fyzickými osobami dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany přírody a krajiny. V této souvislosti mj. zjišťuje a eviduje případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání. Je oprávněna rovněž vyžadovat prokazování původu a totožnosti chráněných rostlin či živočichů podle §54 tohoto zákona, ukládat opatření podle §66 tohoto zákona (tj. určovat podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat), rozhodovat o možnosti a podmínkách uvedení do původního stavu podle §86 odst. 1 tohoto zákona, ukládat povinnost provést přiměřená náhradní opatření podle §86 odst. 2 tohoto zákona, a odebírat nedovoleně držené jedince (chráněné rostliny či živočichy) podle §89 tohoto zákona. K plnění těchto zákonem uložených úkolů je logicky nezbytné, aby pracovníci ČIŽP mohli, po splnění patřičných podmínek, vstoupit do prostor, kde je důvodné podezření, že je činností konkrétní osoby ohrožováno životní prostředí. Opačný výklad by vedl až k absurdním situacím, kdy by ČIŽP fakticky nemohla plnit úkoly jí svěřené, a to jen proto, že majitel oploceného pozemku se stavbou odmítá její pracovníky na místo vpustit.
15. Z citovaných skutkových zjištění a vědomí dovolatelů, že je prováděno šetření ohledně navážení odpadu do prostor střelnice, podle státního zástupce plyne, že napadení pracovníci ČIŽP E. S. a V. Z. byli v konkrétní situaci úředními osobami správního úřadu s celostátní působností (ČIŽP), a byli tedy nadáni příslušnou pravomocí k výkonu veřejné moci v zájmu ochrany přírody a krajiny. Danou skutečnost oba obvinění velmi dobře věděli, neboť poškození se jim řádně legitimovali (a navíc obviněný P. K. o plánované kontrole věděl předem). Oba poškození vykonávali svou pravomoc řádně a požívali tak ochrany úředních osob ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud za této situace byli při výkonu své pravomoci a provádění kontrolní činnosti napadeni a byl jim za užití násilí odcizen fotoaparát v hodnotě vyšší než 5 000 Kč – a to jen proto, aby nemohl být pořizován obrazový záznam z kontroly – lze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku §205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku.
16. Dovolání obviněného nepokládá státní zástupce za příliš přehledné, což přisuzuje skutečnosti vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku ohledně obou spoluobviněných. Jeho námitky – při odhlédnutí od části III., jež se primárně má týkat obviněné – obsažené v části II. dovolání podle něj pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
17. Pokud obviněný na straně dovolání zmiňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a tento dovolací důvod blíže nekonkretizuje, bylo by možno analogií dovodit, že zpochybňuje právě skutečnost, že odvolací soud jeho odvolání věcně neprojednal, ačkoli tak učinit měl. Za toho stavu by takovou námitku bylo možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., alternativa první, podřadit. Ačkoli rozhodnutí odvolacího soudu v té formě, v jaké bylo ohledně obviněného učiněno, výslovně nespadá pod žádné z rozhodnutí ve věci samé, jak jsou vymezeny v §265a tr. ř., z povahy rozhodnutí lze dovodit, že odvolání obviněného nebylo vyhověno a opravný prostředek byl odmítnut. Analogií by takové rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno považovat za rozhodnutí podřaditelné pod §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Pak by dovolání bylo přípustné.
18. Uplatněné argumentaci lze přisvědčit. V projednávané trestní věci bylo usnesením policejního orgánu ze dne 9. 1. 2013 zahájeno trestní stíhání obviněného P. K. (a spoluobviněné D. D.). Usnesení jim bylo doručeno dne 21. 1. 2013. Na č. l. 41-42 jsou založeny plné moci ze dne 22. 11. 2012 (K.) a 14. 1. 2013 (D.), které oba obvinění udělili témuž obhájci, konkrétně JUDr. Josefu Tichému. Obhájce byl poté mj. účasten výslechů obviněných, v průběhu trestního řízení činil návrhy, jeho prostřednictvím podali obvinění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, za účasti obhájce proběhlo společně s oběma obviněnými dne 22. 3. 2013 prostudování spisu po skončení vyšetřování. Po podání obžaloby vyhotovil Okresní soud v Teplicích dne 30. 5. 2013 trestní příkaz, který následně rozesílal oběma obviněným a jejich obhájci. Obviněná D. D. trestní příkaz převzala dne 21. 6. 2013, obhájci JUDr. Tichému byl trestní příkaz doručen dne 10. 7. 2013 a obviněnému P. K. až dne 16. 7. 2013. Jak lze dovodit z listinných materiálů na č. l. 127-131 spisu, dne 28. 6. 2013, tedy v mezidobí mezi doručením trestního příkazu obviněné D. D. na straně jedné, a jeho doručením obhájci a obviněnému P. K., byla k poštovní přepravě předána obálka obsahující odpor obou obviněných. Obálka byla podle připojeného razítka odeslána přímo obhájcem JUDr. Josefem Tichým, přičemž z argumentace uvedené v odporu je zřejmé, že odpor je podáván (prostřednictvím tohoto obhájce, který jej i podepsal) oběma obviněnými. Argumentace v odporu je věcná, je zde uvedeno i č. j. trestního příkazu, a vyplývá z něj, že obhájce JUDr. Josef Tichý a obviněný P. K. se s trestním příkazem, který byl do té doby fyzicky doručen jen obviněné D. D., seznámili. V závěru odporu je oběma obviněnými vysloveno přesvědčení, že se žádného trestného činu nedopustili a že to bude v rámci soudního řízení prokázáno. Z toho je možno dovodit, že bylo vůlí obviněného P. K. tento odpor podat a u hlavního líčení se hájit.
19. Odvolací soud na stranách 5-6 dovolání s odkazem na znění §314g tr. ř. (a rovněž s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 272/2005, který však podle státního zástupce primárně řešil odlišný problém) dovodil, že odpor nelze podat dříve, než je obviněnému či jeho obhájci trestní příkaz doručen, a je možno jej podat pouze ve lhůtě do osmi dní po takovém posledním doručení a nikoli dříve ani později. V předmětné trestní věci je však nepochybné, že obhájce JUDr. Josef Tichý a s velkou pravděpodobností i sám obviněný P. K. již v době podání odporu byli s trestním příkazem a s možností podat proti němu odpor seznámeni. Státní zástupce usuzuje – při vědomí odlišností mezi trestním příkazem a rozsudkem, potažmo odporem a odvoláním, a úpravy v ustanovení §314e odst. 7 věta druhá tr. ř. – že obdobně jako lze rozsudek po vyhlášení napadnout odvoláním, a to i před doručením jeho písemného vyhotovení (nejpozději však do osmi dnů od doručení), není vyloučeno, aby obviněný – přestože jemu ani obhájci fakticky vydaný trestní příkaz ještě formálně nebyl doručen, nicméně s jeho obsahem se seznámil – tento trestní příkaz napadl odporem. Učinit tak může nejpozději do osmi dnů po jeho doručení jemu či jeho obhájci (podle toho, které doručení bylo pozdější), přičemž tato lhůta určuje jen nejzazší okamžik, do kdy je třeba odpor podat tak, aby bylo možno považovat jej za řádně uplatněný opravný prostředek, se všemi účinky s tím spojenými. Oporem podaným obviněným včas a v souladu s §314g odst. 2 tr. ř. byl trestní příkaz i ve vztahu k němu zrušen.
20. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ohledně obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 To 23/2015, jakož i všechna rozhodnutí na tuto část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
21. Obvinění v reakci na toto vyjádření v replice zpracované jejich obhájcem zdůraznili, že při hodnocení otázky výkonu pravomoci státních orgánů nelze pomíjet normy veřejného práva, a poukázali na záměnu oprávnění, která se jako nesprávné východisko projevuje i ve vyjádření státního zástupce. Za legální podle nich nemůže být pokládáno vniknutí do areálu určitého subjektu, (a) bez souhlasu vlastníka, (b) bez příslušného rozhodnutí správního orgánu nebo (c) bez podmínek hrozícího prodlení. K zachování práva nedostačuje, aby státní orgán umožnil „přizváním“ účast na úkonu. Šlo o areál, v němž byl pohyb nebezpečný. Neakceptovatelné je, aby státní orgán (bez nutnosti okamžitého zásahu proti hrozícímu nebezpečí), fakticky využil nepřítomnosti (a nedostatečné informovanosti) oprávněné osoby (P. K.) a do areálu pronikl tajně a poté se volně na cizím majetku pohyboval. Obdobně není přijatelné, aby Nejvyšší správní soud vázal i v otevřené krajině vstup státního orgánu na pozemek na předchozí průkaz státního orgánu vlastníku (viz rozhodnutí sp. zn. 5 As 38/2004-74) a zde k oprávněnosti vstupu do areálu střelnice (tedy na stavu s obecně známým omezením bezpečného pohybu), postačilo (sporné) „prokázání se“ ex post – navíc, kdy jsou pohybující se osoby správcem střelnice identifikovány jako narušitelé a je proti nim veden zákrok. Závěr obsažený ve vyjádření státního zástupce by mohl být akceptovatelný, pokud by šlo o volnou krajinu a pozemek ve vlastnictví státu. V hodnocené situaci šlo o soukromý pozemek, na který vstupoval státní orgán. Ten si sice může sjednat vstup i při nesouhlasu vlastníka či nájemce, ale nikoliv svévolným vniknutím. Takové vniknutí nemůže zhojit ani předchozí „přizvání“ správce do jeho vlastního areálu, k činnosti, která zde bude, bez jeho souhlasu a vědomí vykonávána. Je i nepřípadné, že informace (nejasného obsahu) byly za orgány ČIŽP předávány starostkou obce. Konfliktní situace, u obviněných kriminalizovaná, vznikla jen tím, že jednání úředních osob zcela vybočilo z řádného (a rozumného) postupu, který lze obecně od orgánů státní správy a obce očekávat. V posuzovaném případě šlo o exces (svévoli moci), což bylo v dovolání podrobně rozvedeno.
22. Obviněný vyslovil souhlas se závěry obsaženými ve vyjádření státního zástupce, které se vztahují ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o jeho dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. (u obviněného podle cit. ustanovení per analogiam – viz část IV.) Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
A) K dovolání obviněného
31. Protože v případě obviněného bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jeho odvolání způsobem atypickým, resp. obvykle se nevyskytujícím (tj. zrušením celé odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně týkající se tohoto obviněného bez dalšího), bylo třeba nejprve vyhodnotit, zda jeho dovolání je možno pokládat za dovolání přípustné, tj. takové, jež je podáno vůči některému z rozhodnutí vymezených zněním §265a tr. ř.
32. Z ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g ).
33. V daném směru je nutno konstatovat, že napadené usnesení sice není pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé , jak tento zákonný pojem odstavce prvého zmíněného ustanovení (§265a) konkretizuje taxativní výčet jeho typů obsažený v odstavci druhém, ale je rozhodnutím soudu odvolacího, čímž je splněna zákonná podmínka odstavce prvního ( jestliže soud rozhodl ve druhém stupni ). Kladný závěr o přípustnosti dovolání vyžaduje zásadně i splnění další zákonné podmínky ( a zákon to připouští ). Ve věci posuzované (s ohledem na nemožnost podřazení rozhodnutí, resp. v něm obsaženého výroku, pod některou z alternativ odstavce druhého) by bylo nutno – pokud by Nejvyšší soud lpěl na toliko jazykovém (a doslovném) výkladu §265a tr. ř. – dospět k závěru negativnímu. Rozhodnutím o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. jeho odmítnutím pro nepřípustnost, by však byl popřen smysl zákonné úpravy, která umožňuje obviněnému dosáhnout přezkoumání pravomocných rozhodnutí zásadního významu (rozhodnutí meritorních) Nejvyšším soudem.
34. Právní úprava obsažená v trestním řádu umožňuje obviněnému dosáhnout přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, splní-li podmínky kladené na řádné (a mimo jiné i včasné) podání odvolání. Nezákonné odepření přístupu k soudu druhého stupně, které představuje případ, kdy je odvolání obviněného (stejně tak i státního zástupce) odmítnuto, aniž byly splněny podmínky §253 odst. 1 tr. ř. (v důsledku čehož nabude právní moci a stane se vykonatelným rozsudek soudu prvního stupně), zakládá důvod dovolání podle §265a odst. 1 písm. l ) tr. ř. Vadný procesní postup odvolacího soudu je důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
35. Právní stav, který nastal v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného, je se situací výše popsanou zcela srovnatelný, byť není identický. V případě prvním jsou důsledky trestní odpovědnosti obviněného (byl-li řádným opravným prostředkem napaden rozsudek odsuzující) vyjádřeny v odvoláním nedotčeném rozsudku nalézacího soudu, v případě posuzovaném tyto důsledky zakládá trestní příkaz, který se podle názoru soudu odvolacího stal pravomocným. Z hlediska svého obsahu (a mimo jiné i dopadu na obviněného) jsou obě zvažované situace prakticky shodné. Lze totiž poukázat na to, že – z důvodů, jež jsou vyloženy v odůvodnění usnesení odvolacího soudu – obdobně jako při aplikaci ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem (při důvodném uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. aplikaci vadné) i ve věci posuzované
a) nedošlo k věcnému přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku soudem druhého stupně,
b) po rozhodnutí odvolacího soudu existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí (trestní příkaz), které vymezuje trestní odpovědnost obviněného v něm označenými trestnými činy (přečiny) a ukládá mu trestně právní sankci.
36. Umožňuje-li zákon, aby dovolatel dosáhl přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem v případě, kdy odvolací soud nesprávně rozhodl o zamítnutí či odmítnutí jeho odvolání [dovolací důvod podle §265a odst. 1 písm. l ) tr. ř.], pak je žádoucí, aby tuto možnost měl i obviněný v případě posuzovaném, a to pro obsahovou shodu rozhodnutím odvolacího soudu navozené procesní situace. Protože o přípustnosti jeho dovolání nelze rozhodnout na podkladě existující právní úpravy (ani jejím extenzivním výkladem), byla přípustnost dovolání obviněného dovolacím soudem dovozena na základě přípustné analogie bonam parte §265a odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Námitky, které obviněný ve svém dovolání vznesl, nedovolují [při analogickém použití ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v rámci hodnocení podřaditelnosti jím uplatněné dovolací argumentace pod příslušný důvod dovolání], aby o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud formou jeho odmítnutí. Na jejich podkladě proto dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti dovolání.
38. Skutková zjištění odvolacího soudu týkající se data vydání trestního příkazu, doručení jeho opisu dovolatelům i jejich obhájci, data a způsobu podání odporu vůči němu, jak jsou uvedena v odůvodnění jeho usnesení na str. 5, resp. zmíněna ve vyjádření státního zástupce k dovolání (bod 18. tohoto usnesení) odpovídají skutečnosti. Právní závěr odvolacího soudu, který ve vztahu k nim dovodil, tj. nabytí právní moci trestního příkazu v důsledku toho, že v období, kdy lze odpor účinně podat (podle odvolacího soudu nejdříve po doručení opisu trestního příkazu obviněnému či jeho obhájci), tento podán nebyl, dovolací soud nesdílí.
39. Vyšel-li odvolací soud z premisy, že účinky odporu (§314g odst. 2 tr. ř.) ve věci posuzované nenastaly v důsledku toho, že odpor nebyl obviněným, resp. ani jeho obhájcem za něj, podán v období od 10. 7. 2013 [ „Obhájce obviněného může za obviněného ve smyslu §41 odst. 2 tr. ř. podat odpor proti trestnímu příkazu ještě před jeho doručením obviněnému v případě, že mu trestní příkaz byl doručen dříve, než byl doručen obviněnému. Počátek lhůty pro podání odporu ve smyslu ustanovení §314g odst. 1 tr. ř. je vázán na doručení obhájci stěžovatele (nález ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 272/2005…). Obhájci obžalovaného P. K. byl opis trestního příkazu doručen dne 10. 7. 2013. Lhůta pro podání odporu by ve smyslu §41 odst. 2 tr. počala obhájci obviněného běžet tímto okamžikem.“ ] do 24. 7. 2013 ( „V zákonné lhůtě, která by obžalovanému P. K. uplynula dne 24. 7. 2013, či jeho obhájci dnem 18. 7. 2013, nebyl odpor proti uvedenému trestnímu příkazu podán.“ ), pak dovozený právní závěr je vadný. Za závěr odůvodněný by mohl být pokládán pouze tehdy, pokud by do data 24. 7. 2013, kdy uplynula zákonná lhůta k podání odporu počítaná od data doručení trestního příkazu obviněnému, nebyl obviněným, případně za něj jeho obhájcem, podán žádný odpor. O takovou situaci však ve věci posuzované nejde.
40. Základem, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o odvolání obviněného, je jeho tvrzení, že do 16. 7. 2013 obviněnému, resp. do 10. 7. 2013 jeho obhájci, „nevzniklo právo podat odpor vůči trestnímu příkazu“. Tento právní závěr vyvodil odvolací soud z faktu, že obviněnému nebyl „v danou dobu (tj. ke dni podání odporu za oba obviněné jejich obhájcem) uvedený trestní příkaz doručen, nenastaly účinky spojené s jeho doručením… a nezačala běžet osmidenní lhůta, v níž mohl své právo uplatnit“.
41. Odvolací soud činí vadný právní závěr, pokud usuzuje, že účinné podání odporu obviněným je vyloučeno před datem doručení jeho opisu (tj. spojuje-li počátek běhu lhůty k podání odporu až s účinky, které v podobě účinků spojených s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému stanoví §314e odst. 7 věta druhá tr. ř.). Ze zákona nic takového dovodit nelze, poukaz na nález Ústavního soudu je nepřípadný, neboť odvolacím soudem zmiňovaný závěr v nálezu obsažený, že „ počátek lhůty pro podání odporu ve smyslu ustanovení §314g odst. 1 tr. ř. je vázán na doručení (trestního příkazu) obhájci“ , nelze vykládat tak, že by tomuto okamžiku předcházejícímu podání odporu bylo právním úkonem nulitním. Závěr, který Ústavní soud učinil, se vztahoval k otázce počítání lhůty k podání odporu a ve věci, v níž byl vysloven, byl reakcí na zjištěné denegatio iustituae ze strany soudu, které spočívalo v odmítání soudu reagovat aktivitou (nařízením hlavního líčení) na odpory podané dalšími dvěma obhájci obviněného, které soud, v důsledku vadného vyhodnocení otázky zastoupení obviněného dalším obhájcem, jemuž vůbec nebyl opis trestního příkazu doručen, považoval za opožděně podané. Citovaný právní závěr je proto třeba vztahovat k označené otázce (správnému vyřešení otázky ne/uplynutí lhůty k podání odporu) a nikoli k otázce, kdy vzniká obviněnému právo podat odpor (jak učinil soud odvolací). Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je navíc vnitřně rozporné, neboť na straně jedné vychází z účinků odsuzujícího rozsudku, které se pojí s okamžikem doručení trestního příkazu obviněnému, na straně druhé připouští účinné podání odporu obhájcem obviněného v době od 10. 7. 2013, tedy v době tomuto okamžiku (16. 7. 2013) předcházející.
42. Trestní řád nestanoví okamžik, od něhož je možno trestní příkaz napadnout účinně odporem. Z úpravy obsažené v §314e a násl. tr. ř. je třeba dovodit, že právní důsledky má již samotné vydání trestního příkazu samosoudcem [připomenout je nutno, že obsahovou náležitostí trestního příkazu je mimo jiné den a místo vydání trestního příkazu - §314f odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť zákon výslovně upravuje i situace, které mohou nastat před doručením trestního příkazu obviněnému (např. §314g odst. 4 tr. ř.). Existence trestního příkazu po jeho vydání samosoudcem je nezpochybnitelná (jako individuální akt aplikace práva je doručován osobám uvedeným v §314f odst. 2 tr. ř.), právem napadnout je odporem mají osoby uvedené v §314g odst. 1 věta první tr. ř. bez ohledu na obviněného, resp. okamžik doručení trestního příkazu této osobě. Není důvod jakkoli zpochybňovat to, že byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor (tj. např. státním zástupcem v okamžiku předcházejícím doručení trestního příkazu obviněnému, při dodržení osmidenní lhůty počítané od jeho doručení) , trestní příkaz se tím ruší – §314g odst. 2 věta první tr. ř.
43. Účinné podání odporu proti trestnímu příkazu není vázáno na doručení jeho opisu osobě oprávněné k podání tohoto opravného prostředku. Účinky spojené s jeho podáním (§314g odst. 2 tr. ř.) nastávají i tehdy, pokud oprávněná osoba odpor podala v období následujícím po vydání trestního příkazu samosoudcem, avšak ještě před doručením jeho opisu této oprávněné osobě.
44. Podal-li proto obviněný prostřednictvím svého obhájce odpor (č. l. 127-130), v němž jsou uvedeny skutečnosti reagující na vydaný trestní příkaz (přesné označení soudu, který ho vydal, čísla jednacího, popisu skutku, jímž byli obvinění shledáni vinnými, právní kvalifikace atd.), pak je zjevné, že takto podaný odpor přivodil právní důsledky upravené §314g odst. 2 věta první tr. ř. nejen u obviněné, jak uzavřel soud odvolací, ale i u obviněného. Nepochybil proto okresní soud, pokud hlavní líčení nařídil ve vztahu k oběma obviněným.
45. Protože vadným je jak právní závěr odvolacího soudu, že trestní příkaz vůči obviněnému nabyl právní moci, tak na podkladě tohoto závěru učiněné rozhodnutí, jímž rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, shledal dovolací soud důvod ke kasačnímu zásahu. V důsledku naplnění dovolacího důvodu §265a odst. 1 písm. l ) tr. ř. per analogiam tr. ř. zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
46. Úkolem nalézacího soudu je znovu věc obviněného projednat, provést dokazování v rozsahu nastíněném v bodě 67 tohoto usnesení a poté, při zhodnocení důkazů již dříve provedených s důkazy nově opatřenými, o vině dovolatele znovu rozhodnout, a to při uvážení toho, co je Nejvyšším soudem uvedeno v souvislosti s posouzením důvodnosti dovolání obviněné (část B).
B) K dovolání obviněné
47. Rovněž dovolací argumentaci obviněné shledal Nejvyšší soud způsobilou k naplnění uplatněných dovolacích důvodů, tj. takovou, jež vylučuje, aby o jejím dovolání bylo rozhodnuto některou z alternativ upravených v §265i odst. 1 tr. ř., tzn. odmítnutím dovolání. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v části týkající se této dovolatelky způsobem upraveným §265i odst. 3 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i její dovolání je důvodné .
48. Podstata tohoto konstatování spočívá ve zjištění, že se soudy nižších stupňů nedostatečným způsobem vyrovnaly s tou části námitek obviněné, tvořící součást její obhajoby (v tomto směru shodné s obhajobou obviněného) od počátku jejího trestního stíhání (viz námitky vtělené do stížnosti proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání – č. l. 25-39), které mají hmotně právní povahu a jež směřují ke zpochybnění právního závěru, že se svého jednání dopustila vůči osobám, jimž je zvýšená ochrana poskytována jako úředním osobám [§127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku].
49. Přestože obviněná poukazem na soudem učiněná skutková zjištění stran vstupu poškozených do jimi kontrolovaného objektu (jakož i další skutečnosti týkající se jejich činnosti) s oporou o právní úpravu, resp. i judikaturu k dané oblasti se vztahující, namítala exces poškozených, pro který podle jí uplatněné obhajoby nemohla spáchat trestný čin vůči osobě, jíž je poskytována zvýšená ochrana (a tudíž ani přečin podle §325 odst. 1 tr. zákoníku), reakce soudů na tuto obhajobu nelze pokládat za dostatečnou. Důsledkem tohoto postupu jsou pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná shledána vinnou.
50. Soud prvního stupně , přestože k zaujetí stanovisek, které mají v odůvodnění rozsudku odeznít (viz požadavky formulované §125 odst. 1 tr. ř.), měl nepochybně časový prostor (rozsudek vyhlášený dne 11. 9. 2013 byl vypraven 4. 12. 2014), vyhotovil rozhodnutí, které ani podle hodnocení odvolacího soudu (str. 7 usnesení) „nedopovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.“ K námitkám vzneseným obhajobou se nalézací soud vyslovil způsobem, který nelze pokládat za dostačující. S oporou o usvědčující výpovědi poškozených a svědkyně J. S. sice tento soud zmiňuje (str. 25) jejich „poněkud nestandardní vstup do prostoru střelnice, kdy (poškození) nevstoupili vjezdovou bránou, ale ze strany pozemku“, avšak ve vztahu k takovému skutkovému zjištění činí závěr (str. 27), že „otázka vstupu na pozemek v souladu se správním řádem a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, není z hlediska posuzované trestné činnosti relevantní“. Přitom vychází i z dílčího skutkového zjištění že „v momentě, kdy poškození vstupovali na pozemek střelnice neoploceným prostorem, kdy ani nebylo zřejmé, která část pozemku již ke střelnici patří a která nikoliv“. Na obhajobu obviněné vůči právní kvalifikaci skutku podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku reaguje tvrzením, že „oprávněnost vstupu na daný pozemek, nebo jinými slovy naprostá bezvadnost výkonu úřední činnost, při níž k užití násilí došlo, není relevantním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu“. Podle nalézacího soudu „není podstatné, zda úřední osoby v rámci své činnosti postupovaly naprosto bezchybně v souladu se všemi předpisy, které na jejich činnost dopadají… i kdyby k porušení předpisů, které úřední činnost těchto osob upravují, došlo, v tomto případě by nebylo zcela jistě natolik relevantní a nemohlo zasáhnout do práv třetích osob natolik, že by bylo možné konstatovat překročení mezí oprávnění úřední osoby“.
51. Neudržitelnost této právní argumentace spočívá v tom, že nepřihlíží k faktu, že druhovým objektem, kterému poskytuje ochranu X. hlava zvláštní části tr. zákoníku, je právní řádem upravená činnost orgánů veřejné moci a úředních osob, kterou se zabezpečují úkoly vyplývající z jejich funkcí (a dále důležité principy soužití lidí ve společnosti), z čehož na straně druhé plyne, že úřední osoby jsou při výkonu své pravomoci (alternativa užitá odsuzujícími rozhodnutími) chráněni za situace, že jejich činnost odpovídá tomu, k čemu jsou oprávněni. Jinými slovy vyjádřeno, základním předpokladem toho, aby úřední osoba při výkonu pravomoci, jenž je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými, požívala ochrany poskytované jí ustanovením §325 tr. zákoníku, je to, že tato pravomoc je vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích ( secundum et intra legem ) .
52. Uplatňuje-li proto dovolatelka ve své argumentaci právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 629/2012, v němž tento uvedl, že verbální nebo fyzický útok vůči úřední osobě, jejíž jednání vykazuje zjevné známky svévole (např. tím, že výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), v důsledku čehož na ni nedopadá ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku, neodůvodňuje kvalifikaci takového jednání jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, pak vznáší relevantní námitku, s níž je nezbytné se náležitým způsobem vypořádat.
53. Současně je nezbytné zdůraznit, že v této části je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť součástí jeho skutkových zjištění není transparentní vyjádření toho, zda postup poškozených – podle soudu místní šetření vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů – byl bezvadný či nikoli, a v případě že ne, o jaké vady se jednalo. S nalézacím soudem lze sice souhlasit v tom, že dílčí pochybení, která by nedevalvovala vlastní postup pracovníků ČIŽP, či oprávněnost výkonu jejich činností, by ničeho na právní posouzení věci (při prokázání skutkového základu právní kvalifikaci obžalobou užitou) neměnilo, avšak v případě zcela jiném, tj. při zjištění závažných pochybení, by situace byla odlišná. Nedostatek rozsudku soudu prvního stupně spočívá v tom, že pro zodpovězení této otázky neposkytuje podklad v důsledku nedostatečných skutkových zjištění (k tomu viz dále).
54. Již na tomto místě lze nicméně připomenout, že přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby , a že tudíž dovození takového právního závěru musí být odůvodněno tomu odpovídajícím skutkovým zjištěním, jež umožňuje takovou hmotně právní subsumpci. Pracovníka ČIŽP je sice možno pokládat za úřední osobu podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, samotný tento fakt ještě nedostačuje k závěru, že při útoku pachatele vůči němu je páchán přečin podle §325 tr. zákoníku. Významné totiž je – a to rovněž z hlediska argumentace obsažené v dovolání obviněné – ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole (např. tím, že výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), nedopadá na ni ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku. Platí tedy, že zvláštní ochranu podle §325 odst. 1 tr. zákoníku má úřední osoba zásadně pouze potud, pokud postupuje v rámci své pravomoci a odpovědnosti a pokud tedy vykonává svou pravomoc řádně (srov. např. v dovolání zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 629/2015). Je proto nejen zcela žádoucí, nýbrž přímo nezbytné, aby skutková zjištění, která hodlá soud podřadit pod zmiňované ustanovení tr. zákoníku, vyjadřovala všechna tato relevantní fakta.
55. Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněné uzavřel (str. 9), že slovní napadení inspektorů obviněnou poté, co „se poškozená E. S. prokázala průkazem ČIŽP P. K. … nelze … posuzovat v rovině svépomoci… (neboť) vybočuje z těchto mezí a dosahuje takové intenzity, že je třeba ho posoudit z hlediska trestně právní odpovědnosti.“ V návaznosti na vymezení postavení ČIŽP (str. 10) odvolací soud zdůraznil (citací ustanovení §62 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb.), že „pracovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná měření, sledování, dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí. Pouze vstup do prostorů a objektů užívaných ozbrojenými silami a ozbrojenými sbory se řídí zvláštními předpisy.“
56. Dále připomenul (str. 11), že „k trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podle §325 tr. zákoníku a zároveň k ochraně úřední osoby je nutné, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s výkonem její pravomoci. Tato podmínka byla v daném případě naplněna. Pracovníci ČIŽP byli oprávněni vstoupit na pozemek střelnice, zvláště když její nájemce neposkytl potřebnou součinnost, přičemž případnou nesprávnost jejich postupu mohl nájemce areálu namítat v příslušném řízení.“ Podle odvolacího soudu (str. 12) „důvodnost provedení místního šetření byla ve svém důsledku prokázána výslednými zjištěními, které se odrazily v konečném rozhodnutí inspektorátu... Tvrzení, že pracovníci inspekce porušili své povinnosti tím, že se neprokázali služebním průkazem, se … jeví jako nevěrohodné, stejně tak jako je irelevantní tvrzení, že do prostoru vnikli neoprávněně“.
57. Z citací odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněnými uplatněnou obhajobu spočívající ve zpochybnění podmínek, za nichž úřední osoby požívají zvýšené ochrany, shledaly nedůvodnou. Současně je však patrné, že své právní závěry oba soudy učinily, aniž by se plně a v konkrétnosti vypořádaly s námitkami obviněných odkazujícími na příslušná ustanovení právních předpisů, jež obhajoba uvedla.
58. Dovolací argumentace obviněné, jíž brojí proti právní kvalifikaci skutku jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , spočívá v tvrzení o excesu poškozených, coby pracovníků ČIŽP, jenž má podle dovolatelky svůj podklad v tom, že
a) poškození vstoupili na pozemky, které vzhledem ke svému charakteru (zkolaudovaná střelnice) vůbec nepodléhají kontrole orgánů ČIŽP (nedostatek věcné působnosti),
b) poškození vstoupili na tyto pozemky, aniž byl splněn předpoklad upravený ustanovením §62 zák. č. 114/1992 Sb.), tj. bez předchozího prokázání se služebním průkazem,
c) poškození nevyrozuměli předem vlastníka, resp. nájemce pozemku, že hodlají provést tzv. místní šetření (rozpor s ustanovením §12 odst. 2 zák. č. 552/1992 Sb.),
d) poškození v důsledku toho žádný úkon ( místní šetření ) ve smyslu zákonných předpokladů [§38 zák. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)] neprováděli,
e) poškození neuposlechli výzvy správce a provozovatele střelnice k opuštění prostoru [§55, §54 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“)].
59. Důvodným je tvrzení dovolatelky, že se soudy nižších stupňů otázkou, zda poškození skutečně vykonávali (nejen podle svého hodnocení) na střelnici místní šetření , resp. ohledání jako formu důkazu (§54 správního řádu) blíže nezabývaly, neboť v jejich rozhodnutích nelze na námitky obhajoby, obsahově shodné s tím, co je předmětem dovolacích argumentů [v odvolání uplatněny všechny námitky uvedené výše pod body a) až e)], nalézt dostatečně přesvědčivou reakci.
60. Vzhledem k vydání odsuzujících rozhodnutí je nezbytné dovodit, byť explicitně v napadených rozhodnutích k dané otázce nic konkrétního uvedeno není (ve smyslu jasného odkazu na to, že prováděli konkrétní kontrolní činnost, jež je náplní práce ČIŽP), že soudy nižších stupňů neshledaly důvodnou námitku, že poškození vstoupili do prostor, na něž se nevztahuje kontrolní pravomoc orgánů ČIŽP. Vyjde-li se z toho, že ČIŽP dozírá na dodržování obecně závazných předpisů a rozhodnutí správních orgánů ve věcech životního prostředí a zjišťuje nedostatky [Působnost inspekce v jednotlivých složkách životního prostředí stanoví nejen zák. č. 282/1991 Sb., ale i další zákony – viz §1 odst. 4 cit. zákona, např. §76 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, §40 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, §112 a násl. zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, §6 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů], přičemž se při své činnosti neřídí jen tímto zákonem, nýbrž i zákony dalšími (sám dovolatel poukazuje na zák. č. 552/1991 Sb.), pak i s přihlédnutím k jejich obsahu musí být posouzena otázka kompetence ČIZP a oprávnění jejích pracovníků. V daném směru je třeba poukázat na to, že §11 písm. a) zák. č. 552/1991 Sb., stanoví, že „kontrolní pracovníci jsou při provádění kontroly oprávněni vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly. Nelze proto dovozovat, jak činí dovolatel, že by ČIŽP neměla „žádnou pravomoc působit v jiných nemovitostech, než na volných pozemcích“ , na nichž je dále „limitována, mj. musí jít o ochranu přírody a krajiny…“.
61. Oproti tomu je třeba za důvodné mít námitky obviněné obsahově shrnuté pod body b) až d), neboť v daném směru dovolatelka opodstatněně odkazuje na čl. 2 odst. 2 LZPS, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích zákonem stanovených, a to způsobem, který stanoví zákon, a správní řád, který je i podle ČIŽP (viz např. internetové stránky ČIŽP na www.cizp.cz , kde se uvádí, že „Česká inspekce životního prostředí vyřizuje podněty na poškozování a ohrožování životního prostředí…, a to podle rámce daného… zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění…“ ) základním procesním předpisem pro kontrolní činnost inspekce. Tento zákon (správní řád), vědom si výše uvedeného, v §2 stanoví, že (odst. 1) správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu… přičemž (odst. 3) šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.
62. Soudy obou stupňů, při skutkovém zjištění, že pracovníci ČIŽP vstoupili do „areálu střelnice provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem Teplice“ , kde podle nich tito zahájili místní šetření vedené pro podezření z nepovoleného nakládání odpadů, se sice k některým z uvedených námitek vyjádřily, avšak nikoli z toho podstatného hlediska, který by jednoznačně a transparentně deklaroval, že tu vykonávali zákonu odpovídajícím způsobem pravomoc, která jim přísluší.
63. V uvedeném směru se sluší připomenout, že podle §12 odst. 2 písm. a) zák. č. 552/1991 Sb. jsou kontrolní pracovníci povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly. Oprávnění pracovníků provádějící kontrolu ke vstupu na pozemky upravuje §62 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. tak, že pracovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná měření, sledování, dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí. Při výkonu této činnosti jsou pracovníci orgánu ochrany přírody povinni co nejvíce šetřit vstupem dotčené pozemky, jakož i všechna práva vlastníka.
64. K důkazu ohledáním, za které by vzhledem k dosud učiněnému závěru soudů o provádění místního šetření poškozenými, bylo třeba pokládat činnost, při níž byli napadeni, lze uvést, že §54 odst. 1 správního řádu stanoví, že vlastník nebo uživatel věci nebo ten, kdo má věc u sebe, je povinen předložit ji správnímu orgánu nebo strpět ohledání věci na místě. Správní orgán o tom vydá usnesení, jež se oznamuje pouze osobě uvedené ve větě první. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, postupuje se podle §138. Podle něj (zajištění důkazu):
(1) Před zahájením řízení lze z moci úřední nebo na požádání toho, kdo by byl účastníkem, zajistit důkaz, je-li důvodná obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi, a jestliže lze důvodně předpokládat, že provedení tohoto důkazu může podstatně ovlivnit řešení otázky, která bude předmětem rozhodování. O zajištění důkazu vydá správní orgán usnesení, které se oznamuje osobám, jichž se přímo dotýká. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, lze usnesení oznámit i dodatečně s výjimkou oznámení osobám, které musí při provádění úkonu poskytnout osobní součinnost.
(2) K zajištění důkazu je příslušný ten správní orgán, který by byl příslušný k řízení, nebo správní orgán, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek. Při zajišťování důkazu musí být přítomen ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou.
(3) Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, mají ti, kdo by byli účastníky a jsou správnímu orgánu známi, nebo jejich zástupci či zmocněnci právo být přítomni u zajištění důkazu a vyjádřit se k němu; o tom je správní orgán vyrozumí.
(4) O zajištění důkazu se sepisuje protokol. Provedení důkazu tímto protokolem se řídí ustanovením §53 odst. 6. Nelze-li zajistit samotnou listinu, pořídí se její kopie, kterou správní orgán opatří ověřovací doložkou. Má-li být zajištěn důkaz znaleckým posudkem, je postup před zahájením řízení omezen na ustanovení znalce s tím, že znalecký posudek bude čten, popřípadě znalec vyslechnut až v průběhu řízení.
65. Nedostatek rozsudku soudu prvního stupně, který nenapravil k odvolání obviněných ani soud odvolací, je v tom, že skutkové vyjádření obsažené v jeho výrokové části nevymezuje podmínky, za kterých poškození „v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostřední (dále ČIŽP) vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů“ přistoupili k vykonání „místního šetření“ . Takové zjištění není obsaženo ani v odůvodnění rozsudku. Absenci skutkového zjištění týkajícího se označení právního předpisu, podle něhož poškození postupovali (tedy ustanovení, na jehož podkladě realizovali svá oprávnění, tj. realizovali jim svěřenou pravomoc), je třeba vnímat jako závažný nedostatek rozsudku, neboť jasné vymezení těchto skutečností je podmínkou toho, aby bylo možno učinit pozitivní závěr, že v posuzované věci byly splněny podmínky ochrany úřední osoby stanovené v §127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
66. Soud prvního stupně, aniž by alespoň vymezil příslušný zákon, vyšel při dovození závěru o trestní odpovědnosti obviněných (zde patrně při dovození vědomostní složky zavinění) z toho (str. 27), že „v momentě, kdy ke spáchání trestných činů došlo, bylo obžalovaným známo, že poškození jsou úředními osobami provádějící výkon své úřední pravomoci“ . Ve vztahu ke znaku objektivní stránky trestného činu (užití násilí vůči úřední osobě ) tak však učinil, aniž by tento svůj závěr podpořil odkazem na příslušná ustanovení, na základě nichž svou činnost vykonávali, či zdůvodnil, proč byli poškození podle jeho zjištění úředními osobami (chybějící odkaz na §127 tr. zákoníku). Odvolací soud nedostatky rozsudku soudu prvního stupně napravil jen částečně, když (str. 10 usnesení) sice na jedné straně pojednal, za jakých podmínek je příslušná osoba úřední osobou, a kam je třeba ve struktuře správních orgánů včlenit ČIŽP, avšak na straně druhé konkrétní alternativu §127 tr. zákoníku, pod kterou poškozené jako pracovníky ČIŽP řadí, výslovně neoznačil, avšak zejména rovněž nevyložil, na základě jakého předpisu poškození postupovali, a nedostatečný popis skutku vlastními zjištěními v tomto směru nedoplnil. Pro závěr o spáchání činu kvalifikovaného jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku je popis skutku nedostatečný, neboť dostatečně nevyjadřuje to, co vyžaduje ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku toho je nezbytné hmotně právní posouzení skutku považovat za vadné, neboť popsaný skutek nelze pod zmíněnou právní kvalifikaci subsumovat.
67. Pokud se týče trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, odvolací soud poukázal na nesprávnost užití této právní kvalifikace ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, přičemž správně, poukazem na uplatňující se zákaz reformationis in peius uzavřel, že v daném směru nápravu vadného právního posouzení učinit nelze. Za tohoto stavu není důvod reagovat na námitku dovolatelky (primárně skutkovou), kterou brojí proti této právní kvalifikaci skutku.
68. Protože dovolací soud shledal důvodnou námitku obviněné o vadě rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku [ve vztahu skutkových zjištění a právní kvalifikace podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zrušil Nejvyšší soud k jejímu dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. i ohledně této obviněné jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
69. Úkolem okresního soudu je ve věci znovu rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. V daném směru se připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V daném směru je nezbytné, aby nalézací soud učinil přesvědčivá zjištění týkající se podmínek, za kterých poškození přistoupili jako pracovníci ČIŽP k provádění kontroly, neboť z právní úpravy, jejíž respektování je podmínkou pro učinění závěru, že při výkonu své pravomoci postupovali secundum et intra legem , plyne, že takovou činnost lze právně nezávadně provádět za podmínek stanovených příslušným právním předpisem. Dokazování soudu by proto mělo být založeno jednak na zjištění, zda poškození postupovali podle §12 zák. č. 552/1991 Sb., nebo v podobě zajišťování důkazů při hrozícím nebezpečí z prodlení (§138 správního řádu), či prováděli úkony po zahájení správního řízení, jednak na zjištění, ve vztahu k jakému zákonu svou pravomoc vykonávali. Je na nalézacím soudu, aby posoudil, jaké důkazy k objasnění této otázky provede. Nejvyšší soud toliko připomíná, že se nepochybně nabízí možnost provést důkaz spisem, který ČIŽP vedla, jenž by mohl být základním důkazním prostředkem, z něhož by bylo lze patřičné informace zjistit. Je na nalézacím soudu, aby provedl dokazování v rozsahu umožňujícím mu vydat zákonu odpovídající rozhodnutí, v němž by v dostatečném rozsahu reagoval na námitky vznesené obviněnými. Není úkolem dovolacího soudu, aby reagoval na tu dovolací námitku obviněného, v níž namítá rozpor jednání poškozených ve vztahu k ustanovením zákona o zbraních, neboť v daném směru napadená rozhodnutí vůbec nevymezují, zda k popisovanému ději (prováděná střelba, vykazování poškozených obviněným způsobem prezentovaným v dovolání) vůbec došlo. Je nicméně žádoucí, aby i v tomto směru nalézací soud provedené důkazy zhodnotil a zaujal stanovisko k tomu, zda střelba v inkriminovaný čas probíhala, a pokud ano, zda za splnění zákonem předvídaných podmínek. Ve vztahu k tomuto se pak odkazuje zejména na ustanovení §52 a násl. citovaného zákona.
70. Zcela na závěr se připomíná, že v dalším řízení se uplatňuje zákaz reformace in peuis , neboť jak řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, tak mimořádný opravný prostředek vůči usnesení soudu druhého stupně byl podán toliko obviněnými.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu