ECLI:CZ:US:2005:4.US.272.05
sp. zn. IV. ÚS 272/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného - ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 272/05 ve věci ústavní stížnosti H. D. M. proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 15. srpna 2003 sp. zn. 3 T 91/2003, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem dle §150 odst. 1 trestního zákona, a proti nečinnosti tohoto soudu.
I. Okresnímu soudu v Chebu se zakazuje pokračovat v porušování práv stěžovatele v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 3 T 91/2003.
II. Ve zbytku se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. května 2005 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený trestní příkaz Okresního soudu v Chebu a zároveň zakázal tomuto soudu pokračovat v porušování práv stěžovatele a nařídil mu doručit uvedený trestní příkaz advokátovi JUDr. V. F., věcně projednat odpory proti uvedenému trestnímu příkazu a ve věci nařídit hlavní líčení. V odůvodnění stížnosti pak uvedl, že trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. srpna 2003 sp. zn. 3 T 91/2003 byl uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 40 000 Kč. Dle §54 odst. 3 trestního zákona mu byl zároveň uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán ve stanovené lhůtě. Dle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to textilních výrobků popsaných ve skutkové větě tohoto trestního příkazu.
Proti tomuto trestnímu příkazu, který byl stěžovateli doručen dne 22. září 2003, stěžovatel podal dne 1. října 2003 prostřednictvím své obhájkyně JUDr. V. B. a dne 29. září 2004 prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. S. odpor, který však okresní soud odmítl projednat, vycházeje z toho, že v obou případech jde o podání opožděná. Stěžovatel dovozuje, že tento názor soudu je nesprávný a lhůta pro podání odporu je dosud zachována, neboť trestní příkaz dosud nebyl řádně doručen jeho obhájci JUDr. V. F., kterému udělil dne 3. června 2003 plnou moc do protokolu (viz č. l. 11 soudního spisu), která trvá i do současnosti. JUDr. F. byl přítomen i prostudování spisu dne 3. července 2003. Tomuto obhájci však soud odmítá trestní příkaz doručit s tvrzením, že se ve spise nenachází doklad o uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a tímto obhájcem a rovněž ani doklad o zmocnění (plná moc). Zmocnění udělené do protokolu pak soud má pouze za jednostranný projev vůle stěžovatele, avšak bez projevu vůle obhájce s ním smlouvu o zastupování uzavřít.
Stěžovatel má za to, že tento názor je nesprávný, neboť smlouvu o právním zastoupení je možno uzavřít i ústně, bez toho, aby byla orgánům činným v trestním řízení v písemné podobě předkládána. Projev vůle stěžovatele byl dle jeho názoru dostatečně určitý a srozumitelný, projev vůle obhájce k témuž byl učiněn konkludentně tím, že JUDr. F. spolu se stěžovatelem se dostavil na policii, účastnil se jakožto obhájce uvedeného výslechu dne 3. června 2003 a dostavil se i k prostudování spisu. Postup Okresního soudu v Chebu se tak stěžovateli jeví jako porušující jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň ze strany soudu jako nedodržení povinností stanovených dle čl. 90 Ústavy České republiky. Proto navrhuje vydání výše uvedeného nálezu a zároveň i projednání ústavní stížnosti postupem dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť na základě napadeného trestního příkazu má stěžovatel záznam v rejstříku trestů, a nebude mu proto prodloužen dlouhodobý pobyt v České republice, přestože zde žije již deset let a jeho majetkové poměry mu znemožňují dojíždět k hlavnímu líčení z Vietnamu a realizovat své právo na obhajobu.
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil JUDr. P. H., samosoudce Okresního soudu v Chebu. Uvedl, že do současné doby nebylo doloženo, že by byla uzavřena řádná smlouva mezi obhájcem JUDr. V. F. a odsouzeným (stěžovatelem). Při výslechu obviněného (stěžovatele) dne 3. června 2003 tento uvedl, že si tohoto obhájce (JUDr. F.) volí na plnou moc, ovšem v protokolu není zaznamenán projev vůle obhájce s obviněným smlouvu uzavřít a zejména pak není uvedeno, v jakém rozsahu. Byl učiněn dotaz na orgány činné v přípravném řízení, zda dodatečně došlo k předložení dokladu o uzavření takové smlouvy a vymezení rozsahu zastupování, avšak ani dodatečně takový doklad nalezen nebyl. Lze tedy dospět k závěru, že nebyla uzavřena dvoustranná dohoda o zastupování, neboť ani obhájce JUDr. F. se nezmiňuje o rozsahu uzavřené dohody a vlastním úkonu, kterým by takovouto dohodu ze své strany akceptoval. Na tom nemění nic skutečnost, že dvou úkonů v rámci přípravného řízení se obhájce zúčastnil. Dle okresního soudu je pochybením orgánů činných v přípravném řízení, že připustily k úkonům osobu, u níž není zcela jasné, zda je oprávněna jako obhájce se úkonů zúčastnit. V té souvislosti poukazuje též na jednání stěžovatele, který s JUDr. F. žádným způsobem nekomunikoval, a naopak došlo ke zvolení si, tentokrát řádným způsobem, nových obhájců, a to JUDr. B. (na základě plné moci ze dne 1. října 2003) a posléze Mgr. S. (dne 15. září 2004). Z těchto důvodů také nebyl doručován trestní příkaz a obžaloba JUDr. F., neboť z ničeho nevyplývá, že by byla uzavřena řádná smlouva o zastupování obviněného.
Okresní státní zastupitelství v Chebu dopisem ze dne 19. července 2005 k výzvě Ústavního soudu sdělilo, že k ústavní stížnosti žádné vyjádření nečiní, a odkázalo na úkony a rozhodnutí státního zástupce v předchozím řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.
Stěžovatel, účastník řízení a stejně tak i vedlejší účastník souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Přezkoumáním podané ústavní stížnosti a skutkového stavu, předloženého spisu Okresního soudu v Chebu a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3T 91/2003 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 31. května 2003 bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu dle ustanovení §150 odst. 1 trestního zákona, usnesení si obviněný týž den osobně převzal. Svou vůli zvolit si obhájce pak projevil již při výslechu dne 31. května 2003 (č. l. 6 a 7 spisu), aniž by však ke zvolení obhájce došlo. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 31. května 2003 je rovněž patrné, že stěžovatel trvá na zastoupení svým obhájcem a jeho přítomnosti u úkonů trestního řízení (č. l. 15 spisu), rovněž i z protokolu o vydání věci z téhož dne (č. l. 21 spisu). Při pokračování výslechu obviněného (stěžovatele) dne 3. června 2003 v rámci přípravného řízení uvedl obviněný (stěžovatel), že se dnešního dne dostavil k výslechu společně se svým právním zástupcem JUDr. V. F., "kterého si tímto volím na plnou moc" (č. l. 11 spisu). Jiný projev vůle stěžovatele k volbě tohoto právního zástupce nebo vymezení rozsahu zastupování ani v přípravném řízení, ani později sice učiněn nebyl, ze spisu je však zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení s JUDr. F. jako obhájcem jednaly, byl přítomen u výslechu obviněného (stěžovatele), protokol o výslechu obviněného ze dne 3. června 2003 jako obhájce podepsal a dostavil se spolu s obviněným k prostudování spisu, k němuž byl obviněný i JUDr. F. jako jeho obhájce vyzváni (čl. 77 spisu). Pochybnosti o tom, že JUDr. F. je obhájcem stěžovatele v přípravném řízení vysloveny nebyly a stěžovatel ani JUDr. F. nebyli vyzváni k předložení jiného dokladu o zastupování, než byla plná moc udělená stěžovatelem JUDr. F. do protokolu dne 3. června 2003.
Právní posouzení dané situace soudu prvního stupně však stojí na závěru, že stěžovatel neměl řádně zvoleného obhájce, kterému by byl soud povinen doručit vydaný trestní příkaz. Takový závěr má Ústavní soud za nesprávný.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), sp. zn. III. ÚS 166/95 (tamtéž, svazek 4, nález č. 79), sp. zn. I. ÚS 401/98 (tamtéž, svazek 13, nález č. 3), sp. zn. II. ÚS 252/99 (tamtéž, svazek 17, nález č. 15), sp. zn. I. ÚS 129/2000 (tamtéž, svazek 19, nález č. 134), sp. zn. I. ÚS 549/2000 (tamtéž, svazek 22, nález č. 63)]. Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo v daném případě, a to proto, že z uvedených skutkových zjištění nelze dovodit absenci právního vztahu zastoupení mezi stěžovatelem a JUDr. F.
Při hodnocení skutkového stavu je třeba vzít v úvahu, že právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci), k jehož obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Zákon však nestanoví obligatorní formu uzavření tohoto právního úkonu, může být učiněn ústně a právní úkon směřující k uzavření této dohody může mít i konkludentní formu, např. tak, že obhájce, který byl ústně k zastupování obviněného zmocněn, začne jako obhájce v řízení vystupovat. Naproti tomu plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc či zda mu udělí všeobecnou plnou moc. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 433/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 15). Z žádného úkonu stěžovatele ani jeho obhájce však omezení zmocnění nevyplývá. Navíc, přestože lze, na rozdíl od občanského soudního řízení, zmocnění obhájce - advokáta v trestním řízení omezit pouze na některé úkony nebo na část řízení, pravidlem praxe je zmocnění obhájce neomezené, pro řízení jako celek. Z učiněného právního úkonu omezení nelze v žádném případě dovodit, tedy je třeba považovat zmocnění JUDr. F. za zmocnění k zastupování pro celé řízení.
Ústavní soud tak má za to, že stěžovatel byl v řízení JUDr. F. zastoupen. Pokud měl soud o zastoupení pochybnosti, ať již z hlediska jeho rozsahu či z hlediska doložení existence tohoto právního vztahu orgánům činným v trestním řízení, za situace, kdy takové pochybnosti v přípravném řízení nevznikly nebo nebyly stěžovateli žádným způsobem prezentovány, mohl a měl sám vyzvat stěžovatele nebo jeho obhájce, aby mu doklad prokazující uzavření dohody o zastupování a jeho rozsahu předložili. V daném případě pak není rozhodné, že stěžovatel s JUDr. F. nekomunikoval nebo tak činil jen omezeně. Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (ustanovení §33 odst. 1), který ve shodě s Ústavou České republiky je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 trestního řádu), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 trestního řádu); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce (případně i obžalovaného ve vztahu ke svému obhájci), neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 87). Trestní řád navíc nevylučuje souběžné zastoupení obviněného více právními zástupci (nýbrž na takovou situaci výslovně pamatuje - viz ustanovení §37 odst. 3 trestního řádu), tedy poukaz na další kroky stěžovatele k volbě nových zástupců jsou za situace, kdy neprojevil svou vůli již zvoleného obhájce zmocnění zbavit, jeví se Ústavnímu soudu jako irelevantní.
Okresní soud v Chebu tak pochybil, nedoručil-li vydaný trestní příkaz rovněž obhájci stěžovatele, neboť k okamžiku doručení obhájci jsou vázány závažné účinky vztahující se jak k uplatnění práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a k tomu využívat procesních prostředků, které mu zákon (v daném případě trestní řád) poskytuje, tak k účinkům vydaného trestního příkazu. Již tímto postupem tedy okresní soud zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
Z uvedeného právního názoru Okresního soudu v Chebu pak vychází i jeho další postup, spočívající v odmítnutí projednání podaných odporů pro opožděnost, který se vzhledem k výše uvedenému rovněž neztotožňuje s požadavkem čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v konečném důsledku znamená denegatio iustitiae, odmítnutí spravedlnosti, jež je však z hlediska záruk základních lidských práv i požadavku čl. 90 Ústavy České republiky nepřípustné. Nebyl-li dosud trestní příkaz obhájci stěžovatele řádně doručen, nelze v dalším využívat zákonných prostředků obhajoby s ohledem na skutečnost, že i počátek lhůty pro podání odporu ve smyslu ustanovení §314g odst. 1 trestního řádu je vázán právě na jeho doručení obhájci stěžovatele.
Ústavní soud proto ve výše uvedeném rozsahu ústavní stížnosti vyhověl a zakázal Okresnímu soudu v Chebu, aby v porušení práv stěžovatele pokračoval [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá trestní příkaz Okresního soudu v Chebu ze dne 15. srpna 2003 sp. zn. 3 T 91/2003 a navrhuje jeho zrušení, Ústavní soud odmítl, neboť vzhledem k tomu, že trestní příkaz z výše popsaných důvodů nelze považovat za pravomocný; Ústavní soud neshledal ani podmínky pro projednání takového návrhu ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl-li výrokem tohoto rozhodnutí Okresní soud v Chebu zavázán v porušování práv stěžovatele nepokračovat a neobsahuje-li ústavní stížnost věcné námitky vůči rozhodnutí samotnému. Stěžovateli tak stále zůstává možnost chránit svá práva v doposud neskončeném řízení před obecnými soudy. Nadále platí, že Ústavní soud jedná a rozhoduje vázán zásadou subsidiarity, jež odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Proto za situace, kdy není vyloučeno v dalším řízení ani zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí (zejména s ohledem na zákonný následek včasného podání odporu ve smyslu ustanovení §314g odst. 2 trestního řádu), nemůže Ústavní soud, vázán právě uvedeným principem, o tomto návrhu, než budou stěžovatelem možnosti zákonné obrany proti napadenému rozhodnutí vyčerpány, rozhodnout. Z tohoto důvodu Ústavní soud stížnost v této části odmítl ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
A konečně část ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Chebu doručit citovaný trestní příkaz obhájci stěžovatele JUDr. V. F., věcně projednat odpory proti trestnímu příkazu a nařídit ve věci hlavní líčení, Ústavní soud rovněž odmítl, neboť k vydání takového rozhodnutí jako orgán soudní moci stojící mimo hierarchii obecných soudů, jemuž nepřísluší zasahovat, mimo svou zákonem stanovenou pravomoc, do činnosti obecných soudů, není příslušný. Tato část stížnosti byla tedy odmítnuta dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.