ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.258.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 258/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. T . , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 31 To 369/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 69/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 4 T 69/2015, byl obviněný K. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
„I. přestože byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 2 T 7/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 To 469/2011, pro přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 6. 7. 2014,
1) v L. v době od 23:00 hodin dne 7. 11. 2014 do 9:30 hodin dne 8. 11. 2014 vnikl po vypáčení okna vedle vstupu do objektu restaurace a vinárny U D. v J. ul. č. p. …, odkud chtěl odcizit přesně nezjištěné věci ke škodě T. Ch.,
2) v L. dne 27. 11. 2014 kolem 17:40 hodin vnikl po přelezení plotu do sběrného dvora v ul. K. č. p. …, kde vložil do batohu a igelitové tašky celkem 32 ks motorů k vysavačům a čerpadlům v celkové hodnotě 500 Kč majitele firmy M. J., I Č : .., motory však neodcizil, neboť byl na místě zadržen hlídkou Policie ČR,
II. po předchozí vzájemné dohodě s neustanoveným spolupachatelem na odcizení jízdních kol v L. dne 13. 11. 2014 kolem 10:00 hodin vnikl po přelezení plotu na oplocený pozemek u rodinného domu v ul. U Š. č. p. …, a poté po otevření neuzamčených rolovacích vrat do garáže, odkud vzal horské kolo zn. Author červené barvy v hodnotě nejméně 19 000 Kč, zatímco spolupachatel odcizil horské kolo zn. Specialized zelené barvy v hodnotě nejméně 21 000 Kč, s nímž odjel, ke škodě D. K. V době, kdy obžalovaný odjížděl na horském kole Author, snažil se mu v tom zabránit V. S., který ho z kola srazil, načež obžalovaný V. S. pronásledoval, sahal si dozadu ke kalhotám a V. S. utekl z obavy, že obžalovaný má zbraň. Mezitím D. K. vzal své kolo Author a vydal se pronásledovat obžalovaného, který se otočil proti němu s mačetou v ruce, kterou máchal ze strany na stranu, běžel proti poškozenému a říkal „tak pojď, ukaž se“, poškozený proto kolo upustil a před obžalovaným utekl, načež se jej obžalovaný opět zmocnil a odjel s ním“.
2. Jednání popsané v bodě I. 1) bylo kvalifikováno jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jednání uvedené pod bodem I. 2) jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání popsané v bodě II. bylo kvalifikováno jednak jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
3. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2015, č. j. 4 T 199/2014-52, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2015, č. j. 4 T 199/2014-52, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 31 To 369/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný především namítl, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný poukázal zejména na závěry usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Liberec, Mgr. Jany Černohouzové ze dne 8. 1. 2015, na jehož základě došlo ke změně právní kvalifikace jeho skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že již v přípravném řízení navrhoval, aby byla provedena rekognice s A. T., což orgán činný v trestním řízení zamítl z důvodu, že se již nejedná o loupež podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle námitky obviněného pak policejní orgán ještě před rekognicí osob provedenou dne 16. 1. 2015, seznámil svědky D. K. a V. S. s jeho fotografií. Tím bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Ve svém dovolání následně setrval na tom, co již vypověděl v přípravném řízení, tedy že od domu, kde odcizil kolo, odjel na tomto kole jako první a teprve potom přijel na sjednané místo A. T. na kole druhém.
8. Připomněl, že soud prvního stupně jej při hlavním líčení dne 3. 6. 2015 upozornil na změnu právní kvalifikace u skutku pod bodem II. s tím, že může být posuzován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve shora uvedeném spatřoval důvod k podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Dále obviněný poukázal na výpověď svědka D. K. učiněnou v přípravném řízení dne 18. 12. 2014, resp. jeho odpověď na otázku policejního orgánu, že když byl (pachatel) v jeho bezprostřední blízkosti, měl pocit, že to kolo už ho nezajímá, myslel si, že jde (pachatel) na něho. Zopakoval, že nebylo prokázáno, že by užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vymezil se také vůči výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť ji považoval za nepřiměřeně vysokou. Upozornil, že se mimo rozporovaného zločinu loupeže k trestné činnosti doznal a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nezákonná, neboť nebylo prokázáno, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjádřil přitom nesouhlas se závěry obou soudů ve věci činných, že na základě provedeného dokazování v hlavním líčení i odvolacím řízení byl ve věci zjištěn skutkový stav v rozsahu popsaném ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a namítl, že se uvedeného zločinu nedopustil, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 31 To 369/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 4 T 69/2015, v části, kde byl pod výrokem II. uznán vinným spácháním zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
11. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně popsala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že podle jejího názoru je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu Liberec a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. K otázce opomenutých důkazů poukázala na to, že obviněný v rámci řízení před soudem prvého stupně navrhl pouze opakování v tu dobu již provedených výslechů svědků V. S. a D. K., ale toto nebylo akceptováno, avšak stalo se tak za současného odůvodnění takového postupu příslušným soudem. Žádné další důkazy, a to zejména ty, které jsou specifikovány v podaném dovolání ze strany obviněného v průběhu řízení před soudem, ale ani v rámci odvolacího řízení, navrhovány nebyly.
12. Státní zástupkyně přitom neshledala extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Obviněný podle ní pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s výpověďmi slyšených svědků V. S. a D. K. a následným hodnocení těchto důkazů soudy. Námitky tak fakticky směřují výhradně proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. V tomto směru konstatovala, že již soud prvého stupně provedl dostatečné dokazování i ohledně skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině, kdy ani ze strany obhajoby nebylo provádění dalších důkazů, vyjma výše zmíněného opakování výslechů jmenovaných svědků, navrhováno. Soudy obou stupňů se pak hodnocení provedených důkazů náležitě věnovaly, což jim umožnilo vyslovení jednoznačných skutkových závěrů tak, jak jsou popsány ve výroku o vině a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. S těmito se v plném rozsahu ztotožnila a měla za to, že argumentaci obviněného nelze shledat relevantní, a tedy podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. V závěru proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí. V návaznosti na svůj závěrečný návrh neshledala ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 31 To 369/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž v první řadě orgánům činným v trestním řízení vytýká neúplné dokazování (neprovedení rekognice s A. T.), nezákonnost rekognice provedené s poškozenými D. K. a V. S., soudům nižších stupňů pak nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (od domu, kde odcizil kolo, odjel na tomto kole jako první a teprve potom přijel na sjednané místo A. T. na druhém kole). Právě na základě těchto skutkových a procesních námitek a vlastní verze skutku (sekundárně) dospívá k závěru, že nebylo prokázáno, že by se dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že by užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v porušení ustanovení §104b tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. I když se obviněný svými dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, považoval Nejvyšší soud, za vhodné rozvést následující skutečnosti.
23. K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
24. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou ve fázi řízení před soudem navržené důkazy (opakování výslechu svědka V. S. a D. K.). Soud prvního stupně konstatoval, že shora jmenovaní svědci byli ke skutku v hlavním líčení řádně vyslechnuti a změna právní kvalifikace na jejich výpovědi nemá žádný vliv co do obsahové ani procesní stránky. Za vadu nelze označit ani neprovedení rekognice s A. T., což obviněný namítl v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně . Odvolací soud po provedeném přezkumu shledal, že soud prvního stupně učinil dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Již z toho je tedy zřejmé, že oba soudy provádění dalších - obhajobou navržených - důkazů považovaly za nadbytečné. Lze dodat, že se zřetelem k výsledkům poznávacího řízení provedeného se svědky D. K. a V. S. je zřejmé, že z hlediska objasnění jednání obviněného nebylo nezbytné rekognici s A. T. provádět. V souvislosti s tím je možno ještě poznamenat, že obsahem spisového materiálu (vyšetřovacího spisu) je rovněž úřední záznam ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. (sloužící k úvaze, zda bude konkrétní důkaz proveden) o podaném vysvětlení A. T., učiněném dne 12. 2 2015 (č. l. 236 – 240 spisu), z něhož plyne, že dotyčný popřel spáchání předmětného skutku, resp., že by se na místě činu s obviněným nacházel. A. T. se také dobrovolně podrobil odběru jeho pachového vzorku (č. l . 241 spisu), přičemž porovnáním tohoto pachového vzorku se zajištěným otiskem pachové stopy na látkovém pouzdře mačety nebyla zjištěna shoda. Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
25. Dále je na místě k výhradě obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s rekognicí provedenou se svědky D. K. a V. S. uvést následující skutečnosti. Tato námitka vychází z tvrzení obviněného, že „Policie ČR ještě před rekognicí osob provedenou dne 16. 1. 2015, seznámila oba svědky … s fotografií obviněného“ . Nutno předeslat, že tato námitka obviněného však postrádá věcný základ.
26. Zákon (§104b odst. 4 tr. ř.) umožňuje rekognici osoby podle fotografie. Přitom je ovšem nezbytné při takovémto způsobu rekognice ukázat fotografii znovupoznávané osoby mezi obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Rekognice podle fotografie nesmí bezprostředně předcházet rekognici in natura (ukázáním osoby). Toto omezení však neznamená, že by po provedení rekognice podle fotografie již nebylo možné vůbec přistoupit k rekognici v podobě ukázání poznávané osoby mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují; naopak rekognice podle fotografie jako méně spolehlivá a jen subsidiární forma znovupoznání by měla vždy, když je to možné, být doplněna rekognicí ukázáním osoby. Zákon zde zakazuje jen bezprostřední návaznost těchto postupů (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1544). Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že ve dnech 18. 11. 2014 (svědek D. K., č. l . 145 – 147 spisu) a 20. 11. 2014 (svědek V. S., č. l . 163 – 165 spisu) byl oběma svědkům v rámci podání jejich vysvětlení u policejního orgánu (Policie České republiky, Územní odbor Liberec, Obvodní oddělení Vápenka) předložen soubor fotografií řady osob (viz č. l . 226 – 234 spisu), mezi nimiž byla pod č. 2 fotografie obviněného. Ostatně, D. K. ve své svědecké výpovědi uvedl, že mu policisté ukazovali fotografie možných pachatelů, těch fotografií bylo asi pět, svědek V. S. uvedl, že mu policejní orgán při prvním výslechu předložil asi osm až deset fotografií. Až dne 16. 1. 2015 (č. l . 182 a násl. spisu) byla ve smyslu §104b. tr. ř. provedena s oběma jmenovanými svědky rekognice in natura, kdy oba svědci (svědek D. K. s největší pravděpodobností, svědek V. S. bez pochyb „jak jsem toho muže srazil z kola, tak mi jeho obličej uvízl v paměti“ ) obviněného poznali.
27. Z obsahu spisu tak plyne, že s těmito svědky byla provedena nejprve rekognice podle fotografií, byl jim předložen soubor fotografií vícero osob a až téměř dva měsíce poté bylo přistoupeno k rekognici in natura. Ze strany policejního orgánu tedy byla zachována zákonnost, objektivita a důkazní hodnota obou provedených rekognicí, když tyto úkony nebyly provedeny bezprostředně po sobě.
28. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. O extrémní rozpor (nesoulad) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
29. V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v provedených důkazech, jak na to soudy nižších stupňů poukázaly ve svých rozhodnutích (zejména ve výpovědích svědků D. K. a V. S.).
30. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Lze konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která aproboval soud odvolací, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tak není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Za zjištěného a popsaného stavu je správným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný skutkem popsaným pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (zjištěné skutkové okolnosti spolehlivě svědčí o tom, že obviněný užil pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému D. K. právě v úmyslu zmocnit se jeho kola, jež se již nacházelo v dispozici poškozeného – v podrobnostech viz závěry soudů nižších stupňů) a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
33. Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
35. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky obviněného stran výše uloženého trestu odnětí svobody, pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.] podřadit.
36. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen (v rámci souhrnného trestu) přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na nejpřísněji trestný trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na dvě léta až deset let).
37. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
38. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
39. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
40. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu