ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.277.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 277/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni jako soudu pro mládež ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 7 Tmo 17/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 Tm 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 27 Tm 4/2015, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu s obviněným mladistvým „petrklíčem“*) podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „v P. dne 22. 12. 2014 kolem 22.00 hod., R. OD Plaza ve 2. patře, v podniku F. nejprve M. J. , v jeho nepřítomnosti v prostoru u výherních automatů obž. ml. „petrklíč“*) prohledával osobní věci (batoh modré barvy, světle hnědou tašku a tašku zelené barvy) a následně, když M. J. před svým odchodem z podniku šel na pánské toalety, tak šli oba obžalovaní hned za ním, obstoupili ho s tím, aby jim dal nespecifikovanou část peněz jako podíl na výhře, kterou ten večer prokazatelně vyhrál na výherních automatech, a oni o tom věděli, když jim nechtěl poškozený M. J. vyhovět, tak do něj obž. ml. „petrklíč“*) strčil rukama, poté byl poškozený M. J. ze strany obž. J. G. za přítomnosti ml. obž. „petrklíče“*) udeřen zezadu nezjištěným způsobem do pravé části temene hlavy, ml. obž. „petrklíč“*) mu z přední kapsy u bundy vytáhl finanční hotovost v nezjištěné výši (v papírových bankovkách) a dále mu odcizil jeho občanský průkaz, o peníze se poté poškozený s obž. ml. „petrklíčem“*) přetahovali, část se jich podařilo poškozenému získat zpět a dát si je zpět do kapsy, ml. obž. „petrklíč“*) ho opětovně strčil do oblasti hrudníku, obž. J. G. poškozeného zatlačil do kouta a držel ho a obž. ml. „petrklíč“*) opětovně prohledal přední kapsu u bundy poškozeného, která v tu dobu již ležela na zemi, a odcizil z ní poškozenému zbytek peněz v papírových bankovkách, obž. J. G. poté poškozeného strčil, až poškozený upadl, čímž mu celkově způsobili škodu ve výši nejméně 25 000 Kč a způsobili mu shora uvedeným jednáním zranění, a to hematom na pravé části temene hlavy a oděrky – škrábance na pravé klíční kosti.“
2. Za tento zločin byl obviněný J. G. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu mladistvého obviněného „petrklíče“*).
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla současně oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému M. J. částku 25 000 Kč.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. G. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni jako soud pro mládež. Rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 7 Tmo 17/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konstatoval, že je ve své podstatě zaměřen proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, neboť i v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
8. Následně vyjádřil přesvědčení, že část skutkové věty zcela neodpovídá provedenému dokazování (tomu, jak průběh děje popsal poškozený) a jedná se o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kdy skutková zjištění soudu nemají odpovídající vazbu na obsah provedených důkazů. Zejména v důsledku této skutečnosti jsou vyvozená skutková zjištění chybně kvalifikována. Konkrétně dále uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a tento nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která vycházejí z podstatné části jen z výpovědi poškozeného M. J. , který byl v inkriminované době ve stavu opilosti, a dále z výpovědi jeho samotného. Dodal, že kromě výpovědi poškozeného neexistuje důkaz o tom, že s ním měl fyzický kontakt v prostorách toalet. Podle jeho názoru v důsledku nedostatečného dokazování došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Soudy ve věci činné se tak dopustily chybných právních závěrů při hodnocení zjištěného skutkového stavu v tom směru, že děj, jak jej popsal poškozený, interpretují tak, že se měl dopustit zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takové hodnocení je podle obviněného jen domněnkou a z provedených důkazů nelze učinit jistý závěr, že byla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže. Oponoval závěrům soudů o nevěrohodnosti jeho výpovědi a nesouhlasil s vyvozováním závěrů o nepravdivosti a účelovosti jeho výpovědi s odkazem na skutečnost, že je osobou soudně trestnou . Poté obviněný učinil vlastní vyhodnocení provedených důkazů (listinných důkazů, kamerových záznamů a výpovědi poškozeného), resp. výpočet částky, již mohl mít obviněný v danou dobu skutečně při sobě, a uzavřel, že tvrzení, že poškozený měl mít u sebe minimálně 25 000 Kč, je v rozporu s výsledky dokazování. Z provedeného dokazování pak podle obviněného nade vši pochybnost neplyne, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a provedené dokazování mělo podle obviněného negativní dopad do zásadních úvah pro právní posouzení skutku.
9. Obviněný vyjádřil také přesvědčení, že nebyla dána spojitost mezi jeho chováním a chováním ml. „petrklíče“*) vůči poškozenému v prostoru herny tak, jak je zaznamenala kamera, a událostmi v prostoru toalet. Z vizuálního obrazu si podle něj nelze skutečnosti jen domýšlet a dovozovat z nich okolnosti významné pro hodnocení subjektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když není-li obraz doplněn zvukem, nabízí se učinění rozličných závěrů. Obviněný nesouhlasil ani s úvahami odvolacího soudu o souladnosti postupu soudu prvního stupně s §2 odst. 6 tr. ř., neboť měl za to, že ke správnému rozhodnutí měly být provedeny další důkazy, včetně jím navržených a zamítnutých.
10. V závěru odůvodnění dovolání obviněný zopakoval, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože tu chybí prokázaný úmysl loupež spáchat. Skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako loupež, ačkoli se o tento trestný čin nejednalo. V prostoru na toaletách sice došlo k rozepři, ale není možné z dokazování zjistit, kdo ji vyvolal a zda obviněný užil pohrůžky bezprostředního násilí či samotného násilí v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného. Existují-li vedle jediného přímého důkazu (subjektivní výpovědi poškozeného) jen nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému nebo pravděpodobnému závěru o jeho vině, ale nevylučují reálnou možnost, že by skutek mohl být posuzován jinak, nebo že nemusí být jeho pachatelem, pak takové důkazy nejsou dostatečným podkladem pro uznání jeho (obviněného) viny.
11. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 7 Tmo 17/2015, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 27 Tm 4/2015, a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 7 Tmo 17/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. g) tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13). K takovému řešení (tj. zásadu na podkladě námitek skutkového charakteru) by výjimečně mohl Nejvyšší soud přistoupit za situace nutnosti ochrany ústavních práv dovolatele, tj. v situaci, kdy by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, např. z důvodu existence extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich (zcela nedůvodně) vyvozených skutkových závěrů či jiné libovůle v hodnotící činnosti soudu, pokud by současně námitku existence extrémního nesouladu učinil dovolatel součástí své dovolací argumentace. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
20. K uvedenému je třeba ještě doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
21. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
IV.
22. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Popis skutku ve výroku o vině totiž neodpovídá provedenému dokazování a jedná se o zjevný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (skutková zjištění soudu vyjádřená v popisu skutku jsou ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování). Podle obviněného skutková zjištění soudu nemají odpovídající vazbu na obsah provedených důkazů a zejména v důsledku této skutečnosti jsou vyvozená skutková zjištění chybně právně kvalifikována.
23. Dovolací námitky jsou založeny zejména na tvrzení, že obviněnému nebyl prokázán úmysl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku. Podle obviněného soud prvního stupně v podstatě vychází jen z výpovědi poškozeného, který byl prokazatelně v době činu ve stavu opilosti. Obviněný poukazuje na svoji výpověď, jakýkoliv fyzický kontakt s poškozeným v prostorách toalet popírá. Děj, který popsal poškozený nelze podle obviněného interpretovat tak, že by se dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy postupovaly nesprávně, jestliže považovaly jeho výpověď za nevěrohodnou, kdy poukazovaly na jeho trestní minulost a rozpory v jeho výpovědi, ačkoliv v průběhu řízení svoji výpověď nijak neměnil. Obviněný dále namítal, že z provedeného dokazování nemohlo být jednoznačně dovozeno, že poškozený měl u sebe v prostorách toalet nejméně částku 25 000 Kč. Obviněný v tomto směru velmi podrobně poukazoval na výpověď poškozeného a na listinné důkazy, zejména evidenci vkladu a výher z hracích automatů v podniku F. Obviněný tedy nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že soud prvního stupně při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržel §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovozuje, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv se o tento trestný čin vůbec nejednalo.
24. Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem s ohledem obsah podaného dovolání je v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Vznesené námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný primárně brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ohledně namítávaného zjevného extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně lze uvést, že tento obviněný nijak blíže neodůvodňuje, spatřuje ho pouze a toliko ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
25. Tím vším se však obviněný toliko domáhá změny skutkových zjištění soudu prvního stupně a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Nejvyšší soud považuje z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy obviněného usvědčují. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na závěry uvedeného soudu obsažené v písemném odůvodnění jeho rozsudku (str. 7 - 9) a rovněž na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 5-8). Soudy velmi pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy, zabývaly se jak verzí obviněného, tak i poškozeného, kdy logicky odůvodnily, na základě kterých důkazů obhajobě obviněného neuvěřily a mají ji za vyloučenou právě provedenými důkazy. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného žalovaným skutkem nezakládá toliko na výpovědi poškozeného, jak argumentuje obviněný, soud poukazuje i na další provedené důkazy (např. přehled vkladů a výher z předmětných heren, výpovědi svědků, kamerový záznam, fotodokumentace), které podporují věrohodnost výpovědi poškozeného. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
27. Nad rámec těchto skutečností a ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v podaném dovolání lze uvést, že tvrzení obviněného, že poškozený nemohl mít u sebe částku 25 000 Kč a že peníze prosázel, z čehož obviněný dovozuje, že nemohl pojmout úmysl zmocnit se peněz poškozeného, nemá oporu v provedených důkazech. Lze konstatovat, že soudy obou stupňů se otázkou, jakou částku mohl mít poškozený u sebe v době spáchání skutku velmi pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně si vyžádal zprávy od společnosti provozující výherní automaty (jednalo se o herny na A. tř. a na ulici R. OD Plaza ve 2. patře v P. ) o evidenci výher a vkladů v těchto provozovnách předmětného dne (viz č. l. 363, 366-371 spisu). Na základě těchto listinných důkazů dospěl k závěru, že poškozený předmětnou částku skutečně reálně v době činu měl u sebe (viz č. l. 7 rozsudku). Soud druhého stupně se rovněž tím, zda poškozený v době spáchání činu měl k dispozici částku 25 000 Kč, podrobně zabýval (viz č. l. 7 rozsudku). Obviněný v podaném dovolání pouze upravuje údaje obsažené v evidenci výher a vkladů určitým způsobem, tak aby podporovaly jeho obhajobu, a vykládá si je pro něho vhodným způsobem.
28. Pokud se týká argumentace obviněného, která se jednak vztahuje k časovému průběhu pobytu poškozeného v herně F. v OD P. ve 2. patře v Plaza a jednak k časovým momentům, kdy mělo poškozeným dojít ke vkladům a výhrám v hracích automatech, je třeba uvést, že v předmětné věci lze toliko na jisto postavit, že v této herně poškozený vyhrál částku 6 000 Kč. Jedná se o skutečnost, na které se shodli jak obviněný, tak i poškozený. Nelze ovšem najisto postavit, že k výhře došlo v 21.18 hod. (výherní automat Kajot č. ........), jak uvádí obviněný. Z evidence vkladu a výher se sice podává, že k výhře mělo dojít v tomto čase, ovšem předložená evidence prokazatelně neodpovídá záznamu kamerového systému (viz č. l. 188), ze kterého plyne, že výhra byla vyplacena obsluhou v 20.46 hod. Proto není zřejmá přesně doba výhry částky 6 000 Kč a argumentaci obviněného v tomto směru lze považovat za bezpředmětnou. Významnější je ovšem skutečnost, že nelze akceptovat tvrzení obviněného týkající se toho, že na výherních automatech hrál pouze poškozený a že hrál po celou dobu pobytu v herně, takže podle obviněného je třeba všechny vklady do výherních automatů přičítat poškozenému. Zde je nutno poukázat na samotnou výpověď obviněného, kterou učinil před soudem prvního stupně. Z této výpovědi vyplývá, že v herně F. v OD Plaza na ulici R. v P. hrál poškozený na více automatech (viz č. l. 311), kdy jistá je pouze výhra částky 6 000 Kč, což nakonec odpovídá i záznamu kamerového systému z této herny a výpovědi svědkyně E. Ze záznamu kamerového systému se podává, že poškozený měl do herny přijít okolo 20:10 hod. (tento údaj je ovšem závislý na tom, které časové údaje jsou relevantní, zda údaje odpovídající záznamu kamerového sytému či odpovídají evidenci vkladu a výher), kdy k výplatě výhry 6 000 Kč mělo dojít okolo 20:46 hod. Poškozený se po celou dobu v herně nezdržuje, opakovaně se vzdaluje, přičemž na výherních automatech hraje rovněž obviněný a spoluobviněný. Z uvedeného je zřejmé, že na výherních automatech nehrál jen poškozený, tento nebyl po celou dobu v hermě přítomen, navíc hrál na různých hracích automatech, takže nelze všechny vklady přičítat jeho osobě. Proto nelze závěrům obviněného týkající se toho, jakou částku mohl mít poškozený u sebe v prostorách toalet, přisvědčit. Tyto jsou pouze hypotetické. Navíc je třeba zdůraznit, že i tato námitka obviněného směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kdy je třeba opětovně zdůraznit, že tyto se s tím, jakou částku mohl mít poškozený v prostorách toalet u sebe, zabývaly a své závěry náležitě odůvodnily.
29. Nad rámec uvedeného lze uvést, že neobstojí námitka (jde ovšem o námitku, jež vychází z jiné verze skutkového děje) obviněného, že se nemohl dopustit zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto je třeba uvést následující. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z dikce ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že objektem ochrany je primárně ochrana osobní svobody, kdy dalším objektem ochrany je majetek.
30. Z popisu skutku, ke kterému dospěly soud prvního a druhého stupně, jenž odpovídá provedenému dokazování, je nepochybné, že obviněný se zmocnil cizí věci (peněz poškozeného) tím, že užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí. Pohrůžka násilí spočívala v tom, že obviněný se spoluobviněným ml. „petrklíčem“*) obstoupili poškozeného na pánských toaletách, kde se nenacházela žádná jiná osoba, která by mu mohla pomoci, přičemž poškozený byl podnapilý, což snížilo jeho možnost se bránit, spoluobviněný ml. „petrklíč“*) ihned poškozeného vyzval k vydání nespecifikované částky peněz jako podílu na výhře. Je třeba zdůraznit, že výhra představovala ve vztahu k obviněnému a spoluobviněnému cizí věc, neboť výhra patřila poškozenému a byla v jeho vlastnictví. Toto jednání bylo schopno v poškozeném vyvolat důvodné obavy, že pokud se nepodvolí, bude napaden, což se nakonec i stalo poté, co peníze odmítl vydat. Následně bylo vůči poškozenému použito násilí, které spočívalo v tom, že ho spoluobviněný odstrčil rukama, přičemž obviněný poškozeného udeřil zezadu do hlavy, poté spoluobviněný poškozenému vytáhl z kapsy neurčenou finanční hotovost. Protože se podařilo poškozenému část finanční hotovosti získat zpět, obviněný poškozeného zatlačil do kouta a držel ho, čímž spoluobviněnému umožnil opětovně poškozeného prohledat a odcizit mu zbytek peněz.
31. Z popisu skutku je zřejmé, že skutková podstata zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku jednáním obviněného byla naplněna. Obviněný jednal ve spolupachatelství se spoluobviněným R. Č. podle §23 tr. zákoníku. Skutečnost, že požadavek na vydání blíže nespecifikované částky vyslovil toliko spoluobviněný ml. „petrklíč“*) nemůže mít na právní kvalifikaci jednání obviněného vliv, neboť spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli. O společné jednání jde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání. O takovou situaci se v dané věci jednalo. Obviněný si byl vědom, že spoluobviněný po poškozeném požaduje peníze, nijak proti tomuto požadavku neprotestoval, naopak se do jednání spoluobviněného aktivně zapojil, když poškozeného udeřil do hlavy, zatlačil do kouta a držel ho, čímž spoluobviněnému umožnil zmocnit se peněz poškozeného.
32. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
33. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.