ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.369.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 369/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 13 To 412/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 91/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 14 T 91/2014, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
„1. nejméně od roku 2008 do 08. 01. 2014 během jejich soužití ve společně obývaných bytech, a to nejprve na adrese t. L. …, K. n. V., okres M. a poté od ledna 2012 do 1. 5. 2012 a následně od měsíce března 2013 do 8. 1. 2014 na adrese n. K. …, K. n. V., okres M., fyzicky a psychicky napadal, a to i v přítomnosti jejich nezletilého syna „tulipána“ *) , svou manželku M. P., kterou, když byl pod vlivem alkoholu, vulgárně urážel a ponižoval ji, když jí říkal, že je hloupá a v životě ničeho nedosáhla, fackoval ji a bil pěstí do celého těla, především do obličeje a ramen, tak, že mívala podlitiny na obličeji, rukou a nohou, v několika případech při spánku na pošk. M. P., která spala na matraci na zemi, úmyslně dupl z důvodu jejího údajného chrápání, po těchto útocích poškozená M. P. nevyhledala lékařské ošetření, neboť se styděla a nechtěla o tom nikomu říkat, přičemž při jednom takovém fyzickém útoku, k němuž došlo v blíže neupřesněné době v roce 2008, kdy k ní přistoupil a vší silou ji odhodil na nedaleko stojící pračku, jí způsobil frakturu 7. a 8. žebra vpravo, což bylo zjištěno s odstupem času při lékařském vyšetření dne 17. 12. 2008,
2. dne 8. 1. 2014 v době kolem 20:00 hodin v K. n. V., okres M., v bytě č. .. v domě čp. … na K. n., po předchozí slovní rozepři se svým synem nezl. „tulipánem“ *) , vzal ze skříně revolver s náboji v zásobníku a řekl, že se nenechá zabít, na dotaz nezl. „tulipána“ *) , jak to myslí, začal zbraní před ním mávat, mířil na něj a říkal, že jej klidně zabije, že mu to je jedno, což v nezl. „tulipánovi“ *) vzbudilo důvodnou obavu o jeho život“.
2. Jednání popsané v bodě 1. bylo kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednání uvedené pod bodem 2. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §84 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon mu byl podle §85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl současně obviněnému zabrán revolver, nezjištěného výrobce, mod. 343-0, 1866, v. č. …, ráže 6mm K, a revolver zn. Umarex, mod. Python cal. 380k, v. č. …, ráže 9mm RK.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 13 To 412/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
6. V úvodu svého dovolání, po rozboru judikatury vyšších soudů k výkladu užitého prvního dovolacího důvodu, namítl, že závěry soudu prvního stupně a stanovená právní kvalifikace jeho údajného jednání nemají oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí obou soudů ve věci činných vychází spíše z dojmů, které nabyly v průběhu hlavního líčení, než z provedeného dokazování. K tomu pak konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jeho důkazní návrhy, že v průběhu řízení bylo vycházeno výhradně z důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, a poukázal na způsob dotazování se poškozené u hlavního líčení dne 6. 2. 2015 (zda jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří). Takový způsob zjišťování intenzity jeho případného jednání označil za zcela nepřijatelný.
7. Obviněný měl za to, že závěry obecných soudů se opírají v otázce hodnocení intenzity tvrzeného zlého nakládání s poškozenou ze strany obviněného výhradně o její subjektivní hodnocení, zda určité chování vnímala jako těžké příkoří či zda se cítila jako oběť domácího násilí, a že jejich právní kvalifikace nemá oporu v provedeném dokazování. Obě napadená rozhodnutí v této otázce podle obviněného postrádají jakékoli vlastní hodnocení jeho jednání, které by mělo být způsobilé naplnit skutkovou podstatu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, který přejal soud odvolací, neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění předmětné skutkové podstaty.
8. Obviněný dále namítl, že se soudy dostatečným způsobem nezabývaly jeho obhajobou. Připomněl, že již od počátku řízení před soudem navrhoval zajistit a provést k důkazu lékařskou zprávu ze zařízení Psychoservis Kladno, kterou zpracovával MUDr. B. v rámci vyšetření jeho a poškozené před uzavřením manželství (podle obviněného specializované vyšetření zaměřené na rodičovské a partnerské schopnosti), v níž je uvedeno, že se jej (poškozená) bude „po určité době po uzavření manželství chtít zbavit“. Opakované odmítnutí provedení tohoto důkazu ze strany soudů ve věci činných s odůvodněním, že se jedná o zprávu z roku 1996 a že „duševní stav všech aktérů byl znalecky zkoumán“ označil za zavádějící a nesprávné. Napadená rozhodnutí tak podle názoru obviněného nesou prvky libovůle, když přihlíží pouze k částem skutkových zjištění, které jsou vykládány jednoznačně v jeho neprospěch a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Za stěžejní vadu obou rozhodnutí pak opětovně označil skutečnost, že se jejich závěry opírají v otázce hodnocení intenzity tvrzeného zlého nakládání s poškozenou výhradně o její subjektivní názory a pocity.
9. Ke skutku uvedenému pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že jednání, pro které byl uznán vinným, nenaplňuje všechny znaky dané skutkové podstaty. Poukázal na výpověď poškozeného (syna) a jeho následné chování a zdůraznil, že neměl (vůči poškozenému) manipulovat se zbraní za účelem jakékoli výhrůžky, nýbrž to bylo určeno vůči osobám nacházejícím se před domem.
10. Vyjádřil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces (poukázal také na nutnost dodržování zásady rovnosti zbraní a případy opomenutých důkazů), jemuž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat se všemi důkazy i tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.
11. Další námitky, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., směřovaly do výroku o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. ř. (výroku, kterým mu byly zabrány dva revolvery). Obviněný se v této části vymezil vůči závěrům obecných soudů o tom, že zabavené revolvery ohrožují bezpečnost lidí a dodal, že tyto věci podle něj prokazatelně nebyly užity k jednání, které je mu kladeno za vinu, ani nebyly k páchání jakékoliv trestné činnosti určeny. O jejich zabrání soudy podle názoru obviněného rozhodly „mechanicky“ bez bližšího zkoumání podmínek konkrétní dané trestní věci. Dále konstatoval, že ani jedna ze zajištěných zbraní není zbraní, jejíž držení by podléhalo držení zbrojního průkazu a současně uvedl, že na ně nelze nahlížet jako na dvě běžné střelné zbraně. Vyjádřil také přesvědčení, že zabrané věci v žádném případě nejsou samy o sobě nebezpečné tak, že tato nebezpečnost vychází přímo z jejich vlastností.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 13 To 412/2015-512, a v návaznosti na to rovněž rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 8. 2015, č. j. 14 T 91/2014, a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně popsal dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedl, že většina námitek je převážně skutkového a procesního charakteru a deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají vůbec, anebo jen částečně. Soudy obou stupňů v dané věci podle názoru státního zástupce řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily, přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom podle něj nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
14. Ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce konstatoval, že poškozená jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří. Tato skutečnost podle něj vyplývá jednak z výpovědi jí samotné, ale také ze skutečnosti, že se snažila společné bydlení ukončit při nejbližší možné příležitosti. K námitce obviněného, že jde toliko o subjektivní pocit poškozené tedy zaujal přesvědčení, že ji nelze v nejmenším přijmout, neboť popisované chování obviněného je nepochybně možné i objektivně považovat za zlé nakládání. Ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně doplnil, že skutečnosti provázející posuzovaný případ jsou právě oněmi konkrétními okolnostmi, které jsou objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu poškozeného, resp. obou poškozených, o život.
15. K námitkám obviněného stran nesplnění podmínek pro uložení opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uplatněným skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak vyslovil názor, že uvedené argumenty by nenaplnily ani relevantně uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Uvedl, že soud prvního stupně náležitě a s oporou v odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že zajištěné zbraně jsou způsobilé přivodit i vážnější poranění, v krajním případě i smrt. Jejich zabrání tak bylo podle názoru státního zástupce v souladu s podmínkami uvedenými v ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu námitky obviněného označil za irelevantní a s uložením tohoto ochranného opatření vyslovil souhlas. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak i v tomto směru shledal správnými.
16. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 13 To 412/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
22. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
23. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k citovanému dovolacímu důvodu směřují ve své podstatě primárně právě do oblasti procesní a skutkové. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný do značné míry pomíjí podstatu relevantních skutkových zjištění soudů nižších stupňů a ve své argumentaci vychází z vlastní (upravené) verze skutkového stavu věci a soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry. Právě z této skutkové (procesní) argumentace, dále z výtky neprovedení všech jím navržených důkazů a odkazu na zachování práva na spravedlivý proces, nedodržení zásady in dubio pro reo a rovnosti zbraní vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nenaplnil znaky zločinu týrání podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ani přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, resp. že tato právní kvalifikace jeho údajného jednání nemá oporu v provedeném dokazování. Takto ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
25. I přes to však k této argumentaci obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující skutečnosti.
26. K námitce opomenutých důkazů dodává, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
27. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou ve fázi řízení před soudem navržené důkazy (zejména zprávy z Psychoservisu Kladno a výslech syna obviněného D. P.). Soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na ostatní provedené důkazy a jejich hodnocení dospěl k závěru, že rozsah dokazování tak, jak bylo provedeno, je dostatečný k posouzení viny a uložení přiměřeného trestu. Z jeho rozhodnutí přitom je zřejmé, že další dokazování shledal nadbytečným. Odvolací soud pak po provedeném přezkumném řízení přisvědčil soudu prvního stupně a odkázal na jeho závěry o nadbytečnosti provádění dalších, obhajobou navržených důkazů. Za popsaného stavu tedy nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
28. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo.
29. O extrémní rozpor (nesoulad) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
30. V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v provedených důkazech, jak na to soudy nižších stupňů poukázaly ve svých rozhodnutích (zejména ve výpovědích poškozené M. P. a poškozeného „tulipána“ *) , které jsou ve vzájemné shodě a byly doplněny příslušnými znaleckými posudky a listinnými důkazy - lékařskými zprávami).
31. Na základě shora uvedeného nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Lze konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která aproboval soud odvolací, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tak není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán.
32. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
33. Dále považoval Nejvyšší soud za potřebné rozvést následující skutečnosti.
34. Ke skutku popsaném v bodě 1) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je na místě (ve shodě se státním zástupcem) dodat, že z výsledků dokazování nepochybně vyplynulo, že agresorem byl pouze obviněný, a to převážně když byl pod vlivem alkoholu ( „…při požití alkoholu mě i urážel…“ , „Napadal mě, protože byl pod vlivem alkoholu…“ ). Poškozenou (fyzicky) napadal, ponižoval a urážel, přičemž ta na sobě psychicky výrazně negativně jeho zlé chování pociťovala velmi dlouhou dobu, a to už i před rokem 2008 . Chování obviněného konkretizovala tím, že uvedla, jak ji jednání obviněného omezovalo (četl a kontroloval poškozené telefon, SMSky, bil ji pěstmi i fackoval, nikam nechodili, postupně už ani neměla kamarádky, dělal scény v rodině z její strany, poškozená raději nechodila cvičit, aby se nemusela nikde svlékat, aby nebyly vidět modřiny, na hodinu tělocviku se převlékala jen, když byla sama v kabinetě, obviněnému např. vadilo, když si četla knížky, apod.). Poškozená též vypověděla, že se obviněného bála, a to i s ohledem na zcela rozdílnou tělesnou konstituci.
35. Že poškozená pociťovala shora uvedené jednání obviněného jako těžké příkoří pak vyplývá jednak z výpovědi jí samotné k dotazům předsedy senátu i státního zástupce, ale také ze skutečnosti, že se snažila společné bydlení ukončit při nejbližší možné příležitosti. Namítá-li tedy obviněný, že jde pouze o subjektivní pocit poškozené, nelze tuto námitku přijmout, neboť popisované chování obviněného je nepochybně možné i objektivně považovat za zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a trvalostí, tedy týrání. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, není možno považovat za příhodný, neboť v posuzovaném případě se jedná o zcela jinou skutkovou situaci. Zatímco v posuzované věci byl iniciátorem nevhodného, hrubého, násilného a trestného jednání toliko obviněný vůči manželce, v obviněným zmíněném odkazu šlo o stav vzájemného konfliktního jednání mezi partnery, v němž se strany střídaly ve vyvolávání hádek při absenci schopnosti rozumně a konstruktivně řešit vzájemné vztahy.
36. Pokud dále obviněný u skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně tvrdil, že jeho vyhrožování nebylo způsobilé v jiném (resp. v jeho synovi) vzbudit důvodnou obavu, je nutno dodat, že poškozený si byl vědom, že obviněný měl doma tři zbraně, přičemž dřív s otcem stříleli do stromu. Stejně tak poškozený věděl, že slovní napadání u nich bylo na denním pořádku a že obviněný je pod vlivem alkoholu nejen vulgární, ale i fyzicky agresivní, když několikrát viděl, jak otec (poškozenou) matku a i jeho několikrát z malicherného důvodu fyzicky napadl – dal mu facku, pěstí. Inkriminovaný incident po vyvolání hádky obviněným vyústil v to, že tento poté, co sáhl pro pistoli na skříň a překontroloval, zda je nabitá, na poškozeného namířil pistolí, mával s ní, a k tomu říkal, že se nenechá zabít, že je klidně zabije, že už mu to je všechno jedno. Poškozený přitom věděl, že v bubínku zbraně jsou náboje. Současně vypověděl, že se obviněného bojí, protože ho fyzicky napadal třeba proto, že si šel ohřát jídlo.
37. Jestliže tedy obviněný sám v dovolání uvádí, že způsobilost vzbudit v jiném důvodnou obavu je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného a k jejich vzájemnému vztahu, jsou právě výše uvedené skutečnosti těmito všemi konkrétními okolnostmi, které jsou objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu poškozeného o život. Lze si totiž jen stěží představit vyšší stupeň vyhrožování, než výroky alkoholem ovlivněného agresivního obviněného přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením doprovázené zkontrolováním nabité funkční zbraně přímo namířené na poškozeného syna.
38. Patří se dodat, že za zjištěného a popsaného stavu je správným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný jednáním popsaným pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednáním uvedeným pod bodem 2. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci (jak již shora řečeno) nejedná.
39. K tvrzení obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
40. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
41. Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky proti uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že pro uložení tohoto opatření nebyly splněny podmínky stanovené v §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tuto svoji výhradu výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. V této souvislosti je třeba konstatovat, že v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze úspěšně uplatnit pouze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
43. Vzhledem k výše rozvedenému nebylo možno dovolací námitky obviněného stran výroku o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Dodat lze, že obviněným uvedené argumenty by nenaplnily ani jím neuplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
44. V těchto souvislostech považoval Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující skutečnosti.
45. Podle §101 odst. 1 tr. zákoníku lze k zabrání věci přistoupit, pokud nebyl uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 tr. zákoníku, a věc náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, nebo náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil, anebo ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
46. Uvedené ustanovení zakotvující možnost zabrání věci je tak ve své třetí variantě formálně mj. založeno na okolnosti, že konkrétní věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo do budoucnosti hrozí nebezpečí, že věc, jež obviněnému náleží, bude sloužit ke spáchání zločinu.
47. Obviněnému zabrané zbraně (dva revolvery) spadají podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších zákonů, pod režim zbraní kategorie D (ostatní zbraně, které mají nejméně přísný režim pro nabývání vlastnictví, držení a nošení – prodejné od osmnácti let osobám způsobilým k právním úkonům, resp. právním jednáním). Podle závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, jsou obě zbraně v předloženém stavu střelbyschopné, avšak nelze z nich vystřelit jiný náboj, než ke zbrani příslušný.
48. Na základě uvedeného je možno předně konstatovat, že existence zbrojního průkazu není pro uložení zabrání zbraní v tomto případě nijak významná. Obstát však nemůže ani námitka obviněného, že „revolvery nejsou samy o sobě nebezpečné tak, že tato nebezpečnost vychází přímo z jejich vlastností“ , resp. že by se nejednalo o zbraně nebezpečné, které by nebylo možno ke střelbě užít. Byť nelze zabrané revolvery nabít jakoukoli střelou, jedná se stále o zbraně plně střelbyschopné – je nutno připomenout, že i v případě „pouze“ expanzivních zbraní může dojít k jejich použití a na krátkou vzdálenost tak k ohrožení lidí. Jedná se o zbraně provozuschopné, plně funkční, nevylučující jejich nebezpečnost a možnost jejich využití v budoucnosti. Obstojí tedy soudy ve věci činnými zvolená varianta vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. c) alternativa prvá tr. zákoníku, tedy, že věci (revolvery) ohrožují bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti.
49. Nad to Nejvyšší soud dodává, že ve věci shledal naplnění také druhé zákonem stanovené alternativy, a to že současně hrozí nebezpečí, že bude věc sloužit ke spáchání zločinu. V kontextu zjištěných skutkových okolností a vymezení skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně je totiž třeba zdůraznit, že momentem napadení poškozeného syna byl (de facto) ukončen skutek týrání osoby žijící ve společném obydlí (manželky) trvající nejméně od roku 2008. Nelze přehlédnout, že i tomuto jednání obviněného (útoku na syna) byla poškozená přítomna a obviněný tak i v předmětný okamžik působil vůči osobě, jež s ním sdílela stejný obytný prostor, resp. působil na její psychiku výhrůžkami směřujícími proti jejich společnému synovi. Ačkoli se toto jednání obviněného nepromítlo ve skutkových zjištěních vyjádřených ve skutkové větě bodu 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, šlo vlastně o součást negativního psychického působení na poškozenou ve smyslu jejího týrání. Vzhledem k nezbytnosti aplikace zásady reformationis in peius sice nelze tuto skutečnost obviněnému přičítat z hlediska viny zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, lze ji však vzít v úvahu při zvažování správnosti a důvodnosti výroku o uložení opatření spočívajícího v zabrání shora citovaných zbraní v souvislosti s dalšími zjištěními plynoucími z provedených důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, o duševním stavu obviněného) a nutností posuzovat zde jednání obviněného v celém jeho komplexu. V kontextu uvedeného pak je nutno též hodnotit, že obviněný je podle znaleckého zkoumání osobou výrazně neempatickou, s minimálním ohledem na své partnerky, ve vztazích dominantní a orientovaný na uspokojení vlastních potřeb, reagující v okamžicích konfliktu hostilně až agresivně. Za své agresivní jednání vůči manželce nepřebírá odpovědnost a odmítá vlastní vinu. Za této situace tedy bylo namístě učinit i závěr o naplnění varianty zabrání věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) alternativy druhé tr. zákoníku, tedy, že hrozí nebezpečí, že věc(-i), jež obviněnému náleží (zmíněné revolvery), bude(-ou) sloužit ke spáchání zločinu. Dodat je třeba, že ke spáchání zločinu může sloužit nejen zbraň nebo jiná nebezpečná věc, popř. i jiná věc použitá nebo určená ke spáchání zločinu, ale může to být i věc nebo jiná majetková hodnota využitelná při páchání zločinu, byť k spáchání zločinu doposud použita nebyla, ani k němu nebyla zatím určena (arg. „…hrozí nebezpečí, že bude sloužit…“). Lze tedy uzavřít, že ani výhradám obviněného směřujícím proti výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
50. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu