ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1024.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1024/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. září 2016 v Brně dovolání obviněného T. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 9 To 509/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 73/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 24 T 73/2015, uznal obviněného T. R. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) rozsudku zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
1. jako fanoušek fotbalového klubu Slavia Praha dne 11. 4. 2015 v P., v L. s., nad L. t., přistoupil v 17:11:01 hod. k neztotožněnému poškozenému, evidentně fanouškovi fotbalového klubu Sparta Praha, který zůstal sedět na zemi po předchozím útoku samostatně stíhaného obviněného P. D., a obviněného J. V., jehož trestní stíhání bylo soudem podmíněně zastaveno, a pravou rukou ho sedícího vší silou udeřil otevřenou dlaní do oblasti hlavy a v 17:11:04 hod. se ho snažil pravou nohou kopnout směrem do oblasti hlavy do které ho nezasáhl. Poškozený útok vykryl obranou pravé ruky.
Tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 13 T 213/2004, který nabyl právní moci téhož dne, mimo jiné trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák.;
2. dne 11. 4. 2015 v 17:11:14 hod. v P., v L. s., nad L. t., po útoku popsaném pod bodem 1., poté, co jako fanoušek fotbalového klubu Slavia Praha dohonil dalšího neztotožněného poškozeného, evidentně fanouška fotbalového klubu Sparta Praha, který když viděl útok obviněného pod bodem 1., začal před obviněným utíkat. Obviněný ho dohonil a udeřil ho pravou rukou do hlavy, uchopil ho za ramena a proti jeho vůli a bez jeho souhlasu ho stlačil do předklonu a v této pozici mu z trupu stáhnul černou mikinu s kapucí a s nápisem „ULTRAS 1893 SPARTA“ v hodnotě 200 Kč, kterou si poté v 17:11:19 hod. ovázal kolem pasu a spolu se samostatně stíhaným obviněným P. D., a obviněným J. V., jehož trestní stíhání bylo soudem podmíněně zastaveno, v klidu odešel. Následně byl zadržen Policií České republiky.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §76 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, spočívající v zákazu vstupu na všechna fotbalová utkání organizovaná Fotbalovou asociací České republiky a UEFA na dobu čtyř roků.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 9 To 509/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného T. R. podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle §76 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, spočívající v zákazu vstupu na všechna fotbalová utkání organizovaná Fotbalovou asociací České republiky a UEFA na dobu tří roků. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítl, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný uvedl, že jeho jednání postrádalo majetkový motiv typický pro trestný čin loupeže. Podle něj by měl být „klasický“ případ loupeže striktně odlišován od tzv. fenoménu fotbalového fanouškovství, o který šlo i v jeho případě; cílem jednání obviněného byl zisk „trofeje“ – mikiny člena znepřáteleného fotbalového klubu Sparta Praha. Má za to, že pravidla pro trestní odpovědnost v případě sportu jsou použitelná i tehdy, jde-li o činnost sportu podobnou, tj. fandění fanoušků fotbalu fotbalovým hráčům, avšak normy trestního práva se uplatní tehdy, když je jednání fotbalových fanoušků zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel. Obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu doplnil, že jeho jednání však uvedený zjevný exces nepředstavovalo (doplnil, že nedošlo k ublížení na zdraví). Obviněný namítl, že bylo možné užít §30 tr. zákoníku, týkající se svolení poškozeného, protože členové skupin fotbalových fanoušků, tzv. „ultras“ jsou srozuměni s tím, že se část jejich oděvu může stát trofejí fanouška jiného klubu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu se obviněný domnívá, že se Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí nezabýval otázkou předvídatelnosti trestního postihu. Obviněný uvedl, že byla porušena zásada vyplývající z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný nesouhlasí s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze, protože jednání nemělo povahu výtržnictví ve smyslu §358 tr. zákoníku. Obviněný doplnil, že kvalifikace skutku, jako přečinu není v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť zcela postačovalo uložení sankce podle zákona o přestupcích, přičemž soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek pod bodem 1) rozsudku jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s tím, že jednáním naplnil znak opětovnosti jednání resp. naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví [§358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku], protože byť byl za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák., ve znění pozdějších předpisů, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 13 T 213/2014, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2004; byl odsouzen za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona, který na rozdíl od zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, neznal kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví spočívající v opětovnosti jednání, nebylo tedy nožné, aby obviněný znak kvalifikované skutkové podstaty naplnil. Závěrem namítl porušení zákazu dvojího přičítání.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 9 To 509/2015, případně aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 24 T 73/2015, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil shodné námitky již v odvolání. Soudy obou stupňů se jimi tedy již dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Souhlasí s názorem soudů, že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, přičemž z trestněprávní odpovědnosti ho nemůže vyvinit to, že se jednalo o mikinu představující trofej fanouška fotbalu hlásícího se k jinému fotbalovému klubu. Tato skutečnost může mít vliv pouze na úvahy ohledně druhu a výše trestu. Nejvyšší státní zástupce proto má za to, že meritorní rozhodnutí ve věci obviněného není zatíženo vadou, kterou by bylo nutné napravovat prostřednictvím dovolání, přičemž uvedl, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v dovolání obviněného nebyly naplněny.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří námitka, že jeho jednání postrádalo majetkový motiv, že cílem jednání byl zisk „trofeje“ – mikiny fanouška znepřáteleného fotbalového klubu Sparta Praha, že jednání bylo excesem ze sportovních pravidel, a že se Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí nezabýval otázkou předvídatelnosti trestního postihu. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud uvádí, že u něj neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními resp. právním posouzením skutku, neboť takový závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní. V případě obviněného T. R. se však nejednalo o relevantní námitku.
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že bylo možné užít §30 tr. zákoníku, týkající se svolení poškozeného, a že soudy nesprávně právně posoudily jednání jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn požadavek opětovnosti jednání obviněného, a že skutek výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku neměl být posuzován v rámci trestního řízení, a to s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž měl být posouzen pouze jako přestupek podle zákona o přestupcích.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nich tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle §30 odst. 2 tr. zákoníku svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Podle §30 odst. 3 tr. zákoníku s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.
Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude odnětím svobody až na tři léta pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 opětovně.
Podle §202 odst. 1 tr. zák. trestný čin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Vzhledem k tomu, že obviněný formuloval svou námitku ohledně svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku velmi obecně, a opřel ji pouze o skutkové argumenty, nemá Nejvyšší soud jinou možnost, než se s touto námitkou vypořádat obecným konstatováním, že právní posouzení skutku je v souladu se zákonem, a to z důvodů, které ve svých rozhodnutích vysvětlily soudy obou stupňů, přičemž doplňuje, že svolení poškozeného je dáno tehdy, když poškozený souhlasí s tím, aby mu byla věc odňata. V takovém případě je vyloučeno odnětí věci posuzovat jako způsobení škody (volenti non fit iniuria) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000). O tuto situaci se však v trestní věci obviněného nejednalo.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, neboť ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Objektivní stránka spočívá v tom, že se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89). Pachatelem může být jen fyzická osoba, přičemž jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Z judikatury soudů je patrno, že při posuzování činů výtržnické povahy je nutné zejména a) zvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, denní či noční doba, aj.), c) zjišťovat pohnutku činu, d) zhodnotit následky a e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975 sp. zn. 11 Tz 31/75).
Pojmem veřejně, resp. v souladu s §117 písm. b) tr. zákoníku – veřejné spáchání trestného činu – je jeho spáchání před nejméně třemi osobami současně přítomnými. U trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je spáchání činu veřejně, zákonným znakem. Spáchání činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými zakládá situace, kdy činu a) jsou přítomny nejméně tři osoby odlišné od pachatele, spolupachatele a účastníka – do okruhu přítomných osob se tedy nepočítá nejen pachatel, ale též spolupachatel a účastník na tomto činu, b) tyto osoby jsou přítomny současně, nikoliv postupně, postačí současná přítomnost již tří osob, a c) jsou přítomny osoby, které jsou způsobilé vnímat jednání pachatele a chápat jeho význam či smysl (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 769-771). K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010).
Hrubou neslušností se rozumí jednání, které porušuje závažným způsobem zásady občanské morálky. Výtržnictví jsou jednání násilné povahy, která narušují závažným způsobem veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89). K naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“, postačí jakýkoli případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o pokus či přípravu trestného činu. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011). Nejvyšší soud dodává, že znění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví původně pod §202 odst. 1 tr. zák. zůstalo shodné se zněním §358 odst. 1 tr. zákoníku, pouze do okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, tj. do odst. 2 byla doplněna nová okolnost „opětovně“, aby bylo zvýšeně postiženo jednání výtržníků, kteří se takového jednání dopouštějí opakovaně, a to včetně recidivistů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb. trestní zákoník).
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe však neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012). S principem ultima ratio je úzce spjata i společenská škodlivost, která je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost jednání obviněného spočívá zejména v tom, že jednal jako fotbalový chuligán hlásící se k tzv. tvrdému jádru fanoušků, pro které jsou fotbalové zápasy pouze záminkou k páchání trestné činnosti. Primárním cílem fotbalových chuligánů ztotožňujících se se svým fotbalovým klubem je napadání skupiny příznivců (diváků, fanoušků) jiného fotbalového klubu nebo vyvolávání výtržností, přičemž k zabránění jejich střetů a jejich následného dopadení je zpravidla zapotřebí zásahu policie. Je zřejmé, že jiný než trestněprávní postih takových skupin fotbalových chuligánů by byl zcela neadekvátní a neúčinný.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný T. R. dne 11. 4. 2015 násilným způsobem udeřil neztotožněného poškozeného do hlavy, přičemž se ho ještě snažil kopnout do hlavy. To vše na místě veřejnosti přístupném – v L. s. Obviněný přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchal opětovně, protože byl za trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, resp. §202 odst. 1 tr. zák. již odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 13 T 213/2004 [skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně], dále pak když obviněný dostihl dalšího neztotožněného poškozeného, který když viděl jeho jednání popsané pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, dal se před ním k útěku. Následně, poté co ho obviněný dohonil, proti němu užil násilí (udeřil ho do hlavy), a proti jeho vůli a bez jeho souhlasu v úmyslu zmocnit se cizí věci mu stáhl z těla mikinu, se kterou spolu s dalšími obviněnými následně odešel. Obviněný byl následně zadržen Policií České republiky.
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněný T. R. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, neboť se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného, přičemž uvedený čin spáchal opětovně a proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
K námitce obviněného, že bylo popřeno právo na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí, že právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na řádný a spravedlivý proces, v sobě zahrnující nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96) s tím, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000). Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci obviněného nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný v závěru dovolání namítl, že byla porušena zásada dvojího přičítání, neboť stejná okolnost vedla u něj k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tedy v dovolání zmínil tzv. zákaz dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku) ve vztahu k posuzování opětovnosti jeho trestného jednání. Tato námitka však nemá žádné opodstatnění.
Pokud jde o námitku, že bylo porušeno právo vyplývající z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Nejvyšší soud dodává, že v trestní věci obviněného nebyl narušen demokratický princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného T. R. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu