ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1078.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1078/2016-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. září 2016 v Brně dovolání obviněného M. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 8 To 92/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 T 1/2015, uznal obviněného M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod bodem I./1) zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem I./2) přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
I. 1) dne 21. 6. 2014 v době mezi 8:00 hod. a 8:50 hod. v P., Ch., v 7. patře domu v bytě č. ..., kde bydlela poškozená M. B., a do kterého se obviněný poté, když byl dne 20. 6. 2014 poškozenou z bytu vykázán za asistence Policie České republiky, vrátil pro své doklady, pravděpodobně po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozenou M. B., a to tím způsobem, že ji uchopil nejméně jednou rukou za krk a rdousil ji velkou silou po takovou dobu, až jí způsobil zlomeniny obou horních rohů chrupavky štítné s krevními výrony v okolí, tři podkožní krevní výrony okrouhlého tvaru pod hranou dolní čelisti vlevo až na krku, podkožní krevní výron na přední straně krku v úrovni chrupavky štítné vlevo od střední čáry a pod hranou dolní čelisti vpravo až na krku, podkožní krevní výrony na přední straně krku, pod bradou a kožní oděrky v okolí, tedy taková poranění, v jejichž důsledku poškozená na základě zástavy přítoku okysličené krve do mozku při kompresi krčních tepen upadla do bezvědomí, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozenou – silný stisk hrdla – musel minimálně vědět, že ji může tímto způsobem usmrtit, a byl s tím srozuměn, neboť silným stiskem hrdla dochází ke stlačení krčních tepen zásobujících mozkovou tkáň kyslíkem při zástavě přítoku krve nastává v řádu vteřin bezvědomí, které může vyústit až ve smrt, může dojít též k reflexní zástavě srdce v důsledku podráždění nervových pletení krku (bloudivého nervu, karotického uzlíku), následně,
2) jelikož se obviněný mylně domníval, že poškozenou usmrtil, a v úmyslu zakrýt tento svůj čin, se rozhodl předstírat sebevraždu poškozené tak, že bezvládné tělo poškozené vystrčil z okna bytu v 7. poschodí z výšky 18,7 metrů, v důsledku čehož poškozená utrpěla následkem pádu z výšky mnohačetná poranění, a to tříštivou zlomeninu křížokyčelního skloubení vlevo, zlomeninu levé kosti stydké, zlomeniny kosti křížové, vícečetné zlomeniny žeber vlevo s trhlinami pohrudnice a mezižeberních svalů, trhliny a pohmoždění levé plíce, trhliny pouzdra jater a sleziny, centrální rupturu pravého jaterního laloku, trhliny výstelky srdce v obou síních srdečních a v srdeční přepážce, krevní výrony v jaterním hilu, v plicních hilech, ledvinových hilech, v měkkých tkáních v okolí střední části jícnu, oblouku hrudní aorty, pod předním podélným vazem na přechodu krční a hrudní aorty, pod předním podélným vazem na přechodu krční a hrudní páteře a dále v okolí zlomenin, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních a četné podkožní krevní výrony v krajině bederní až křížové s odtržením kůže od podkoží, podkožní krevní výrony na obou hýždích, odtržení kůže od podkoží na zádech mezi lopatkami, podkožní krevní výrony na zadní straně pravé ruky, v oblasti levého lokte a ramene, tedy taková poranění, v důsledku nichž poškozená na místě zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl traumaticko pokrvácivý (správně zřejmě prokrvácivý) šok;
II. bez vědomí a souhlasu poškozené vzal a užil opakovaně její debetní a kreditní platební kartu, využívaje toho, že si zapamatoval PIN, který mu v minulosti v době jejich společného soužití sdělila za účelem nákupu potravin, a to:
- dne 7. 6. 2014 v P., v ulici P., za použití debetní platební karty České spořitelny, a. s., č: ..., na jméno M. B. odcizil z bankovního účtu poškozené M. B., vedeného u České spořitelny, a. s., pod č. ú.: ..., částku v celkové výši 10 000 Kč, a to tak, že z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., ve 20:44 hod. vybral částku ve výši 4 000 Kč, dále ve 21:04 hod. vybral částku ve výši 4 000 Kč, následně se ve 22:19:21 hod. pokusil vybrat částku ve výši 4 000 Kč, což se mu z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu nepodařilo, a poté ve 22:19:47 hod. vybral částku ve výši 2 000 Kč,
- a dále obviněný v období od 8. 6. 2014 do 20. 6. 2014 za použití kreditní karty České spořitelny, a. s., č: ..., na jméno M. B., odcizil z bankovního účtu poškozené M. B., vedeného u České spořitelny, a. s., pod č. ú.: ..., částku v celkové výši 79 500 Kč, a to tak, že
dne 8. 6. 2014 v 04:35 hod. v P., ulice P., vybral z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., částku ve výši 4 000 Kč, následně téhož dne v P., B., v C. P. g., a. s., na terminálu KB, a. s., v 05:09 hod. vybral částku ve výši 4 000 Kč, v 5:20 hod. částku ve výši 8 000 Kč, a v 05:35 hod. částku ve výši 10 000 Kč. Následně se v 06:58 hod. pokusil vybrat částku 10 000 Kč, a v 06:59 hod. částku 8 000 Kč, což se mu však z důvodu překročení denního limitu karty nepodařilo, proto v 7:00 hod. vybral částku ve výši 2 000 Kč. Poté se téhož dne, tedy 8. 6. 2014, pokusil v P., ulice P., z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., v 07:12 hod. vybrat částku 10 000 Kč, což se mu však z důvodu překročení denního limitu karty nepodařilo, proto v 07:13 hod. vybral z tohoto bankomatu částku ve výši 2 000 Kč. Poté se pokusil vybrat v 07:03:58 hod. částku ve výši 4 000 Kč, v 07:14:14 hod. částku ve výši 2 000 Kč, v 7:14:33 hod. částku ve výši 1 000 Kč, v 08:10:28 hod. částku ve výši 4 000 Kč, v 08:10:41 částku ve výši 2 000 Kč a v 08:10:51 hod. částku ve výši 1 000 Kč, což se mu však ani v jednom z případů nepodařilo z důvodu překročení denního limitu karty,
následně dne 15. 6. 2014 v 16:27 hod. vybral v P., ulici P., z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., částku ve výši 10 000 Kč, následně v časech 17:16:32 hod., 17:16:59 hod., 17:17 hod. a 17:18 hod. se postupně pokusil vybrat třikrát částku ve výši 10 000 Kč a jednou částku ve výši 4 000 Kč, což se mu však z důvodu špatně zadaného PIN kódu nepodařilo, poté téhož dne, tedy 15. 6. 2014 v 17:23 hod. v P., B., v C. P. g., a. s., na terminálu KB, a. s., vybral částku 4 000 Kč a v 18:08 hod. částku ve výši 2 000 Kč. Poté se v P., P. ul., z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., pokusil ve 20:00 hod., ve 20:01 hod., a ve 20:02 hod. postupně vybrat částky 4 000 Kč, 3 000 Kč a 2 000 Kč, což se mu však z důvodu nesprávně zadaného PIN kódu nepodařilo,
následně dne 16. 6. 2014 v P., ulice Z., vybral z bankomatu České spořitelny, a. s., č.: ..., v 18:49 hod. částku ve výši 4 000 Kč, poté se téhož dne, tedy 16. 6. 2014, pokusil opakovaně z téhož bankomatu České spořitelny, a. s., č.: ..., v časech 20:42 hod, 20:43 hod. a ve 20:44 hod. vybrat částku ve výši 4 000 Kč, což se mu však z důvodu nesprávně zadaného PIN kódu nepodařilo,
následně se dne 17. 6. 2014 v 08:22 hod. v P., v ulici P., pokusil vybrat z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., částku ve výši 20 000 Kč, což se mu z důvodu nesprávně zadaného PIN kódu nepodařilo. Poté téhož dne, tedy 17. 6. 2014, v Praze 4, Brandlova 1640/2, v C. P. g., a. s., na terminálu KB, a. s., vybral v 08:27 hod. částku ve výši 10 000 Kč, v 09:44 hod. částku ve výši 5 000 Kč, v 11:25 hod. částku ve výši 3 000 Kč, v 17:04 hod. částku ve výši 4 000 Kč, a v 17:50 hod. částku ve výši 2 000 Kč,
poté dne 18. 6. 2014 na témže místě v C. P. g., a. s., v 06:59 hod. vybral částku ve výši 5 000 Kč, a poté v časech 07:57 hod. a 07:58 hod. se pokusil vybrat částky ve výši 5 000 Kč a 2 000 Kč, což se mu však z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu nepodařilo,
poté dne 19. 6. 2014 v P., ulici P., z bankomatu ČSOB, a. s., č.: ..., v 08:13 hod. vybral částku ve výši 500 Kč a dne 20. 6. 2014 se na témže místě z bankomatu ČSOB, a. s., pokusil v 03:11 hod. vybrat částku ve výši 1 000 Kč, což se mu z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu poškozené nepodařilo, když navíc opakovanými výběry finanční hotovosti z bankomatu jiného finančního útvaru než České spořitelny, a. s., a další manipulací s kreditní kartou způsobil poškozené škodu ve výši 395 Kč na bankovních poplatcích za transakce prováděné pomocí platební karty;
přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené M. B. škodu ve výši 89 500 Kč na odcizené finanční hotovosti, 395 Kč na poplatcích za manipulaci s platební kartou, přičemž se pokusil způsobit škodu ve výši 119 000 Kč.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené D. M. majetkovou škodu ve výši 89 895 Kč a poškozenému P. M. majetkovou škodu ve výši 29 229 Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 8 To 92/2015, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o povinnosti obviněného nahradit majetkovou škodu poškozené D. M. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení, konkrétně proti části výroku „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Za primární dovolací důvod obviněný označil §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. k němuž namítl, že část výroku usnesení vrchního soudu „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“ je z hlediska trestního řádu nepřípustný. Podle názoru obviněného měl odvolací soud rozhodnout tak, že podle ustanovení §256 tr. ř. se odvolání obviněného směřující do ostatních výroků napadeného rozsudku zamítá jako nedůvodné. Obviněný je přesvědčen, že toto procesní pochybení má za následek odepření práva na spravedlivý proces a to, že obviněný je protizákonně držen ve výkonu trestu odnětí svobody. Naplnění dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud měl rozhodnout buď tak, že podle §256 tr. ř. se odvolání obviněného směřující do ostatních výroků napadeného rozsudku zamítá jako nedůvodné (tj. že tato část výroku v rozhodnutí vrchního soudu chybí), anebo, že se podle §265 tr. ř. zamítá jako nedůvodné odvolání obviněného směřující do ostatních výroků napadeného rozsudku, proto v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn (tj. že výrok odvolacího soudu je neúplný).
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. obviněný uvedl, že jejich uplatnění je sice sporné, ale uplatňuje je z procesní opatrnosti. Má za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nastal extrémní rozpor, protože soudy při rozhodnutí o vině obviněného vycházely pouze z vlastních, pro vinu obviněného účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů, přičemž soudy zcela pominuly důkazy vyvracející nebo přinejmenším zpochybňující jeho vinu a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi nevypořádaly. Obviněný doplnil, že rozhodnutí byla učiněna za stavu důkazní nouze, a že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu je obviněný přesvědčen, že byl uznán vinným pouze na základě domnělých a vyvozovaných úvah soudu, nikoliv na základě objektivně zjištěných skutečností (např. odvolací soud dovodil, že poškozená netrpěla duševní poruchou, a že neměla sebevražedné skony). Obviněný uvedl, že skutky pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byly nesprávně právně posouzeny jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem namítl, že nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci odpovídá i nesprávně uložený trest, a že došlo k porušení právního pravidla in dubio pro reo.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 8 To 92/2015, a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. že obviněný jej spatřuje v tom, že soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek v části týkající se povinnosti nahradit majetkovou škodu poškozené D. M., avšak nerozhodl o zbytku odvolání. Vrchní soud v Praze po provedeném přezkumu ve smyslu §254 tr. ř. dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody poškozené D. M., a proto zrušil výrok usnesením podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. Poté již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně zbylé části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání tvoří zásadně jediný celek. Proto pokud odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, nemohl již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce uzavřel, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku v podstatě stejný právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl, přičemž výrok spočívající ve formulaci „v ostatních výrocích zůstává napadené rozhodnutí nedotčeno“ soudy uvádějí pouze z důvodu větší srozumitelnosti. Fakticky je však takový výrok nadbytečný.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že žádnou z námitek obviněného nelze podřadit pod tento dovolací důvod, neboť obviněný pouze zpochybňuje proces dokazování, jeho rozsah, resp. to, jakým způsobem byly důkazy hodnoceny a k jakým závěrům soud dospěl. Na jejich podkladě se pak neztotožňuje se skutkovými závěry popsanými v rozsudku, přičemž předkládá opačnou verzi. Nejvyšší státní zástupce neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením věci. V případě jednání pod bodem I./1), 2) byl obviněný usvědčen nepřímými důkazy, nicméně takovými, které si neodporují, proto je nelze považovat za méně příznivé, a to ani tehdy, bylo-li možné dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že i menší počet důkazů, sice nepřímých, avšak navzájem provázaných, postačuje k zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. Uzavřel, že soud prvního stupně se pečlivě věnoval jak samotnému procesu dokazování, tak i řádnému, logickému a přesvědčivému odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na str. 44 – 54 rozsudku soudu prvního stupně). Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. K nesouhlasu obviněného s výměrou trestu odnětí svobody se nejvyšší státní zástupce domnívá, že výrok o trestu je možné napadat primárně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokud jde o výrok o trestu považovat jen jiné vady výroku záležející v porušení hmotného práva (např. druh a výměra trestu). Námitku obviněného však pod žádný z důvodů nelze podřadit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě a nejvyšší státní zástupce uvedl, že není opodstatněná ani tato námitka.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří námitky, že soudy zcela pominuly důkazy zpochybňující jeho vinu, že se s nimi v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádaly, dále pak že rozhodnutí byla učiněna za stavu důkazní nouze, a že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, a že obviněný byl uznán vinným pouze na základě domněnek soudu, nikoliv na základě objektivně zjištěných skutečností. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením skutku, neboť takový závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní. V případě obviněného M. S. se však nejedná o právně relevantní námitku.
K námitce obviněného, že mu byl nesprávně vyměřen uložený trest Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že odvolací soud zčásti zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené D. M., avšak o zbývající části výroku soud druhého stupně nerozhodl.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Poukazuje na to, že pokud odvolací soud alespoň částečně vyhoví odvolání, které podal obviněný, jeho opravný prostředek je zčásti úspěšný. Následně však již nelze ve zbylé části odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout dalším výrokem, protože na jeho podkladě došlo k částečnému zrušení a změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch obviněného. Odvolání je v tomto směru nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Pokud tedy odvolací soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002).
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není zatíženo namítanou vadou spočívající v údajně chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že skutek pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl nesprávně právně posouzen jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin vraždy spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, přičemž bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin usmrcení z nedbalosti spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Právní úprava trestných činů proti životu a zdraví, mezi které patří i trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku vycházejí z čl. 6 odst. 1, 2 Listiny. Objektem jejich ochrany je lidský život, přičemž předmětem je živý člověk. Co se týče usmrcení jiného úmyslně – může se jednat o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž při posuzování subjektivní stránky činu je nutné mít na zřeteli i její „ohraničení“ dalšími charakteristikami subjektivní stránky na straně jedné v §140 odst. 2 tr. zákoníku a na straně druhé v §141 tr. zákoníku. V §140 odst. 1 tr. zákoníku se tedy bude jednat o situaci, kdy činu nepředchází byť i jen krátká úvaha. Půjde tedy o okamžité, spontánní rozhodnutí zpravidla vyvolané situačními okolnostmi (např. reakce na urážku). Vztah lhostejnosti k tomu, zda následek v podobě usmrcení poškozeného nastane, či nikoliv, zahrnuje-li jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem, je soudní praxí posuzován jako srozumění s následkem, a tedy zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 849-850). Zjišťování subjektivní stránky u trestných činů vraždy bývá ztíženo tím, že pachatel ve většině případů úmysl usmrtit jiného popírá, přičemž oběť činu, je-li dokonán, vypovídat nemůže. Nicméně na zavinění pachatele lze usuzovat z okolností, za nichž k činu došlo – motivu, intenzity a cílení útoku, použité zbraně, jednání pachatele před a po činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010).
Pokus, jakožto časově druhé stadium trestné činnosti – následující po přípravě a předcházející dokonání – je na rozdíl od přípravy obecně trestný. Pokus trestného činu je blízký jeho dokonání, tím že pachatel již může v jeho rámci naplňovat určité znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, nikoliv však všechny. Pokus trestného činu je trestným podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž z tohoto pravidla nejsou žádné výjimky; jeho pojmovými znaky jsou jednání pachatele bezprostředně směřující k dokonání trestného činu a úmysl spáchat zamýšlený trestný čin. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizován jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, vedené úmyslem takový čin spáchat, ovšem nedokonaně, a to s ohledem na to, že ještě nenaplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty. Trestnost pokusu není omezena na určitou kategorii trestných činů, jako je tomu u přípravy, ale týká se v zásadě všech trestných činů. Úmysl pachatele spáchat zamýšlený trestný čin musí pokrývat všechny okolnosti naplňující znaky takového trestného činu a musí směřovat k jeho dokonání, přičemž pokusit se přitom lze jen o spáchání úmyslného trestného činu (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 160-162).
Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku lze spáchat z hlediska jednání jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu §112 tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. Pachatelem trestného činu usmrcení z nedbalosti může být kterákoli fyzická osoba (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1501-1502).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. S. dne 21. 6. 2014 se po předchozí slovní rozepři, která skončila vykázáním obviněného z bytu poškozené, vrátil pro své doklady a následně poškozenou M. B., fyzicky napadl tak, že ji velkou silou rdousil, čímž jí způsobil mnohačetná závažná poranění, v důsledku nichž poškozená upadla do bezvědomí. Obviněný tedy jednal s úmyslem poškozenou usmrtit, avšak k dokonání tohoto jednání nedošlo, přičemž se mylně domníval, že poškozenou usmrtil, a proto v úmyslu předstírat její sebevraždu tělo poškozené vystrčil z okna bytu v sedmém poschodí. V důsledku pádu obviněná utrpěla mnohočetná závažná poranění, v důsledku nichž na místě zemřela, čímž jí obviněný z nedbalosti způsobil smrt [skutky pod bodem I./ 1) a 2) rozsudku]. Následně bez vědomí a souhlasu poškozené vzal a opakovaně užil její debetní a kreditní kartu identifikovatelnou podle jména a čísla, tj. bez souhlasu oprávněného držitele – poškozené M. B., se platební karty zmocnil, tj. opatřil si, zpřístupnil a přechovával platební prostředek jiného. PIN kód si pamatoval z doby, když s poškozenou společně žil a ona mu ho sdělila za účelem nákupu potravin. Obviněný opakovanými výběry finanční hotovosti z bankovního účtu poškozené způsobil škodu ve výši 89 500 Kč, přičemž se pokusil způsobit škodu ve výši 119 000 Kč, k dokonání tohoto však nedošlo. Na cizím majetku tak obviněný jednáním způsobil větší škodu [skutek pod bodem II. rozsudku].
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněný M. S. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že jiného úmyslně usmrtí, přičemž se tohoto jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přitom k dokonání trestného činu nedošlo, dále jinému z nedbalosti způsobil smrt, a sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil, zpřístupnil a přechovával platební prostředek jiného, a to nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména a čísla, přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku větší škodu a dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, přičemž se tohoto jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud k námitce obviněného uvádí, že bylo popřeno právo na spravedlivý proces, že právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na řádný a spravedlivý proces, v sobě zahrnující nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96) s tím, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000). Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci obviněného nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K námitce obviněného týkající se porušení pravidla in dubio pro reo. Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli pravidlo práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu