ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.43.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 43/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného D. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 2 To 134/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 303/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 5 T 303/2014, byl obviněný D. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému také uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. V. částku 457 672 Kč.
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) ačkoliv věděl, že jeho zaměstnavatel CAT-GATO, s.r.o., L., poškozenému M. V., s místem podnikání N., I., nezaplatí většinu z požadovaných 7 tun mykané střiže v celkové hodnotě 496 386 Kč, přesto dne 2. 7. 2012 telefonicky objednal u poškozeného 7 tun mykané střiže, a aby mohl později rozsah objednávky popřít, nevyhověl opakovaným požadavkům H. V. na potvrzení telefonické objednávky e-mailem, jak se běžně dělo v jejich předchozí několikaleté spolupráci a poté, když ve dnech 6. 8. 2012, 7. 8. 2012, 8. 8. 2012, 10. 8. 2012, 3. 9. 2012, 6. 9. 2012 a 13. 9. 2012 přivážel celkem třináctkrát postupně poškozený po 520-540 kg do společnosti CAT-GATO, s.r.o., do L. v okrese O., sedm tun objednané mykané střiže, opět v úmyslu popřít pozdější dodávky mykané střiže, použil k potvrzení dvanácti dodacích listů poškozeného razítko společnosti CAT-GATO, s.r.o., s chybným IČ a DIČ, s odlišnými mezerami v názvu společnosti a telefonním a faxovém čísle, aniž by tyto rozdíly byly od běžně používaného razítka na první pohled zjevné, také změnil svůj podpis na těchto dvanácti dodacích listech, a takto jednal s výjimkou jediné dodávky mykané střiže uskutečněné dne 3. 9. 2012 v hodnotě 38 715 Kč (třináctý dodací list č. 52) a později, když se poškozený domáhal zaplacení dodaného zboží, neuhradil zaměstnavatel obviněného D. Š., CAT-GATO, s.r.o., ničeho s výjimkou platby ve výši 38 715 Kč provedené dne 25. 10. 2012 na účet poškozeného, a to bezprostředně po výzvě právního zástupce poškozeného, a následně zaměstnavatel obviněného CAT-GATO, s.r.o., tvrdil, že si poškozený dodání mykané střiže vymyslel a k tomu falšoval razítko společnosti na dvanácti dodacích listech, čímž způsobil poškozenému M. V. škodu ve výši 457 672 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 2 To 134/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po formálním odcitování zákonného znění uvedeného důvodu dovolání, obviněný namítá „extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů“ oběma soudy, „na jehož základě byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a nesprávné právní závěry ohledně viny“. Následně pak polemizuje s argumentací soudů k hodnocení důkazů, vytýká jim, že bagatelizovaly rozpory mezi svědeckými výpověďmi poškozeného M. V., jeho manželky H. V. a P. K., jako osob poškozenému maximálně blízkých a na něm finančně závislých, když svědek P. K., po ukončení obchodní spolupráce společnosti CAT-GATO, s.r.o., s poškozeným, skončil na úřadu práce. V případě jeho výpovědi a důkazů svědčících v jeho prospěch obviněný namítá, že soudy hodnotily důkazy vždy opačně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. K argumentaci odvolacího soudu o ucelenosti důkazů podporujících tvrzení poškozeného, obviněný naopak namítá vzájemnou rozpornost těchto důkazů, kdy za podstatný rozpor mezi výpovědí poškozeného M. V. a svědka P. K. považuje uvádění jiného místa uskladnění sporné střiže a namítá také propojenost těchto důkazů výlučně s osobou poškozeného. Opakovaně zdůrazňuje, že veškeré listinné důkazy, na které soudy poukazují, pochází a byly účelově vytvořeny výlučně poškozeným (kniha jízd, dodací listy, kniha odeslané pošty), a to k doložení sporných dodávek střiže, považuje tyto listiny za nevěrohodné, neprůkazné a namítá, že nebylo ani prokázáno, že by poškozený jím vytvořené faktury skutečně předal k poštovní přepravě, když prokázáno bylo pouze, že je zapsal do jím vytvořené knihy faktur. Takovéto důkazy, že netvoří ucelený řetězec a ve věci shledává důvodné pochybnosti. Obviněný dále namítá, že proti těmto důkazům stojí jeho tvrzení, které je podporováno svědeckými výpověďmi J. H., J. D., M. N. a O. J., kteří jsou osobami na něm nezávislými. Podrobně pak rozebírá a sám hodnotí obsah výpovědi svědkyně J. H. (pozn. zaměstnankyně společnosti CAT-GATO, s.r.o.), která chodívala poškozenému a svědkovi P. K. otevírat vrata při dodávání střiže, a která vypověděla, že vůbec neotvírala vrata v takovém rozsahu jak poškozený a svědek P. K. tvrdí, ani že by tito dováželi střiž několikrát denně ve více po sobě následujících dnech. Ve vztahu k výpovědi této svědkyně obviněný také poukazuje na to, že je soudem I. stupně znevažována s odkazem na její vyjádření, „že má strach o zaměstnání“, ač se jedná o neprocesní výpověď, úřední záznam o podaném vysvětlení před policejním orgánem, přičemž oba soudy, že navíc její tvrzení v tomto záznamu překroutily, když svědkyně nehovořila nic o strachu o zaměstnání, ale pouze to, že si svého zaměstnání váží a nechtěla by o něj přijít. Podrobně pak rozebírá a sám hodnotí i obsah výpovědi svědkyně M. N., která vedla účetnictví společnosti CAT-GATO, s.r.o., jako jediná také vyzvedávala poštu pro společnost, a věděla by tak o případných fakturách zaslaných od poškozeného. Také ve vztahu k výpovědi této svědkyně namítá nesprávné hodnocení soudy v jeho neprospěch, a nesouhlasí s argumentací krajského soudu, který její výpověď znevěrohodňuje tím, že snad někdy u ní mělo dojít ke ztrátě faktury. Obviněný namítá, že svědkyně ale hovořila spíš v obecné teoretické rovině a o žádném konkrétním případu nevěděla. Dále obviněný rozebírá a sám hodnotí také obsah výpovědi svědka J. D., skladníka společnosti CAT-GATO, s.r.o., který měl na starosti vedlejší sklad rouna, kam podle poškozeného měla být střiž dodávána, a podle výpovědi kterého se tam taková střiž nenacházela. Nemožnost uskladnění množství střiže udávaného poškozeným ve skladu rouna, potvrzují podle obviněného také listiny společnosti CAT-GATO, s.r.o., o celkovém dodaném množství rouna před a v období sporných dodávek. Přitom poslední objednávka 7 tun mykané střiže, že byla učiněna v březnu 2012, poškozený toto množství byl schopen zpracovat a dodávat v období 3 měsíců až do konce června 2012 a takto ji byla schopna zpracovat i společnost CAT-GATO, s.r.o. Také namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozený byl schopen vyrobit takové množství údajně dodané střiže a měl v držení takové množství surové střiže potřebné k výrobě sporných dodávek. Považuje také za neprokázané, že by věděl o tom, že jeho zaměstnavatel nezaplatí většinu z požadovaných 7 tun mykané střiže, že by telefonicky toto množství objednal, aby později mohl popřít rozsah objednávky, že by ve stejném úmyslu použil k potvrzení dodacích listů nepravého razítka a změnil svůj podpis na 12 dodacích listech. Ohledně podpisů pak poukázal na závěr znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle kterého nejsou sporné podpisy jeho pravými podpisy, a to ani bezděčně pozměněnými, nebo podpisy psanými se snahou o jejich úmyslnou změnu, přesto ale soudy podle jeho názoru tento znalecký posudek hodnotí nezákonně v jeho neprospěch s argumentací, že pokud nebylo prokázáno, že jeho podpis napodobil poškozený, není znaleckým posudkem vyloučeno, že by on nemohl být pachatelem trestné činnosti. Obviněný pak namítá také neprokázání motivu k jednání na jeho straně, když naopak na straně poškozeného jej shledává ve snaze zajistit si finanční prostředky po skončení spolupráce společnosti CAT-GATO, s.r.o., s ním. Podrobně poukazuje i na další okolnosti případu, které podle něj svědčí v jeho prospěch a soudy je nesprávně zhodnotily.
V závěru dovolání obviněný uvedl, že u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci je pod sp. zn. 19 Cm 32/2013 vedeno civilní řízení ohledně tohoto obchodně právního vztahu, a proto na tuto trestní věc, kde jde o klasický obchodněprávní vztah, je nutno nahlížet z pohledu subsidiarity trestní represe (pozn. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu, a přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že nevyužívá svého práva a nebude se k němu vyjadřovat.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.
Obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, nesouhlasí s tím, jak okresní i krajský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy obsáhle polemizuje a považuje toto hodnocení za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Argumentaci o tzv. extrémním rozporu (nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů ohledně skutkových zjištění. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný významný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů naopak mají svůj podklad v provedených důkazech, zejména ve shodných výpovědích poškozeného M. V. a svědků, jeho manželky H. V. a jeho bývalého zaměstnance P. K., které jsou podporovány také provedenými listinnými důkazy. Zejména soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku také podrobně zabýval hodnocením důkazů, uvedl také důvody, proč shledal věrohodnými právě výpovědi uvedených osob a proč naopak považoval za nevěrohodné výpovědi svědků, jichž se dovolává obviněný. S těmito důvody, včetně argumentace k otázkám opětovně namítaným v dovolání, se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto plně postačí odkázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a usnesení soudu odvolacího. Jen na doplnění k argumentaci obviněného v dovolání Nejvyšší soud uvádí, že jeho námitka o neprokázání odeslání faktur, resp. jejich předání k poštovní přepravě, v podstatě odporuje jím tvrzené verzi, že veškeré listinné důkazy, na které soudy poukazují, byly účelově vytvořeny výlučně poškozeným a shledává na jeho straně motiv spočívající ve snaze zajistit si finanční prostředky po skončení spolupráce se společností CAT-GATO, s.r.o. Pokud by tomu tak bylo, tak naopak zájmem poškozeného by bylo také řádně a průkazně doručit dané faktury. Samotná otázka doručení faktur přitom pro posouzení věci ani není podstatná. Přisvědčit pak nelze ani argumentaci obviněného o neprokázání, zda poškozený byl vůbec schopen vyrobit takové množství střiže, čímž zpochybňuje závěr soudu I. stupně, že takové množství mohlo být a také bylo dodáno (pozn. v důsledku zřejmého omylu je na str. 15 rozsudku uvedeno „nemohlo“, namísto správného „mohlo“ být dodáno). Tato námitka o neschopnosti poškozeného vůbec vyrobit takové množství střiže, je totiž v rozporu s předchozí argumentací v dovolání, že poslední objednávka na mykanou střiž ve výši 7 tun byla učiněna v březnu 2012. To odpovídá výpovědi svědka O. J., že se počátkem roku 2012 dělala větší objednávka, protože se vzhledem k stoupající ceně ropy předzásobili. Tuto větší dodávku v rozsahu 7 tun střiže již v březnu 2012 obviněný uvedl ve své výpovědi v hlavním líčení dne 10. 12. 2014 (č. l. 233 p. v. tr. spisu) s tím, že se navážela asi 2 měsíce. Nikoliv tedy 3 měsíce až do konce června, jak tvrdí v dovolání. Existence této předchozí větší dodávky střiže v březnu 2012, také vyvrací jeho námitku o neprokázání schopnosti poškozeného vůbec takové množství dodat. Lze ale přisvědčit námitce obviněného o argumentaci soudu I. stupně ohledně strachu svědkyně J. H. o zaměstnání, když tato okolnost skutečně není obsažena v její procesně použitelné výpovědi, ale v úředním záznamu o podaném vysvětlení na č. l. 145 tr. spisu. Toto pochybení ale nemůže zvrátit správnost hodnocení důkazů soudem I. stupně a jeho skutkových závěrů, když podstatné je, že tato svědkyně v hlavním líčení dne 16. 1. 2015 ohledně četnosti navážení střiže poškozeným a otvíráním vrat výslovně uvedla, že mu sice vrata otvírala, ale pokud tam nebyla, tak to mohl otevřít kdokoliv jiný. Z výpovědi svědkyně J. H. tedy nevyplývá kategoricky, že neotvírala vrata v takovém rozsahu jak poškozený a svědek P. K. tvrdí, ani že by tito nedováželi střiž několikrát denně ve více po sobě následujících dnech, jak to obviněný namítá v dovolání. Svědkyně naopak připustila, že mohli přijet 2x za den, ale již si nevybavuje, zda to bylo nějak častěji.
Obviněný se v dovolání domáhá také aplikace zásady subsidiarity trestní represe, a to s odkazem na civilní řízení probíhající u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 32/2013 (pozn. dosud nepravomocným rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, byla v uvedené věci žalovanému CAT-GATO, s.r.o., uložena povinnost zaplatit žalobci M. V. částku 457 671 Kč s příslušným úrokem z prodlení) ohledně obchodně právního vztahu, v souvislosti s kterým byl uznán vinným v této trestní věci. Trestní kolegium Nejvyššího soudu se k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, vyjádřilo ve stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V tomto stanovisku je uvedeno, že „trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( §13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné“.
V souladu s uvedeným stanoviskem, praxe Nejvyššího soudu při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a posuzování společenské škodlivosti činu, vychází z názoru, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3 2015, sp. zn. 11 Tdo 255/2015 ). Tyto podmínky ale v případě obviněného D. Š. nejsou splněny, a to již jen proto, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy i podle přísnější tzv. kvalifikované skutkové podstaty tohoto úmyslného trestného činu. Ústavní soud uvedl např. již v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ve kterém se zabýval trestněprávní kvalifikací jednání, které má soukromoprávní základ, že použití trestního zákona je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Ústavní soud k tomu ale také dodal, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Uplatnění zásady „ultima ratio“ tedy podmínil tím, že nejsou splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti, což opět není případ obviněného v této trestní věci.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že čistě procesní námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si byl zřejmě obviněný sám vědom, když v dovolání poukázal na „extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů“, čímž v podstatě namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, z kterého je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dovozována povinnost při výkladu tohoto důvodu dovolání přihlížet k vadám, které by mohly zakládat porušení zásad spravedlivého procesu, jak je vymezen v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový extrémní rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ve věci není namítaný extrémní rozpor, a jedinou tomuto důvodu dovolání odpovídající námitku ohledně subsidiarity trestní represe shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného D. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu