ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.617.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 617/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. září 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. V. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 9 To 49/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 4 T 11/2013, byl obviněný M. V. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se podle výroku o vině uvedeného zločinu dopustil tím, že „ v úmyslu vylákat finanční prostředky za účelem údajného financování nákupu vozidel a získat tak neoprávněně finanční prospěch dne 24. 5. 2006 v restauraci hotelu Corinthia Towers Hotel v P., K. ..., jako jednatel a jediný společník společnosti M. I. H. s.r.o. se sídlem P., V. S. ..., IČ ... uzavřel se společností ORELA s.r.o. se sídlem Praha 7, Milady Horákové 387/56, IČ 271 62 851, zastoupenou jednatelem JUDr. V. B., smlouvu o půjčce, na základě které se věřitel - společnost ORELA s.r.o. - zavázala půjčit dlužníkovi - společnosti M. I. H. s.r.o. a dlužník se zavázal vypůjčit si od věřitele částku do úvěrového limitu ve výši 1.000.000 EUR, výlučně k dispozici na financování vozidel a každé čerpání splatit i s příslušným úrokem po následném prodeji vozidel třetím osobám I. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle písemného pokynu obžalovaného M. uhradila dne 25. 5. 2006 společnosti AuTec Group a.s. se sídlem Praha 5, Jeremiášova 1127/5, IČ 26431939 bezhotovostním převodem na její účet č. .... částku 1.100.000,-Kč jako kupní cenu za nákup osobního motorového vozidla tovární značky BMW 745i, VIN ..., RZ ..., přičemž ale společnosti ORELA s.r.o. obžalovaný M. zatajil, že uvedené vozidlo od společnosti AuTec Group a.s. převzal již v březnu 2006 a aniž by je zaplatil, tak dne 30. 3. 2006 v P., jako jednatel společnosti M. I. H. s.r.o., uzavřel s kupující společností Oberbank Leasing s.r.o. se sídlem Praha 2, Nám. I.P.Pavlova 1789/5, IČ 27091325 na toto vozidlo kupní smlouvu č. ... a vozidlo jí prodal za kupní cenu ve výši 1.080.000,-Kč a následně uzavřel na uvedené vozidlo s touto společností jako pronajímatelem leasingovou smlouvu č. ..., když společnost Oberbank Leasing s.r.o. uhradila dne 31.3.2006 na účet číslo ..., patřící společnosti M. I. H. s.r.o., zálohu kupní ceny ve výši 1.080.000,-Kč, a to dle zálohové faktury č. ... vystavené dne 30. 3. 2006 společností M. I. H. s.r.o., podepsané obžalovaným M., přičemž ze způsobu jednání obžalovaného a časové posloupnosti je zřejmé, že obžalovaný od počátku jednání se společností ORELA s.r.o. jednal v úmyslu půjčku společnosti ORELA s.r.o. nevrátit a podvodně od ní vylákat částku 1.100.000,-Kč, představující kupní cenu vozidla, neboť již v březnu 2006 uzavřel smlouvu o zpětném leasingu se společností Oberbank Leasing, spol. s r.o., jíž leasingové splátky nehradil a až po opakovaných urgencích v prosinci 2006 vozidlo, které bylo dodavateli – společnosti Au Tec Group a.s. v mezidobí zaplaceno společností ORELA s.r.o., vrátil společnosti Oberbank Leasing s.r.o. s plnou mocí k jeho prodeji a v březnu 2006 již získal od této leasingové společnosti finanční hotovost ve výši 1.080.000,-Kč a společnosti ORELA s.r.o. úmyslně zamlčel shora uváděné, podstatné skutečnosti, zapůjčené finanční prostředky jí nevrátil a vědomě jí tímto jednáním způsobil škodu ve výši 1.100.000,-Kč. II. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle písemného pokynu obžalovaného M. uhradila dne 25. 5. 2006 společnosti AuTec Group a.s. se sídlem Praha 5, Jeremiášova 1127/5, IČ 26431939 bezhotovostním převodem na její účet č. ... částku 1.770.000,-Kč jako kupní cenu za nákup osobního motorového vozidla tovární značky BMW 645Ci, VIN ..., RZ ..., přičemž ale společnosti ORELA s.r.o. obžalovaný zatajil, že uvedené vozidlo od společnosti AuTec Group a.s. převzal již v březnu 2006 a aniž by je zaplatil, tak dne 30. 3. 2006 v P., jako jednatel společnosti M. I. H. s.r.o., uzavřel s kupující společností Oberbank Leasing s.r.o. se sídlem Praha 2, Nám. I.P.Pavlova 1789/5, IČ 27091325, na uvedené vozidlo kupní smlouvu č. ... a vozidlo jí prodal za kupní cenu ve výši 1.770.000,-Kč a následně uzavřel na uvedené vozidlo s touto společností jako pronajímatelem leasingovou smlouvu č. ..., když společnost Oberbank Leasing s.r.o. uhradila dne 31.3.2006 na účet číslo ... patřící společnosti M. I. H. s.r.o., zálohu kupní ceny ve výši 1.440.000,-Kč, a to dle zálohové faktury č. ..., vystavené dne 30.3.2006 společností M. I. H. s.r.o., podepsané obžalovaným M., přičemž ze způsobu jednání obžalovaného a časové posloupnosti je zřejmé, že obžalovaný od počátku jednání se společností ORELA s.r.o. jednal v úmyslu půjčku společnosti ORELA s.r.o. nevrátit a podvodně od ní vylákat částku 1.770.000-Kč, představující kupní cenu vozidla, neboť již v březnu 2006 uzavřel smlouvu o zpětném leasingu se společností Oberbank Leasing s.r.o., jíž leasingové splátky nehradil a až po opakovaných urgencích v prosinci 2006 vozidlo, které bylo dodavateli AuTec Group a.s. v mezidobí zaplaceno společností ORELA s.r.o., vrátil společnosti Oberbank Leasing a.s. s plnou mocí k jeho prodeji, kdy vozidlo bylo následně prodáno společností Auto BMW Hašek spol. s. r.o. a v březnu 2006 tak již získal od leasingové společnosti finanční hotovost ve výši 1.440.000,-Kč a společnosti ORELA s.r.o., úmyslně zamlčel tyto shora uváděné, podstatné skutečnosti, zapůjčené finanční prostředky jí nevrátil a vědomě jí tímto jednáním způsobil škodu ve výši 1.770.000,-Kč. III. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle písemného pokynu obžalovaného M. dne 30. 5. 2006 uhradila za nákup osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz SL 55, VIN ..., RZ ... kupní cenu 85.000 EUR dle faktury č. ... ze dne 27. 5. 2006, vystavené jeho dodavatelem AUTOCENTER DELFS GmbH, Raiffeisenstrasse 5, Hohn, Německo na jeho účet č. ..., kdy odběratelem tohoto vozidla byla společnost M. I. H. s.r.o., se sídlem P., V. S. ..., zastoupená obžalovaným M., který však společnosti ORELA s.r.o. úmyslně zatajil, že dne 18.7.2006 jako jednatel společnosti M. I. H. s.r.o., uzavřel se společností Impex Car Corp. s.r.o. se sídlem Praha 4, Na Křivině 1/1371, IČ 26768780 komisionářkou smlouvu na prodej uvedeného vozidla a že dne 27. 7. 2006 požádal komisionáře o prodej vozidla společnosti sAutoleasing, a.s. se sídlem Praha 8, Střelničná 8, IČ 27089444 za účelem jeho následného leasingového pronájmu a že dne 31. 7. 2006 byla na toto vozidlo uzavřena kupní smlouva č. ... mezi kupujícím sAutoleasing, a.s. a dodavatelem Impex Car Corp., s.r.o., a to za kupní cenu 2.840.000,-Kč, na základě které sAutoleasing a.s. uhradil dodavateli Impex Car Corp. s.r.o. dne 1.8.2006 částku ve výši 1.949.784,-Kč dle faktury č. ... ze dne 31.7.2006 a zároveň dne 31.7.2006 uzavřel obžalovaný jednající za společnost M. I. H. s.r.o., leasingovou smlouvu č. ... s pronajímatelem sAutoleasing a.s. na uvedené vozidlo, načež dne 2. 8. 2006 společnost Impex Car Corp, s.r.o. převedla na účet č. ... patřící společnosti M. I. H. s.r.o. částku ve výši 1.949.784,-Kč, ale vzhledem k tomu, že nebyly nájemcem M. I. H. s.r.o., placeny leasingovému pronajímateli, společnosti sAutoleasing a.s., řádné leasingové splátky, leasingový nájemce leasingovou smlouvu ke dni 30. 9. 2006 vypověděl a poté v prosinci 2006 obžalovaný uvedené vozidlo nechal prostřednictvím svého známého svědka M. F. odvézt do Německa a předat společnosti Autocenter Delfs, jako údajnou zástavu na úhradu jiných závazků a tímto jednáním uvedl obžalovaný v omyl společnost ORELA s.r.o., když od počátku jednal s úmyslem půjčkou poskytnuté finanční prostředky jí nevrátit a poškozené společnosti ORELA s.r.o. tím způsobil škodu ve výši 85.000 EUR (což činí dle kurzu ČNB platného dne 30.5.2006 - 2.397.000,-Kč) a finanční prostředky jí nevrátil, IV. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle pokynu obžalovaného M. uhradila dne 30. 5. 2006 za nákup osobního motorového vozidla zn. Audi Q7, VIN ..., RZ ... kupní cenu 60.000 EUR dle faktury č. ... ze dne 27. 5. 2006 vystavené dodavatelem AUTOCENTER DELFS GmbH, Raiffeisenstrasse 5, Hohn, Německo na jeho účet č. ..., kdy odběratelem byla společnost M. I. H. s.r.o., se sídlem P., V. S. ..., zastoupená obžalovaným M., přičemž následně obžalovaný toto vozidlo prodal společnosti BBB Auto Group s.r.o. se sídlem Horní Lomany, Družstevní 296/9, která dne 30. 6. 2006 uhradila převodem na účet č. ... patřící společnosti M. I. H. s.r.o., kupní cenu ve výši 1.580.000,-Kč, dle vystavené faktury společnosti M. I. H. s.r.o. č. ... ze dne 29. 6. 2006, což obžalovaný společnosti ORELA s.r.o. úmyslně zatajil a půjčkou získané prostředky si ponechal pro vlastní potřebu a tímto jednáním uvedl společnost ORELA s.r.o. v omyl, když od počátku jednal s úmyslem poskytnuté finanční prostředky jí nevrátit a poškozené společnosti ORELA s.r.o. tím způsobil škodu ve výši 60.000 EUR (což činí dle kurzu ČNB platného dne 30. 5. 2006 1.692.000,- Kč) a finanční prostředky jí nevrátil, V. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle pokynu obžalovaného uhradila dne 7. 6. 2006 společnosti AUTOCENTER DELFS GmbH, Raiffeisenstrasse 5, Hohn, Německo bezhotovostním převodem na účet č. ..., částku ve výši 66.500 EUR, a to na základě faktury č. ... ze dne 31. 5. 2006, vystavené touto dodavatelskou firmou, jako kupní cenu za nákup osobního motorového vozidla zn. Porsche 911 C4S, VIN ..., RZ ..., kdy odběratelem tohoto vozidla byla společnost M. I. H. s.r.o. zastoupená obžalovaným M., přičemž ale společnosti ORELA s.r.o. obžalovaný zatajil, že dne 16. 3. 2006 v P. jako jednatel společnosti M. I. H. s.r.o. uzavřel se společností Oberbank Leasing s.r.o. se sídlem Praha 2, Nám. I.P.Pavlova 1789/5, IČ 27091325, jako kupujícím kupní smlouvu č. ... na uvedené vozidlo za celkovou kupní cenu 1.873.950,-Kč, které kupující Oberbank Leasing s.r.o. koupila za účelem jeho dalšího finančního pronájmu leasingovou smlouvou č. ... leasingovému nájemci TISCALI, s.r.o. se sídlem Praha 1, Kaprova 14, IČ 261 75 321, kdy částku ve výši 1.124.370,-Kč společnost Oberbank Leasing s.r.o. uhradila dne 4. 4. 2006 převodem na účet č. ..., patřící společnosti M. I. H. s.r.o., dle zálohové faktury č. ... vystavené dne 27. 3. 2006 společností M. I. H. s.r.o. a kdy společnost Tiscali s.r.o. na základě faktury č. ..., vystavené dne 2. 3. 2006 společností M. I. H. s.r.o., uhradila zbývající částku 797.290,-Kč ve třech splátkách, a to dne 2. 3. 2006 ve výši 367.000,-Kč převodem na účet č. ... patřící společnosti M. I. H. s.r.o., dne 10.4.2006 v hotovosti částku ve výši 374.790,-Kč a dne 8.6.2006 částku ve výši 55.500,-Kč, přičemž ze způsobu jednání obžalovaného a časové posloupnosti je zřejmé, že od počátku jednání se společností ORELA, s.r.o. měl v úmyslu půjčku společnosti ORELA s.r.o. nevrátit a podvodně tak od ní vylákat částku 66.500 EUR, představující kupní cenu vozidla, aby si tak mohl ponechat pro vlastní potřebu částku získanou prodejem vozidla s následným leasingovým pronájmem společnosti Oberbank Leasing, s.r.o. a získal tak již v období od března 2006 do června 2006 od leasingové společnosti a leasingového nájemce finanční částku celkem 1.921.660,-Kč, kdy vozidlo přislíbil leasingovému nájemci dodat v březnu 2006, učinil tak až dne 7. 6. 2006, společnosti ORELA s.r.o. úmyslně zamlčel tyto shora uváděné podstatné skutečnosti, tímto svým jednáním uvedl v omyl společnost ORELA s.r.o., zapůjčené finanční prostředky jí nevrátil a způsobil jí škodu ve výši 66.500 EUR, (což činí dle kurzu ČNB platného dne 7. 6. 2006 1.874.967,50 Kč), VI. společnost ORELA s.r.o. na základě shora uvedené smlouvy, v souladu s touto smlouvou o půjčce a dle pokynu obžalovaného M. uhradila dne 21. 6. 2006 převodem na účet č. ..., patřící společnosti M. I. H. s.r.o., finanční částku ve výši 67.899 EUR za účelem následného financování nákupu vozidla zn. Audi RS4, VIN ..., RZ ... od dodavatele Autohaus Nauen GmbH&Co.KG, Otto-Hahn-Strasse 2, Meersbusch, Německo, takto získané prostředky ve výši 67.899 EUR převedl obžalovaný na účet dodavatelské společnosti dle vystavené faktury č. ... ze dne 10. 6. 2006, přičemž společnosti ORELA s.r.o. zatajil, že již dne 27. 3. 2006 jako jednatel M. I. H. s.r.o. vystavil zálohovou fakturu č. ... na částku 13.720 EUR pro odběratele - společnost OU-HUA International s.r.o. se sídlem Praha 4, Branická 210/79, IČ 271 20 376 za přislíbený prodej uvedeného vozidla, která mu byla v březnu 2006 v hotovosti uhrazena a dne 29. 6. 2006 při předání vozidla od kupujícího - společnosti OU-HUA International, s.r.o. obdržel v hotovosti od tohoto kupujícího zbytek kupní ceny ve výši 54.880 EUR, a to na základě faktury č. ... ze dne 29. 6. 2006, vystavené společností M. I. H. s.r.o., takto prodejem získané finanční prostředky ve výši 68.600 EUR si neoprávněně ponechal pro vlastní potřebu, což zatajil před společností ORELA s.r.o. a tímto výše popsaným jednáním uvedl společnost ORELA s.r.o. v omyl a způsobil jí škodu ve výši 67.899 EUR, (což činí dle kurzu ČNB platného od 21.6.2006 1.939.195,44 Kč) a finanční prostředky jí nevrátil, a skutky shora popsanými způsobil obžalovaný společnosti ORELA s.r.o. se sídlem Praha 7, Milady Horákové 387/56, nyní se sídlem U Sokolovny 1690, Humpolec škodu v celkové výši 10.773.162,94,-Kč “.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 9 To 49/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje v tom, že podle jeho názoru nebyla naplněna skutková podstata zločinu, jímž byl uznán vinným a to ani objektivní ani subjektivní stránka. Obviněný v dovolání zrekapituloval skutková zjištění soudů popsaná ve skutkové větě. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 s tím, že z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu je relevantní jen takové jednání, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se naznačený transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Uvedl, že po stránce subjektivní se u trestného činu podvodu dle §209 trestního zákoníku vyžaduje úmyslné jednání, resp. se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit nebo alespoň s vědomím, že je nebude moci vrátit, čímž věřitele uvedl v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 501/2014). Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky, které nemohl v době jejího uzavření předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal nebo dodatečně pojal úmysl peníze nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu (Nejvyšší soud pod sp. zn. 5 Tz 146/2000). K naplnění znaku podvodu by měly soudy podle obviněného dospět k závěru, že svým jednáním uvedl poškozeného v omyl a toto jednání předcházelo uvolnění peněžních prostředků ze strany poškozeného. Podle obviněného však tento závěr učiněn nebyl, popř. byl učiněn jen u některých z dílčích skutků, a soudy tedy zcela chybně aplikovaly §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný poukázal na časovou posloupnost případů ad III. a ad IV. výroku o vině (vozidla Mercedes Benz SL 55, Audi Q7) s tím, že před transferem peněžních prostředků ze strany poškozeného na účet dodavatele vozidel nedošlo k žádným skutečnostem, které by bylo možno interpretovat jako „uvádění v omyl, využití omylu či zamlčení podstatných skutečností“. Je sice pravdou, že za uvedená vozidla inkasoval určité peněžní prostředky od komisionáře Impex Car Corp., s. r. o., resp. od konečného zákazníka BBB Auto Group, s. r. o., přičemž poškozenému neuhradil nic. Vzhledem k tomu, že však finanční prostředky od komisionáře, resp. koncového zákazníka, obdržel až poté, co byl uskutečněn finanční transfer od poškozeného k dodavateli, je podle obviněného zřejmé, že tento skutkový stav nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pouhé finální nevrácení půjčky nemůže být podle obviněného kvalifikováno jako trestný čin ani z něj nelze dovozovat počáteční podvodný úmysl. Jestliže měl pod bodem IV. výroku o vině poškozenému zatajit uzavření komisionářské smlouvy ze dne 18. 7. 2006, pak její zatajení nemohlo být v příčinné souvislosti s majetkovým transferem, když nastalo až po něm, totéž se vztahuje i k datu úhrady částky od komisionáře. Ve vztahu k uvedeným vozidlům, nelze jeho jednání posoudit od počátku jako podvodné a nebyla tak podle jeho názoru naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu.
Pokud jde o skutek pod bodem ad VI. (Audi RS4) obviněný uvedl, že skutečně před transferem peněžních prostředků ze strany poškozeného na účet dodavatele došlo z jeho strany k vystavení zálohové faktury pro předpokládaného koncového zákazníka a k inkasování korespondující zálohy. Soudy pak dovodily podvodný úmysl právě ze skutečnosti, že poškozenému zatajil právě přijetí této zálohy. Podle obviněného především předmětná záloha netvořila větší část konečné kupní ceny, jak mylně uvádějí soudy. Obviněný je pak přesvědčen, že ani jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, když nevědomost poškozeného o přijetí zálohy nebyla v kontextu celého obchodu natolik zásadní povahy, aby byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí poškozeného učinit předmětný dílčí majetkový transfer.
V případě skutků pod body ad I., II. a V. výroku o vině (BMW 745i, BMW 645Ci a Porsche 911 C4S) obviněný uvedl, že skutečně uzavřel kupní smlouvy před uzavřením smlouvy o půjčce s poškozeným a před provedením úhrady kupní ceny ze strany poškozeného dodavatelům. Na základě kupních smluv rovněž inkasoval zálohy na uvedená vozidla. Podvodný úmysl soudy shledaly v zatajení těchto informací. Obviněný považuje za zásadní, že v těchto případech byla kupní smlouva uzavřena a záloha přijata od leasingové společnosti, tj. nikoliv od koncového zákazníka. Obviněný uvedl, že navíc opětovně inkasoval pouze zálohu, která zdaleka nepokrývala celkovou kupní cenu. S ohledem na tyto skutečnosti byla logická jeho snaha obstarat doplňující zdroje financování. Obviněný zdůraznil, že trvá na tom, že poškozený si byl v době sjednávání smlouvy o půjčce jeho spolupráce s leasingovými společnostmi plně vědom. I kdyby tomu tak nebylo, má za to, že ani tak nelze dovodit jeho podvodný úmysl. Jak vyplývá z textu smlouvy o půjčce, jednotlivý obchod bylo možno považovat za uzavřený ve chvíli prodeje vozidla jeho koncovému zákazníkovi a teprve potom měl on povinnost předmětné finanční prostředky poškozenému vrátit. Mohl se tak zcela legitimně domnívat, že informace týkající se předchozích dispozic s vozidly nejsou v dané chvíli pro poškozeného rozhodující. Ani samotná smlouva o půjčce mu neukládala povinnost informovat poškozeného o přijetí záloh. Obviněný nesouhlasí s konstrukcí, na jaké soudy vybudovaly své závěry o jeho vině. Má za to, že v jeho případě nebyla respektována zásada trestního práva, a to subsidiarita trestní represe. Je přesvědčen, že se v jeho případě jedná o standardní obchodní vztah, jehož negativní důsledky pro poškozeného, spočívajíc v nevrácení půjčky, měly být řešeny civilními soudy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Podstatu jeho jednání, stejně jako soudy, spatřuje v těch skutkových okolnostech, podle kterých jak při podpisu rámcové smlouvy o půjčce, tak i při vyžádání a úhradě dohodnutých plateb na financování jím opatřených vozidel, svému věřiteli zatajil, že předmětná vozidla buď přímo, popř. prostřednictvím jiného právního subjektu, již prodal a inkasoval za ně kupní cenu, event. její zálohu a některá z nich dále učinil předmětem tzv. zpětného leasingu. Na tomto klamavém podkladě od věřitele vylákal dohodnutou úhradu kupních cen vozidel, která měl podle svých smluvních povinností až následně prodat třetím osobám a z peněz vyinkasovaných od těchto kupujících pak vyrovnat (za dále dohodnutých podmínek) svůj platební závazek. Podle státní zástupkyně je dána také příčinná souvislost mezi zatajením výše uvedených podstatných skutečností a škodou, způsobenou na věřitelově majetku. V případech pod body I., II., V. a VI. výroku o vině, výše uvedené zatajené okolnosti jeho obchodování s vozidly jednoznačně časově předcházely jak datu uzavření předmětné rámcové smlouvy o půjčce, tak i datům čerpání finančních prostředků z ní. U bodů III. a IV. výroku o vině vozidla byla prodána třetím osobám až po uzavření předmětné smlouvy o půjčce. Podle státní zástupkyně však nelze automaticky dovodit absentující podvodný záměr obviněného, neboť tato jednání byla součástí jeho pokračující trestné činnosti, která od počátku probíhala ve shodném modu operandi jeho klamavého jednání. Ve dvou posledně zmíněných případech, ve kterých vozidla tzv. nestačil zobchodovat ještě před uzavřením předmětné smlouvy o půjčce, ale zcela ve shodě se svojí předcházející i následnou praxí neuhradil za jejich prodej zinkasované finance na vyrovnání svého smluvního závazku, ačkoli mu v tom nebránila žádná objektivní překážka. Podle předmětné smlouvy o půjčce se zavázal splatit každou jednotlivou dílčí půjčku v době tří měsíců po jejím čerpání (bod IV. Smlouvy o půjčce). Obviněný se podle státní zástupkyně nemohl takového závazku zprostit odkazem na skutečnost, že mu na úhradu kupní ceny prodávaných vozidel byly ať již jejich leasingovým pronajímatelem nebo koncovým odběratelem event. ze strany dojednaného komisionáře hrazeny pouze zálohy kupní ceny, když takový způsob postupného uskutečnění obchodní transakce až do její finální podoby záležel výlučně na jeho dohodě se smluvními partnery. Z jeho strany se podle státní zástupkyně jednalo o zcela čitelný program oddalování okamžiku prodeje vozidel třetím osobám tak, aby nenastala smluvená doba splatnosti poskytnuté půjčky (bod III. Smlouvy o půjčce). Podle státní zástupkyně obviněný svým jednáním naplnil znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž dokonce způsobil škodu velkého rozsahu, ve více než dvojnásobné míře. V takovém případě nelze podle státní zástupkyně poukazovat na nedodrženou zásadu subsidiarity trestní represe.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ačkoli v dovolání již blíže nerozvedl, bylo možno v jeho případě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit pouze v jeho druhé alternativě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného tomuto důvodu dovolání odpovídají, ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
Předně lze uvést, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 2421 a násl. tr. spisu).
Podstatou dovolání obviněného je jeho přesvědčení, že se žádného trestného činu nedopustil, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu, a to ani subjektivní ani objektivní stránku, zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Obviněný v této souvislosti podrobně, u každého jednotlivého útoku pokračujícího trestného činu, popsal svou verzi průběhu skutkového děje a poukázal na časovou posloupnost svého jednání. Na závěr zdůraznil, že se v jeho případě jednalo o čistě obchodní vztah, který je rozhodnutími soudů nepřípustně kriminalizován, čímž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Obviněný se podle rozhodnutí Městského soudu v Praze, s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 000,- Kč. Podle právní věty spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.
Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty zásadně postačuje zavinění z nedbalosti (§16 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spojení s §17 tr. zákoníku).
Pokud jde o objektivní stránku trestného činu podvodu, spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl (jak tomu bylo v tomto případě), v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Omyl je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele. O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil [ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2050. ISBN 978-80-7400-428-5].
Ze skutkových zjištění, které rozvedly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, vyplývá, že obviněný uzavřel dne 24. 5. 2006 s poškozenou společností Orela, s. r. o., smlouvu o půjčce, která mu umožňovala za určitých podmínek čerpat finanční prostředky společnosti Orela, s. r. o. Finanční prostředky byly účelově vázány na nákup jednotlivých vozidel, přičemž obviněný měl vždy předložit doklady vztahující se ke konkrétnímu nakupovanému vozu. Úvěrový rámec byl dán částkou 1 000 000 Eur, přičemž plnění ze strany poškozené bylo ukončeno výpovědí smlouvy dne 12. 9. 2006, po vyčerpání 400 000 Eur, neboť společník poškozené společnosti, svědek E. M. nebyl spokojen s tím, že obviněný nevrací kupní ceny vozidel, jak se zavázal, přičemž ve smlouvě byla ujednána tříměsíční splatnost jednotlivé dílčí půjčky, jakož i celková roční lhůta splatnosti celého objemu půjček. V uvedeném případě pak došlo ze strany poškozené k výplatě ve skutkové větě uvedených částek, a to dne 25. 5. 2006 u jednání pod body ad I. a II., dne 30. 5. 2006 u jednání pod body ad III. a IV., dne 7. 6. 2006 u jednání pod bodem ad V. a dne 21. 6. 2006 u jednání pod bodem ad VI. Peníze převedla poškozená společnost na účet dodavatelů vozidel. Z uvedeného je zřejmé, že platby od poškozené společnosti následovaly v rychlém sledu po sobě, a to v podstatě ihned po uzavření smlouvy o půjčce. Obviněný ze zapůjčených částek nevrátil ani jednu. Již tyto skutečnosti nasvědčují podvodnému úmyslu obviněného, a ve spojení s dalšími soudy zjištěnými okolnostmi jednání obviněného je pak existence tohoto úmyslu spolehlivě prokázána.
Ze skutkových zjištění je totiž také zřejmé, že již v době podpisu rámcové smlouvy o půjčce dne 24. 5. 2006 (která měla zajistit financování nákupu vozů pro obviněného) a tedy také v době, kdy poškozená společnost podle smlouvy plnila (zaplatila kupní ceny vozů: 25. 5. 2006; 30. 5. 2006, 7. 6. 2006; 21. 6. 2006), obviněný poškozené společnosti zatajil, že s některými z předmětných vozidel již disponuje, a to od března 2006 (jednání pod body ad I., II., V., VI.), vozidla již buď sám, nebo prostřednictvím jiného právního subjektu, prodal a inkasoval za ně kupní cenu, případně její zálohu a některá z vozidel dále učinil předmětem tzv. zpětného leasingu. Na poškozené společnosti tak evidentně vylákal zaplacení kupní ceny vozidel, ačkoliv již sám kupní cenu nebo její část inkasoval při způsobu nakládání s vozidly, jak je uveden ve skutkové větě, přičemž poškozené společnosti žádné peníze nevrátil, čímž se na úkor poškozené společnosti obohatil. Ke způsobu financování svého podnikání tak vůči společnosti Orela, s. r. o., vystupoval od počátku klamavě, od počátku jednal vůči poškozené v podvodném úmyslu vylákat finanční prostředky a tyto nevrátit. Po uzavření smlouvy o půjčce nenastala na straně obviněného žádná překážka, která by mu bránila splnit svůj závazek vůči poškozené společnosti. Klamavým jednáním od počátku je tak evidentně pokryto i jednání obviněného popsané pod body ad III. a IV. výroku o vině, když v těchto případech došlo k prodeji vozů až po zaplacení kupní ceny ze strany poškozené společnosti. Avšak ani v těchto případech obviněný poškozené zapůjčené částky nevrátil. Jednal tak ve stejném podvodném úmyslu nedostát smluvním ujednáním ze smlouvy o půjčce ze dne 24. 5. 2006, kterým je pokryto celé jeho jednání týkající se všech útoků pokračujícího trestného činu podvodu. Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s námitkami, kterými se obviněný snaží posuzovat každý jednotlivý případ izolovaně. Přitom z hlediska výše způsobené škody jsou jeho námitky ohledně jednání v bodech ad III. a IV. výroku o vině bez významu již proto, že by ani v případě jejich důvodnosti na právním posouzení jeho jednání nic nezměnily. Není také podstatné, že obviněný v dalších případech neobdržel od kupujícího resp. leasingové společnosti částku odpovídající kupní ceně vozidla, ale pouze zálohu kupní ceny a do jaké výše tato záloha pokrývala kupní cenu. Pro právní posouzení podstatné skutečnosti odvolací soud uvedl na str. 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení, na které Nejvyšší soud odkazuje.
U nepřímého či eventuálního úmyslu přitom pachatel zjevně ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, je s touto skutečností srozuměn. Lze tedy shrnout, že i subjektivní stránka označeného trestného činu byla naplněna. S přihlédnutím k obligatorním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je pak zřejmé, že došlo k naplnění jeho skutkové podstaty.
Výrok o vině obviněného nijak nekoliduje s ustálenou judikaturou týkající se výkladu znaků trestného činu podvodu, jak ji reprezentují namítaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, 3 Tdo 501/2014, 5 Tz 146/2000.
Výhradou, že se jednalo o běžný obchodní případ, se obviněný domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe. Pokud jde o uplatněnou námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (TR NS 75/2011 – T 1378).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, vyšší četnost útoků (posouzených jako pokračující trestný čin, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku) a nakonec i následek spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu (dokonce dvojnásobně překročené hranice škody velkého rozsahu), vypovídá o skutku, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Napadené usnesení tím pádem není vadné ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na učiněný způsob rozhodnutí neměl Nejvyšší soud podklad pro rozhodnutí o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jehož se obviněný domáhal.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu