ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.794.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 794/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2016 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 11 To 459/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 27/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 11 To 459/2015, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 2 T 27/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 2 T 27/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 13. 9. 2014 v době kolem 01.30 hodin v H. K., K., v prostorech šatny klubu N., po předchozí krátké slovní rozepři s M. H., a poté co jej M. H. udeřil pravou rukou do obličeje, napadl poškozeného M. H. dvěma údery pěstí, kdy jednou ranou poškozeného zasáhl do oblasti levého spánku a druhou ranou tohoto zasáhl do oblasti úst, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně dolního rtu délky asi 1 cm, tržně zhmožděné ráně sliznice dolního oddílu předsíně ústní dutiny, odlomení korunky druhého levého horního řezáku, ztrátě prvního levého horního řezáku a zhmoždění měkkých tkání levé spánkové krajiny, kdy uvedená poranění si vyžádala ošetření poškozeného na Oddělení urgentní medicíny a Stomatologické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové a následné ambulantní léčení s dobou léčby a omezením na obvyklém způsobu života přesahujícím sedm dní“.
Za uvedený přečin byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný M. P. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 11 To 459/2015, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že soudy provedly nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, a to ve vztahu k nutné obraně proti útoku poškozeného, dále nesprávně jeho jednání podřadily pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví a také neposoudily spoluzavinění poškozeného při vzniku následku. Nesouhlasí se závěrem soudů o překročení mezí nutné obrany, když z popisu skutku vyplývá, že nebyl původcem konfliktu ani útočníkem, a jednal až v reakci na chování poškozeného. Názor soudu I. stupně, potvrzený soudem odvolacím, že měl na útok reagovat mírnější obranou, a vzhledem k intenzitě úderů jeho obranu hodnotil jako nepřiměřenou, považuje obviněný za odporující základní nauce trestního práva i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu uvedl konkrétní okolnosti případu a citoval z výpovědi svědka J. R. (pozn. šatnáře v klubu N.) z nichž vyplývá, že mezi jednáním poškozeného a jeho reakcí nedošlo k žádnému přerušení útoku ze strany poškozeného a naopak on reagoval na útok zahájený poškozeným, který je osobou stejné tělesné konstrukce. Po odražení útoku poškozeného jej také již nenapadal a jeho cílem bylo pouze odvrátit přímo hrozící útok ze strany poškozeného. Obviněný poukázal také na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou nutné obrany a citoval z jejich odůvodnění závěry (sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 ze dne 26. 2. 2009; 6 Tdo 69/2010-II ze dne 25. 3. 2010), s kterými je podle jeho názoru rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v jeho trestní věci v rozporu, když dělá útočníka z oběti, která se úspěšně bránila útoku agresora. V další části dovolání pak obviněný také namítá, že pokud by se soudy držely popisu skutku, musely by věc překvalifikovat na ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, a nezabývaly se ani spoluzaviněním poškozeného ve vztahu k uložené náhradě škody. Krátce před jednáním odvolacího soudu, že se mu podařilo vyhledat také dalšího svědka, který daný konflikt sledoval a mohl se tak k jeho průběhu vyjádřit, ale jeho návrhu na výslech tohoto svědka odvolací soud nevyhověl pro dobu, kdy jej navrhl, což je v rozporu s procesními principy trestního práva a byl tak zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na obhajobu. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byl odložen výkon napadeného rozhodnutí, když škodu již sice z opatrnosti uhradil, ale výkon obecně prospěšných prací by byl v případě úspěchu dovolání bezúčelný. Nejvyšší soud, aby pak zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podané dovolání považuje za důvodné, když z popisu skutku vyplývá, že ze strany obviněného nešlo o atak ale o jednání obranné. To uznal i okresní soud, který však dovodil neadekvátnost obrany, když konstatoval, že reakce obviněného byla „zjevně nepřiměřená“. Pochybení soudu I. stupně ale státní zástupce shledává v tom, že podle podmínek nutné obrany podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu pokud obrana byla „zcela zjevně nepřiměřená“ způsobu útoku. Státní zástupce nesouhlasí ani s názorem soudu I. stupně o vyloučení nutné obrany i proto, že obviněný neměl důvod cítit se ohrožen, když naopak jednak obviněný měl dobrý důvod cítit se ohrožen a také zákon existenci nutné obrany pocitem ohrožení u napadeného nepodmiňuje. Za nesprávné a odporující znění zákona pak státní zástupce považuje také stanovisko okresního soudu, podle kterého měl obviněný na úder poškozeného reagovat „stejnou měrou“, tedy také jej uhodit tak, že by mu dal facku, která by byla dané situaci přiměřená, čímž nad rámec §29 tr. zákoníku a v rozporu s judikaturou v neprospěch obránce požaduje, aby obrana byla v zásadě zcela totožná se způsobem útoku. Pokud by podle státního zástupce okresní soud zkoumal, zda obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, musel by dospět k závěru, že nikoliv, přičemž poukázal na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007, zabývajícího se vyloučením nutné obrany z důvodu tzv. intenzivního excesu. Pokud poškozený jako útočník udeřil obviněného do obličeje, nelze podle státního zástupce dva následné údery ze strany obviněného pěstí rovněž do obličeje, považovat za zcela nepřiměřenou obranu, protože rána pěstí patří mezi základní, nejjednodušší údery či způsoby fyzického potýkání. Státní zástupce poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1048/2015, podle kterého obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tedy musí být silnější než útok, je možné použít i důraznější prostředek než útočník a také způsobit závažnější následek než jaký hrozil z útoku. Obviněný tak podle státního zástupce odvracel útok způsobem, který nebyl zcela zjevně nepřiměřený útoku a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu a podle §265l tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Protože námitka obviněného o splnění podmínek nutné obrany odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je podstatou dovolacího přezkumu především otázka, zda může být jednání obviněného posuzováno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, přičemž s touto otázkou se soud prvního stupně náležitě nevypořádal. Odvolací soud pak nesplnil svojí přezkumnou povinnost, když na námitky obviněného v odvolání nijak konkrétně nereagoval a potvrzení rozsudku soudu I. stupně odůvodnil jen stručnými obecnými frázemi.
Nutná obrana upravená v §29 tr. zákoníku vylučuje protiprávnost a v důsledku toho nedochází k trestní odpovědnosti. Rozumí se jí odvracení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá proti některému ze zájmů chráněných trestním zákoníkem. Jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1048/2015, pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, resp. kdo s útokem začal (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že vzájemný kontakt a následný konflikt vyvolal, a první úder do obličeje obviněného dal poškozený M. H. Obviněný jako obránce pak byl oprávněn použít takové jednání, které by bylo způsobilé útok bezpečně odvrátit. U nutné obrany přitom není podmínkou subsidiarita (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013) a obranu obviněného není možné považovat za nepřiměřenou např. z toho důvodu, že nezvolil jiné řešení předmětné záležitosti, jako např. přivolání policie či útěk, jelikož jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu anebo zvolí jiné východisko.
Soudu I. stupně nelze vytýkat, jak to učinil státní zástupce ve vyjádření k dovolání, že by pominul zákonnou podmínku nutné obrany uvedenou v §29 odst. 2 tr. zákoníku, tedy aby obrana k odvrácení útoku byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Soud I. stupně na str. 5 rozsudku totiž výslovně uvedl, že právě ve smyslu tohoto zákonného znění posuzoval jednání obviněného. Jednání poškozeného, který podle soudu I. stupně obviněnému nevyhrožoval a nedával najevo snahu fyzicky jej napadnout, ale považoval za takové, že obviněný neměl důvod cítit se jakkoliv ohrožen. To ale je v této věci nepodstatné, když nejde o situaci, kdy by obviněný měl odvracet ještě jen přímo hrozící útok. I podle soudu I. stupně obviněný zpočátku na verbální projevy poškozeného sám nijak nereagoval a ke změně došlo až poté, co poškozený s ním vyvolal fyzický kontakt tím, že na něj fyzicky zaútočil, tedy obviněný již odvracel trvající útok. Při probíhajícím útoku je tedy již pocit ohrožení bez významu, když hrozba přešla v útok, ale nelze také obecně tvrdit, že trestní zákoník nutnou obranu nepodmiňuje pocitem ohrožení. Pojem „přímo hrozící útok“ v sobě pocit ohrožení totiž nutně zahrnuje. Jistý rozpor je ale mezi skutkovým zjištěním ve výroku o vině, kde je uvedeno, že poškozený obviněného následně „udeřil“ rukou do obličeje, přičemž na str. 5 odůvodnění rozsudku soud I. stupně hodnotí tento úder jako „útok pouze lehký“, přičemž se svědci (pozn. J. R. aj. J. H.) neshodli, zda šlo o facku či pouhé postrčení. K tomu lze poukázat na výpověď obviněného M. P., z které lze dovodit, že šlo o facku, když cítil i bolest ucha, byť ne silnou. Z dosavadních zjištění tedy vyplývá, že se jednalo ze strany poškozeného o úder do obličeje obviněného otevřenou dlaní, nikoliv snad pouze o nějaké mírné postrčení, načež okamžitě reagoval obviněný tím, že dvakrát udeřil poškozeného střední až velkou silou pěstí do oblasti hlavy, čímž mu způsobil daná zranění. Za této situace vyplývající z výroku o vině nelze dospět k závěru, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K takovému závěru by bylo možné dojít pouze v situaci, kdyby se ze strany poškozeného jednalo o pouhé lehké postrčení, z čehož by bylo možno dovodit, že se nejednalo o útok, a ze strany obviněného by mohlo jít o nepřiměřenou reakci na toto pouhé postrčení ze strany poškozeného. Pak by ale bylo nutno zvažovat možnost právního posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku.
Přiměřenost obrany je třeba posuzovat se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tedy podle toho, jak se čin útočníka jevil napadenému, s přihlédnutím ke způsobu útoku a intenzitě obrany, jakož i k následku hrozícího z útoku a způsobeného v obraně. Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1048/2015, že „ zcela zjevné je to, co je očividné a nepochybné a jedná se tak o hrubý nepoměr k útoku, který je odvracen. Napadený může např. způsob a intenzitu útoku posoudit podle prostředků, které útočník při útoku používá, což ale kategoricky neznamená, že obránce může při obraně použít jen stejné prostředky jako útočník. Je nezbytné vycházet z toho, že útočník si své prostředky pro útok vybírá sám, zatímco obránce si zpravidla prostředky k obraně vybírat nemůže. Napadený se často musí ve velmi krátkém okamžiku, bez předchozího rozmyslu, rozhodnout o způsobu obrany tak, aby byla efektivní a zároveň v souladu s §29 tr. zákoníku, což na něj ovšem klade nepřiměřené požadavky. Ostatně, následky způsobené obráncem útočníkovi by měl nést především útočník, který celou situaci vyvolal, a nikoli napadený. Přitom tyto následky by měl nést i v případě, že napadený překročil v menším rozsahu meze nutné obrany. Celkové riziko z výsledku konfliktu tak musí nést především útočník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006). Intenzita obrany může být silnější, než intenzita útoku, jelikož obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Je tedy možné, aby napadený použil k obraně i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Přitom na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho důvodu, že napadený útočníka zranil (či usmrtil), pokud tedy obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008). Avšak při vybočení z mezí nutné obrany (tzv. excesu) trestní odpovědnost napadeného vyloučena nebude. Např. pokud by napadený jednal nad rámec nutné obrany ze msty, byť si byl vědom, že útok již skončil. Anebo pokud napadený spáchal trestný čin při odvracení útoku, aniž tedy byly zcela splněny podmínky nutné obrany, bude se zpravidla jednat pouze o polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku, ke které bude soud přihlížet při výměře trestu“.
Z hlediska podmínek vyloučení nutné obrany a tzv. intenzivního excesu, lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, jak jej státní zástupce citoval ve vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu, a z důvodu jeho vadnosti i předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud je přitom vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že uvedená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Vzhledem k důvodům a způsobu rozhodnutí je pak nadbytečné zabývat se i dalšími námitkami obviněného v dovolání, a to ohledně jiné právní kvalifikace skutku podle §146a tr. zákoníku nebo spoluzavinění poškozeného ve vztahu ke škodě.
O podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval, když obviněný uvedl, že povinnost k náhradě škody již z opatrnosti splnil a uložený trest obecně prospěšných prací byl tímto rozhodnutím zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu