ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1150.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1150/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 10 To 220/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 140/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 140/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 5. 2015 mezi 01.45 hod. až 01.58 hod. řídil po dálnici D5 ve směru jízdy na Plzeň nákladní vozidlo tov. zn. Mercedes Benz, s návěsem Schmitz, ačkoli si byl vědom, že před jízdou požíval alkoholické nápoje, přičemž v prostoru 22,5 km dálnice byl na sjezdu z dálnice ve směru na Králův Dvůr stavěn a kontrolován hlídkou Policie České republiky, následně podroben dechové zkoušce na alkohol a provedení odběru biologického materiálu v 03.35 hod., kdy bylo zjištěno v jeho krvi 2,25 g/kg alkoholu, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byla stanovena hladina alkoholu v krvi obviněného v době řízení nákladního vozidla nejméně 2,44 g/kg alkoholu.
2. Za tento přečin a též za zločin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 T 187/2015, byl obviněnému uložen podle §279 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí v tomto výroku o trestu pod body 1) až 14) konkrétně vyjmenovaných. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 T 187/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 10 To 220/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení zjištěného skutku s ohledem na nedodržení pravidel spravedlivého procesu, protože se soudy nezabývaly navrhovanými důkazy. Vytkl, že nebyl podle jeho návrhu vyžádán záznam jízdy vozidla Mercedes Benz, ze dne 30. 5. 2015 od společnosti Cargo CS, a. s., a řádně proveden důkaz znaleckým posudkem MUDr. Petra Laciny. Nesprávně přitom soudy čerpaly své závěry ze znaleckého posudku Ing. Jana Stříbrného, Ph.D., který byl vyhotoven procesně nepřípustným způsobem, přičemž takto vytknutá pochybení měla vliv na správnost skutkových zjištění, a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení věci.
5. Obviněný v další části dovolání poukázal na průběh provedeného dokazování, a to na obsah své konstantní a detailní výpovědi, v níž zdůraznil svůj stres, závažné onemocnění své přítelkyně a problémy s poškozeným vozidlem, jakož i to, že v době zadržení policejní hlídkou uplynulo do doby, než k němu hlídka došla, minimálně 5 minut, což byl čas, kdy stačil vypít téměř celou půllitrovou láhev vodky, kterou měl v batohu.
6. Ke znaleckému posudku z odvětví toxikologie zpracovanému MUDr. Janem Stříbrným, Ph.D., uvedl, že byl vyhotoven již dne 21. 9. 2015, přestože k zahájení trestního stíhání obviněného došlo až na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 9. 2015, což odporuje ustanovením §158 odst. 3, 5 a §160 odst. 3 tr. ř. Tento znalecký posudek nesplňuje požadavky na neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a měl být proveden až po zahájení trestního stíhání. Takový důkaz, který uvedenou skutečnost nerespektuje, je procesně nepoužitelný, zvláště za situace, kdy přibráním znalce s určitým časovým odstupem od spáchání trestného činu nehrozilo nebezpečí předpokládané ustanovením §160 odst. 4 tr. ř. Pokud pak znalec pro svůj posudek vycházel z vysvětlení obviněného opatřeného podle §158 odst. 3 tr. ř. před zahájením trestního stíhání, nelze ani tento postup akceptovat jako zákonný.
7. Za zásadní vadu obviněný označil postup soudu ohledně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného znalcem MUDr. Petrem Lacinou, jejž soud prvního stupně zcela opomněl hodnotit. Ačkoli se soud druhého stupně pokusil toto pochybení napravit, nemohl se ani s jeho stručným odůvodněním o nedostatku odbornosti jmenovaného znalce obviněný ztotožnit, kdy navíc dechovou zkoušku nelze považovat za důkaz přítomnosti alkoholu v krvi a je třeba ji doplnit provedením specifického vyšetření některé tělní tekutiny, nejlépe krve. V tomto závěru se oba znalci v zásadě shodují, a tudíž z provedených důkazů vyplynulo pouze jediné skutkové zjištění, a to že obviněný v době před jízdou ani během řízení vozidla nemusel být ovlivněn alkoholem a je možné, že alkohol vypil až po zastavení vozidla, a tudíž jeho výpověď měla být posouzena jako reálná. V návaznosti na shrnutí provedených důkazů s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 421/2011, obviněný zdůraznil, že je vždy třeba jednoznačně prokázat míru ovlivnění alkoholem, která v dané věci již zakládá stav vylučující způsobilost pachatele k řízení motorového vozidla. V posuzované věci se však svědecké výpovědi nevztahují k množství vypitého alkoholu obviněným před jízdou či během ní, ale vedou jen k popisu projevů obviněného při následné kontrole, při níž nechtěl opustit vozidlo. Takové důkazy ovšem podle něj nejsou způsobilé k prokázání, zda byla vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Obviněný shrnul, že extrémní rozpor spatřuje především mezi závěrem soudů, že alkohol požil již před započetím jízdy nebo během ní, a svou verzí, podle níž alkohol vypil až po jízdě, těsně před provedením dechové zkoušky, k čemuž nebyl proveden jediný jej usvědčující důkaz.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 10 To 220/2016, a Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 140/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Berouně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
13. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
14. Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením mohou založit i tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
15. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu, Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i přesto, že je zřejmé, že obviněný se uvedenými výhradami stojícími mimo skutečný rozsah a obsah provedeného dokazování zásadně snažil vyvinit tvrzením, že ovlivnění alkoholem, které u něj bylo objektivně zjištěno, bylo způsobeno jeho vypitím až poté, co jej hlídka zastavila.
IV. K námitkám obviněného
17. I přes zmíněnou zcela zřejmou účelovost uvedených námitek Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy svůj závěr o tom, že obviněný v době jízdy byl pod značným vlivem alkoholu a že se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, založily na závěrech, které vzešly z dokazování a hodnocení provedených důkazů prováděných částečně i v reakci na obhajobu obviněného prezentovanou v průběhu celého trestního řízení v zásadě shodně způsobem, jak učinil i v dovolání. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je tedy patrné, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Pro stručnost lze poukázat zejména na výpovědi zasahujících policistů, kteří podrobně popsali chování a projevy obviněného bezprostředně po jeho zastavení na sjezdu z dálnice D5, a je třeba zdůraznit, že tyto korespondují se závěry obsaženými v Protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 30. 5. 2015 (č. l. 50). Závěry o množství alkoholu v krvi obviněného soudy opřely o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Jana Stříbrného, Ph.D., z nějž vyplývají veškeré skutečnosti vážící se k míře ovlivnění obviněného alkoholem inkriminovaného dne v době, kdy řídil předmětné motorové vozidlo, a to mimo jiné nejen s ohledem na objektivně naměřené hodnoty alkoholu jak v dechu, ale i v krvi obviněného. Zdůraznit je třeba zejména to, že s ohledem na obhajobu obviněného, že alkohol požil bezprostředně před dechovou zkouškou (a nikoliv před jízdou), soud prvního stupně zpracovatele uvedeného znaleckého posudku v hlavním líčení dne 11. 2. 2016 osobně k této skutečnosti vyslechl (č. l. 53 až 57, 120 až 121). Lze jen dodat, že v odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti i úvahy, které soudy ke konečnému rozhodnutí vedly, jež dostatečně ilustrují soudy učiněné skutkové i právní závěry. Odvolací soud, který správnost těchto závěrů s výhradou určité povrchnosti hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, kterou se sám snažil napravit, potvrdil, a také se vypořádal v zásadě s obdobnými námitkami obviněného (viz strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 5 usnesení odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné k námitce o procesní nepoužitelnosti důkazu znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Janem Stříbrným, Ph.D., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, z obsahu spisu doplnit, že tento znalec byl přibrán podle §105 odst. 1 tr. ř. opatřením policejního orgánu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. KRPS-188846-47/TČ-2015-010271 (č. l. 51), a byl také náležitě poučen (č. l. 52). Usnesení o zahájení trestního stíhání v posuzované věci bylo vydáno dne 22. 9. 2015 (č. l. 12 až 13).
19. Podle §105 odst. 1 tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí. Podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky.
20. Podle platné právní úpravy obsažené v ustanovení §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je policejní orgán oprávněn vyžadovat znalecké posudky již před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon, přičemž při dodržení zákonného postupu je posudek znalce přibraného již ve fázi prověřování zásadně použitelný i v dalších stadiích řízení. To vyplývá z charakteru tohoto důkazu, kdy znalec podává znalecký posudek na základě svých odborných znalostí, kdy jeho závěry při dostatečných skutkových podkladech nejsou závislé na zahájení trestního stíhání a obviněný, stejně jako ostatní strany v řízení, mohou své námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. vznést kdykoli v dalším průběhu trestního řízení a příslušný orgán činný v trestním řízení je povinen se s nimi vypořádat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1950-1951; přiměřeně též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3670/11). Protože i v nyní posuzované věci byl znalecký posudek z odvětví toxikologie zpracován v souladu se všemi procesními předpisy a zásadami, nebránilo soudům nic v tom, aby o jeho závěry opřely své závěry skutkové a potažmo i závěry právní i přesto, že byl zpracován před zahájením trestního stíhání.
21. Námitce obviněného, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování či že tyto důkazy sice provedly, avšak v odůvodnění svých rozhodnutí na ně adekvátně nereagovaly, není rovněž možné přisvědčit. Kromě již shora uvedeného je vhodné jen zdůraznit, že soudy se zásadám spravedlivého procesu nikterak nezpronevěřily, ale naopak se obhajobou obviněného zabývaly a obviněnému umožnily, aby navrhoval důkazy, a na jeho návrhy adekvátně reagovaly. Je třeba však současně zdůraznit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)]. Jen pro úplnost lze zdůraznit, že se v projednávané věci důkazními návrhy obviněného v napadeném usnesení zabýval odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud vzhledem k důkazům před ním provedeným nepochybil, pokud odmítl závěry zpracovatele obhajobou předloženého znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, neboť tento znalec, na rozdíl od znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení, nedisponuje příslušnou odborností, a navíc obhajoba obviněného o okamžiku požití alkoholu a jeho množství byla znaleckým posudkem z odvětví toxikologie v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výsledky laboratorního vyšetření hladiny alkoholu v krvi v návaznosti na opakovanou dechovou zkoušku realizovanou bezprostředně po zadržení obviněného policejní hlídkou, spolehlivě vyvrácena. Napadená rozhodnutí jsou tedy přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněna a z pohledu zachování práva na spravedlivý proces jim nelze žádné zásadní nedostatky vytýkat.
22. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů učinily své závěry na podkladě ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, se zaměřením na potvrzení či případné vyvrácení verze průběhu nehodového děje popisovaného poškozenou v návaznosti na obhajobu obviněného. Soudy obou stupňů tedy hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř., přičemž je třeba respektovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Lze proto uzavřít, že v posuzované věci postup soudů obou stupňů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
23. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu