ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1255.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1255/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání obviněného J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 4 To 273/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 77/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 7 T 77/2015, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 23. 7. 2015 v době od 17.50 hodin do 18.00 hodin v H. n. V., okres Č. B., na silnici u kapličky u M. rybníka, kam přijel po silnici III. třídy č. 10582 ve směru od silnice II. třídy č. 105 vozidlem zn. Alfa Romeo, černé barvy, poté, co byl pro nerespektování dopravní značky po krátkém dohadování strážníkem Městské policie H. n. V. P. B., požádán o předložení občanského průkazu, tohoto v době, kdy seděl na levém předním sedadle svého vozidla, fyzicky napadl tak, že jej nohou kopl do kolena pravé nohy, a tak mu způsobil pohmoždění pravého kolena s mírným otokem, hematomem a zarudnutím, které si vyžádalo pouze prvotní ošetření lékařem.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 4 To 273/2016, odvolání obviněného J. F. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily. Obviněný s odkazem na obsah podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacímu soudu vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu rekonstrukcí skutku na místě samém a že byl uznán vinným přesto, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku. Nedostatek této právní kvalifikace spatřoval v tom, že nebyl prokázán jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby.
5. K této výhradě obviněný namítal, že soudy neodstranily rozpory ve výpovědích strážníků městské policie P. B. a P. B., kteří jsou v přímém příbuzenském vztahu otce a syna, a že P. B. je osobou se sklony k násilí, protože měl incident, při němž ublížil jedné občance města České Budějovice. Tímto konstatováním zpochybňoval věrohodnost vyjádření Městské policie České Budějovice, které bylo použito v trestním řízení jako důkaz. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, vytýkal, že soudy nerespektovaly postupy vycházející ze zásady in dubio pro reo, a že je porušily především v rámci hodnocení věrohodnosti svědků P. B. a P. B., jejichž výpovědi jsou v protikladu s výpovědí obviněného. Podle obviněného jde o okolnosti, které měly soudy vést k tomu, aby při hodnocení věrohodnosti těchto osob postupovaly v jeho prospěch.
6. Nalézacímu soudu obviněný dále vytkl, že nepřihlédl ke svědectví K. L., která v přípravném řízení i v řízení před soudem vyvrátila jakýkoli útok obviněného vůči poškozenému. Naopak vypověděla, že se poškozený choval naprosto v rozporu s chováním strážníka městské policie, když obviněného tahal z auta ven za vlasy, což obviněnému přivodilo posttraumatický stres a poškození krční páteře.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 T 77/2015, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 T 273/2016, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s jeho obsahem a s obsahem soudních rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
11. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
13. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
14. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval i dovolání obviněného, který své výhrady zaměřil proti skutku tak, jak byl zjištěn a následně popsán soudem prvního stupně, když brojil proti hodnocení důkazů, a to především výpovědi poškozeného P. B. a svědka P. B. na straně jedné a výpovědi svědkyně K. L. na straně druhé, a domáhal se aplikace principu „in dubio pro reo“. V té souvislosti nepřímo poukazoval na extrémní nesoulad obsahu provedených důkazů s jejich následným hodnocením soudem a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo z nich vyvozenými právními závěry, na jejichž základě byl uznán vinným skutkem, který, jak obviněný nejen v dovolání, ale i od počátku trestního stíhání tvrdil, nespáchal. Takto formulované námitky, soustředěné pouze proti procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
15. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel stanovených trestním řádem, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu, Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to také navzdory tomu, že je patrná snaha obviněného se uvedenými výhradami stojícími mimo skutečný rozsah a obsah provedeného dokazování vyvinit tvrzením, že se žádného útoku proti strážníkovi městské policie nedopustil, ba naopak, že to byl P. B., kdo na něj mimo své pravomoci zaútočil. Teprve na podkladě těchto skutkových výhrad se obviněný domáhal závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka činu, jenž mu je kladen za vinu.
IV. K námitkám obviněného
16. V případě argumentace obviněného, založené na vlastním popisu průběhu skutku, v rámci níž poukazoval na způsob, jakým soudy vyhodnotily ve věci provedené důkazy, zejména se zřetelem na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích, jde o výhrady, které nemají samy o sobě hmotněprávní povahu, ale obviněný se jimi domáhá jiného skutkového závěru, odpovídajícího jeho obhajobě, nikoli tomu, co soudy objektivně zjistily. Takto rozvedené námitky směřují výhradně proti postupům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, nikoli právní povahy. Nejvyšší soud však i přesto posuzoval, zda je lze považovat za porušení ústavně zaručených pravidel dotýkajících se spravedlivého procesu, resp. zda došlo k jejich porušení, a v té souvislosti připomíná, že při posouzení existence extrémního nesouladu, k němuž námitky obviněného směřují, přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
17. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl především poškozeného P. B., svědka P. B., svědka J. K. a provedl listinné důkazy, zejména lékařské zprávy ke zranění poškozeného P. B. či fotodokumentaci pořízenou po napadení poškozeného. Tyto důkazy společně s výpovědí obviněného a svědkyně K. L. a dalšími provedenými důkazy, mezi které lze zařadit např. test Drugwipe 5 či odběr krve, které prokázaly přítomnost metamfetaminu a amfetaminu v organismu obviněného (látka THC byla zjištěna pouze testem Drugwipe 5), hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je se zřetelem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů obhajobu obviněného nepovažoval za věrohodnou. Současně též vyložil i to, z jakých důvodů ji považuje za neprokázanou výsledky provedeného dokazování, na rozdíl od verze, kterou v souladu s provedenými důkazy koncipoval do popisu skutku, přičemž za věrohodné a pravdivé označil výpovědi strážníku městské policie P. B. a P. B., a to s odkazem i na další důkazy svědčící tomuto skutkovému zjištění. Soud rovněž vysvětlil, proč reakci poškozeného, který obviněného chytil za vlasy ve snaze ho pacifikovat, považoval až za důsledek předchozího chování obviněného, a dovodil, že ji shledává pochopitelnou a odpovídající reakci na napadení kopem ze strany poškozeného, a to i s ohledem na obecně vyžadovanou nutnost v pozici policisty jednat s každou osobou obezřetně, zejména však s těmi, u nichž reakce na výzvy úřední osoby vyvolávají emoce až agrese. Konkrétní argumenty a úvahy týkající se skutkových zjištění soud prvního stupně rozvedl na straně 6 až 8 svého přezkoumávaného rozhodnutí. Neopomněl uvést ani důvody, proč nepřikládal podstatný význam výpovědi svědkyně K. L. (viz strana 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně), nebo proč neprovedl obviněným navrhované důkazy, když tak učinil zejména z důvodů jejich nadbytečnosti. Obviněným navrhovanou rekonstrukci činu považoval soud za nevhodnou s ohledem na důvody, pro které se jí obviněný domáhal, a také s ohledem na svůj závěr, že k objasnění okolností, za nichž k činu došlo, postačovaly jiné ve věci provedené důkazy (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).
18. Pokud se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, je vhodné zmínit, že Ústavní soud v tomto nálezu stanovil, že v případě existence rozporů mezi jednotlivými důkazy „je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady ‚in dubio pro reo‘ zvolit variantu pro obžalovaného příznivější.“ V posuzované věci soudy právě tyto zásady dodržely, a lze jen připomenout, že zejména soud prvního stupně ve shodě s citovaným nálezem Ústavního soudu postupoval a zabýval se věrohodností výpovědí, u nichž uvedené nedostatky obviněný vytýkal. Jak již bylo výše podotknuto, obviněným kritizované výpovědi byly hodnoceny vyčerpávajícím způsobem, o čemž svědčí argumenty rozsudku soudu prvního stupně na stranách 6 až 8, kde jsou jeho úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu náležitě vysvětleny.
19. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, který na podkladě obdobných výhrad, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení. Při tom měl na zřeteli zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil a neshledal v řízení ani v rozhodnutí žádná obviněným vytýkaná pochybení.
20. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Je patrné, že pečlivě posuzovaly všechny okolnosti, za kterých k činu došlo, což plně koresponduje i s tím, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně též druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
V. Závěry Nejvyššího soudu
21. Z popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o uvedené obviněným namítané skutkové výhrady, byly obviněným uplatněny zcela mimo jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud neměl povinnost se dovoláním po meritorní stránce zabývat, avšak i přes tento závěr, považuje za vhodné zmínit, že obviněným vytýkaný nedostatek úmyslu ve vztahu ke skutku tak, jak byl soudem prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí popsán, nebyl zjištěn. Na podkladě skutkových okolností, jež soud popsal ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku a které spočívaly v zásadě v tom, že obviněný po nerespektování dopravní značky po krátkém dohadování se strážníkem městské policie požádán o předložení občanského průkazu, tohoto fyzicky napadl tak, že jej nohou kopl do kolena pravé nohy, bylo zavinění obviněného objasněno i vyjádřeno.
22. Jen ve stručnosti lze zmínit, že lze souhlasit se soudem prvního stupně, který k subjektivní stránce na stranách 8 až 9 svého rozsudku uvedl, že obviněný svůj vzdor proti policejní kontrole dal najevo tím, že strážníka městské policie kopl, což označil za jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr koresponduje s obecnými hledisky, zejména, že subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Bylo tedy dostatečně objasněno, že obviněný jednal vědomě s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby poškozený jako městský strážník vůči němu svou úřední pravomoc vůbec nevykonával, nebo aby ji vykonával jinak, než ji zamýšlel provést. Pokud totiž poškozeného v době, kdy vůči obviněnému vykonával svou úřední pravomoc jako příslušník městské policie, kopl v okamžiku, kdy po něm tento plně v rámci své úřední pravomoci požadoval předložení občanského průkazu, obviněný jednal způsobem předpokládaným v §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože na strážníka násilím působil, aby tuto svou pravomoc vůči němu nevykonával.
23. Ze všech těchto důvodů, když obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 27. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu