ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1267.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1267/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného F. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 7 To 186/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 112/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 7 To 186/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 112/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 112/2015, byl obviněný F. K. uznán vinným pokusem přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 21. 9. 2012 doručil ke Krajskému soudu v Brně návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti ABD INVEST, s. r. o., IČ: 276 67 332, se sídlem Sportovní č. p. 103, Rosice (dále jen „společnost ABD INVEST“), který obsahoval vědomě nepravdivé údaje týkající se smyšlené neuhrazené pohledávky za společností ABD INVEST, a to ve výši 125.000 Kč, jež měla údajně vzniknout na základě směnky vlastní, a kterou obviněný údajně získal od společnosti 4Styl, s. r. o., IČ: 255 43 211, se sídlem Cejl č. p. 107, Brno, v jejíž prospěch měla být původně společností ABD INVEST vystavena, přičemž takto smyšlenou pohledávku obviněný jakožto navrhovatel insolvence uplatnil s cílem poškodit společnost ABD INVEST a učinil tak, ačkoliv musel předpokládat, že tato pohledávka je smyšlená a reálně neexistuje, a byl srozuměn s tím, že Krajský soud v Brně pravost předmětné pohledávky v době přijetí návrhu dalšího navrhovatele přistupujícího do zahájeného insolvenčního řízení nezkoumá co do důvodnosti, a tato skutečnost bude zveřejněna ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, což se také stalo, a obviněný jakožto navrhovatel insolvence byl ve veřejném insolvenčním rejstříku zveřejněn jako další věřitel poškozené společnosti v insolvenčním řízení zahájeném dne 23. 7. 2012, a tato informace o tom, že společnost ABD INVEST má nesplacené závazky nejméně 6 měsíců po lhůtě splatnosti, reálně vyvolala nebo může vyvolat u obchodních partnerů poškozené společnosti a u bankovních institucí nedůvěru, což reálně mělo vliv na podnikatelskou činnost poškozené společnosti, kdy tímto jednáním se obviněný pokusil způsobit poškozené společnosti vážnou újmu na právech spočívající v narušení podnikatelských vztahů, újmu na právu na podnikání, zaručenou článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a újmu na právu na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, kdy je zřejmé, že informace o zahájení insolvenčního řízení vůči poškozenému subjektu měly značný negativní aspekt pro poškozenou společnost, neboť všeobecně je taková informace vnímána značně negativně veřejností a zejména obchodními partnery a nese i negativní následky, jako je odliv zákazníků, nerealizování obchodních transakcí, porušení smluvních povinností (a tím pádem možnost odstoupení od smluvního vztahu druhé smluvní strany, smluvní pokuty, apod.), neposkytnutí úvěru, dále pak je s účinky zahájení insolvenčního řízení mimo jiné spojena povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, tedy dochází k výraznému zásahu do osobnostních a majetkových práv poškozené společnosti, a pokusil se tak pro sebe získat prospěch ve výši uplatněné pohledávky v částce 125.000 Kč. K uvedenému následku v podobě finanční újmy poškozeného však s ohledem na řádné prověření insolvenčního návrhu ze strany Krajského soudu v Brně, který insolvenční řízení vedl pod sp. zn. KSBR 39 INS 17678/2012, nedošlo, nicméně uvedené jednání ze strany obviněného poškodilo společnost, krom výše uvedeného, nejméně také tím způsobem, že se uvedená společnost musela po celou dobu vedení insolvenčního řízení, tedy od 23. 7. 2012, resp. 21. 9. 2012 do 7. 5. 2014, kdy došlo k ukončení zápisu v insolvenčním rejstříku, bránit nařčení z insolvence, činit právní úkony a vynakládat finanční prostředky na svoji obranu, kdy v konečném důsledku s těmito úkony poškozené společnosti ABD INVEST vznikly náklady ve výši nejméně 53.361 Kč, které byly jako náklady řízení poškozené společnosti přiznány soudem, jenž vedl insolvenční řízení.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené společnosti ABD INVEST škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 7 To 186/2016, z podnětu odvolání obviněného §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak tento rozsudek ponechal nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. dovolání.
5. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal, že dozorující státní zástupce byl vyloučen z konání úkonů přípravného řízení, protože rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ač tak učinit neměl, byl z tohoto úkonu vyloučen. Obviněný proto dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání dosud není pravomocné a neměl být na jeho základě vůbec obžalován a postaven před soud, neboť státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který sám dal k zahájení trestního stíhání pokyn, nemohl o jeho stížnosti rozhodnout. Z tohoto důvodu celé dosavadní řízení je zatíženo procesní vadou, již bude nutné napravit. Navíc obviněný státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně považoval za podjatého i pro jeho zainteresovanost na celé věci.
6. Obviněný v dovolání popsal průběh celého trestního řízení, které bylo zahájeno též ohledně obviněných I. B. a J. O. usnesením Policie České republiky, Městským ředitelstvím Brno, oddělením hospodářské kriminality dne 6. 6. 2014, proti němuž podal stížnost, o které v souladu s §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, neboť pokyn k zahájení tohoto trestního stíhání dal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Rozhodnutím krajského státního zástupce ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 KZT 596/2014, bylo zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Na to navazovaly pokyny městského státního zástupce, které vyjádřil v přípise ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 4 ZT 54/2014 (č. l. 89 až 90 spisu), v němž výslovně zmínil, že vrací policejnímu orgánu spisový materiál k doplnění vyšetřování, a uvedl, jaké další úkoly konkrétně ukládá. Šlo o úpravu skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou policejní orgán respektoval a zahájil následně usnesením ze dne 7. 11. 2014 samostatné trestní stíhání dovolatele, který proti tomuto rozhodnutí opět podal stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Tento poslední postup obviněný označil za porušení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť o stížnosti rozhodl státní zástupce, který dal k zahájení trestního stíhání pokyn. Za nesprávné v této souvislosti považoval i rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který usnesením ze dne 8. 10. 2016, sp. zn. 7 To 370/2015, zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2014, sp. zn. 7 T 112/2015, jímž byla věc podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. právě pro uvedenou vadu vrácena státnímu zástupci k došetření. Tomuto soudu vytkl, že aniž se zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí městského soudu, zrušil ho proto, že v tomto případě nebyly splněny podmínky pro postup podle §181 a 186 tr. ř., neboť předmětná vada přípravného řízení byla namítnuta až po nařízení hlavního líčení, a nebylo tedy možné postupovat podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
7. Své přesvědčení o podjatosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně obviněný založil na podkladě vyjádření tohoto státního zástupce v odůvodnění stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2014, sp. zn. 7 T 112/2015, v němž popsal okolnosti, jež zahájení trestního stíhání obviněného předcházely, a výslovně uvedl, že policejní orgán vydal usnesení o zahájení trestního stíhání zcela samostatně, bez jakékoli ingerence státního zástupce, a tudíž podle obviněného státní zástupce vědomě nemluvil pravdu, neboť přípis ze dne 20. 10. 2014 založený na č. l. 89 až 90 spisu obsahuje výslovný pokyn zahájit trestní stíhání obviněného i to, jak má policejní orgán dále postupovat. Tento postup je neslučitelný s požadavky na zajištění nejvyšší míry nestrannosti a objektivity řízení, protože za situace, kdy státní zástupce tím, že dal nejprve pokyn k zahájení trestního stíhání, a poté sám rozhodl o stížnosti proti němu tak, že ji zamítl, upřel obviněnému možnost přezkumu zahájení trestního stíhání nadřízeným orgánem.
8. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace jako přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože skutek, v němž je tento přečin shledáván, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje skutkový podklad pro závěr, že by obviněný někoho uvedl v omyl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1315/2013). Dále popisu skutku vytkl, že neobsahuje ani určení nemajetkových práv, jež měla být jeho jednáním poškozena. Ve skutkových zjištěních spatřoval naopak poškození jen majetkových práv, což však brání naplnění skutkové podstaty přečinu podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která poskytuje ochranu pouze právům nemajetkové povahy, zatímco práva finanční, jejichž porušení bylo obviněnému kladeno za vinu, jsou právy majetkovými (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014). I kdyby některé z dotčených práv bylo nemajetkové povahy, muselo by být schopné způsobit vážnou újmu ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
9. Obviněný nesprávnost použité právní kvalifikace shledával i v tom, že pokus poškození cizích práv nemůže být způsobilý tehdy, jestliže se o spáchání stejného trestného činu pokusila dříve jiná osoba, tak, jako tomu bylo v této věci, kdy k poškození cizích práv vytýkané obviněnému mělo dojít již v důsledku prvního insolvenčního návrhu podaného původně spoluobviněným J. O. dne 20. 7. 2012, jímž byla uplatněna neexistující pohledávka, a měla být již tímto návrhem poškozena práva společnosti ABD INVEST.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 7 To 186/2016, zrušil a současně aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 186/2016 (správně mělo být uvedeno 7 T 112/2015), a vrátil věc do přípravného řízení k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám k důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že v dané věci pro jeho uplatnění nepostačuje, rozhodl-li v přípravném řízení vyloučený státní zástupce o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného, neboť k nápravě takového pochybení jsou určeny jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání. Současně však zdůraznil, že těžiště trestního řízení spočívá v řízení před soudem, kde proběhlo kompletní dokazování, a na základě tohoto dokazování soud ve věci bez zásadních pochybení rozhodl. Soud v hlavním líčení zjistil řádně skutkový stav tak, aby mohl o vině obviněného rozhodnout, a proto je namístě zvážit, zda vyhovění dovolání by nebylo průlomem do stability řízení po právní moci soudního rozhodnutí.
12. K argumentaci obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce vedle obecných podmínek tohoto důvodu konstatoval, že v dané věci nenastaly okolnosti, které by zpochybnily učiněná skutková zjištění, a je nutno vycházet ze skutku popsaného soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s použitou právní kvalifikací, protože v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč v daném případě nelze uplatnit judikaturou ustálenou zásadu, že „soud nelze uvést v omyl“ a popsal jak majetková, tak nemajetková práva společnosti ABD INVEST, včetně vážné újmy na jejích právech, např. že informace o insolvenčním řízení měly značný negativní aspekt pro poškozenou společnost. Všeobecně je takováto informace vnímána negativně veřejností a obchodními partnery, protože je ohroženo jméno a pověsti společnosti, a dochází i k narušení podnikatelských vztahů, což znamená újmu na právu na podnikání v důsledku odlivu zákazníků, možnosti neposkytnutí úvěrů, anebo povinnosti zdržet se nakládání s majetkem, apod.
13. K dalším výhradám uvedeným v dovolání státní zástupce shrnul, že i když obviněný nebyl prvním navrhovatelem na zahájení insolvenčního řízení, stal se dalším z účastníků, kteří uplatňovali fiktivní pohledávky, a proto i on měl podíl na nepříznivých důsledcích, které přináší insolvenční řízení pro poškozenou společnost. Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného není možné v žádné jeho části přisvědčit, a proto je navrhl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Obviněný dovolání podal z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Je tak možné namítat, že postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, anebo pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V přezkoumávané věci se jedná o druhou z uvedených alternativ, protože odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmínil dalšími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., k nim Nejvyšší soud z důvodů níže uvedených shledal, že byly naplněny formální podmínky nezbytné pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí, neboť dovolání jako celek netrpí vadami, pro které by je mohl odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že toto dovolání je zčásti důvodné, a to zejména s ohledem na argumenty, které obviněný uplatnil ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pokud však obviněný vznesl výhrady i s odkazem na §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., učinil tak mimo tento dovolací důvod.
IV. K výhradám uplatněným z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Obviněný s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytýkal, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který byl věcně nepříslušný, a byl tudíž vyloučeným orgánem pro toto rozhodnutí.
17. Nejvyšší soud k těmto výhradám shledal, že na označený dovolací důvod nedopadají, protože dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podat, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a současně že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
18. Podle obsahu uvedených námitek je zřejmé, že obviněný brojil proti podjatosti státního zástupce v přípravném řízení, kterého v dané souvislosti považoval za orgán, jenž byl vyloučen. I přesto, že ve smyslu §30 tr. ř. lze obecně tuto vadu vytýkat, pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je pojem vyloučeného orgánu zúžen na ten orgán, který vydal ve věci přezkoumávané dovolacím soudem meritorní rozhodnutí. Ve věci totiž ve smyslu uvedeného znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil tento orgán, srov. dikci „ve věci rozhodl“. Uvedený důvod je proto dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění dovolacího důvodu zde nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Nepostačuje rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel, a tento dovolací důvod není tedy možno uplatnit ani v souvislosti s případným vyloučením policejního orgánu činného ve fázi přípravného řízení, neboť tento se nepodílel na vlastním rozhodnutí ve věci samé, tj. na vydání rozhodnutí, jímž se v konkrétním trestním řízení konečným způsobem meritorně rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, obdobně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 – 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, s. 3157).
19. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř. Proto i vyloučeným orgánem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může být jen soudce, a nikoli také policejní orgán či státní zástupce, protože tyto osoby nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013).
20. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný označil za vyloučený orgán státního zástupce proto, že v přípravném řízení vydal rozhodnutí vztahující se k zahájení trestního stíhání, jež učinit neměl, nelze v těchto úkonech státního zástupce zásadně spatřovat rozhodnutí ve věci samé, jež bylo prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu napadeno, neboť postupy městského státního zástupce v posuzované věci bezprostředně nevedly k vydání rozhodnutí ve věci samé, a tudíž je nelze prostřednictvím dovolání, a to ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zpochybňovat a namítat.
21. Protože státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně nemůže být v daném případě považován za vyloučený orgán ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu, ani obviněným vytýkaná podjatost tohoto státního zástupce nebyla namítnuta v souladu s jeho podmínkami, obviněný nesplnil jednu z kumulativně stanovených podmínek pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto je nutné učinit závěr, že obviněný tento dovolací důvod nenaplnil, přičemž nejde ani o žádný jiný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Takové případné pochybení proto nemůže být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
V. K námitkám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
22. Obviněný část výhrad zaměřil proti nesprávnému právnímu posouzení za vinu mu kladeného činu, neboť neměl být uznán vinným pokusem přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za nesprávné považoval, že skutek, neobsahuje skutkový podklad pro závěr o tom, že někoho uvedl v omyl, ani se netýká nemajetkových práv, ale vyjmenovává práva finanční povahy, jež jsou právy majetkovými, a když se o spáchání stejného trestného činu dříve pokusila jiná osoba.
23. Nejvyšší soud v takto uvedených argumentech shledal naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to v podobě, jak byl soudem zjištěn, protože brojil proti tomu, jak byl nesprávně právně kvalifikován a tvrdil, že o trestný čin nejde. Takto uplatněné dovolání koresponduje se zákonným vymezením citovaného důvodu a bylo v souladu s ním podáno na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nemůže Nejvyšší soud měnit [srov. přiměřeně usnesení [srov. přiměřeně stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., či usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Nejvyšší soud proto z podnětu těchto námitek posuzoval jejich důvodnost.
a) Rozhodnutí soudů nižších stupňů
24. Pro užitou právní kvalifikaci pokusu přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soud podle výroku o vině vycházel ze skutkového základu, jak je výše popsán. K této právní kvalifikaci v odůvodnění svého rozsudku na straně 7 rozsudku zdůraznil, že obviněný věděl, že „požadoval-li cestou insolvenčního řízení úhradu zmíněné pohledávky, nemělo toto nárokování si úhrady příslušné částky reálný podklad“, a takto jednal „ke svému nezákonnému obohacení a zneužil tento právní instrument, jenž slouží zásadně k rychlému a účinnému výkonu práv věřitelů“. Dovodil proto, že obviněný svým jednání zneužil insolvenční soud k veřejnému sdělení nepravdivého údaje o poškozené společnosti, čím zasáhl do jejích ústavně zaručeného práva na dobrou pověst podle článku 10 odst. 1 Listiny a rovněž do práva na podnikání podle článku 26 odst. 1 Listiny, a tím ohrozil budování dobré pověsti, vědomí ostatních soutěžitelů (podnikatelů), ale i zaměstnanců, že řádně a včas hradí své závazky a postupuje v souladu se zásadami obchodní poctivosti. Soud prvního stupně poukázal na důsledek, k němuž u poškozeného došlo v podobě vypořádání se s obchodními partnery, či bankou, která musela přejít na hotovostní platby, v čemž shledal velmi intenzivní a výrazně ztěžující podnikání bez ohledu na vynaložené náklady právní pomoci, které musela v souvislosti se svoji obranou dobrého jména poškozená společnost vynaložit.
25. Okolnost, že obviněný podal návrh na zahájení insolvenčního řízení až poté, co bylo insolvenční řízení již zahájeno na základě návrhu podaného J. O., soud považoval za důvod pro závěr o pokusu přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť došlo pouze k tomu, že byly posíleny účinky již existujícího insolvenčního řízení, resp. jeho návrh měl vyvodit zdání opodstatněnosti předchozího návrhu. Rovněž shledal, že obviněný se tohoto pokusu přečinu dopustil minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], protože soud nabyl dojmu, že obviněný byl v dané věci toliko nastrčenou osobou, avšak srozuměnou s důsledkem svého jednání (viz strana 8 rozsudku soudu prvního stupně).
26. Odvolací soud přezkoumávající výše citovaný rozsudek na podkladě obsahově obdobných výhrad, jaké byly uplatněny i v nyní podaném dovolání, na straně 6 svého usnesení po zhodnocení výsledků provedeného dokazování, jímž se zabýval na stranách 4 a 5, ve vztahu ke správnosti použité právní kvalifikace pouze konstatoval, že „skutková zjištění nalézacího soudu a následná právní kvalifikace jeho jednání jsou v souladu s obsahem důkazů a zákonem“.
27. Z této velmi stručné a zcela nedostatečné argumentace odvolacího soudu plyne, že se správností použité právní kvalifikace v potřebné míře nezabýval, a to přesto, že obviněný v bodě VII. svého odvolání (viz č. l. 234 spisu) soudu prvního stupně toto právní posouzení vytýkal a na nesprávnost právních úvah poukazoval. Z této jen jedné věty není patrné, jak se odvolací soud s výhradami obviněného vypořádal. V uvedené části právního posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, protože neobsahuje úvahy o tom, v čem byly shledány napadené znaky přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].
b) K přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
28. Soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly tím, zda skutkové okolnosti, jak byly zjištěny, naplňují znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo se dopustí jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, avšak k dokonání tohoto činu nedošlo.
29. K naplnění znaků tohoto přečinu je nutné jednak způsobení vážné újmy na právech a jednak jednání, které má podvodnou povahu, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita zasažení práva a jaké následky to mělo pro poškozeného.
30. Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až 212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Je tedy zřejmé, že odlišení skutkové podstaty podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a §209 a násl. tr. zákoníku je závislé na tom, jaká práva byla podvodným jednáním porušena, a to v případě, jestliže je dostatečně objasněno, že šlo o podvodné jednání, které je společným znakem jak všech uvedených majetkových podvodů, tak i přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku jako nemajetkového deliktu.
31. Protože předmětem ochrany jsou u přečinu podle §181 tr. zákoníku jiná než majetková práva, je potřeba pro vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku vymezení, co jsou majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, které jsou spjata s majetkem. Majetkem se chápe souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušející určitému subjektu a vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží výlučně jediné osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv právem dovoleným způsobem, zejména je držet, užívat, požívat, nakládat s ním a vyloučit každého, kdo by v tom oprávněného rušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014). Podle tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním souvisejících.
32. Z této charakteristiky plyne, že u přečinu podle §181 odst. 1 tr. zákoníku jsou chráněna práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., a práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), kolektivních orgánů apod., i státu nemající uvedenou majetkovou povahu.
33. K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné, aby v rámci těchto nemajetkových práv došlo ke způsobení vážné újmy na právech a současně jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu, jinými slovy, podvodné jednání, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800).
34. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že soudy se v potřebné míře s tím, jakou povahu mají práva, u nichž došlo ke způsobení vážné újmy, a zda o tuto újmu jde, nezabývaly. Především však na podkladě obsahu skutku, jenž byl soudem prvního stupně ve výroku o vině popsán, nezkoumaly charakter práv, která měla být činem obviněného porušena, a nezjistily tedy, že se v části skutku, jakož i argumentace soudu prvního stupně jednalo sice o práva nemajetková, ale zčásti, ne-li převážně i o práva majetková.
35. Ze skutkových okolností, jak jsou uvedeny v popisu skutku soudem prvního stupně, plyne, že obviněný podal soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení, který obsahoval vědomě nepravdivé údaje, měl poškodit vážně práva společnosti ABD INVEST, kde soud mezi nemajetková práva zařadil:
- podání návrhu reálně vyvolalo nebo může vyvolat u obchodních partnerů poškozené společnosti a u bankovních institucí nedůvěru,
-narušení podnikatelských vztahů,
-újma na právu na podnikání, zaručenou článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
-újma na právu na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, odliv zákazníků, výrazný zásah do osobnostních práv poškozené společnosti.
Na druhé straně jsou zde však popsána i porušení práv majetkové povahy, a to:
-nerealizování obchodních transakcí,
-neposkytnutí úvěru,
-zdržení se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, výrazný zásah do majetkových práv poškozené společnosti,
-obviněný se pokusil pro sebe získat prospěch ve výši uplatněné pohledávky v částce 125.000 Kč, k němuž však v podobě finanční újmy s ohledem na řádné prověření insolvenčního návrhu ze strany Krajského soudu v Brně nedošlo,
-jednání obviněného poškodilo společnost, která musela po celou dobu vedení insolvenčního řízení vynakládat finanční prostředky na svoji obranu, kdy v konečném důsledku s těmito úkony poškozené společnosti ABD INVEST vznikly náklady ve výši nejméně 53.361 Kč.
36. Podle tohoto odlišení je zřejmé, že důsledkem činu obviněného, který soudy vzaly za prokázaný, nebyla jen újma na nemajetkových právech, jak uvedená skutková podstata přečinu poškození cizích práv v ustanovení §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předpokládá, ale i práva majetková, která pod tuto skutkovou podstatu vůbec podřadit nelze. Navíc soud prvního stupně tuto okolnost výslovně zmínil v odůvodnění svého rozsudku, kde poukázal i na to, že „záměrem a cílem obviněného bylo též vlastní neoprávněné obohacení na úkor poškozené společnosti, k němuž však v důsledku důsledného postupu insolvenčního soudu nedošlo, ale pokud by návrhu bylo vyhověno, bylo by obviněnému jako věřiteli ze strany žalovaného plněno, podle výsledků insolvenčního řízení až do jím uplatněné pohledávky v částce 125.000 Kč.“ Majetkovou povahu tohoto činu, byť v jeho části, považoval za prokázanou i tento soud.
37. Pokud je z těchto skutkových okolností zřejmé, že obsahem skutku je i vážná újma na majetkových právech, nebylo možné dospět k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1136/2005 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2006, seš. 21 pod č. T 846), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014] v celém znění tohoto skutku, jak byl popsán.
38. Odvolací soud uvedené nedostatky neodstranil a neopodstatněně a vadně se s použitou právní kvalifikací ztotožnil. Přitom, jak z obsahu spisu i odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, nebyla potřebná pozornost věnována ani subjektivní stránce jednání obviněného, zejména se zřetelem na závěr, k čemu směřoval jeho úmysl, protože s ohledem na nabízející se okolnosti, především to, že obviněný nebyl žádným obchodním konkurentem poškozené společnosti, ani s ní nebyl v žádném obchodním styku, jeví se jen malá pravděpodobnost, že by při podání uvedeného insolvenčního návrhu bylo jeho cílem poškodit tuto společnost na jejích nemajetkových právech. Naopak uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho záměrem bylo získat od této společnosti finanční plnění, což je závěr, který majetkovou povahu celého tohoto činu podporuje. Jde však zatím o úvahu předčasnou, protože soudy se otázkou zavinění obviněného v této souvislosti vůbec nezabývaly. Proto tyto skutečnosti doposud zůstaly neobjasněny.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
39. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadená rozhodnutí nemohla obstát, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 7 To 186/2016, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 7 T 112/2015, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože, že v činu, jenž byl dosud prokázán, nelze shledávat přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku, bude v dalším řízení nutné zaměřit dokazování na posouzení činu obviněného jako jiného trestného činu podle jiného ustanovení trestního zákoníku, z nichž se za stávajícího stavu nejvíce nabízí přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
41. Ustanovení §222 odst. 2 tr. zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou trestného činu poškození věřitele, u něhož je pachatelem jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda dlužník ví o jednání tohoto pachatele nebo o jeho povaze či nikoli. Jde o poškození cizího věřitele, kterého se dopouští ten, kdo není dlužníkem věřitele a ani v tomto směru nejedná za dlužníka. V případě skutkové podstaty vymezené v §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jde buď o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka, nebo o nadhodnocování výše těchto pasiv či jejich kvality.
42. V alternativě §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jde o uplatnění neexistujícího práva nebo pohledávky nebo uplatnění existujícího práva nebo pohledávky ve vyšší hodnotě či v lepším pořadí, než jaké pachatel má. Předpokládá se zde určitá aktivní činnost pachatele vůči dlužníkovi, resp. domnělému dlužníkovi, např. zaslání upomínky, výzvy k poskytnutí plnění, vystavení faktury na zaplacení peněžní částky dlužníkem, podání žaloby na určení práva nebo na zaplacení pohledávky dlužníkem. Pokud jde o lepší pořadí uplatněného práva nebo pohledávky pachatele vůči dlužníkovi, rozumí se tím upřednostnění (skutečné či fiktivní) pachatele na úkor pohledávky poškozeného věřitele, a to např. předstíráním dřívějšího uzavření závazku, předstíráním zajištění plnění z tohoto závazku některým zajišťovacím institutem umožňujícím přednostní uspokojení práva nebo pohledávky pachatele, např. zástavním právem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2219].
43. Dosavadní soudy zjištěná a výše popsaná skutková zjištění, která bude nutné v dalším řízení ještě doplnit na pokladě dokazování zaměřeného na objasnění dalších pro naznačenou právní kvalifikaci důležitých okolností, nabízejí možnost, že s velkou pravděpodobností by se mohlo o uvedený trestný čin jednat. Podle dosavadních byť neúplných výsledků dokazování pro naplnění znaku spočívajícího v „uplatnění neexistujícího práva nebo pohledávky ve vyšší hodnotě“, již bylo prokázáno, že obviněný F. K. podal Krajskému soudu v Brně návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti ABD INVEST, který obsahoval vědomě nepravdivé údaje o smyšlené údaje a neuhrazené pohledávce ve výši 125.000 Kč. Vzhledem k tomu, že tak obviněný učinil jako další věřitel, neboť v této věci již bylo dne 23. 7. 2012 zahájeno na podkladě návrhu jiné osoby ohledně téhož dlužníka insolvenční řízení, jednal vůči těmto dalším věřitelům tak, že „byť jen částečně zmařil spokojení věřitele jiné osoby“. V souvislosti s naplněním uvedeného znaku předmětné skutkové podstaty je třeba připomenout, že jde o závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Tímto rozhodnutím sice soud není v trestním řízení vázán, avšak nemůže je pominout, proto jím provede důkaz, zhodnotí je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá [srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007 (uveřejněné pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
44. Jestliže základní skutková podstata trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 tr. zákoníku rovněž podmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody nikoli malé na cizím majetku, i tato podmínka zde je již splněna, protože podle skutkových zjištění by se jednalo o škodu na majetku dotčeného věřitele, neboť tím, že obviněný neoprávněně na podkladě svého neexistujícího práva se domáhal na dlužníkovi plnění za neexistující směnku ve výši 125.000 Kč, tím by zapříčinil, že by ostatní věřitelé vymohli v tomto insolvenčním řízení o tuto částku méně, a tudíž by u nich nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si obviněný nepočínal vůči majetku dlužníka uvedeným způsobem, jak je předpokládáno v citovaném ustanovení. Rovněž v tomto případě jde o škodu nikoli malou, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000 Kč, což výše neoprávněně uplatněné pohledávky v částce 125.000 Kč splňuje.
45. Je však třeba připomenout, že tyto úvahy Nejvyššího soudu jsou zatím jen předběžné a představují návod, jakým směrem bude třeba předmětné další úvahy a zejména dokazování zaměřit, neboť při závěru o tom, že se nemůže jednat o přečin poškozování cizích práv, nelze odhlédnout od toho, že jde u obviněného o společensky škodlivé jednání. Závěr o předmětné nové právní kvalifikaci však bude záviset na tom, zda bude prokázáno, že existovali či existují jiní, od obviněného (resp. obviněných) odlišní věřitelé společnosti ABD INVEST, a že jednání obviněného směřovalo právě k jejich poškození. Rovněž bude záviset na tom, zda skutečně v důsledku výše popsaného jednání obviněného mohlo dojít k neoprávněnému a neopodstatněnému ztenčení majetku v majetkové podstatě společnosti ABD INVEST jakožto dlužníka, a tím k následnému ztížení, případně úplné eliminaci možného budoucího uspokojení oprávněných věřitelů této společnosti.
46. V té souvislosti bude rovněž zaměřit dokazování na objasňování skutečností významných z hlediska zavinění, jak vyžaduje úmysl podle §15 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009 (uveřejněné pod č. 36/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když za připomenutí stojí i to, že zásadně není vyloučeno spolupachatelství pachatelů trestných činů poškození věřitele podle citovaného ustanovení [k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009 (uveřejněné pod č. 36/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
VII. Důvody pro vrácení věci státní zástupci k došetření
47. Nejvyšší soud, když rozhodl o tom, že se předmětná rozhodnutí ruší, podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření, a to zásadně proto, že vada, již vytkl v rozhodovací činnosti soudů obou stupňů, tedy zcela nesprávné právní posouzení činu, vznikla již v přípravném řízení, a pokud bude čin, jak je v předchozí pasáži rozvedeno, posouzen jako jiný trestný čin, neobejde se dokazování bez potřebného dalšího objasňování okolností, které dosud nebyly zjišťovány. Další řízení bude zahrnovat i nové procesní úkony a výroky, jejichž potřeba se ukáže na základě nového projednání věci. Za tohoto stavu věci se nejeví vhodným, aby bylo dále pokračováno v tomto obsáhlém a zčásti novém řízení před soudem.
48. Kromě tohoto důvodu je však třeba odstranit procesní vadu, kterou je zatíženo přípravné řízení, jak na ni v dovolání, byť mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., upozorňoval obviněný, a kterou se snažil napravit, avšak zcela nesprávným procesním postupem i soud prvního stupně. Odstranění této vady plyne z povinnosti dovolacího soudu na podkladě relevantně podaných dovolání přezkoumávat nejen dovoláním napadená rozhodnutí, ale také zákonnost a správnost řízení jejich vydání předcházejícího.
49. Důvod pro tento postup spatřuje Nejvyšší soud v dosavadním průběhu řízení, k němuž z obsahu spisu shledal, že trestní stíhání obviněného F. K., jakož i spoluobviněných J. O. a I. B. bylo pro pokus přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 k §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, ze dne 6. 6. 2014 (č. l. 75 až 76 spisu). O stížnostech proti tomuto usnesení rozhodla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 KZT 596/2014 tak, že podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušila shora uvedené usnesení a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. policejnímu orgánu uložila o věci znovu jednat (č. l. 85 až 88 spisu). Svou příslušnost dovodila v odůvodnění tohoto usnesení na základě pokynu, jež dal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně policejnímu orgánu (č. l. 87 spisu). Na toto usnesení v obsahu spisu navazovala reakce státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 4 ZT 54/2014 (č. l. 89 až 90 spisu), adresovaný policejnímu orgánu k doplnění vyšetřování podle §174 odst. 2 písm. a) tr. ř. s tím, aby policejní orgán doplnil skutkovou větu o fakt, ze kterého bude patrné, že všichni tři pachatelé jednali ve shodě a po vzájemné domluvě, a že bude třeba rozdělit skutek na tři části. V bodě 2) citovaného pokynu městský státní zástupce „uložil policejnímu orgánu doplnit skutek… o detailnější popis újmy, která poškozenému vznikla v důsledku zahájení šikanózního insolvenčního řízení, a kde výslovně uvedl znění textu, o který bude nutné popis skutku doplnit (č. l. 90 spisu).
50. Policejní orgán tento pokyn splnil, řízení o skutcích každého z obviněných byla vedena samostatně (č. l. 91 spisu), a bylo vydáno nové usnesení ze dne 7. 11. 2014, jímž bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného F. K., pro pokus přečinu podle §21 odst. 1 k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 92 až 93 spisu). O stížnosti, kterou proti němu obviněný podal (č. l. 94 až 97 spisu), rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 4 ZT 89/2014, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 99 až 101 spisu). Obžaloba pro stejný přečin byla podána dne 11. 6. 2015 (č. l. 122 až 126 spisu), a následovalo řízení před soudem, v němž k námitce obhájkyně, že rozhodoval nepříslušný státní zástupce podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. samosoudkyně Městského soudu v Brně vydala usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 7 T 112/2015, jímž z uvedeného důvodu vrátila věc státnímu zástupci k došetření (č. l. 152 až 154 spisu). Toto usnesení však ke stížnosti téhož státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (č. l. 160 až 161 spisu), Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 7 To 370/2015, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal soudu ve věci jednat (č. l. 167 až 169 spisu), protože se po nařízení hlavního líčení již nemohla věc vrátit podle §314c odst. 1 tr. ř. k došetření do přípravného řízení.
51. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností plynoucích ze spisového materiálu dospěl k závěru, že o stížnosti obviněného, v pořadí druhé, proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 7. 11. 2014, rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně jako nepříslušný orgán, neboť k takovému postupu sám dal pokyn, a to zejména v přípisu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 4 ZT 54/2014 (č. l. 90), jímž při vrácení této trestní věci policejnímu orgánu k došetření uložil doplnit a rozšířit skutkovou větu tak, aby odpovídala zamýšlené a v jednání obviněného spatřované právní kvalifikaci podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento postup jej podle ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. vyloučil z rozhodování o stížnosti proti takovému usnesení.
52. S ohledem na takto zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí [např. rozhodnutím ze dne 27. 7. 1972, sp. zn. 4 Tz 36/72 (uveřejněným pod č. 14/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 Tz 46/2009 (uveřejněným pod č. 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dalšími], shledal, že jde o výslovný písemný pokyn daný tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek. Jeho smyslem zcela zjevně bylo usměrnit postup policejního orgánu, když státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně určoval způsob, jak má být nové usnesení o zahájení trestního stíhání formulováno. Šlo tedy o pokyn, který má na mysli §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání (nejednalo se o situaci, která by byla srovnatelná s okolnostmi, za nichž rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 Tz 40/2016).
53. Pokud státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně uvedené zásady nerespektoval a sám ve věci o takové stížnosti rozhodl, učinil tak jako nepříslušný a vyloučený orgán, a proto bude nutné v dalším řízení tuto procesní vadu přípravného řízení napravit, neboť podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. měl a také bude muset o uvedené stížnosti rozhodovat krajský státní zástupce, a to v nejen z ryze těchto procesních nedostatků, ale v zásadě i v návaznosti na obsah výše popsaných vad v právním posouzení skutku, které vznikly již v přípravném řízení, a to právě v souvislosti se zahájením trestního stíhání, které bylo vedeno pro nesprávný trestný čin, jak je výše vysvětleno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu