ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1308.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1308/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného T. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 10 To 190/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 87/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 2 T 87/2015, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 20. 5. 2015 kolem 10.10 hod. zavinil svou nedbalostí v ulici O. v K. dopravní nehodu tím, že jako řidič nákladního vozidla IVECO, majitele společnosti RTJ TRANS, s. r. o., IČ 27520773, se sídlem Samařov 6, jedoucí ve směru jízdy od ulice K R. k ulici K., v blízkosti domu, za hustého provozu jel v daném úseku nedovolenou rychlostí nejméně 63 km/hod., nesledoval řádně provoz na silnici před sebou a nepřizpůsobil rychlost jízdy jím řízeného vozidla mokré vozovce, v důsledku čehož narazil v koloně před ním jedoucích vozidel zezadu do osobního automobilu VW Passat, řízeného A. K., odrazil jej vpřed, kde toto vozidlo narazilo do vozidla Škoda Superb, majitele LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ 63671069, se sídlem Bucharova 1423, Praha, řízené V. R., jenž zastavil před vyznačeným přechodem pro chodce, kde dával přednost z pravé strany přecházejícímu chodci J. P., jež bylo odraženo vpřed, levou přední částí a levým vnějším zpětným zrcátkem narazilo na přechodu pro chodce do přecházejícího chodce J. P., který se dále smekl po boku vozidla VW Passat, řízeného A. K., upadl na vozovku a utrpěl závažné poranění zlomeniny horního konce stehenní kosti vpravo s posunem, které si vyžádalo dlouhodobou léčbu, a podstatné omezení v běžném způsobu života poškozeného trvalo po dobu delší než šest týdnů, méně závažné poranění utrpěla řidička vozidla VW Passat A. K.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou roků.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 10 To 190/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný T. K. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že závěr, k němuž soudy obou stupňů ohledně viny a následně i trestu dospěly, se díky vadám řízení a nedostatečnosti důkazů ohledně skutečného průběhu skutkového děje ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že to byl právě obviněný, kdo zavinil předmětnou dopravní nehodu, jejímž následkem bylo poškození zdraví chodce J. P. Odvolací soud podle názoru obviněného porušil jeho právo na odvolání, a tím i na spravedlivý proces, porušil též zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, a rovněž své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
6. Porušení práva na odvolání a na spravedlivý proces obviněný spatřoval v tom, že se odvolací soud nevypořádal vůbec, anebo jen nedostatečně, s námitkami obhajoby, když v zásadě pouze konstatoval, že se s nimi vyrovnal již okresní soud. Obviněný má za to, že tím došlo k porušení jeho práva na odvolání, neboť námitky proti postupu soudu prvního stupně nebyly odvolacím soudem ve skutečnosti přezkoumány. Pokud jde o argumenty technického rázu, k těm odvolací soud pouze konstatoval, že se ztotožňuje s názory soudu prvního stupně, aniž tento svůj postoj jakkoli zdůvodnil a vysvětlil. Jelikož z odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně není zřejmé, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obviněného, je podle dovolatele v takovém postupu třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a práva na odvolání v trestních věcech ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14-1. Tím, že se odvolací soud sám nezabýval námitkami obviněného a vlastním názorem na ně nereagoval, ale pouze obecným konstatováním zopakoval názor soudu prvního stupně, vytvořil usnesení, které není přezkoumatelné.
7. K namítanému porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo obviněný s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, zdůrazňoval, že se celý skutek mohl odehrát i jinak, než tvrdí obžaloba, když i sám okresní soud tuto možnost v odůvodnění svého rozsudku na straně 6 připustil. Podle názoru a výpočtů obhajoby by k nárazu nákladního vozidla řízeného obviněným do před ním stojících dvou automobilů muselo dojít 12 až 13 m před přechodem pro chodce, nicméně z provedených důkazů vyplynulo, že první úlomky z vozidel se našly asi 5 m od něj, což jednoznačně svědčí ve prospěch obviněného, neboť je zřejmé, že to nemohl být on, kdo nárazem „posunul“ vozidla do prostoru přechodu. Ke sražení chodce tak muselo dojít již dříve, než nákladní vůz řízený obviněným narazil do vozidla VW Passat.
8. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že zranění chodci J. P. nezpůsobil, ale že tak učinil někdo jiný. Není však jeho povinností prokazovat, jak se celý nehodový děj udál, zda poškozeného srazil V. R. proto, že se snažil chodce stojícího na okraji přímého jízdního pruhu podjet přes odbočovací pruh, anebo proto, že řidička A. K. jela příliš rychle a do vozu V. R. narazila, případně zda celou situaci nezpůsobil sám chodec, který nečekaně vstoupil před vozidlo Škoda Superb. Z uvedeného obviněný dovodil existenci minimálně dvou až tří stejně pravděpodobných verzí o průběhu dopravní nehody, avšak oba soudy se bezdůvodně, aniž provedenými důkazy byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozeného, přiklonily k té, že nehodu způsobil obviněný. Okresní soud se bez bližšího zkoumání možného průběhu nehody a jejích příčin soustředil výlučně na argumentaci v neprospěch obviněného, a žádné doplnění dokazování neprovedl ani odvolací soud. Jestliže okresní soud namísto toho zkoumal rozmístění úlomků na místě nehody podle fotografií a neřídil se protokolem o dopravní nehodě vyhotoveným policií, která měla možnost posoudit situaci přímo na místě činu, postupoval v rozporu s právem, ačkoli právě rozmístění úlomků obhajoba považuje za klíčové. Pokud okresní soud výslovně připustil, že přecházení chodce přes vozovku nemuselo probíhat přesně tak, jak popisoval on nebo svědek V. R., připustil podstatné pochybnosti ohledně skutkového děje, které však opět v rozporu s právem nevyložil ve prospěch obviněného. Odvolací soud se této verze bezdůvodně, aniž provedl dokazování, zastal. Obviněný má za to, že ačkoli výpovědi tří klíčových svědků jsou v rozporu se záznamy kamerového systému i s fotografiemi z místa činu, soudy na nich založily odsuzující rozsudek, přičemž zcela pominuly, že každý z těchto tří svědků a současně účastníků posuzované dopravní nehody mohl být zároveň i jejím viníkem. Své závěry o věrohodnosti těchto svědků přitom nijak neodůvodnily.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný připomenul námitku podjatosti samosoudce vznesenou v dřívějším stadiu trestního řízení, která byla shledána nedůvodnou, a vytýkal, že stížnostní soud o jeho stížnosti proti rozhodnutí samosoudce, že není podjatý, rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 10 To 191/2016, založeným na č. l. 294. Dovodil však, že toto číslo listu svědčí o tom, že o stížnosti proti podjatosti rozhodoval odvolací soud později než o odvolání, o němž rozhodl v době, kdy ještě nebylo soudem druhého stupně rozhodnuto o podjatosti samosoudce. V době rozhodování o odvolání tak nebylo vyloučeno a najisto postaveno, zda ve věci nerozhodoval vyloučený samosoudce. Obviněný jen pro úplnost doplnil, že k rozhodnutí o nepodjatosti samosoudce odvolací soud pominul námitku obviněného, že nelze uvěřit, že by se samosoudce a otec potencionálního viníka nehody A. K. neznali.
10. V dovolání obviněný též jen poukázal na nesrovnalosti mezi vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením v návaznosti na výrok o trestu zákazu činnosti, konkrétně na výměru trestu zákazu činnosti, jež v písemném vyhotovení činí dva roky shodně jako v trestním příkazu, na kterou odvolací soud opět, ač již byla vysvětlena v opravném usnesení o protokolu o hlavním líčení, nereagoval a nevěnoval této námitce sebemenší pozornost. V trestním řízení těmito postupy a rozdílnými přístupy k soudům a obžalobě na straně jedné a k obviněnému a obhajobě na straně druhé obviněný shledal vady a nedostatky, které považuje za porušení zásady rovnosti stran.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i celé jemu předcházející trestní řízení včetně rozsudku okresního soudu, a poté aby obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť s ohledem na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo nebylo prokázáno, že následek na zdraví chodce J. P. způsobil.
12. Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřilo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně, která neshledala v řízení před soudy nižších stupňů žádné nestandardní či neobjektivní postupy a učiněná skutková zjištění považovala za přesvědčivá a úplná, i pokud jde o vymezení okolností rozhodných pro závěry o zavinění obviněného. Na podkladě provedeného dokazování shledala popis skutkového děje odpovídající prokázanému průběhu nehodové události s tím, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl prokázán především výpověďmi tří dalších účastníků nehody. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích zabývaly přesvědčivě dostupnou důkazní situací a nepochybily, jestliže obviněného na základě zjištěných skutkových okolností uznaly vinným přečinem ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Státní zástupkyně shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Na uvedené vyjádření nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně přípisem, v němž upřesnil, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. k podjatosti soudce soudu prvního stupně je dovoláním napadáno pouze to, že stížnostní soud rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí o nepodjatosti samosoudce až poté, co bylo vydáno usnesení ve věci samé. Dále vyslovil nesouhlas s názory vyslovenými státní zástupkyní ve vyjádření, především se neztotožnil s tím, že by soudy nižších stupňů pečlivě rozebraly důkazní situaci. V důvodech, proč proti tomuto vyjádření brojí, setrval na svých postojích uvedených v dovolání.
III. Přípustnost a další náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda námitky obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
IV. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
15. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil proto, že považoval za vadné, že odvolací soud rozhodl o jeho stížnosti směřující proti usnesení samosoudce o jeho nepodjatosti později, než rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Z obsahu této části jím podaného dovolání žádné výhrady, jež by se výslovně týkaly podjatosti samosoudce a k ní se vztahujícím podmínkám, za nichž lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnit, nevyplývají. To, že obviněný vymezený dovolací důvod zamýšlel uplatnit právě proti formálnímu postupu odvolacího soudu, upřesnil i ve své písemné reakci na vyjádření státního zástupce. Podle obsahu zkoumané části podaného dovolání je zřejmé, že obviněný výhrady proti meritornímu rozhodnutí o nepodjatosti samosoudce projednávající věc před soudem prvního stupně nevznesl, ale vytýkal, v jakém pořadí odvolací soud, podle číselného řazení písemností ve spise (jejich „zažurnalizování“ do spisu soudu prvního stupně), poukazoval na to, že o stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodováno stížnostním soudem později, než o odvolání obviněného.
16. Nejvyšší soud k těmto důvodům konstatuje, že stojí zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
17. Posuzovaný dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Je tedy patrné, že uvedený důvod se může dotýkat jen těchto stanovených podmínek dotýkajících se jednak faktických důvodů o podjatosti soudce, a současně podmínky o vědomosti dovolatele o takové okolnosti. Jiné skutečnosti vztahující se ke způsobu, jakým soud o případné námitce rozhodl, tzn., výhrady k procesnímu postupu soudů, za nichž je o předmětné námitce rozhodováno, tento, ale ani jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplňují, a proto Nejvyšší soud nebyl oprávněn se uvedenými námitkami stojícími mimo zákonem vymezené dovolací důvody věcně zabývat.
18. I přes uvedený závěr Nejvyšší soud mimo označený dovolací důvod jen pro úplnost na základě obsahu spisu v projednávané věci zmiňuje, že samosoudce Okresního soudu v Kolíně rozhodl o námitce podjatosti vznesené obviněným usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 87/2015, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z projednávání věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 2 T 87/2015 (č. l. 255). Stížnostní soud usnesením ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 10 To 191/2016, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou stížnost obviněného zamítl, a toto rozhodnutí je založeno na č. l. 294 až 295. O odvolání obviněného Krajský soud rozhodl téhož dne 3. 5. 2016, a toto rozhodnutí včetně protokolu o veřejném zasedání, které trvalo v době od 10.00 hod. do 11.09 hod., je založeno na č. l. 280 až 291 spisu. Z žádné části spisového materiálu se nepodává, v jakém pořadí soud druhého stupně o odvolání či stížnosti rozhodoval, a předmětné pořadí projednání uvedených věcí lze dovozovat toliko z toho, jak jsou tato rozhodnutí ve spise řazena, nutno však zdůraznit, že toto řazení učiní pracovnice okresního soudu, nikoliv odvolací soud sám, jenž tato rozhodnutí včetně dalších souvisejících podkladů soudu prvního stupně zasílá. Uvedená námitka obviněného, byť z protokolu o neveřejném zasedání neplyne žádný časový údaj, kdy toto neveřejné zasedání bylo konáno, nemá z věcného hlediska žádný význam, neboť odvolací soud stížnost obviněného proti podjatosti zamítl.
V. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve vztahu k němuž namítal, že závěr, ke kterému soudy obou stupňů ohledně viny a trestu dospěly, se díky vadám řízení ohledně skutečného průběhu skutkového děje ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které pramení z porušení principu presumpce neviny, práva obviněného na odvolání a tím i na spravedlivý proces, porušil a pravidla in dubio pro reo. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu považoval za nepřezkoumatelné a pouze paušálně odkazující na správnost závěrů nalézacího soudu, aniž by kterýkoli ze soudů zvažoval jako možný i jiný průběh nehodového děje.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady vycházejí z principu, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
21. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jež dovolací soud není oprávněn měnit [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
22. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
23. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
24. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval i zmíněnou část dovolání obviněného. Předeslat je třeba, že pokud obviněný v dovolání brojil prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu proti způsobu, jakým se odvolací soud v odůvodnění posuzovaného rozhodnutí vypořádal s jeho námitkami, a označil jej za nepřezkoumatelný a šablonovitý, jde o výhrady, které prostřednictvím dovolání obecně nelze uplatňovat. Podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, což však je nutné akceptovat i tehdy, jestliže se jedná jen o část dovolání, když další argumentace je zaměřena proti obsahově a právně relevantním otázkám.
25. Obviněný výhradami, jimiž zdůrazňoval svou vlastní obhajobu, brojil proti postupům soudů při prováděném dokazování, naznačoval jiné skutkové verze, než o kterých rozhodoval soud, ač byly zcela mimo provedené dokazování, či pokud tvrdil, že on se činu, jak je ve skutkových zjištěních popsán, nedopustil, označený dovolací důvod nenaplnil, protože nevytýkal vady právní, ale skutkové. V důsledku těchto zcela jiných okolností, než soudy prokázaly výsledky provedeného dokazování, se obviněný domáhal aplikace zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, což jsou námitky soustředěné pouze proti procesním postupům upraveným v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
26. I přes tento závěr, pramenící výhradně ze zákonné dikce uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud vycházel z širší možnosti pojetí uvedeného dovolacího důvodu stanoveného dnes již konstantní judikaturou Ústavního soudu, mimo jiné i stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., a posuzoval, zda v této věci byla porušena pravidla spravedlivého procesu, jichž se obviněný dovolával.
27. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že soudy se právě otázce prokázání toho, jakým způsobem a za jakých okolností se posuzovaný skutek udál, a zda právě obviněný na něm nese vinu, věnovaly s potřebnou mírou pečlivosti. K obviněným v dovolání zdůrazněným výhradám je třeba zmínit, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který pro rozhodnutí o vině obviněného ve smyslu zásad stanovených v §2 odst. 5 tr. ř. postačuje. Vedle výslechů dalších účastníků nehody a svědků provedl řadu jiných důkazů, zejména konstatoval obsah posudku a provedl následný výslech Ing. Hanuše Hrabánka, znalce v oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se zaměřením na technické posudky o příčinách dopravních nehod, záznam z bezpečnostních kamer, fotografickou dokumentaci a protokol o dopravní nehodě (č. l. 173 až 192, 210 až 211).
28. Ke způsobu, jakým zejména soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil (a ani odvolací soud žádné vady v procesu objasňování a zjišťování skutkového stavu věci neshledal – viz stranu 4 až 5 usnesení odvolacího soudu), je třeba uvést, že zachoval podmínky vymezené v §2 odst. 6 tr. ř., protože s potřebnou pečlivostí zkoumal všechny ve věci provedené důkazy i nabízející se verze průběhu skutku. Jak již bylo naznačeno výše, uvedené závěry soudu prvního stupně byly k odvolání obviněného, vystavěnému v zásadě na obsahově shodných námitkách jako nyní posuzované dovolání, přezkoumány odvolacím soudem, který je shledal správnými.
29. Nejvyšší soud ze všech stručně naznačených důvodů neshledal v postupech soudů obou stupňů vady, které by mohly svědčit o existenci extrémního nesouladu. Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi poškozeného, obviněného nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených důkazů. Soudy nižších stupňů učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, se zaměřením na potvrzení či případné vyvrácení verze průběhu nehodového děje popisovaného poškozenou v návaznosti na obhajobu obviněného. Soudy obou stupňů tedy hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a koncentrovaností na řešenou problematiku a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř.
30. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
31. Nejvyšší soud však současně předesílá k požadavku obviněného na přezkoumání správnosti postupů soudů, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Z toho pramení, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), jakož i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), v nichž nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
33. Protože, jak vyplývá z výše uvedeného, výhradami obviněného nebyly naplněny nejen označené, ale ani žádné jiné z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu