ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1377.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1377/2016 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 12 To 53/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 T 55/2015, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 3. 7. 2014 na parkovišti u prodejny OKAY v N., U S. L., společně s již obviněným R. J. (pravomocně odsouzeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015) pod pohrůžkou, aby „nedělal kraviny“, která v poškozeném R. K., umocnila strach pramenící z předchozích zkušeností v obdobných jednáních obviněného R. J. vůči jeho osobě, čehož si byl obviněný R. J. vědom, kdy mu bylo známo, že k vynucení spolupráce poškozeného stačí pohrůžka menší intenzity, a to poté, co je poškozený na místo následoval z D. n. p. c. v N., ulici M., kde v té době bydlel, a kde jej již obviněný R. J. předtím vyzval, aby jej následoval do venku stojícího vozidla, řízeného obviněným J. J., s tím, že má pro něj kšeft, který se již nedá odmítnout, společně poškozeného přinutili, aby se v prodejně OKAY v N., ulici P., pokusil uzavřít úvěrovou smlouvu na televizor v hodnotě 32.999 Kč, který si zde obviněný R. J. vybral, kdy za tímto účelem poškozený od obviněného R. J. a obviněného J. J., se kterým na místo přijeli, převzal veškeré instrukce k žádosti o úvěr, včetně na papírku tužkou napsaného zaměstnavatele, kterého má při žádosti o úvěr uvést, ačkoliv u tohoto zaměstnavatele nepracoval, čemuž poškozený R. K. ze strachu vyhověl a o úvěr na televizor v uvedené prodejně, za neustálé přítomnosti obviněného R. J., požádal, přičemž ke schválení úvěrové smlouvy ze strany poskytovatele úvěru nedošlo, načež byl poškozený, po odchodu z prodejny, obviněným J. J. instruován, aby šel do prodejny znovu a pokusil se vzít si úvěr na televizor opětovně, s tím, že má uvést další zaměstnání, kdy za tímto účelem od něj poškozený převzal další lísteček s nadepsanou firmou, kterou má uvést jako svého dalšího zaměstnavatele, čemuž poškozený ze strachu vyhověl a společně s obviněným R. J. se vrátil zpět do prodejny OKAY, kde opětovně požádal o úvěr na televizor, který vybral R. J., kdy i v tomto případě nebyla úvěrová smlouva ze strany poskytovatele úvěru schválena a uzavřena, načež z prodejny odešli.
2. Za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 1 T 159/2014, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 1 T 256/2014, byl obviněný J. J. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 1 T 159/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 12 To 53/2016, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání státní zástupkyně uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. J. za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 1 T 159/2014, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 1 T 256/2014, odsoudil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 1 T 159/2014, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 1 T 256/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. J. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i proti řízení, jež rozsudku předcházelo. Poté, co obviněný podrobně popsal obsah přezkoumávaných rozhodnutí, jejich odůvodnění i řízení, v nichž byly vydány, včetně obsahu prováděných důkazů, brojil zásadně proti tomu, že soudy své závěry o jeho vině opřely především o výpověď poškozeného R. K. učiněnou v přípravném řízení, v němž měl při rekognici obviněného poznat jako osobu, která byla řidičem. Zdůraznil, že tento poškozený u hlavního líčení nechtěl vypovídat, protože měl z obviněných strach, a na chodbě soudní budovy obviněného J. J. nepoznal. Ve výpovědi poškozený uvedl, že neví, kdo byl řidičem auta, lidi poznává jen podle obličeje, jména nezná. Podle obviněného tato výpověď neodstranila rozpory výpovědích poškozeného, na něž konkrétně poukázal, a poškozeného považoval za nevěrohodného svědka, který s ohledem na mentální schopnosti zjištěné ve znaleckém posudku k jeho osobě, a požívání marihuany nebyl ani schopen popsat pravdivý sled událostí. Rovněž obviněný vytkl, že poškozený měnil své výpovědi nebo se vyhýbal konkrétní odpovědi, a proto jím uváděné skutečnosti nebylo možné považovat za věrohodné, obzvláště když poškozený popisoval svůj strach z obviněných slovy, že chce na prožité události zapomenout, mimo jiné i na své obavy, když jeli autem přes půl N. místy, které neznal. Z těchto skutečností obviněný dovozoval, že jde o výpověď neodpovídající provedeným důkazům ani postupně poškozeným uváděným výpovědím. Obviněný zpochybňoval svou přítomnost na místě činu i tím, že poškozený určil jako pachatele, který mu podal lísteček, obviněného R. J., nikoliv jeho. Obviněný vytkl i to, že soudy upřednostnily tvrzení poškozeného a jím provedenou rekognici, aniž by uvážily, že poškozený obviněného nepoznal, v popisu jeho osoby uváděl jinou podobu, než kterou obviněný má, a o jeho vyděračském jednání nevypovídal. Nebylo ani prokázáno, že by poškozeného pohrůžkou k něčemu nutil, s obviněným R. J. nejsou příbuzní a na ničem se spolu nedomlouvali, a pokud jde o povahu poškozeného, tu znal jen R. J.
5. Důkaz rekognicí podle fotografie dovolatel považoval za rozporuplný i proto, že při osobní nahodilé konfrontaci na chodbě okresního soudu poškozený uvedl výslovně, že obviněného J. J. nezná, a neoznačil jej jako řidiče, naopak ve své výpovědi uváděl, že ten řidič nic neříkal, seděl vedle obviněného R. J., s nímž se při řízení bavil. Obviněný rovněž poukázal na to, že navrhoval v průběhu řízení provedení dalších důkazů, aby doložil svou obhajobu, že na místě nebyl, avšak soudy jejich provedení nepřipustily, a nemohl proto vyvrátit, že si jej poškozený plete s jinou osobou.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 12 To 53/2016, ve výroku, kterým byl uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství, jako soudu odvolacího proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 T 55/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nepovažoval uplatněné námitky obviněného za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou obviněný prosazoval. Zdůraznil, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že mohl být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z jiných důvodů dovolání, a která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí nalézacího soudu netrpí, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody.
10. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
14. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
15. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný své výhrady zaměřil zásadně proti tomu, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, je nesprávný. Své námitky založil na vlastní verzi skutkového stavu, podle které nebyl s R. J. a poškozeným na místě činu dne 3. 7. 2014, a pokud ho poškozený usvědčoval, tak si ho plete s jinou osobou, čímž současně vyjadřoval i výhrady proti provedené rekognici. Brojil též proti věrohodnosti poškozeného zásadně proto, že se soudy opíraly o jeho výpověď, již považoval za nepravdivou, protože uváděné skutečnosti v průběhu trestního řízení měnil.
16. Vzhledem k tomu, že z tohoto obsahu podaného dovolání je patrno, že obviněný v něm neuvedl žádnou právní výhradu, ale zaměřil své námitky toliko proti správnosti učiněných skutkových zjištění, nebylo možné toto dovolání označit za korespondující s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes tento závěr, pramenící výhradně ze zákonné dikce uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud zkoumal, zda se soudy vypořádaly se všemi povedenými důkazy v souladu se zásadami spravedlivého procesu [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb.].
17. Nad rámec zásad zákonem vymezených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto jen konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy je opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Především soud prvního stupně zdůraznil své úvahy vztahující se k posuzování věrohodnosti nejen výpovědi poškozeného, ale i dovolatele a obviněného R. J., jež hodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojitosti se všemi dalšími ve věci provedenými důkazy (protokolem o rekognici, znaleckým posudkem na osobnost poškozeného z oboru zdravotnictví, svědectví osob, které s poškozeným přišly do styku při uzavírání smluv v prodejnách, apod.). Způsob, jakým zejména soud prvního stupně důkazy hodnotil, plně koresponduje s podmínkami stanovenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (srov. strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně), s dostatečnou mírou odpovědnosti také popsal a vysvětlil závěry, ke kterým následně dospěl. Soud prvního stupně se soustředil především na hodnocení výpovědi poškozeného, který ve svých výpovědích jevil značnou nerozhodnost, a neskrýval, že se v nich objevují rozpory, na něž bylo i v dovolání obviněného poukázáno. Právě pro tyto nesrovnalosti soud prvního stupně vyložil, že otázce věrohodnosti poškozeného věnoval potřebnou pečlivost. I přesto, že se nejistota v postojích poškozeného objevila, soud uzavřel po vyhodnocení všech svých závěrů a zjištění, že váhavost poškozeného vyplývala jednak ze strachu z obviněných, který nezastíral jak ve výpovědích z přípravného řízení, tak ani ve svých postojích v řízení před soudem, stejně tak i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie zpracovaného PhDr. Květoslavou Dostálovou (č. l. 149-159), podle jehož závěrů je poškozený intelektově na úrovni horního pásma lehké mentální retardace, a není schopen domýšlet důsledky svého chování. Tyto závěry podrobně rozvedené dokreslovaly povahu poškozeného i jeho projevy způsobem, který ve vztahu k jím uváděným okolnostem nevzbuzovaly pochybnosti o tom, že zmíněné skutečnosti jsou prožité a vycházejí z jím vnímaných okolností. Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že poškozený popisuje, byť s naznačenými odchylkami průběh události zásadně pravdivě a pro své úvahy z jeho výpovědí vyšel, pak takový závěr nejeví známky libovůle či ničím nepodložená zjištění.
18. Tento postup soudu vychází ze zásady, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), jakož i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
19. Věrohodnost verze událostí, jak ji líčil obviněný J. J., soud prvního stupně označil za sníženou, a to s ohledem na změněné výpovědi tohoto dovolatele, který v prvním hlavním líčení vypovídal v souladu s výpovědí poškozeného, když přiznal, že někoho k prodejně vezl a popíral pouze skutečnost, že by jej k uzavírání smlouvy jakýmkoliv způsobem nutil. Toto ve svých dalších výpovědích však popřel a uchýlil se k obhajobě, kterou prezentoval i ve svém dovolání, že uvedeným způsobem nepostupoval, resp., že se na místě činu vůbec nenacházel a poškozený jej jako pachatele určil nesprávně.
20. Odvolací soud k obdobným námitkám obviněného jako odvolatele uplatněným v jím podaném řádném opravném prostředku konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy správně zhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a že dospěl ke správným skutkovým zjištěním i právním závěrům. Na stranách 5 až 7 svého rozsudku odvolací soud rozvedl argumenty, na základě kterých se ztotožnil se soudem prvního stupně, včetně závěrů o věrohodnosti poškozeného, a to i s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie zpracovaný PhDr. Květoslavou Dostálovou, a v korespondenci s ním i ohledně změn výpovědí poškozeného i výpovědí obviněného. Podotkl, že soud prvního stupně konfrontoval svědka ohledně rozporů v jeho výpovědích a dodal, že v přípravném řízení poškozený uvedl, že řidičem vozidla byl právě obviněný, jehož poznal i při rekognici podle fotografie (č. l. 49). Doplnění dokazování, jak navrhoval obviněný (výslechy dalších svědků, zkoumání duševního stavu obviněného), nepovažoval s ohledem na obsah dosud provedených důkazů za nutné, ale označil je za nadbytečné.
21. K obviněným zpochybňované rekognici lze jen poznamenat, že poškozený nejprve pachatele ve své výpovědi ze dne 16. 1. 2015 slovně popsal tak, že: „Bylo mu tak 42 let, byl plešatej, měl úzkou kozí bradku, taky cikán, na sobě měl modrý triko a šedý šusťáky s bílýma proužkama. Žádného tetování nebo něčeho zvláštního jsem si na něm nevšiml“. Uvedl také, že byl „nabušenej“, říkal mu „ať tam normálně jdu, ať nedělám žádný „píčoviny“… “ a předal mu oba lístky papíru s instrukcemi pro uzavření úvěrů na televizor (srov. č. l. 139 až 142). Při samotné rekognici pak pod č. 1 poznal muže, se kterým byl společně s obviněným R. J. v obchodě elektro v N. a jenž mu dával papírky se společnostmi, jež měl při uzavírání úvěru na televizor vydávat za své zaměstnavatele. Tímto mužem byl právě obviněný J. J. (č. l. 49 spisu). Z takto provedeného dokazování právě obviněný vyplynul jako pachatel, a jím v této souvislosti uplatněné námitky lze považovat za nedůvodné.
22. Na základě všech těchto skutečností je třeba shrnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu