ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.248.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 248/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného M. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 7 To 50/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 6 T 13/2014, byl obviněný M. J. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím,
že společně s obviněnými J. V. a J. V. dne 9. 8. 2014 kolem 03:00 hodin, v L., kraj P., v K. ulici, poté, co se na tom společně dohodli a v úmyslu zmocnit se větší částky peněz, o níž předpokládali, že ji bude mít ve svém domě, vnikli do domu majitele K. S. bez jeho souhlasu tak, že otevřenou brankou v plotě vešli na pozemek, poté obviněný M. J. otevřel za použití větší síly neuzamčené dveře do domu, v důsledku způsobeného hluku však z místa odběhli na ulici, kde se schovali, a následně obvinění M. J. a J. V. otevřenou brankou v plotě a neuzamčenými dveřmi do domu vstoupili, zatímco obviněný J. V., který jim na prohledání domu půjčil svítilnu z jízdního kola, zůstal hlídat před domem, obvinění M. J. a J. V. v domě z brašny nalezené v kuchyni odcizili finanční částku ve výši 17 Kč, přistoupili k lůžku, na kterém spal opilý K. S., jemuž prohledávali oděv, a když se poškozený začal probouzet, obviněný M. J., v úmyslu ho usmrtit, aby neprozradil jejich jednání a v rozporu s předchozí dohodou, kterou spolu všichni tři obvinění uzavřeli, poškozeného fyzicky napadl tak, že ho několikrát velkou silou bodl kuchyňským nožem do hlavy a horní části těla a způsobil mu tím závažná mnohočetná, bodnořezná poranění hlavy, přičemž v jedné z ran zůstala v kosti lebky zabodnuta část střenky nože, kterou obviněný při útoku zlomil, dále mu způsobil řezná poranění krku, bodnořezné poranění na horní ploše levého ramene a v krajině levé lopatky zasahující hluboko do podkoží, a řezná poranění horních končetin s částečnou amputací posledního článku levého palce, přičemž přímému ohrožení života poškozeného vykrvácením bylo zabráněno toliko včasným poskytnutím specializované lékařské pomoci, zranění si vyžádala i chirurgický zákrok a následnou hospitalizaci poškozeného.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. J. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. V. a J. V. a o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 7 To 50/2015, odvolání obviněných M. J., J. V. a J. V. podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávnost právního posouzení dovolání. Vadnost právních úvah ohledně všech trestným činů, jimiž byl uznán vinným, spatřoval v nesprávnosti skutkových zjištění soudů, k nimž namítal, že jsou nedostatečná. Poukázal na to, že skutek může být předmětem právního posouzení podle hmotného práva jen za předpokladu, že skutkový stav byl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, což však soudy neakceptovaly, neboť v důsledku porušení zásad trestního řízení výrazně v jeho neprospěch dospěly k nesprávnému právnímu zhodnocení celého případu. Za porušené obviněný považoval zásady upravené v §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl k prokázání jeho viny zajištěn souhrn nepřímých důkazů tvořící logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů. Zachován nebyl ani princip in dubio pro reo, podle něhož bylo nutné rozhodnout ve prospěch obviněného, protože po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstaly ve věci pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění. Podle obviněného uvedený nedostatek ve zjištěném skutkovém stavu nesprávně akceptoval i odvolací soud, jenž přezkoumal výrok o vině, trestu a náhradě škody, ale vůbec se nezabýval hodnocením důkazů.
Obviněný poukázal na to, že spoluobvinění J. V. i J. V. se trestné činnosti dopouštěli již dříve a byli za ni také odsouzeni. Na rozdíl od nich je on bezúhonnou osobou a trestnou činnost spáchal pod jejich vlivem poté, co společně konzumovali alkoholické nápoje a byl jimi lehce ovlivnitelný. Proto, když mu bylo nabídnuto, že by krádeží bylo možné lehce získat finanční prostředky, šel z podnětu ostatních spoluobviněných s nimi. Byl v celé věci spíše pasivní figurou a objektem manipulace, poškozeného ani neznal a trestnou činností majetkového charakteru se ani sám nezabýval. Byl ve stavu značné opilosti, která snižovala jeho rozpoznávací schopnosti.
Ve vztahu k fyzickému útoku na poškozeného dovolatel zdůraznil, že se jej dopustil z podnětu spoluobviněného J. V., který, když u poškozeného našli pouze 17 Kč, na něj nenaléhal, aby prohledal spícího poškozeného. Když se poškozený probudil, zpanikařil a nedokázal se ve vzniklé situaci orientovat, byl v afektu a zmatený, neměl v úmyslu zločin spáchat, neboť si své jednání neuvědomoval, ale ocitnul se ve zvláštní situaci, kdy jeho rozpoznávací schopnosti byly pro značnou opilost velice omezené. Nebyl agresorem ani nemá násilnickou povahu, proto měl soud na základě těchto skutečností v jeho činu shledat znaky pokusu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 2 tr. zákoníku, právě s ohledem na to, že když čin spáchal, byl zmatený a jeho rozpoznávací schopnosti byly snížené. Jednal z obavy o svou integritu, když se u něj projevila izolovaná egocentrická tendence aktivně se bránit. Důvodem jeho činu tudíž byla snaha se ochránit v místnosti, kde byla tma a on viděl jen obrysy věcí a těla, které se probouzelo. Byl dezorientován, zpanikařil a nevěděl, co si má počít, v afektu se zmocnil nože, a ve tmě začal bodat. Teprve až když se objevilo světlo a poškozený zakřičel, svého jednání obviněný zanechal a nepokračoval v něm.
Za motiv svého činu obviněný označil stresující situaci ve tmě a v neznámém prostředí, ve kterém se sám cítil ohroženě, a proto se bránil, i když paradoxně byl původně on sám útočníkem, o čemž podle něj svědčí znalecký posudek znalce Doc. PhDr. Jana Laška, CSc., který uvedl, že psychologická vyšetření nepřinesla informace o tom, že by trpěl zvýšenou lhavostí nebo tendencí k záměrnému a účelovému zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch, a nebyla u něj zjištěna ani bájná lhavost, a který konstatoval, že jeho pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný a že resocializace se u něj jeví jako pozitivní. Z těchto skutečností vyplývá, že výpověď obviněného je pravdivá, hodnocení soudu ohledně motivace jeho jednání se tak jeví jako sporné, neboť je v rozporu s tímto znaleckým posudkem. Po celou dobu svého zadržení navíc obviněný projevoval zájem o zdravotní stav poškozeného.
Výroku o trestu obviněný vytkl, že se vzhledem ke všem okolnostem případu jeví jako nepřiměřeně tvrdý, když současný zdravotní stav poškozeného je velmi dobrý, navíc jeho zranění v době ošetření bezprostředně poškozeného neohrožovala na životě, i když původně byla vážná, a poškozený se navíc ani nepřipojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení.
S ohledem na zmíněné nedostatky, které obviněný v rozhodnutích soudů obou stupňů spatřoval, závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 7 To 50/2015, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 6 T 13/2014, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně podala stanovisko státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, v němž v souladu s dovolacím soudem konstatovala, že obviněný M. J. se nad rámec spolupachatelského záměru opatření peněz rozhodl k fyzické likvidaci poškozeného, který se zásahům nože pouze bránil. Zdůraznila, že obviněný se mohl snadno odchodem z místa nevystavit možnosti poznání poškozeným, a nemusel mu ublížit. Shledala správnou právní kvalifikaci pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, a rovněž uložený trest označila za potřebný a zákonný. S ohledem na takto vyjádřené názory neshledala v meritorním rozhodnutí vady, jež by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž zdůraznila, že deklarovaný dovolací důvod v dovolání naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný, jenž uvedené stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obdržel, k němu žádnou případnou repliku Nejvyššímu soudu do doby konání neveřejného zasedání nezaslal.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto náležitostí dále posuzoval, zda dovolání bylo založeno na takových výhradách, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat správnost postupu při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, protože jde o činnost, která spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Je povinen vycházet ze skutkových zjištění, jež podle výsledků provedeného dokazování učinily soudy nižších stupňů, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na podkladě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
Tyto zásady lze prolomit jen výjimečně, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, ten musí být v dovolání vytknut konkrétními argumenty, na jejichž základě jsou zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407), a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04]. V projednávané věci však takový extrémní nesoulad v dovolání namítnut nebyl a nebyl ani objektivně zjištěn Nejvyšším soudem.
IV.
Nejvyšší soud posuzoval obsah podaného dovolání se zřetelem na popsané zásady a shledal, že již v jeho úvodu obviněný předznačil, že neakceptuje skutková zjištění, na nichž soudy své právní závěry založily. Zdůraznil, že skutková zjištění jsou nedostatečná a neúplná, a proto na jejich základě nelze činit právní závěry. Obviněný své výhrady proti skutkovým zjištěním dovozoval i z existence procesních vad vycházejících z porušení pravidel spravedlivého procesu. Za vadné považoval, že odvolací soud jím zjišťované vady neodstranil a nezabýval se hodnocením důkazů. Obviněný rozvedl vlastní verzi průběhu činu, odlišnou od té, jak byla soudy nižších stupňů zjištěna a popsána ve výroku o vině. Zásadně odlišně zdůrazňoval, že byl jen pasivním účastníkem celé akce a objektem manipulace při značné míře své opilosti, která ovlivnila jeho další chování, jež popsal zcela jinak, než jak výsledky provedeného dokazování prokázaly. Za důvod, proč poškozeného fyzicky napadl, uvedl podnět vzešlý od spoluobviněného J. V., aby poškozeného prohledal, že po jeho probuzení, zpanikařil, nedokázal se ve vzniklé situaci orientovat a poškozeného bodal z důvodu své zmatenosti. Na základě těchto svých vlastních skutkových závěrů, nekorespondujících s těmi, jež jsou uvedeny v napadených rozsudcích, požadoval změnu právní kvalifikace a vytýkal, že nejednal úmyslně, čímž se současně dožadoval, aby byl uznán vinným podle §140 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to s argumentem, že čin spáchal v afektu.
Z uvedeného je patrné, že obviněný nedostál podmínkám zákonem a judikaturou soudů předepsanou pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože svůj požadavek na změnu právní kvalifikace nevystavěl na podkladě těch skutkových zjištění, jež soudy na základě provedeného dokazování zjistily, ale jen podle své zcela osamocené verze průběhu činu. Tedy primárně požadoval změnit skutková zjištění, neboť ta, která soudy učinily, označil za nesprávná a neúplná, a teprve druhotně na jiném skutkovém základě se domáhal změny právních závěrů, což je s označeným dovolacím důvodem neslučitelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Nejvyšší soud k této skutečnosti zmiňuje, že v postupu obou soudů nižších stupňů neshledal takové skutečnosti, jež by vyvolávaly pochybnosti o jeho správnosti při hodnocení provedených důkazů, a lze shrnout, že zejména s ohledem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, byly postupy vymezené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. dodrženy. Odvolací soud se otázce věrohodnosti výpovědi obviněného, stejně jako závěrům znaleckého posudku z oboru soudního lékařství věnoval a podstatné skutečnosti náležitě zhodnotil (strana 5 usnesení). Výsledek této činnosti odvolacího soudu ve svém důsledku koresponduje s tím, co shledal i soud prvního stupně.
Při uvážení těchto souvislostí je možné způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď spoluobviněného J. V. a obviněného M. J., jakož i závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, na jejichž podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, považovat za provedený v souladu s principy vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., protože ani řízení, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, ale ani odůvodnění těchto rozhodnutí, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Nejvyšší soud extrémní nesoulad v této věci tedy nezjistil.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že obviněný dovoláním označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil. I přesto, jen pro úplnost považuje za nutné poznamenat, že při správnosti skutkových zjištění použitá právní kvalifikace plně koresponduje se zjištěními, jež soudy učinily. Soudy obou stupňů zkoumaly dostatečně nejen subjektivní stránku, ale i všechny další znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu pro sebe získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Z těchto alternativních znaků vymezujících různé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 písm. j) citovaného ustanovení soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal „ve snaze zakrýt jiný trestný čin“, o nějž jde, když se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu usmrtit poškozenou osobu v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt jeho spáchání tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu vůbec nebyl zjištěn (nevyšel najevo) [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 624/2007]. Pro tuto okolnost je zásadní to, zda skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro závěr, že se pachatel dopustil nějakého (jiného) trestného činu a následně spáchal zločin vraždy proto, aby tento jeho jiný trestný čin nevyšel najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 201, sp. zn. 6 Tdo 1227/2014).
Na základě skutkových zjištění, jež soudy ve věci učinily, a v podobě, jak je skutek shora popsán, je zjevné, že tato zjištění jsou dostatečným podkladem pro uvedenou právní kvalifikaci zločinu podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, k jehož dokonání díky tomu, že jiná osoba poškozenému poskytla včasnou a rychlou pomoc, nedošlo, ale zůstal jen ve stadiu pokusu, neboť život poškozeného tím byl zachráněn (§21 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy nižších stupňů shledaly v činu obviněného přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný útočil nožem proti hlavě a krku poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, činil tak mnoha útoky vedenými středně velkou až velkou intenzitou. Takto obviněný jednal i přesto, že se jeho útokům poškozený bránil (viz pořezané prsty poškozeného a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Petra Baláže na č. l. 390 – 420 spisu). Ze skutečnosti, že v jedné z ran v kosti lebky zůstala zabodnuta část střenky nože, kterou obviněný při útoku zlomil, a s ohledem na bodnořezná poranění zasahující hluboko do podkoží poškozeného, jakož i z poranění na prstech, je zřejmé, že obviněný na poškozeného útočil s razancí, což je též okolnost podporující závěr soudů nejen o vražedném úmyslu obviněného, ale též vylučující verzi obviněného, že jednal ve zmatku, protože jeho vraždné úsilí bylo cílené a záměrné a dokreslující vzniklou situaci. Reagoval na to, že byl při snaze poškozeného okrást zaskočen jeho probuzením, a proto, aby nebyl odhalen a z krádeže usvědčen, využil nože, který na místě nalezl, a jím se poškozeného brutálním útokem do obličeje a hlavy snažil sprovodit ze světa (srov. stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně, a stranu 6 usnesení odvolacího soudu). Jde o reakci korespondující se vzniklou situací i charakterem osoby obviněného, jak ji popsali znalci z oboru zdravotnictví [znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michaely Málkové (č. l. 466-481) a znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie Doc. PhDr. Jana Laška, CSc. (č. l. 491 – 503)]. Učiněným skutkovým zjištěním plně odpovídá soudy zjištěná motivace jednání obviněného spočívající ve snaze zakrýt již jím páchanou trestnou činnost. Ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů je správný závěr soudů pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku.
K tomu, že se obviněný na základě změny skutkových zjištění domáhal posoudit čin podle §140 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je třeba jen pro úplnost a opět mimo jím uplatněné argumenty zmínit, že se s neadekvátností této námitky, která vůbec nekoresponduje se zjištěnými skutkovými okolnostmi (ale ani s těmi, jejichž prostřednictvím se této přísnější právní kvalifikace obviněný domáhal) zabýval ve svém rozhodnutí odvolací soud (viz strana 6 přezkoumávaného usnesení), jenž zcela správně dovodil, že pro „rozmysl“ obviněného nebo pro „předchozí uvážení“, které jsou pro uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §140 odst. 2 tr zákoníku zásadní, není ve skutkových okolnostech žádný podklad. Jen ve stručnosti je možné připomenout, že obviněný se na útok nepřipravoval ani ho neplánoval, nezajišťoval prostředky, kterými by poškozeného mohl napadnout ani jinak předem nerozmýšlel, jak útok nejefektivněji provede. Naopak z okolností případu vyplývá, že jednal náhle, s využitím dostupného prostředku, přiměřeně vzniklé situaci a proto, aby zakryl svou přítomnost u trestného činu krádeže, jíž se s ostatními spolupachateli dopustil v domě poškozeného [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 (uveřejněné pod číslem 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013 (uveřejněné pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Obviněným zdůrazňovaný (ač neprokázaný) afekt, nedopadá na jím požadovanou právní kvalifikaci, protože má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Afekt a rozmysl si však mohou konkurovat postupně, bude-li jedna z okolností střídat druhou, tzn., že pachatel např. jedná uváženě na začátku útoku, ale trestný čin dokoná v afektu, nebo naopak pachatel útok započne v prudkém hnutí mysli, ale posléze se zklidní a čin dokoná uváženě [v podrobnostech srov. HOŘÁK, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (II. část). Trestní právo, roč. 2009, č. 10, strana 11 až 29, též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015].
Obviněný se rovněž v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal zmírnění trestu, když ten, jenž mu byl vyměřen, považoval za přísný. K nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání nezmínil. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze totiž dovolání podat tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.).
Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jen tehdy, když jsou vytýkány vady právní, tj. např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nevytýkal žádné právní nedostatky, ale toliko brojil proti přísnosti uloženého trestu, a proto podmínkám vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. nedostál.
S ohledem na tato zjištění a závěry Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. J. bylo jak ve vztahu k výroku o vině, tak i o trestu podáno v rozporu s podmínkami, za nichž lze tento mimořádný opravný prostředek uplatnit. Nedopadalo na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř, a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu