ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.953.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 953/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání obviněného T. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 68 To 18/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 64/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 64/2015, byl obviněný T. Š. uznán vinným v bodě 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 1), 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 3) a 5b) pokračujícím přečinem neoprávněné užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 4) až 5a) pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 7) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 4) až 5a) pokračujícím přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 8) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 9) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 8) a 10) pokračujícím přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 10) též pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za trestné činy pod body 1) až 7) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věcí v tomto výroku výslovně uvedených. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 7. 2014, sp. zn. 3 T 123/2014, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy pod body 8) až 10) mu byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 3 T 114/2014, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací unesením ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 68 To 18/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodech 1) až 7), ve výroku o trestu uloženém za činy pod body 1) až 7), jakož i ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným, o jejichž nárocích bylo v této části zrušeného výroku o vině rozhodnuto. V rozsahu tohoto zrušení odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, což se týkalo výroku o vině v bodech 8) až 10), výroku o trestu za ně uloženého a o náhradě škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které sice vztáhl k celému výroku, v jakém zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, tj. k výroku pod body 8) až 10), výslovně však v odůvodnění dovolání své argumenty směřoval výlučně vůči činu uvedenému v bodě 10), jenž byl posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Ve vztahu k tomuto činu obviněný namítal nedostatek úmyslného zavinění. Obecně poukázal na to, že prokázání subjektivní stránky je velmi obtížné, obzvláště v případě nepřímého úmyslu s tím, že pokud jde o srozumění jako stěžejní znak nepřímého úmyslu, je třeba, aby, když se ho nepodaří prokázat, bylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a pachatele je nutné zprostit obžaloby, eventuálně je nezbytné, aby bylo aplikováno mírnější ustanovení trestního zákoníku. Napadenému usnesení obviněný vytkl, že v něm absentuje odůvodnění ve vztahu k bodu 10) a závěr o subjektivní stránce není podložen žádnou relevantní argumentací nebo skutkovým zjištěním, na něž odvolací soud odkazuje. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jeho jednání vedlo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, ale jeho úmysl po celou dobu směřoval pouze k vyvedení nevhodně se chovajícího poškozeného z baru, a použité násilí sloužilo pouze k překonání jeho odporu, přičemž nedosahovalo intenzity naplňující zvolenou právní kvalifikaci.
6. Jelikož stěžejním znakem pokusu trestného činu je jeho nedokonání, měly by se soudy při správném postupu dovozování zavinění zabývat i následkem, jenž skutečně vznikl, jímž bylo jedno objektivně zjištěné zranění, a to tržná rána ve tváři z její vnitřní strany. Žádné další zranění, které by vypovídalo o vysoké intenzitě jednání obviněného, nebylo lékařským vyšetřením zjištěno, zejména žádné zranění hlavy, krku nebo páteře. Poškozený byl hospitalizován jen jeden den a zranění jej následně nijak neomezilo v běžném způsobu života. Obviněný se neztotožnil s tím, že soudy úmysl zahrnující způsobení těžké újmy na zdraví dovozovaly podle skutkové věty především z intenzity a mechanizmu útoku, kdy reálně závažnější následek nehrozil. Pokud by však soudy objektivně posuzovaly důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, nemohly by přisvědčit závěrům obsaženým ve znaleckém posudku znalce MUDr. Petra Špirocha. V této souvislosti obviněný poukázal na záznamy z kamerového systému umístěného v baru, jež soudy podle něj nesprávně vyhodnotily. Z uvedených skutečností dovodil nenaplnění subjektivní stránky směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, a v důsledku toho i nesprávnost právní kvalifikace.
7. Dalšími výhradami obviněný namítal nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu, který ohledně skutku pod bodem 10), jenž byl ze všech posuzovaných jednání obviněného tím nejzávažnějším, pouze paušálně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž konkrétněji reagoval na jednotlivé námitky obviněného, které odmítl. Jinak jen povšechně konstatoval, že se obviněný činu dopustil a naplnil všechny znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Takové odůvodnění obviněný považoval za nepřezkoumatelné a vágní a shledával v něm porušení svého práva na spravedlivý proces.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 68 To 18/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
11. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článku 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
13. Jestliže obviněný v dovolání podaném s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitce o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí
14. Obviněným v dovolání učiněný poukaz na nedostatky v procesním postupu soudů obou stupňů, ať již se zřetelem na to, že skutková zjištění soudy učiněná neskýtají dostatečný podklad pro závěr o subjektivní stránce jemu za vinu kladeného činu, anebo proto, že jinak vyhodnocoval kamerové záznamy, resp. skutečnosti, které jsou na něm zachyceny, či pokud poukazoval na způsob, jakým soudy vyhodnotily závěry, jež plynou ze znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Špirocha, jde o výhrady, které nemají samy o sobě právní povahu, ale obviněný se jimi domáhá jiného skutkového závěru, odpovídajícího jeho obhajobě spočívající v zásadě v tom, že nebyl tím, kdo poškozenému zranění způsobil, resp. že mu nezpůsobil ta zranění, jež jsou popsána, ale že jen „směřoval k vyvedení nevhodně se chovajícího poškozeného z baru“. Tyto argumenty směřují výhradně proti postupům stanoveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, nikoliv právní povahy. Obdobně je za ně třeba považovat i výhrady proti nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž obviněný vytýká stručnost a „vágnost“ pro nevypořádání se se všemi jím v odvolání uvedenými námitkami.
15. K těmto pouze procesním výhradám, jež v obecné rovině nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiným v §265b tr. ř. uvedeným, je třeba uvést, že toliko proto, že obviněný se jimi dotýká otázek spojených s právem na spravedlivý proces vymezeným v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud zkoumal, zda podle shora vymezených hledisek soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., a zda se řádně zabývaly všemi významnými skutečnostmi, které mají dopad na správnost právních úvah, k nimž soudy po provedeném dokazování a zhodnocení všech významných skutečností dospěly.
16. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně ve vztahu k obviněným napadenému činu v bodě 10) činil skutkový závěr, že obviněný
dne 23. 7. 2014 v době od 05:00 do 05:13 hod. ve Sportbaru v O. na ul. S., v provozní době před nejméně čtyřmi osobami fyzicky napadl poškozeného V. D. tak, že jej rukou chytil kolem krku, stáhl jej ze židle na zem, kde jej nejméně dvakrát udeřil pěstí do hlavy a nejméně jednou kopl do přesně nezjištěné části těla, následně jej odtáhl po zemi k barovému pultu, kde poškozeného postavil a následně jej udeřil pěstí pravé ruky do levé části obličeje, načež poškozený upadl na záda, kde k němu T. Š. přistoupil a ve chvíli, kdy poškozený ležel na boku, jej velkou intenzitou kopl nohou obutou ve sportovní obuvi do týlu, po chvíli, kdy se poškozený opět postavil na nohy, na něj T. Š. opět zaútočil, kdy jej dvakrát udeřil pěstí do hlavy, natlačil jej k dřevěnému obložení sloupu, kde jej udeřil pěstí do pravé strany obličeje, v důsledku čehož se poškozený udeřil hlavou ještě o sloup a následně upadl na zem, kde zůstal bezvládně sedět, začal krvácet z úst a nosu, zapadl mu jazyk, přičemž mu jeden z hostů poskytl první pomoc, obsluha zavolala rychlou záchrannou službu, která poškozeného převezla do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde byl poškozený ošetřen a po dva dny hospitalizován s tím, že při napadení utrpěl tržnou, masivně krvácející ránu o délce 4 – 5 cm v dutině ústní s velkou ztrátou krve, pro bolestivost rány byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne, nemohl vykonávat zaměstnání, ani práce v domácnosti a po dobu 12 dnů mohl jíst pouze kašovitou stravu, vše s dobou léčení do 4. 8. 2014, přičemž vzhledem k intenzitě a mechanismu útoku reálně hrozil závažnější následek, mohlo dojít ke zlomenině spodiny lebeční klenby, dále spodiny lební pádem na zem na záhlaví, případně nitrolebnímu krvácení, pohmoždění mozku, kop do oblasti záhlaví mohl způsobit zlomeniny krční páteře s poškozením míchy, zapadnutím jazyka v důsledku úderů při neposkytnutí první pomoci mohlo dojít k zástavě dechu s následkem smrti.
17. K tomuto skutku Nejvyšší soud podle obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a to důkazy, které byly s ohledem na okolnosti, za nichž byl uvedený čin spáchán, dostupné a objektivně zajistitelné. Za tím účelem vyslechl poškozeného V. D., barmanku z předmětného baru L. H., svědka M. M., který byl na místě činu a sám se zpočátku do drobného konfliktu s poškozeným rovněž dostal, jakož i svědka O. Z., který v baru pracoval jako zaměstnanec ostrahy a který rovněž konflikt zčásti sledoval. Kromě těchto výpovědí soud provedl důkaz i kamerovým záznamem z baru, jenž vyhodnotil, a zabýval se i závěry znalce MUDr. Petra Špirocha (srov. strany 20 a 21 rozsudku soudu prvního stupně). Z postupu, který soud zejména na straně 27 uvedeného odůvodnění popsal, je zřejmé, že provedené důkazy hodnotil, a to způsobem plně korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř.
18. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o obviněným vytýkaných vadách. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých poškozený utrpěl zranění, jež na něm byla zjištěna, a to nikoliv jen na základě znaleckého posudku, ale i dalších důkazů, podle kterých nevznikají pochyby o tom, že ke zranění poškozeného došlo v místě a způsobem ve skutkových zjištěních popsaným, a že byl dostatečně objasněn i mechanizmus, jakým byl poškozený napaden, a že se uvedeného závažného napadení dopustil obviněný.
19. Jen pro stručnost lze k požadavku obviněného na přezkoumání správnosti postupů soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V přezkoumávané věci však Nejvyšší soud žádnou libovůli ani jiné nedostatky, jež by svědčily o závažném nedodržení základních pravidel, v postupu soudu prvního stupně nezjistil.
20. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného směřujícími proti nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu. K nim je vhodné uvést, že je třeba připustit, že odvolací soud se s námitkami obviněného, jež uplatnil v odvolání k bodu 10) rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal jen velmi obecně a stručně, když na straně 11 v prvním odstavci uvedl, že námitky obviněného jsou pouze polemikou s hodnocením důkazů, a pouze odkázal na hodnocení důkazů soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Ve čtvrtém odstavci tamtéž odvolací soud rovněž stručně v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně zmínil, že shledal naplněné znaky skutkové podstaty přečinu pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a rovněž ve zbytku na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal.
21. I přes tuto stručnost až strohost odůvodnění přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu, kde nejsou uvedeny žádné konkrétní názory odvolacího soudu k obviněným v odvolání uplatněným námitkám, Nejvyšší soud tuto lakoničnost odůvodnění nepovažuje za významnou vadu, která by svědčila o naplnění podmínek nespravedlivého procesu, či měla za následek vadnost nebo nesprávnost právního posouzení, anebo by svědčila o tom, že odvolací soud přehlédl nedostatky, které by bylo nutné jeho podrobnějším odůvodněním či jiným rozhodnutím ohledně přezkoumávaného činu v bodě 10) napravit. Odkazem na správnost rozhodnutí a postupů soudu prvního stupně odvolací soud vyjádřil jednak nedůvodnost námitek obviněným uplatněných v odvolání, ale též svou názorovou shodnost s tím, jak soud prvního stupně nejen důkazy hodnotil, ale i po právní stránce věc posoudil. Lze tedy konstatovat, že v daném případě stručnost odůvodnění nesvědčí o zjevných extrémních nedostatcích, jež by měly za následek existenci extrémního nesouladu anebo jiných závažných vad svědčících o porušení základních postulátů spravedlivého procesu [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), či usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 100/16, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 333/16, aj.].
22. Na základě těchto závěrů bylo možné dospět k závěru o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na ně posuzovat jedinou námitku obviněného, která se dotýká i přes uvedené výhrady otázky hmotněprávního posouzení činu z hlediska zavinění, jíž obviněný v dovolání dokládal tvrzením, že se nedopustil pokusu zločinu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě těch skutkových okolností, jež soud prvního stupně popsal ve skutkových zjištění výroku o vině v bodě 10).
V. Právní posouzení
23. K této hmotněprávní námitce, že u poškozeného nevznikl těžký následek, že ho nelze dovozovat z okolností, které nenastaly, a že jeho úmysl k žádnému takovému těžkému následku nesměřoval, Nejvyšší soud uvádí, že pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
24. V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).
25. Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
26. O pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný.
27. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).
28. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
29. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
30. Lze tedy shrnout, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
31. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
32. Z uvedených zásad je zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že, pokud těžká újma na zdraví nevznikla, nemůže se v tomto projednávaném případě jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví (§21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§15, 16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví rozhodná skutečnost, že u poškozeného nenastala porucha zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Tuto zásadu soudy respektovaly a své závěry opřely o skutkové zjištění, že obviněný v posuzované věci zaútočil na poškozeného v zásadě tak, že jej rukou chytil kolem krku, stáhl jej ze židle na zem, kde jej nejméně dvakrát udeřil pěstí do hlavy a nejméně jednou kopl do přesně nezjištěné části těla, následně jej odtáhl po zemi k barovému pultu, kde poškozeného postavil a následně jej udeřil pěstí pravé ruky do levé části obličeje, načež poškozený upadl na záda, kde k němu obviněný přistoupil a ve chvíli, kdy poškozený ležel na boku, jej velkou intenzitou kopl nohou obutou ve sportovní obuvi do týlu, po chvíli, kdy se poškozený opět postavil na nohy, na něj obviněný opět zaútočil, kdy jej dvakrát udeřil pěstí do hlavy, natlačil jej k dřevěnému obložení sloupu, kde jej udeřil pěstí do pravé strany obličeje, v důsledku čehož se poškozený udeřil hlavou ještě o sloup a následně upadl na zem, kde zůstal bezvládně sedět.
33. Jak vyplývá zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Ve vztahu k objektivní stránce soustředily svou pozornost jak na průběh útoku a mechanismus vzniku zranění, pro jehož posouzení vyšly vedle svědeckých výpovědí především ze záznamů kamerového systému z místa činu, tak na újmu, která byla činem obviněného způsobena, i na tu, jež mu objektivně z útoku obviněného hrozila. Tam uvedená porucha zdraví nenaplnila žádné z hledisek těžké újmy vyjádřených v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle výsledků podrobného dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 461 až 468 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Petra Špirocha (č. l. 474 až 479 spisu), šlo o lehké zranění. Je třeba však zmínit aktuální stav poškozeného, který u něj nastal bezprostředně poté, co obviněný vůči němu ve svých útocích ustal, neboť zůstal bezvládně ležet, velmi krvácel z úst, a zvracel. Je tedy zřejmé, že tento stav poškozeného byl velmi vážný a vyžadoval bezprostřední a účinnou pomoc, jinak by u něj hrozila zřejmě i smrt. K té, event. i jiným těžkým následkům nedošlo jen díky okamžitému neposkytnutí první pomoci, k němuž jeden z hostů neprodleně přistoupil, a následnému přivolání odborné lékařské pomoci. U poškozeného mohlo dojít k zástavě dechu s následkem smrti, přičemž porucha vědomí u obviněného byla příznakem otřesu mozku. Podle objektivních zjištění poškozený utrpěl zranění vykazující z lékařského hlediska znaky ublížení na zdraví, přičemž v důsledku úderů vedených do hlavy poškozeného reálně hrozila zlomenina spodiny lebeční klenby, spodiny lební pádem na zem na záhlaví, nitrolební krvácení a pohmoždění mozku, a v důsledku kopů do oblasti záhlaví pak mohlo dojít ke zlomenině krční páteře s poškozením míchy, a tedy k těžkému ublížení na zdraví.
34. Soudy nižších stupňů v potřebné míře zvážily nejen objektivizovaná zranění, ve výroku o vině popsaná, ale vzaly za prokázané i bezprostředně hrozící závažná a život ohrožující zranění, jež vyhodnotily jako možnou těžkou újmu na zdraví, která byla v projednávané věci zcela reálná, a to především s ohledem nejen na povahu zranění, jež v oblasti hlavy poškozeného nastala, ale i vzhledem k četnosti a intenzitě i lokalizaci úderů a kopů směřovaných obviněným proti hlavě a krku poškozeného, čímž mohla vzniknout zranění i páteře či další závažné následky. Taková zranění by představovala těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, přičemž k těmto závažným následkům nedošlo pouze šťastnou shodou náhod a rovněž díky včasnému zásahu jednoho ze svědků incidentu (viz strana 28 rozsudku soudu prvního stupně), tedy zřejmě zcela mimo vůli obviněného.
35. Ačkoli soudy nekonkretizovaly povahu subjektivní stránky, ze všech dalších, zejména soudem prvního stupně popsaných okolností k této otázce se vážících, je hlavně z toho, za jakých okolností k činu došlo a v důsledku jakého mechanizmu u poškozeného vznikla utrpěná zranění, zřejmé, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť je obecně známou skutečností, že intenzivní střední až velkou intenzitou vedené údery pěstí do oblasti hlavy a kopy do oblasti týla a krku mohou napadené osobě přivodit závažná zranění, nezřídka s trvalými následky, a tudíž i obviněný si této skutečnosti musel být vědom a pro případ, že takový následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku svým jednáním způsobí, byl s ním srozuměn. Záměr obviněného poškozenému způsobit vážná a život ohrožující poranění vyplývá z toho, s jakým důrazem, intenzitou a velkou dávkou urputnosti proti poškozenému opakovaně útočil, a to i v okamžiku, kdy poškozený ležel na zemi a nemohl se jeho útokům adekvátně bránit a tyto odrážet.
36. Ze všech těchto důvodů soudy dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v §145 odst. 1 tr. zákoníku, a lze proto spolehlivě dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný primárně těžký následek nezamýšlel, avšak s ohledem na mechanismus a lokalizaci jeho útoků tento reálně hrozil. Přestože o těchto následcích věděl, k dokonání činu díky okolnostem na jeho vůli nezávislým nedošlo.
37. S ohledem na všechny zjištěné a popsané okolnosti, za nichž k činu došlo, je správný právní závěr, že obviněný spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou stupňů v posuzované věci učinily (i přes jejich stručná odůvodnění), za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu