ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1199.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1199/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání obviněného F. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 121/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 T 120/2016, byl obviněný F. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že
v přesně nezjištěné době nejméně od léta roku 2014 do ledna 2016 na různých místech města S., K. H. a J. a blízkém okolí těchto obcí a na dalších místech okresu P., u baru S. v B., okr. B., v úmyslu získat finanční prospěch neoprávněně prodával psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin, která je zařazena do seznamu č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdější novelizace a to nejméně v následujících případech:
- v přesně nezjištěné době od léta roku 2014 do konce roku 2015 na různých místech města S. a blízkém okolí S. nejméně v 10-ti případech neoprávněně prodal osobě D. H. vždy nezjištěné množství látky metamfetamin zvané pervitin za částku 200,- až 1.000,- Kč při jedné předávce, kdy celkem D. H. neoprávněně prodal nezjištěné množství metamfetaminu za částku nejméně 2.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od roku 2014 až do konce roku 2015, na různých místech v K. H. nejméně ve 20-ti případech osobě I. S. neoprávněně prodal vždy 1 gram metamfetaminu za částku 1.000,- až 1.500,- Kč nebo poskytl bez finanční náhrady či výměnou za věci při jedné předávce, kdy celkem I. S. neoprávněně prodal nejméně 20 gramů metamfetaminu v nezjištěné hodnotě,
- v přesně nezjištěné době od července roku 2015 do listopadu 2015 před barem S. v B. a v S. u kina a u taveren nejméně v 5-ti případech osobě M. D., neoprávněně prodal vždy nezjištěné množství látky metamfetamin za částku 500,- Kč až 1.000,- Kč při jedné předávce, kdy celkem M. D. neoprávněně prodal nezjištěné množství metamfetaminu za částku nejméně 2.500,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od listopadu roku 2015 do ledna 2016, na přesně nezjištěných místech města S. nejméně v 9-ti případech neoprávněně prodal osobě M. H., vždy 0,1 až 0,2 gramu látky metamfetamin za částku 500,-Kč při jedné předávce, tedy celkem nejméně 1 gram metamfetaminu za částku 4.500,- Kč, z toho ve třech případech se vždy M. H. složil s N. D., ve třech případech se složil s L. N. a ve třech případech se složil s M. D. tak, že každý poskytl 250,-Kč,
- v přesně nezjištěné době od června roku 2015 do října roku 2015 na autobusovém nádraží města S. a jiných místech města S., na parkovišti u lomu v O. a v obci J. nejméně ve 4 případech neoprávněně prodal osobě N. D., v jednom případě 0,15 gramu látky metamfetamin za částku 300,- Kč, ve dvou případech 0,25 gramu látky metamfetamin za částku 500,- Kč a v jednom případě 0,5 gramu látky metamfetamin za částku 1.000,-Kč, kdy celkem N. D. neoprávněně prodal nejméně 1,15 gramů metamfetaminu za částku 2.300,- Kč,
- v přesně nezjištěném období v roce 2015 u KDS v S. a v B. u B. nejméně ve 2 případech osobě L. N., neoprávněně prodal metamfetamin a to tak, že v jednom případě mu prodal nezjištěné množství látky za částku 500,- Kč a ve druhém případě za částku 1.500,- Kč, kdy celkem L. N. prodal metamfetamin za částku 2.000,- Kč,
- v přesně nezjištěné době v průběhu léta roku 2014 na hřišti pod pracovním úřadem města S. nejméně v 2 případech osobě Š. V., neoprávněně prodal vždy nezjištěné množství látky metamfetamin na jednu čáru za částku 100,- Kč při jedné předávce, kdy celkem Š.V. neoprávněně prodal nezjištěné množství metamfetaminu za částku 200,- Kč,
- v přesně nezjištěné době od léta roku 2015 do konce podzimu 2015 na autobusovém nádraží města S. a jiných místech města S. nejméně ve 3 případech neoprávněně poskytl osobě Z. M., látku pervitin tak, že mu prodal vždy nezjištěné množství látky metamfetamin za částku 200,- Kč při jedné předávce a v jednom případě mu poskytl nezjištěné množství látky metamfetamin bez finanční náhrady, kdy celkem Z. M. neoprávněně předal nezjištěné množství metamfetaminu v hodnotě nejméně 400,-Kč,
a dále v blíže nezjištěné době psychotropní látku metamfetamin zvanou pervitin nabízel, předával či vyměňoval za různé věci, služby a i bez finanční náhrady a prodával na různých místech S. dalším osobám například M. Ch.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 4. 2011 pod sp. zn. 2 T 28/2011, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 286/2011 ze dne 30. 6. 2011, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 28. 4. 2013,
a dále přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 4 T 144/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 9 To 48/2008 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, přičemž na základě usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 Pp 3/2009 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby ve výměře 5 roků za současného stanovení dohledu, když dne 18. 10. 2011 byl nařízen výkon zbytku trestu, který vykonal dne 15. 5. 2014.
2. Za to mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 121/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
4. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku projevuje nesouhlas s hodnocením důkazů oběma soudy a vyjadřuje přesvědčení, že mu žádná trestná činnost, kterou od počátku trestního stíhání popírá, nebyla prokázána ani neexistuje žádný objektivní důkaz, který by prokazoval, že prodával psychotropní látku – pervitin obsahující metamfetamin. V této souvislosti vytýká, že soud prvního stupně v rozsudku nesprávně zaměňuje pervitin a metamfetamin. V uvedené době byl po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neustále kontaktován zájemci o pervitin, které byl nucen odmítat, byli neodbytní, a mimo jiné i z tohoto důvodu se odstěhoval ze S., aby se tak co nejvíce vyhnul kontaktům s nimi. Nebylo to však úplně možné, neboť musel do S. dojíždět, a nemohl tak zabránit náhodným setkáním. Poukazuje, že přestože byl nepochybně po delší dobu monitorován či sledován, žádný pervitin u něho zajištěn nebyl, a proto také nemohl být ani vypracován příslušný znalecký posudek z oboru toxikologie, který by mohl osvětlit, o jakou látku se mělo jednat, a zda by mělo jít o tzv. drogu, případně s jakým procentním obsahem zakázané psychotropní látky. Byť je po celé trestní řízení označován za uživatele pervitinu, po celý průběh trestního řízení, kromě několika nekonkrétních svědeckých výpovědí, nebyl obstarán žádný důkaz, který by tuto domněnku potvrdil. V této souvislosti uvádí, že na jeho těle nebyly zjištěny případné vpichy po aplikaci drogy, vzorky krve a moči byly negativní, ani nebyl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie. Jeho závislost na pervitinu, byť se celým spisem prolíná neprokázaný fakt, že pervitin nejenom prodával, ale zároveň i užíval, však nebyla prokázána. Je proto přesvědčen, že z tohoto důvodu je na něj od počátku trestního řízení takto hleděno, a proto také nebyla jeho obhajoba brána jako věrohodná. Neexistuje žádný objektivní důkaz o jeho vině, kupř. sledování jeho osoby, záznamy telekomunikačního provozu atd. Je tedy přesvědčen, že pokud by takové důkazy obstarány byly, jistě by přispěly k řádnému objasnění věci a odstranily přetrvávající pochybnosti. Je proto nutné vycházet ze zásady trestního řízení „in dubio pro reo“. I pokud by teoreticky připustil, že pervitin distribuoval, poukazuje na výpovědi svědků V., M. a S., kteří se zejména v přípravném řízení vyjádřili ke kvalitě předávaného pervitinu negativně, přičemž další svědci se ke kvalitě pervitinu nedokázali vyjádřit vůbec. Je tedy otázkou, zda a popř. v jakém procentním obsahu byla v předávané dávce obsažena psychotropní látka, pro jejíž distribuci byl odsouzen. V tomto směru považuje tzv. usvědčující výpovědi svědků za nevěrohodné, neboť jejich tvrzení v přípravném řízení a u hlavního líčení jsou rozdílná a rozporná. Podle jeho názoru je třeba samostatně hodnotit výpovědi svědků H., N. a D., kteří byli sami trestně stíháni a v současné době jsou již pravomocně odsouzeni. Pokud jim měl dle jejich tvrzení v daném období prodávat pervitin, poukazuje, že nebyl v trestních řízeních proti nim vedených předvolán jako svědek, přičemž soud prvního stupně vůbec nehodnotil, jak tito svědci vypovídali ve „svých“ trestních řízeních, ani později v tomto řízení v postavení svědků. Stejně tak se vůbec nezabýval tím, v jakém množství a v jakých cenách tito tři svědci sami dále distribuovali nejenom pervitin, ale i marihuanu. Je tedy otázkou, kdo byl distributorem pervitinu, neboť pokud tito svědci dokázali prodávat pervitin v takovém množství, nepochybně ho nemohli nakupovat a také nenakupovali po menších dávkách od jeho osoby. Dále připomíná, že po dobu celého řízení ani jeden ze svědků neuvedl jeho telefonní číslo, na kterém jej měli údajně kontaktovat, naopak z řady svědeckých výpovědí pouze vyplývá, že svědci předali kontakt na něj někomu jinému. Vzhledem k tomu, že něco takového popírá, tak při současných kvalitách mobilních telefonů, které uchovávají seznam kontaktů, volaných a přijímaných volání, včetně zpráv SMS, se jedná o zcela neprokázané tvrzení. Soud prvního stupně rovněž neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování výslechem dalších svědků A. S., P. K. a J. K., což dává do souvislosti s tím, že by svědčili v jeho prospěch. Obviněný si je vědom toho, že v minulosti byl soudně trestán za shodnou trestnou činnost, zdůrazňuje však, že tato skutečnost nemůže být brána k jeho tíži a jeho výpověď hodnocena jako nevěrohodná. Takovýto způsob hodnocení důkazů shledává v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Rovněž namítá, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně, toliko v jeho neprospěch, a pokud některý z důkazů vyznívá pro něho příznivě, automaticky je považován za důkaz nevěrohodný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 10 To 121/2017, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 T 120/2016, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
6. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
7. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že neexistují žádné důkazy o tom, že by pervitin někomu prodával či dával, že uvedené osoby pervitin kupovaly od někoho jiného, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě nevěrohodných a rozporných výpovědí svědků z přípravného řízení, ačkoli tyto byly u hlavního líčení odvolány, že měly být samostatně hodnoceny výpovědi svědků M. H., L. N. a M. D., kteří byli za drogovou trestnou činnost odsouzeni, že u obviněného nebyl zajištěn žádný pervitin ani prokázána jeho závislost na drogách, že věrohodnost jeho obhajoby byla posuzována podle jeho trestní minulosti, s poukazem na výpovědi svědků Š. V., Z. M. a I. S. zpochybňuje kvalitu pervitinu atd.), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména tvrzením, že nebylo prokázáno, zda se jednalo o drogu ani zjištěno množství psychotropní látky v ní obsažené, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků A. S., P. K. a J. K.). Pokud obviněný namítá nesprávné označení jím údajně distribuované drogy (pervitin – metamfetamin), tak z výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se jednalo o distribuci pervitinu obsahujícího účinnou látku metamfetamin (viz uvedení tzv. skutkové věty rozsudku). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
10. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
11. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
12. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
13. Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů výslechem svědků A. S., P. K. a J. K., nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
14. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů a rovněž přesvědčivě odůvodnil neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou, když z jeho pohledu by z nich nemohl zjistit nic významného pro rozhodování o vině či nevině dovolatele, přičemž provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné a zbytečně by to prodloužilo trestní řízení s vazebně stíhaným obviněným (č. l. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
15. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
16. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný usvědčován zejména svědeckými výpověďmi svědků – uživatelů pervitinu M. D., N. D., D. H., M. H., Z. M., L. N., I. S. a Š. V. z přípravného řízení, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkávali, ale také kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od něj získávali. Tyto jejich výpovědi pak korespondují i s výpověďmi svědků M. Ch. a D. H. Odmítnout nutno argument obviněného, že předávaný pervitin nebyl kvalitní, neboť takové skutečnosti z výpovědi svědků – jeho uživatelů, nikterak nevyplývají, naopak všichni hovoří o jeho účincích, které se nelišily od předchozích aplikací. Z výpovědí většiny svědků rovněž vyplývá, že obviněný, ač to popírá, převážně získával pervitin v baru S. v B. Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. D., L. N. a M. H., nebyly soudy shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty, když skutečnost, že tito byli za distribuci pervitinu pravomocně odsouzeni, nesnižuje věrohodnost jejich výpovědí v pozici svědků. Odvolací soud se ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal za účelové a nepřesvědčivé výpovědi svědků Š. V. a D. H. učiněné v hlavním líčení, kde trestnou činnost obviněného oproti přípravnému řízení popřeli, a logicky zdůvodnil, proč vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení. V této souvislosti nelze odhlédnout od faktu, že se jednalo o osoby drogově závislé, kterým obviněný drogu poskytoval, za což mu byly zavázány. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména protokol o zadržení ze dne 10. 4. 2016, z něhož vyplývá, že na ubytovně v bytě v obci O., kde se obviněný zdržoval, se nacházela i SIM karta bez čísla, což svědčí o tom, že obviněný mobilní telefon měl. V tomto ohledu soudy neuvěřily jeho obhajobě, že pervitin nikomu neprodával ani nedával, neboť neměl mobilní telefon, na který jej případní zájemci o drogu mohli kontaktovat. Ani skutečnost, že při svém zadržení u sebe žádnou drogu neměl, že v jeho těle nebyla zjištěna přítomnost omamných a psychotropních látek, ani na jeho těle zjištěny vpichy po aplikaci drogy, není podle soudů pro posouzení věci směrodatná a jej vyviňující, když je mimo výpovědí výše uvedených svědků nepřímo usvědčován tím, že měl u sebe 7 plastových pytlíčků s rychloupínáním, které jsou zpravidla používány k dávkování pervitinu. Bez povšimnutí soudy neponechaly ani skutečnost vyplývající z opisu z evidence Rejstříku trestů, že obviněný byl za obdobnou drogovou trestnou činnost v posledních třech létech potrestán. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
V.
Závěrečné shrnutí
17. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu