ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1744.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1744/2016-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 o dovolání obviněného Z. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 To 205/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 54/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 51 T 54/2015, byl obviněný Z. D. uznán vinným v bodě I.) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, na podkladě skutkového zjištění, že společným jednáním s K. D., roz. P.:
od přesně nezjištěné doby nejméně od počátku roku 2013 do 17. 3. 2014 v přesně nezjištěném množství případů v pronajatém a společně užívaném domě na adrese P., ul. U. B. č. ..., majitelky domu paní H. K., v místnostech nacházejících se ve sklepě a v 1. patře, neoprávněně vyráběli pomocí chemikálií, laboratorního skla a dalších prostředků psychotropní látku metamfetamin (pervitin), kdy při domovní prohlídce a prohlídce osobního motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Touareg 7L, reg. zn. ..., rok výroby 2004, barva černá metal, VIN: ..., které užíval obviněný Z. D., bylo zajištěno jak vybavení pro výrobu metamfetaminu, tak 429,718 g metamfetamin hydrochloridu, v němž bylo provedenou chemickou expertízou prokázáno 327, 33 g metamfetaminu base, přičemž pervitin – metamfetamin, včetně jeho solí, je látka uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č 463/2013 Sb. jako látka psychotropní.
Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 5-6 výroku rozsudku.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně obviněných K. D. a P. P.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění Z. D., K. D. a P. P., jednak v neprospěch obviněného P. P. státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 To 205/2016, tak, že k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému P. P. celý zprošťující výrok napadeného rozsudku, jakož i výrok o trestu a způsobu jeho výkonu. Současně podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl, a to při nezměněném výroku o vině, o trestu obviněného P. P.
Odvolání obviněných Z. D., K. D. a P. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Z. D. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Současně napadl též výrok o uloženém trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 102/2014, předně namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pokud soudy jeho vinu založily toliko na nepřímých důkazech a náznacích o jeho propojení s dalšími spoluobviněnými, porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručený čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Nerespektováním zásady presumpce neviny nalézacím soudem došlo rovněž k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítanou existenci extrémního nesouladu obviněný spatřuje zejména v tom, že jej žádný svědek nepoznal ani jej nikdy neviděl; policejní odposlechy a monitoring zachycují toliko propojení mezi spoluobviněnými K. D. a P. P.; on sám nebyl nikdy Policií České republiky při výrobě omamných a psychotropních látek přistižen; při domovní prohlídce nemovitosti, kde se měl v předmětném období nacházet, byla jeho DNA nalezena jen na běžných gumových rukavicích a dalších předmětech, nikoliv však na nástrojích a předmětech sloužících k výrobě omamných a psychotropních látek či na nalezených chemikáliích; při prohlídce osobního automobilu VW Touareg nebyla ze zajištěné krabičky zn. Marlboro obsahující několik sáčků omamné a psychotropní látky vyhotovena DNA, když v jeho prospěch se při hodnocení výsledku domovní prohlídky vyjádřil i soudce nalézacího soudu. K porušení práva na spravedlivý proces došlo též nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jeho zadržením v přípravném řízení, když má za to, že absentoval řádný souhlas státního zástupce, v důsledku čehož všechny další úkony z jejich strany hodnotí jako protiprávní a odporující zákonu. Domnívá se proto, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Pokud jde o výrok o trestu, vytýká, že soudy s poukazem na jeho trestní minulost přihlédly jako k přitěžující okolnosti i k trestné činnosti, pro niž byl v minulosti ve zkušební době osvědčen.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. opírá o tvrzení, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces a nestranný soud nerespektováním zásady presumpce neviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k jeho osobě napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 To 205/2016, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby nebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak není naplněn námitkami, jimiž obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů či s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). V předmětné věci rovněž nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. i §2 odst. 6 tr. ř.
Z hlediska skutkových zjištění je nepodstatné, že žádný ze svědků obviněného nepoznal, že není zmiňován v pořízených odposleších ani nebyl při výrobě přistižen, neboť svědci se vyjadřovali k činnosti distribuční, která mu však kladena za vinu nebyla, když i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu se týkaly distribuce drog, nikoli jejich výroby. Taktéž námitka absence důkazu o tom, že dal do vozidla VW krabičku s obsahem pervitinu, byla státním zástupcem shledána nedůvodnou, neboť mu bylo kladeno za vinu, že nalezenou psychotropní látku vyrobil, nikoli, že ji pro jiného přechovával. Správnost výroku o vině nelze zpochybňovat ani nálezem stop DNA (též) na předmětech zřejmě nesloužících k výrobě drog, ale naopak je třeba poukázat na stopy DNA obviněného na zajištěných rukavicích. Nejedná se proto o tzv. extrémní nesoulad, pokud soudy o tento důkaz opřely svůj závěr o vině. V tomto ohledu odvolací soud přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na konkrétní rozmístění předmětů k nedovolené výrobě pervitinu, které nesvědčí o jejich jednorázové produkci a vyvrací tak obhajobu obviněného (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Nejasnou ve vztahu ke správnosti výroku se podle státního zástupce jeví námitka dovolatele o vyjádření soudce nalézacího soudu v odůvodnění rozsudku při hodnocení výsledku domovní prohlídky v jeho prospěch. Zákonným dovolacím důvodům neodpovídají ani výhrady proti výroku o trestu, neboť proti takovému výroku lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil a jeho námitky jej nenaplňují ani hypoteticky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů rovněž nevyplývá, že by přihlížely k rozhodnutím, ohledně nichž se uplatňuje tzv. fikce neodsouzení, neboť ve vztahu k odsouzení Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 22/2007, se obviněný toliko osvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což však tzv. fikci zahlazení nezakládá. Státní zástupce se neztotožnil ani s výtkami dovolatele, že byl odsouzen na podkladě své trestní minulosti, když soudy obou stupňů předchozí zkušenost obviněného se stejným druhem trestné činnosti sice zmínily, závěr o jeho vině však neučinily pouze na základě této skutečnosti. Jedná se tak toliko o polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, kterážto námitka je ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustná. Za námitku procesní povahy, zákonným důvodům neodpovídající, označil státní zástupce taktéž výhradu dovolatele, týkající se průběhu jeho zadržení, z níž není navíc zcela zřejmé, v jakém směru mělo údajné pochybení orgánů činných v trestním řízení mít vliv na správnost napadených rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, který však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Protože však takovou vadou rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není, nemohl být ani tento důvod dovolání naplněn. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že nebyl při samotné výrobě drogy policií přistižen, že vyslechnutí svědci jej neznají ani jej nikdy neviděli, že policejní odposlechy a monitoring zachycují jen propojení mezi dalšími spoluobviněnými, že se soudy nevypořádaly s absencí jeho DNA na předmětech a nástrojích sloužících k výrobě drogy či na nalezených chemikáliích při domovní prohlídce a na krabičce zn. Marlboro zajištěné při prohlídce osobního automobilu VW Touareg atd.), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebyla jeho vina prokázána, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval z propojení s ostatními spoluobviněnými). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Nejvyšší soud se také nemohl zabývat námitkami, jimiž v souvislosti se svým zadržením obviněný zpochybňuje zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť jde o výhrady procesně právní povahy, vztahující se navíc výlučně k údajně nesprávnému postupu orgánů přípravného řízení. V tomto směru nutno zdůraznit, že k namítanému porušení práva na spravedlivý proces mající vliv na správnost napadených rozhodnutí, jež by odůvodňovalo v dovolacím řízení průlom do skutkových zjištění soudů, podle Nejvyššího soudu nedošlo. Ostatně procesní stránkou věci se již v rámci odvolacího řízení dostatečně vypořádal i odvolací soud (str. 9 rozsudku) konstatováním, že nebyly zjištěny žádné závažné procesní vady řízení, které by předcházely vynesení napadených rozhodnutí (str. 9 rozsudku). Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, v němž konstatoval, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Ostatně existence takového extrémního rozporu se obviněný v podaném dovolání domáhá. Rozhodnutí obecného soudu by však bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o obviněným tvrzený extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o listinné a věcné důkazy, jimiž byla vyvrácena obhajoba obviněného, že žádné drogy nevyráběl, a že si nevšiml, že je v domě vyráběn pervitin a o pervitinu nalezeném ve vozidle VW Touareg nevěděl. Obviněný je z protiprávního jednání usvědčován zejména výsledky provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor (předmětného osobního vozidla VW Touareg užívaného obviněným), opatřených podrobnou fotodokumentací, jakož i závěry znaleckých posudků a odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie, vyhotovených za účelem odborného posouzení chemických látek a předmětů zajištěných v rámci prohlídek, jakož i odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetika i dalšími listinnými důkazy. Ve vztahu k protiprávnímu jednání dovolatele lze zmínit také nájemní smlouvu uzavřenou mezi H. K. jako pronajímatelkou a obviněným jako nájemcem, účinnou od 1. 3. 2012, týkající se pronájmu domu v P., V. Ch., U. B. ..., kde mj. jako spoluuživatelka domu figurovala spoluobviněná K. D. Z protokolu o domovní prohlídce v tomto objektu ze dne 17. 3. 2014 vyplývá, že v uvedených prostorech byl zajištěn kompletní a použitelný sortiment chemických látek (včetně prekurzoru efedrinu), potřebný k provedení tzv. české cesty Nagaiho syntézy metamfetaminu. Jak plyne ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, tyto chemické látky jsou charakteristické a nezbytně nutné pro přípravu pervitinu Nagaiho syntézou dehydroxylací jednoho ze stereoizomerů efedrinu. Sortiment zajištěných chemických látek, jakož i chemického skla a dalšího příslušenství pak jednoznačně potvrzuje fakt, že tyto byly použity či používány za účelem výroby metamfetaminu, a ze znaleckého zkoumání jasně vyplývá, že gumové rukavice nalezené ve sklepě obviněným obývaného domu obsahovaly jeho DNA. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo zjištěno, že v plastových sáčcích zajištěných při domovní prohlídce se nachází nažloutlá krystalická látka identifikovaná jako metamfetamin hydrochlorid. Při prohlídce osobního automobilu tov. zn. Volkswagen Touareg, reg. zn. ..., které užíval obviněný, byly zajištěny 2 ks krabiček od cigaret zn. Marlboro, které obsahovaly celkem 12 ks igelitových sáčků s přítlačnou lištou s obsahem žluté krystalické látky a 2 ks igelitových sáčků s přítlačnou lištou s obsahem bílé krystalické látky, přičemž následným odborným vyjádřením bylo zjištěno, že jde o metamfetamin. Při domovní prohlídce v bydlišti dovolatele a prohlídce předmětného osobního automobilu tak bylo v souhrnu zajištěno celkem 429,718 gramů metamfetamin hydrochloridu, z čehož účinná látka činí celkem 327,33 gramů. V rámci provedené prohlídky vozidla byla taktéž nalezena zákaznická karta Verkon č. ..., přičemž bylo následně zjištěno, že na tuto bylo v prodejně Verkon, ul. K. K. ..., P., v době od 9. 11. 2012 do 25. 2. 2014 zakoupeno množství chemikálií (kupř. červený fosfor, kyselina chlorovodíková a fosforečná) a další laboratorní prostředky, vše v hodnotě 133.666 Kč, o čemž svědčí i příslušné faktury. S ohledem i na svědectví M. S. K. je nemyslitelné, že by obviněný při běžném užívání předmětného domu vůbec nevěděl o tom, že se zde vyrábí pervitin, a zvláště pak s ohledem na jeho osobní zkušenosti s touto drogou. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný jednáním pod bodem I. úmyslným, společným jednáním s obviněnou K. D. neoprávněně vyrobil psychotropní látku ve značném rozsahu. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Pokud obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku kromě tvrzení, že soudy bylo nesprávně přihlíženo k jeho trestní minulosti jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku s tím, že obviněný byl ve zkušební době osvědčen. Jiné námitky, které by mohly založit přezkumnou činnost dovolacího soudu, obviněný neuvádí. Pro úplnost lze dodat, že soudům nic nebránilo přihlédnout jako k přitěžující okolnosti ve smyslu ustanovení §42 písm. p) tr. zákoníku k předchozímu odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (v trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 22/2007), z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn, neboť i když se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil, nenastala tím bez dalšího tzv. fikce neodsouzení.
Nejvyšší soud dále odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
Vzhledem k výše uvedenému nelze výtky obviněného Z. D. směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit. Ve vztahu k uložení trestu propadnutí věci obviněný neuvádí vůbec ničeho (žádnou konkrétní námitku) a v této souvislosti je nutno zdůraznit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Z. D. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odložení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba dodat, že jak bylo ze spisu zjištěno, obviněný se v současné době nachází ve výkonu vazby v jiné trestní věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu