ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2361.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2361/2017-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Dexindra s. r. o. (dříve CDV-2, Ltd., se sídlem ve Velké Británii), se sídlem v Praze 1, Křižovnická č. 86/6, identifikační číslo osoby 041 13 811, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, proti povinným 1) E. Ž. , a 2) M. K. , zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV., Politických vězňů č. 27, pro 2 003 850 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 2797/2009, o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 17 Co 114/2016-54, takto:
Dovolání povinného 2) se odmítá .
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Nc 2797/2009-31, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného 2) na úplné zastavení exekuce nařízené usnesením okresního soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 14 Nc 2797/2009-18, když ve shodě s okresním soudem dovodil, že exekuční titul se stal formálně vykonatelným, protože byl řádně doručen všem účastníkům nalézacího řízení. U povinného 2) přitom vyšel ze zjištění, že byl v nalézacím řízení zastoupen opatrovníkem J. P., kterému byl exekuční titul doručen do vlastních rukou dne 30. 3. 2009.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním povinný 2). Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce „doručení exekučního titulu opatrovníku žalovaného ustanoveného soudem v nalézacím řízení, v situaci, kdy nebyly pro tento postup splněny zákonem stanovené podmínky“. Při řešení této otázky podle dovolatele nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3758/2013, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009 a ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 446/2013. Pokud se dovolací soud s touto argumentací neztotožní, měla by být řešená otázka vyřešena jinak než ve zmíněných rozhodnutích, protože nesprávnému postupu nalézacího soudu se povinný 2) nemohl bránit, protože o tomto procesním opatření nevěděl. Navrhl, aby rozhodnutí obou soudů bylo zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu.
Oprávněná se k dovolání povinného 2) vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí. Podle oprávněné není důvod, aby otázka oprávněnosti ustanovení opatrovníka byla posuzována v řízení o zastavení exekuce, když občanský soudní řád dává možnost účastníku nalézacího řízení, jemuž byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu do ciziny, a nebyly proto naplněny podmínky, bránit se žalobou pro zmatečnost.
Nejvyšší soud o dovolání povinného 2) rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu může dovolací soud přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud se v posuzované věci zabýval přípustností dovolání v procesní otázce, zda povinnému 2) byl řádně doručen exekuční titul, když mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, kterému byl doručen. Otázka byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena, přičemž odvolací soud se napadeným usnesením nedostal s judikaturou Nejvyššího soudu do rozporu, a není ani důvod, aby se dovolací soud od své konstantní praxe odchýlil.
Jak dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/1998, nebo usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Tvrdí-li tedy dovolatel, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky (šetření pobytu zůstalo neúplné), a z toho důvodu s ním soud nejednal, nedoručil mu rozsudek, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem – v řízení nalézacím. Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002), neuplatnil ji ani v řízení odvolacím.
Tento právní závěr potvrzují i dovolatelem zmíněná rozhodnutí, vyjma usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3758/2013, které s řešenou otázkou nesouvisí.
Závěr odvolacího soudu, že byl-li exekuční titul v nalézacím řízení doručen opatrovníku pro řízení, který byl žalovanému (povinnému) v nalézacím řízení soudem ustanoven, nabyl právní moci a vykonatelnosti a že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán, je tudíž správný.
Nad rámec tohoto rozhodnutí lze zdůraznit, že dovolatel měl možnost nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka včas namítat v žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 23 Cm 357/98-192, podané ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne, kdy se dovolatel o existenci rozsudku dozvěděl, tj. nejpozději od doručení exekučního příkazu (srovnej např. nálezy ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 , a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1231/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2868/2008 ). Pokud dovolatel možnosti své obrany nevyužil, připravil se o prostředky nápravy a v exekuční fázi řízení již nelze k vadě přihlédnout, i když bylo dovolateli upřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Protiústavní ustanovení opatrovníka není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 o. s. ř., jelikož v exekuci již nelze přezkoumávat, zda nalézací řízení předcházející vydání exekučního titulu proběhlo zákonným způsobem.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu