ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3197.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3197/2017-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, London, Harley Street, 29 Suite B, reg. číslo 04575632, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Boleslavova 901/7, proti povinnému F. S. , H., zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 333,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 EXE 113/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 58 Co 237/2015-228, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 4 EXE 113/2012-146, zamítl návrh povinného ze dne 29. 6. 2012 na zastavení exekuce. Uvedl, že povinný učinil úkon směřující k započtení v době, kdy jeho pohledávka vůči SOLVE ONE LTD. (právnímu předchůdci oprávněného) již neexistovala, neboť zanikla v důsledku rozpuštění společnosti SOLVE ONE LTD. bez právního nástupce (ke dni 27. 12. 2011) a jeho projev vůle tak byl zcela bez právního významu. Započítávané pohledávky se nestřetly a pohledávka oprávněného započtením nezanikla.
Odvolací soud usnesením ze dne 3. 9. 2015, č. j. 58 Co 237/2015-162, usnesení okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že právní úkon započtení povinného ze dne 29. 6. 2012 nevyvolal účinky započtení, neboť je pro neurčitost neplatný. Z dopisu povinného totiž nelze vyčíst, v jaké výši jsou jednotlivé pohledávky povinného započítávány, přičemž soud vyšel z předpokladu, že k započtení jsou použity celkem dvě pohledávky, a to pohledávku na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení, jejichž součet činí 852 554 Kč. Ve skutečnosti však mělo jít pouze o polovinu částky (tj. 426 277 Kč), neboť náhrada nákladů řízení dle soudních rozhodnutí náležela povinnému i jeho manželce, každému ve výši jedné poloviny přiznané částky. Pohledávky oprávněného (směnečný peníz s příslušenstvím a směnečná odměna) měly započtením zaniknout zcela a pohledávky povinného pouze ve výši 144 897,78 Kč. Z projevu vůle povinného však není zřejmé, v jaké výši započetl pohledávku z náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (z částky 319 767 Kč) a v jaké z náhrady nákladů odvolacího řízení (z částky 106 510 Kč). Protože odvolací soud úkon započtení shledal neplatným pro neurčitost, nezabýval se již dalšími námitkami povinného ani důvody, pro něž návrh povinného zamítl okresní soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, 20 Cdo 322/2016-204. Ten připomněl, že při započtení více vzájemných pohledávek musí projev vůle směřující k započtení jednoznačně vyjadřovat, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Dále uvedl, že právo na náhradu nákladů řízení je svou povahou samostatným procesním nárokem, přičemž tento nárok vzniká na základě pravomocného rozhodnutí konstitutivní povahy. Byť náhrada nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně vychází z odlišné procesní situace (a osud náhrad se může rozcházet), za situace, kdy je u obou přiznaných náhrad totožná osoba oprávněná i povinná, nutno na ně hledět jako na jednu pohledávku. Dále uzavřel, že v projednávané věci nemůže být pochyb ani o určitosti a konkrétní výši započítávané části pohledávky povinného.
Odvolací soud usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 58 Co 237/2015-228, usnesení okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce dne 27. 12. 2011, zanikl tím i její závazek. Povinnému vznikla ke dni právní moci rozhodnutí soudu o přiznání náhrady nákladů, tj. ke dni 8. 11. 2010, pohledávka ve výši jedné poloviny přiznané částky, tj. ve výši 426 277 Kč. Byť ve svém projevu k započtení chybně uvedl, že ze své pohledávky ve výši 852 554 Kč (a nikoliv tedy 426 277 Kč) započítává částku 144 897,78 Kč na pohledávku oprávněné 144 897,78 Kč, nezpůsobuje to jeho neplatnost, neboť projevil vůli započíst svou pohledávku ve výši, s níž byl oprávněn sám disponovat. Listina byla doručena oprávněné v průběhu roku 2012. Podmínky pro zápočet však v posuzovaném případě splněny nebyly, protože v době projevu již pohledávka povinného za společností SOLVE ONE LTD. neexistovala. Zanikla totiž ke dni 27. 12. 2011, neboť tu nebyl nikdo, na nějž by přešla. Závěrem soud ještě zdůraznil, že povinný a jeho manželka od 8. 11. 2010 věděli, že mají se společností SOLVE ONE LTD. vzájemné pohledávky. Ačkoli je mohl (až do 27. 12. 2011, kdy společnost zanikla bez právního zástupce) započíst, neučinil tak a nemůže nyní poukazovat na zneužití práva spočívající v postoupení pohledávky SOLVE ONE LTD. na oprávněného.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, z nichž některé nebyly dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny, při řešení některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a dále, že dovolacím soudem vyřešená otázka výkladu pojmu „námitka započtení“ má být posouzena jinak. Za dosud neřešenou považuje otázku, zda může být omezeno právo dlužníka vznést proti postoupené pohledávce námitku započtení, jež mohl uplatnit v době postoupení (§529 odst. 1 obč. zák.). Poukazuje na zásadu, že postoupením pohledávky nesmí dojít ke zhoršení postavení dlužníka. Je přesvědčen, že možnost započtení jeho vzájemné pohledávky, existující v době postoupení vymáhané pohledávky, není ničím omezena, resp. že námitky, které mohl uplatnit v době postoupení, mu zůstávají zachovány v podstatě napořád. Otázka existence postupitele v době projevu vůle směřujícího k započtení je podle dovolatele druhořadá. Konkrétně má za to, že může postupníku namítat započtení pohledávky, jež mu svědčila vůči postupiteli v době postoupení, ač postupitel poté, co postoupil, zanikl bez právního nástupce, a to před úkonem směřujícím k započtení pohledávky dovolatele. Dovolatel prosazuje, že právě proto, že účinky započtení nastávají ex tunc, došlo v projednávané věci k zániku exekvované pohledávky před zánikem postupitele. Odmítá závěr odvolacího soudu, že mu námitka započtení svědčila jen do dne zániku postupitele. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že postupoval podle §529 odst. 2 obč. zák. a nikoli podle jeho odst. 1. Domnívá se, že zákonný pojem „námitka započtení“ neznamená jen právo poukázat na započtení již uskutečněné, ale současně i možnost projevit vůli směřující k započtení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, a ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe v otázce posouzení zneužití práva, neboť zneužitím práva je i takový postup, kdy účelem právního jednání je poškození dlužníka, potažmo nepřípustné obohacení věřitele. Toto spatřuje ve skutečnosti, že od uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 1. 8. 2011 do zahájení exekučního řízení 24. 1. 2012 nebylo povinnému oznámeno postoupení pohledávky, postupník i postupitel byli účastníky nalézacího řízení a z veřejně dostupných zdrojů je zřejmé, že se jednalo o osoby personálně propojené a byly zastoupeny stejným právním zástupcem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že návrhu na zastavení exekuce vyhoví a uloží oprávněnému zaplatit povinnému náklady řízení před soudy všech stupňů.
Oprávněný uvedl, že dovolatel ve svých úvahách o §529 obč. zák. zcela pominul základní předpoklady započtení, jimiž jsou a) existence dvou vzájemných pohledávek, b) stejný druh plnění, c) způsobilost k započtení, d) úkon směřující k započtení. V projednávané věci nejde o výklad §529 obč. zák., ale o otázku předpokladů zápočtu pohledávek, neboť odvolací soud dovodil nenaplnění předpokladů pro zápočet při neexistenci jedné z pohledávek, a to v důsledku zániku jednoho ze subjektů závazku. Otázku zneužití práva nepovažuje za řádně vymezenou z hlediska přípustnosti dovolání. Dovolatel sice vytýká, že mu postoupení pohledávky neoznámili, ale nijak se nevyjadřuje k tomu, proč neprovedl zápočet vůči SOLVE ONE LTD. dříve, když mu v tom prakticky až do data zániku SOLVE ONE LTD. nic nebránilo. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou souladu s konstantní judikatorní praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby dotčené otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud se totožnými námitkami zabýval v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 358/2017 (Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti tomuto usnesení rozhodnutím ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II ÚS 1753/17), kde k dovolání Dagmar Smetkové (manželky zde povinného) zdůraznil, že je třeba rozlišovat pojmy „projev vůle směřující k započtení“ (srov. §580 obč. zák.) a „námitka započtení“ (srov. §529 odst. 1 obč. zák.). Poté uzavřel, že námitku započtení (tedy námitku neexistence pohledávky, neboť tato již v důsledku započtení zanikla) by povinný mohl proti oprávněnému uplatnit i po zániku postupitele, avšak pouze za předpokladu, že předtím došlo k započtení pohledávek právě na základě právně účinného projevu vůle směřujícího k jejich započtení. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Požadavek dovolatele, aby soud aplikací §529 odst. 1 obč. zák. v daných souvislostech dospěl k závěru, že vzájemné započtení pohledávek nastalo, proto není na místě.
Existence postupitele v okamžiku projevu vůle dovolatele k započtení nemůže být a není druhořadá, jak tvrdí dovolatel. Kompenzační projev (projev vůle směřující k započtení) má sice účinky zpětně k okamžiku setkání pohledávek (ex tunc), není však bez významu, kdy byl kompenzační úkon učiněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3608/2010). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5443/2015, též vysvětlil, že ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. je ustanovením k §580 obč. zák. speciálním, avšak jen co do otázky vzájemnosti pohledávek způsobilých k započtení. Byl-li učiněn jednostranný úkon (projev vůle) směřující k započtení vůči pohledávce již zaniklé, nemohly být naplněny předpoklady ustanovení §580 obč. zák., vyžadované k zániku pohledávek.
Lichá je i námitka, že postoupením pohledávky nesmí dojít ke zhoršení postavení dlužníka, neboť nemožnost započtení pohledávky dovolatele nebyla způsobena postoupením pohledávky, kterou měla společnost SOLVE ONE LTD. za dovolatelem, ale zrušením společnosti SOLVE ONE LTD. bez právního nástupce, resp. zánikem pohledávky dovolatele z důvodu zániku dlužníka.
Vytýká-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že v postoupení pohledávky neshledal zneužití práva, nelze s ním souhlasit. Jen stěží lze totiž spatřovat v jednání postupitele a postupníka účelové poškození povinného, natož pak nepřípustné obohacení věřitele, když povinný i jeho manželka o vzájemné pohledávce již od 8. 11. 2010 prokazatelně věděli, a přestože ji mohli bez jakýchkoli objektivních překážek až do okamžiku zániku společnosti dne 27. 12. 2011 započíst, neučinili tak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu