ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1484.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1484/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PhDr. V. Ž. , zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, proti žalované Barrandov Televizní Studio a.s. se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. č. 322, IČO 41693311, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 64/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2015, č. j. 39 Co 182/2015-288, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8. 4. 2014 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, přičemž jako důvod uvedla „rozhodnutí Zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce“. V důsledku této změny se stal žalobce nadbytečným.
Dopisem ze dne 14. 4. 2014, doručeným zástupci žalobce dne 15. 4. 2014, žalovaná sdělila žalobci, že s ním ruší okamžitě pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“) z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustil tím, že ode dne 1. 4. 2014 do dne 14. 4. 2014 se bez omluvy nedostavil do zaměstnání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že o rozhodnutí žalované o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce („pokud by totiž vskutku existovalo“) nebyl řádně informován, a navíc pozice generálního ředitele nebyla zrušena, ale naopak obsazena jinou osobou, a že neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť mu nikdy nebylo určeno pracoviště na adrese Mikuleckého č. 1309/4, Praha 4. Navíc to byla žalovaná, kdo žalobci výkon práce na sjednané pozici znemožnil jmenováním jiné osoby na pozici generálního ředitele, vyloučením z programových porad, nezasíláním dat o sledovanosti televizního vysílání a uložením povinnosti vyklidit kancelář bez poskytnutí jiné.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 5 C 64/2014-229, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby 27.104,- Kč. Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zák. práce byly splněny, neboť bylo prokázáno, že rozhodnutí o organizační změně (kterým byla sloučena pracovní pozice generálního ředitele a výkonného ředitele) bylo učiněno dne 3. 4. 2014. Tím bylo zrušeno jedno pracovní místo a bylo pouze na rozhodnutí žalované, kterému zaměstnanci dá výpověď pro nadbytečnost. O těchto změnách byl žalobce informován na programové radě dne 20. 3. 2014. K závěru o splnění všech předpokladů dospěl i ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 14. 4. 2014. Bylo totiž učiněno písemně, důvod byl vymezen tak, že jej nelze zaměnit s jiným, a bylo doručeno žalobci. Měl za prokázáno, že žalobce věděl, že je mu přidělena jiná kancelář i jakou má náplň práce. Přesto žalobce nedocházel na určené pracoviště ani na jiné pracoviště žalované. Nepřítomnost v práci byla ze strany žalobce zaviněná a jednalo se tak o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 39 Co 182/2015-288, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že „výše této náhrady činí 23.716,- Kč“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která posoudil správně i po stránce právní. Žalobce měl místo výkonu práce podle pracovní smlouvy v Praze a přidělena mu byla kancelář v sídle žalované, kde do března 2014 působil. Pracovní doba byla sjednána na 40 hodin týdně a byla rozvržena do pěti pracovních dnů. Samotná jednání o skončení pracovního poměru žalobce neopravňovala k tomu, aby se do zaměstnávání nedostavoval. Takový pokyn by mu musel udělit jeho zaměstnavatel (žalovaná), který tak ale neučinil a navíc ho na absence v souvislosti s jednáním o skončení pracovního poměru dohodou upozornil. Tvrdil-li žalobce, že nové pracoviště bylo vázáno na nový pracovní poměr, měl docházet na pracoviště původní. Jestliže se žalobce do zaměstnání nedostavoval, neměla žalovaná důvod jej upozorňovat, že svou „pozici“ bude vykonávat i nadále po skončení pracovního poměru, byť například v omezené míře. Souhlasil proto se soudem prvního stupně, že žalobce měl i v období ode dne 1. 4. 2014 povinnost dostavovat se do svého zaměstnání a konat zde sjednané práce dle pokynů zaměstnavatele, a nečinil-li tak, dopustil se neomluvených absencí. Z obou listin o rozvázání pracovního poměru je zřejmé, že byly adresovány žalobci jako zaměstnanci žalované, a převzal-li je jeho zástupce z řad advokátů, byly obě listiny žalobci doručeny (prostřednictvím jeho řádného zástupce) do jeho vlastních rukou. Údaj na listinách o tom, že se doručuje do vlastních rukou zástupce, vyjadřuje jen to, že při zastoupení se doručuje jen zástupci, nikoliv zaměstnanci samotnému. Otázku, zda měl žalobce k dispozici novou kancelář, nebylo třeba podle odvolacího soudu řešit, neboť důvodem jeho absencí nebylo to, že by neměl kde pracovat, tedy že by neměl kancelář, ale to, že podle svého přesvědčení neměl co vykonávat, neboť jeho funkci vykonával někdo jiný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, kterými jsou: A) „Zda zaměstnanec, kterému byl výkon sjednané práce (funkce generálního ředitele) zaměstnavatelem znemožněn, je povinen se přesto na pracoviště opakovaně dostavovat a požadovat po zaměstnavateli přidělování práce, resp. zda v případě, že zaměstnanec z uvedeného důvodu do zaměstnání nedochází, je tato absence důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance?“, B) „Zda právní jednání, kterým dochází k jednostrannému ukončení pracovněprávního poměru, je účinně doručeno zaměstnanci i tehdy, pokud je nejen doručováno, ale též adresováno, právnímu zástupci zaměstnance?“, C) „Zda je přípustné, aby soud rozhodl o neprovedení účastníkem řádně a včas navrženého důkazu, přestože se týká rozhodné a sporné skutečnosti a přestože soud nemá za to, že by rozhodné skutečnosti, jež mají být tímto důkazem dokládány, byly prokázány?“, D) „Zda je přípustné, aby soud účastníkem navržený důkaz opomněl, tj. důkaz neprovedl a ani o něm nijak nerozhodl?“, E) „Zda v případě, že účastník řízení popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní ke skutečnosti, jíž touto listinou dokládal?“, F) „Zda je přezkoumatelným soudní rozhodnutí, v němž soud konkrétní skutková zjištění odůvodňuje (i) důkazy, které o dotčených skutkových zjištěních vůbec nehovoří, případně dokonce dokládají opak soudem zastávaného skutkového zjištění, či (ii) paušálním odkazem na určitý typ důkazů, ovšem bez toho, aby byl uveden konkrétní důkaz, ze kterého měla být skutečnost zjištěna?“ a G) „Zda je soud povinen účastníka poučit dle ust. §118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř. i tehdy, jde-li o prokazování sporných rozhodných tvrzení tohoto účastníka řízení, i když ohledně prokázání opačných tvrzení tíží důkazní břemeno druhého účastníka (tj. druhou stranu sporu)?“. Otázky A), C), E) a F) vyřešil podle jeho názoru odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky B), D) a G) dosud dovolacím soudem vyřešeny nebyly. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že ani jedna z položených právních otázek nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., „když tyto jsou zcela bez právního významu z hlediska naplnění alespoň jednoho ze tří uváděných zákonných kritérií“. Navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, a pokud by bylo shledáno přípustným, tak zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelem označená otázka, „zda zaměstnanec, kterému byl výkon sjednané práce (funkce generálního ředitele) zaměstnavatelem znemožněn, je povinen se přesto na pracoviště opakovaně dostavovat a požadovat po zaměstnavateli přidělování práce, resp. zda v případě, že zaměstnanec z uvedeného důvodu do zaměstnání nedochází, je tato absence důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť vychází z jiného skutkového základu (že žalobci „byl výkon sjednané práce zaměstnavatelem znemožněn“), než z něhož vycházely soudy obou stupňů (že „žalobce věděl, že je mu přidělena jiná kancelář i jakou má náplň práce“), přičemž - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem otevíraná otázka „zda právní jednání, kterým dochází k jednostrannému ukončení pracovněprávního poměru, je účinně doručeno zaměstnanci i tehdy, pokud je nejen doručováno, ale též adresováno, právnímu zástupci zaměstnance“, neboť její řešení vyplývá výslovně z ustanovení §334 zák. práce ve spojení s ustanoveními §46a, §46b písm. f), §49, §50a odst. 4 a 5 a §50h o. s. ř.
Také otázky označené dovolatelem písmeny C), D) a E) přípustnost dovolání nemohou založit, neboť při jejich řešení postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80, a k otázce důkazní povinnosti a důkazního břemene ve vztahu ke skutečnostem, jež měly být prokázány soukromou listinou, dojde-li k popření její správnosti druhým účastníkem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 22, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99).
Ani otázka uvedená dovolatelem pod písmenem F), jež spočívá v tvrzené „nepřezkoumatelnosti“ dovoláním napadeného rozhodnutí, k závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy i k případné „nepřezkoumatelnosti“), lze přihlížet, jen je-li dovolání přípustné (srov. 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); její případná existence však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Otázka poučovací povinnosti soudu ve vztahu k tvrzením, jež účastníka přímo netíží, však dosud ve všech souvislostech vyřešena nebyla. Protože uvedená otázka byla pro rozhodnutí soudů ve věci významná, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přece přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákonná úprava obsažená v ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. stanoví návod pro soud (předsedu senátu), jak má postupovat v případech neúplných nebo zcela absentujících potřebných tvrzení. Ukládá mu, aby účastník řízení byl vyzván k doplnění tvrzení se současným poučením, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Vzhledem k tomu, že žalobce (v žalobě i v průběhu řízení) rozhodné skutečnosti vylíčil úplně, postup podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. nebyl potřebný a soudy se v tomto směru žádného pochybení nedopustily.
Obdobně poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu důkazním. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 86, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2869/2009). Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. přistupovat.
Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Smyslem těchto poučení totiž je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má.
V projednávané věci oba účastníci povinnost tvrzení splnili. Splněna byla oběma účastníky i povinnost důkazní, neboť oba označili důkazy, jimiž chtěli podepřít (a prokázat) svá (protichůdná) tvrzení. Soudy obou stupňů v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. provedly (z navržených) ty důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že postačí k objasnění skutkové stránky věci. Z provedených důkazů učinily také tomu odpovídající skutkové závěry. Protože skutkový stav měly za dostatečně objasněný, nebylo třeba účastníky (tedy ani žalobce) ještě poučovat ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., aby doplňovali své důkazní návrhy; o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy (srov. §119a o. s. ř.) byli účastníci soudem prvního stupně opakovaně poučeni. Poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3. o. s. ř. by totiž přicházelo v úvahu jen tehdy, jestliže by rozhodné skutečnosti nebyly objasněny ani po provedení již navržených důkazů. Jestliže však měly soudy o skutkovém stavu jasno (oproti názoru dovolatele, že skutkový stav byl jiný), nebylo uvedeného poučení třeba; to by mělo smysl jen tehdy, kdyby skutkový stav (z pohledu soudu) nebyl objasněn a soud by byl nucen rozhodnout na základě odpovědnosti za neunesení důkazního břemene.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud i dovolatelem tvrzenou „nepřezkoumatelností“ rozsudku odvolacího soudu jakožto jinou vadou řízení (srov. 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V případě, že rozhodnutí soudu nelze přezkoumat (buď pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů anebo z obou těchto příčin), nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody, pro něž s rozhodnutím nesouhlasí a vymezit tak rozsah přezkumu, a ani přezkoumávající soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, současně není určující názor přezkoumávajícího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u přezkumného soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu soudní rozhodnutí obstát. Na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem rozhodnuto. Judikatura soudů v tomto směru již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky přezkumného soudu na náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí důvody pro podání opravného prostředku. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu opravného prostředku - na újmu uplatnění práv toho, kdo se přezkumu domáhá (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci je z obsahu dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nepochybné, že dovolatel nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč jeho žalobu zamítl. Protože případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly (nemohly být) na újmu práv dovolatele, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesrozumitelné nebo že by v něm nebyl obsažen dostatek důvodů a že by proto mělo být zrušeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013. Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srovnej §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Jakub Kotrba osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové částce 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu