ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.780.2017.1
21 Cdo 780,782/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Za Poříčskou bránou č. 365/21, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o 1 172 808 Kč s příslušenstvím, o 1 732 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 286/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 a o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 (proti výroku I. a proti části výroku II., ve kterém byl zrušen výrok II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547) se odmítá .
II. Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 se odmítá .
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 ve výroku I. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410 v části výroku I., ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 204 231 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 28. 5. 2007 do 31. 10. 2008, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu v Praze 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 8. 2008 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Rozvázání pracovního poměru zdůvodnil tím, že žalobce byl „na základě lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče" dne 25. 6. 2007 „s účinností od 25. 6. 2007 převeden z původního pracovního místa referent taxislužby - kontrola v odboru dopravy MHMP na dobu jednoho roku, tj. do 24. 6. 2008, na pracovní místo organizačně administrativní referent v oddělení volených orgánů, nyní v odboru Kancelář primátora MHMP", že žalobce byl dne 24. 4. 2008 „na lékařské prohlídce u lékařky závodně preventivní péče, jejímž účelem bylo posouzení jeho zdravotní způsobilosti, a to z důvodu převedení na původní druh pracovní činnosti referent taxislužby - kontrola", a že dne 24. 7. 2008 vydala „lékařka závodní preventivné péče lékařský posudek, v němž konstatovala, že žalobce dlouhodobě pozbyl způsobilosti konat původní práci".
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 12. 2008 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním ze dne 8. 8. 2011) domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaný zaplatil na náhradě platu za dobu od 28. 5. 2007 do 30. 6. 2011 a na náhradě nemajetkové újmy celkem 1 732 496 Kč s příslušenstvím. Žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru zdůvodnil zejména tím, že proti lékařskému posudku MUDr. V. Ř. ze dne 24. 7. 2008 „podal odvolání" (při převzetí posudku na jeho originál, který zůstával lékaři závodní preventivní péče, napsal slovo „odvolání", za nímž následovalo krátké odůvodnění), že však lékařský posudek „nebyl vůbec přezkoumán" a „výpověď tak byla podána dříve, než byl ukončen přezkum napadeného posudku". Podle žalobce je lékařský posudek ze dne 24. 7. 2008 „nicotný", neboť v něm pozbytí dlouhodobé pracovní způsobilosti žalobce je odůvodněno "nutností vyřazení žalobce z původního pracovního kolektivu", a nevyplývá z „obecné zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance vykonávat danou práci". Navíc, v podkladovém odborném lékařském posudku je uvedeno, že žalobce „je zdravotně způsobilý k odborné úřednické práci s podmínkou vyřazení z původního pracovního kolektivu", a proto žalovaný měl žalobce v první řadě převést na jinou práci, a teprve tehdy, kdyby takovou práci neměl, mu mohl dát výpověď z pracovního poměru. Lékařský posudek ze dne 24. 7. 2008 podle žalobce rovněž „trpí zásadními vadami a nesplňuje základní formální náležitosti dle bodu 8 přílohy č. 1 vyhlášky č. 385/2006 Sb.". Žalobce dále namítal, že mu v důsledku jednání žalovaného (opakovaný stres, šikana, pomluvy) vznikl v únoru 2006 pracovní úraz spočívající ve zdravotním zhroucení (jako reakce na sdělení žalovaného o tom, že mu bude odebrán osobní příplatek), a že jej žalovaný poškodil také nerovným zacházením a diskriminací (platově a v pracovním rozvoji).
Žalovaný (mimo jiné) uvedl, že žalobce byl v době od 1. 3. 2006 do 27. 5. 2007 v pracovní neschopnosti a že ještě před svým návratem do zaměstnání „vyjádřil přání nevracet se na odbor dopravy". Z lékařských posudků ze dne 30. 5. 2007 a ze dne 21. 6. 2007 vyplynulo, že žalobce je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilý pracovat na pozici „stavař"; žalobce však nabídku takového pracovního místa odmítl, a proto ho žalovaný podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce převedl na jinou práci administrativního pracovníka v odboru Kanceláře primátora na dobu jednoho roku. Při posuzování způsobilosti žalobce vrátit se na původní pozici referenta kontroly taxislužby na odboru dopravy byl žalobce „lékařsky posuzován" a vzhledem k tomu, že podle lékařského posudku nebyl pro výkon práce podle pracovní smlouvy způsobilý, dal mu žalovaný podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Žalovaný dále namítal, že „psychické zhroucení“ žalobce není pracovním úrazem, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, a že se „žádného zásahu do osobnostních práv žalobce nedopustil“.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 27 C 286/2008-225 zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a rozhodl, že o „nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí". Dospěl k závěru, že z lékařského posudku MUDr. V. Ř. ze dne 24. 7. 2008, který byl na žádost žalovaného vypracován před návratem žalobce na původní pozici referenta kontroly taxislužby na odboru dopravy, z níž byl na základě lékařských posudků ze dne 30. 5. 2007 a ze dne 21. 6. 2007 převeden na práci organizačně administrativní referent v odboru Kanceláře primátora MHMP, vyplynulo, že žalobce „je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilý konat dále práci na pozici referenta kontroly taxislužby na odboru dopravy". Protože žalobce - jak vyplynulo „z přípisu VFN Praha ze dne 1. 8. 2008", z "emailu VFN Praha ze dne 25. 8. 2008" a z „odvolání" žalobce napsaného ručně na lékařském posudku - nepodal návrh na přezkum lékařského posudku a lékařský posudek byl tak „platný ode dne 24. 7. 2008", byl naplněn důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2012 č. j. 62 Co 145/2012-292 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti a že výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je naplněn, když dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav pro výkon práce na pozici referent taxislužby byl posouzen ve vydaném lékařském posudku MUDr. V. Ř., platném ke dni doručení žalobci. Odvolací soud odmítl žalobcovu námitku, že napadl lékařský posudek odvoláním, neboť „úkon nazvaný žalobcem odvolání" nesměřuje „proti zjištěním obsaženým v posudku" a žalobce tedy „objektivně nevyužil svého práva daného mu ustanovením §77 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu". Opodstatněnou neshledal ani námitku žalobce o „nicotnosti" lékařského posudku ze dne 24. 7. 2008, neboť „z posudku je zřejmé, kdo jeho vydání požaduje, kdo je posuzovanou osobou, kým byl posudek vydán, pro jaké účely a je nepochybný i závěr o zdravotním stavu posuzovaného, když posudek ve svém obsahu odkazuje i na podrobné vyšetření posuzovaného a žádost žalovaného o přezkum zdravotního stavu před návratem na původní pozici". Důvodnou neshledal ani další námitku žalobce, že měl být namísto výpovědi převeden na pozici „stavař" nebo jiné místo, neboť žalovaný tuto svou povinnost splnil již tím, že po zjištění dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu v roce 2007 převedl žalobce na jinou pozici (do odboru Kanceláře primátora Magistrátu hl. m. Prahy na dobu jednoho roku do 24. 6. 2008), čímž umožnil žalobci změnu pracovních podmínek a zlepšení jeho zdravotního stavu, ke kterému však podle „nového" lékařského posudku ze dne 24. 7. 2008 nedošlo; podle odvolacího soudu zákoník práce „neukládá zaměstnavateli povinnost opakovaného či trvalého převedení na jinou práci, a ani to po něm nelze spravedlivě požadovat, neboť zaměstnavatel měl od počátku v úmyslu možnosti a schopnosti zaměstnance využít na jiné pracovní pozici, přičemž úmysl smluvních stran je vyjádřen v pracovní smlouvě".
Poté, co žalobce podal proti výše uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (předtím než bylo dovolání předloženo dovolacímu soudu), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410 o zbylých nárocích žalobce a to tak, že zamítl jeho žalobu o zaplacení částky 1 732 496 Kč s příslušenstvím a nepřiznal České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ani žalované náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že „sdělení, byť pro zaměstnance nepříznivé, nemůže představovat úrazový děj“, neboť v takovém případě nedošlo k poruše zdraví v důsledku duševního vypětí vyvolaného nadměrným pracovním zatížením, a proto žalobce neutrpěl pracovní úraz tím, že mu nadřízený zaměstnanec sdělil, že mu bude odebrán osobní příplatek (náhrada za ztrátu na výdělku žalobci nenáleží). Jelikož ke skončení pracovního poměru žalobce došlo uplynutím výpovědní doby dne 31. 10. 2008, je podle soudu prvního stupně neopodstatněný rovněž nárok žalobce na náhradu platu po skončení pracovního poměru. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný postupoval vůči žalobci v souladu s pracovněprávními předpisy a nedopustil se vůči němu nerovného zacházení či diskriminace, a proto žalobce nemá nárok ani na náhradu tvrzené nemajetkové újmy.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 4118/2013-483 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2011 č. j. 27 C 286/2008-225 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 č. j. 62 Co 145/2012-292 a v části výroku I., ve kterém byla zamítnuta žaloba o náhradu platu za období od 1. 11. 2008 do 30. 6. 2011 ve výši 1 042 496 Kč s příslušenstvím (a ve výrocích o náhradě nákladů řízení) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410 a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud došel k závěru, že lékařský posudek MUDr. V. Ř. ze dne 24. 7. 2008 neobsahuje řádný posudkový závěr jako jednu ze svých náležitostí, neboť je vnitřně rozporný a nepřesvědčivý (jeho nejasnosti nebyly odstraněny), a že nebylo oprávněnou osobou rozhodnuto o odvolání žalobce proti tomuto lékařskému posudku (odvolání žalobce nebylo ani postoupeno k rozhodnutí příslušnému správnímu úřadu), a proto nemohl být takový lékařský posudek způsobilým podkladem pro výpověď žalobce podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce.
K návrhu žalobce ze dne 27. 4. 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 8. 2015 č. j. 27 C 286/2008-511 připustil změnu žaloby tak, že žalobce se nadále domáhal také zaplacení částky 1 172 808 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2015.
Po rozhodnutí dovolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547 znovu tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalobce ze dne 27. 8. 2008, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 172 808 Kč s příslušenstvím a nepřiznal České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ani žalovanému náhradu nákladů řízení. Přestože byl lékařský posudek, na jehož základě dal žalovaný žalobci výpověď neplatný, z provedeného dokazování podle soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobce v době dání výpovědi pozbyl dlouhodobě svou zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, a proto mu žalovaný dal výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce platně. Ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru, jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu a nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nerovného zacházení a diskriminace soud prvního stupně odkázal na své závěry uvedené v rozsudku ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410. Jelikož pracovní poměr žalobce byl rozvázán platně, zamítl soud prvního stupně rovněž nárok žalobce na zaplacení částky 1 172 808 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 3. 2012 do 31. 3. 2015 (po skončení jeho pracovního poměru).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547 tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 27. 8. 2008 je neplatná a ve výrocích II., III. a IV. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud předně poukázal na to, že soud prvního stupně na posouzení závaznosti lékařského posudku MUDr. V. Ř. nesprávně aplikoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, která byla přijata za účinnosti zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen jako „zákon o zdravotních službách“) a zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen jako „zákon o specifických zdravotních službách“), ačkoliv žalobci byla dána výpověď (dne 27. 8. 2008) za účinnosti zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen jako „zákon o péči o zdraví lidu“), podle nějž lékařský posudek představuje správní rozhodnutí, které je závazné pro účastníky i orgány a nelze jej doplňovat dalším dokazováním. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že lékařský posudek MUDr. V. Ř. nebyl pro své vady způsobilým podkladem pro výpověď žalobce z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, a proto je výpověď žalobce ze dne 27. 8. 2008 neplatná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410 ve výroku I. ohledně částky 204 231 Kč s příslušenstvím (náhrada za ztrátu na výdělku za období od 28. 5. 2007 do 31. 10. 2008) potvrdil, ve výroku I. ohledně částky 485 769 Kč (náhrada nemajetkové újmy) jej zrušil a v rozsahu odvolání žalobce do výroku I. ohledně částky 1 042 496 Kč s příslušenstvím (náhrada platu za období od 1. 11. 2008 do 30. 6. 2011) a do výroku II. a III. odvolací řízení zastavil. Odvolací soud došel k závěru, že psychické zhroucení nelze považovat za pracovní úraz, neboť nejde o „poškození zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli žalobce dlouhodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů“, a že jelikož žalobce „jednoznačně uvedl, že požaduje nahradit škodu spočívající ve ztrátě na výdělku z titulu pracovního úrazu“, nelze jeho nárok posoudit ani z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně bude muset znovu zabývat žalobcem tvrzeným nerovným zacházením a diskriminací, neboť při posuzování této otázky vycházel z nesprávného závěru o platnosti výpovědi ze dne 27. 8. 2008. S ohledem na to, že Nejvyšší soud zrušil výrok I. soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu platu za období od 1. 11. 2008 do 30. 6. 2011 ve výši 1 042 496 Kč (a výrok II. a III. o nákladech řízení), odvolací soud řízení o odvolání proti těmto výrokům zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 (proti výroku I. a proti části výroku II., ve kterém byl zrušen výrok II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547) podal žalovaný dovolání, v němž předně poukázal na to, že lékařské posudky vydané jak za účinnosti zákona o péči o zdraví lidu, tak za účinnosti zákona o zdravotních službách a zákona o specifických zdravotních službách mají charakter „nezávazného posouzení lékařem (dobrozdání)“, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. Ads 81/2005, uveřejněného pod č. 1554 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2008, z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08, uveřejněného pod č. 155 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2008, a z výkladu relevantních ustanovení zákona o péči o zdraví lidu a zákona o specifických zdravotních službách. Podle dovolatele nelze „platnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce vázat pouze na formálně správný a platný lékařský posudek“, a proto soud prvního stupně postupoval správně, když dokazováním zjišťoval skutečný zdravotní stav žalobce v době dání výpovědi (lékařský posudek MUDr. V. Ř. byl pouze jedním z důkazů) a došel k závěru, že výpověď žalobce podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je platným právním úkonem. Dovolatel dále namítal, že závěr o tom, že výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce mohla být platná (za účinnosti zákona o péči o zdraví lidu) i bez existence lékařského posudku, vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1469/2013, jehož předmětem řízení byla výpověď daná za účinnosti zákona o péči o zdraví lidu, a podle nějž ve výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce musí být výpovědní důvod vymezen uvedením takových (konkrétních) skutečností, aby bylo nepochybné, v čem zaměstnavatel spatřuje naplnění výpovědního důvodu. K tomu dovolatel poukázal na to, že výpověď žalobce ze dne 27. 8. 2008 byla dostatečně skutkově vymezena, neboť se „neodvolává pouze na lékařský posudek, nýbrž zejména na skutečnost, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadených výrocích jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k výše uvedenému dovolání uvedl, že otázka „formálního významu“ lékařského posudku pro platnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně vyřešena, že žalovaným citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nedopadají na posuzovaný případ, že právní názor žalovaného je v rozporu se zněním ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, a že soud prvního stupně „pochybil při provádění důkazů“, neboť žalobce byl zdravotně způsobilý pro výkon své práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Žalovaný podal dovolání také proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610. Namítal, že žalobce v průběhu řízení netvrdil, že by diskriminaci a nerovné zacházení spatřoval ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2008, a že soud prvního stupně uzavřel na základě provedeného dokazování, že žalovaný postupoval vůči žalobci v souladu s právními předpisy (nedošlo k diskriminaci ani nerovnému zacházení), a proto je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy (z titulu diskriminace a nerovného zacházení) závisí na (ne)platnosti výpovědi žalobce ze dne 27. 8. 2008. Jelikož podkladem pro výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je objektivní skutečnost zjišťovaná lékařem, nemůže být podle dovolatele dání této výpovědi projevem diskriminace nebo nerovného zacházení ze strany zaměstnavatele. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 485 769 Kč potvrdí, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k výše uvedenému dovolání žalovaného uvedl, že jeho výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2008 byla projevem diskriminace a nerovného zacházení, že „dání výpovědi z pracovního poměru může být v obecné rovině naopak typickým projevem diskriminace či nerovného zacházení“, a že za projev nerovného zacházení považuje ponižující a nepravdivá tvrzení žalovaného o jeho zdravotní nezpůsobilosti a skutečnost, že byl opakovaně vystaven ponižujícím zdravotním prohlídkám. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 podal dovolání rovněž žalobce, v němž předně poukázal na to, že jeho nadřízený Ing. J. B. jej nesmyslně a neoprávněně kritizoval (a sdělil mu, že podá návrh na odebrání jeho osobního příplatku), což vyvrcholilo dne 23. 2. 2016 na poradě oddělení, na níž se žalobce psychicky a fyzicky zhroutil, že dne 27. 2. 2016 mu byl platebním výměrem osobní příplatek odebrán, přičemž skutečným důvodem odebrání osobního příplatku byly neshody mezi ním a Ing. J. B., a že po jeho návratu do práce (po dočasné pracovní neschopnosti) mu žalovaný nenabídl žádné z „volných přiměřeně odborných pracovních míst“. Žalobce namítal, že v žalobě vylíčil všechny výše uvedené skutečnosti, na nichž založil svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 28. 5. 2007 do 31. 10. 2008, a proto soud prvního stupně i odvolací soud postupoval nesprávně, když uzavřel, že se nejedná o pracovní úraz, ale nezabýval se nárokem žalobce z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu s odůvodněním, že takový nárok žalobce neuplatnil. Podle žalobce jeho psychické zhroucení představovalo pracovní úraz, neboť bylo vyvrcholením dlouhodobé „psychické likvidace“, které čelil ze strany Ing. J. B., a že neúspěch jeho nároku na náhradu škody by se mohl v dalším řízení projevit při výpočtu náhrady za ztrátu na platu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadených výrocích jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k výše uvedenému dovolání namítal, že žalobce v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, že žalobce již ve svém doplnění žaloby ze dne 31. 3. 2009 uplatňoval svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu, a proto soudy postupovaly správně, když se nárokem žalobce nezabývaly z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a že psychické zhroucení žalobce nebylo pracovním úrazem, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s nimi. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě, aby dovolání žalobce zamítl a aby dovolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozsudkům odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 (proti výroku I. a proti části výroku II., ve kterém byl zrušen výrok II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Závěr odvolacího soudu o tom, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce mohl zaměstnavatel přede dnem 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon o specifických zdravotních službách (tedy za účinnosti zákona o péči o zdraví lidu), platně přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci a jen jestliže dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci vzhledem ke zdravotnímu stavu zaměstnance stanovil lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, přičemž takový lékařský posudek musel být přijat postupem předepsaným pro lékařskou posudkovou činnost a musely z něj (alespoň) bez pochybností vyplývat všechny (výše zmíněné) okolnosti, které jsou předpokladem po podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 224/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1469/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4118/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, uveřejněný pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. rovněž dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610. Dovolání žalovaného je jednak nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť v něm žalovaný předložil právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud se nezabýval tím, zda byla výpověď žalobce ze dne 27. 8. 2008 neplatná z důvodu diskriminace), jednak v něm dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlas žalovaného se závěrem odvolacího soudu o tom, že posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy může být ovlivněno tím, že byla určena neplatnost výpovědi žalobce ze dne 27. 8. 2008, představuje námitku proti tomu, jaké skutečnosti považoval odvolací soud za relevantní pro zjištění skutkového stavu věci, nikoliv námitku proti právnímu posouzení věci), a proto dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V projednávané věci bylo pro rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 (mimo jiné) určující vyřešení právní otázky, zda je soud povinen zabývat se (řádně skutkově vymezeným) nárokem žalobce (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku také z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, jestliže žalobce v řízení od počátku tvrdil, že svůj nárok uplatňuje z titulu pracovního úrazu. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 1. 1992, změněné dohodou ze dne 23. 3. 2005, jako referent taxislužby na odboru dopravy. Po skončení pracovní neschopnosti (trvající od 1. 3. 2006 do 27. 5. 2007) žalobce byl podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (s ohledem na lékařské posudky ze dne 30. 5. 2007 a ze dne 21. 6. 2007) převeden na jinou práci administrativního pracovníka v Kanceláři primátora Magistrátu hl. m. Prahy na dobu jednoho roku (do 24. 6. 2008). Dne 24. 7. 2008 vydala MUDr. V. Ř., praktická lékařka vykonávající pro žalovaného závodní preventivní péči, lékařský posudek, který žalobce převzal dne 24. 7. 2008; na originál posudku žalobce přitom napsal slovo "odvolání", které stručně zdůvodnil, a uvedl, že jej „ještě doplní". S poukazem na tento lékařský posudek žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 27. 8. 2008 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce došlo k jeho psychickému zhroucení dne 23. 2. 2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2006 (dále jen „zák. práce").
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§9 a 10).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou - jak vyplývá z citovaného ustanovení §190 odst. 1 zák. práce - poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961 sp. zn. 4 Co 172/61, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1962, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007). Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976).
Ustanovení §187 zák. práce upravuje v odst. 1 a 2 tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.
Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 zák. práce není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení §187 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1971 sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972); pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví platí ustanovení o pracovních úrazech s tím omezením, že jednorázové odškodnění pozůstalým nepřísluší (srov. §205b odst. 1 věta třetí zák. práce). Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení §187 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
V posuzovaném případě žalobce (v žalobě ze dne 29. 12. 2008, v podání ze dne 31. 3. 2009 a v podání ze dne 30. 3. 2010) uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu, který mu měl vzniknout tak, že žalovaný opakovaně útočil na jeho psychiku, že dne 23. 2. 2006 poté, co mu jeho nadřízený oznámil záměr navrhnout mu odebrání osobního příplatku, se na pracovišti psychicky zhroutil (srdeční potíže, neschopnost vykonávat práci, třes celého těla), a že dne 28. 2. 2006 se na pracovišti znovu „zhroutil nad předloženým platovým výměrem“. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a odvolacího soudu o tom, že uvedené skutečnosti nemohou založit nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu, neboť tvrzené psychické zhroucení žalobce (ani jednání žalovaného jako celek vedoucí k tomuto psychickému zhroucení) nemá charakter úrazového děje, který by byl svou povahou krátkodobý, náhlý a násilný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4394/2014).
Soud prvního stupně i odvolací soud však podle dovolacího soudu pochybil, když se poté, co došel k závěru, že žalobcem tvrzené psychické zhroucení není pracovním úrazem, nezabýval také tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§187 odst. 2 zák. práce), popřípadě podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§187 odst. 1 zák. práce). Pro soud prvního stupně (a pro odvolací soud) totiž mělo být závazné pouze to, jak žalobce vymezil předmět řízení po skutkové stránce, nikoliv to, jak žalobce skutkový stav věci právně posuzoval (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007 sp. zn. 22 Cdo 4457/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4394/2014). Vzhledem k tomu, že žalobce v žalobě ze dne 29. 12. 2008 (ve spojení s podáním ze dne 31. 3. 2009 a s podáním ze dne 30. 3. 2010) řádně uvedl, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vycházející z tvrzeného jednání žalovaného), nemělo pro právní posouzení věci význam to, že žalobce od počátku řízení tvrdil, že se svého nároku domáhá z titulu pracovního úrazu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610 není ve výroku I. a výrocích o nákladech řízení správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v této části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 3/2016-610, platí i na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2013 č. j. 27 C 286/2008-410 (v části výroku I., ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 204 231 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 28. 5. 2007 do 31. 10. 2008 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení), zrušil Nejvyšší soud v uvedené části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček
předseda senátu