ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2549.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2549/2017-297
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, identifikační číslo osoby: 44992785, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 87/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 87/2008-200, ve spojení s usneseními ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 87/2008-205, a ze dne 3. 3. 2016, 14 C 87/2008-229, určil, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku v katastrálním území K. P., obec B. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 26 755 Kč (výrok II.). Doplňujícími usneseními rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 byly právní předchůdkyni žalobce, M. L., vydány nemovité věci – pozemek s budovou. Jako vlastník tohoto pozemku se stavbou je v současné době v katastru nemovitostí zapsán žalobce. Jako vlastník pozemku s budovou je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Vlastník původního pozemku postavil v roce 1940 na jeho části dům, který byl součástí projektu na zastavení celé parcely, k jehož realizaci z důvodu okupace a války již nedošlo. V roce 1957 byla z pozemku oddělena její nezastavěná část, která dostala označení jako pozemek, a část, na které stál dům, dostala označení jako pozemek. Kupní smlouvou ze dne 31. 8. 1957 převedl vlastník pozemek na Zemstav, n. p., se kterým se dohodl na tom, že tento podnik provede na pozemku vedle domu stavbu, do které bude zajištěn přístup přes budovu a pro obsluhu pater přístavby bude používáno schodiště domu. Dále bylo dohodnuto, že Zemstav, n. p. se bude podílet na úhradě poloviny nákladů na údržbu a užívání těchto společných částí. Dne 25. 4. 1959 bylo vydáno rozhodnutí o trvalém užívání stavby funkčně napojené na dům. V roce 1960 původní vlastník darovací smlouvou převedl na stát i pozemek s budovou. Na základě znaleckého posudku a výslechu znalkyně soud prvního stupně dále zjistil, že celý blok objektů má řadu společných prvků, kdy oddělení některého z nich a potřeba zřídit nový pro ten který dům by znamenala značné vytížení a znemožnění užívat dům jako bytový. Přípojka vody je umístěna v domě pro celý blok objektů, komíny pro dům jsou vestavěny v domě a vybírací otvory k nim jsou přístupně z domu. Kanalizace je napojena přes dům, elektrorozvodná skříň s pojistkami je umístěna v domě. Přípojka plynu je samostatná, požární hydrant pro oba domy je v domě. Dům nemá vlastní vchod ani schodiště, takže bez domu by patra nebyla přístupná. Zbudování samostatného vchodu a schodiště pro dům by zabralo podstatnou část stávající obytné plochy a bylo by neefektivní. Dům by za daného stavu nemohl fungovat samostatně jako bytový dům, neboť nesplňuje základní technické a architektonické podmínky kladené na samostatnou budovu. Naopak dům by bylo možné užívat po drobných úpravách nadále jako bytový dům.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poté, kdy dospěl k závěru, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, aplikoval zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále „střední o. z.“). Vysvětlil, že použití středního o. z. je na řešený případ dáno první relevantní právní skutečností, kterou je vybudování stavby označené jako dům na pozemku parcela v roce 1957. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přístavba, které bylo přiděleno, se stala součástí domu, nikoliv samostatnou věcí v právním slova smyslu. Budova nemůže z uvedeného důvodu být předmětem právních vztahů. Žalovaný proto nemohl vlastnické právo k ní vydržet a právní předchůdkyně žalobce nemohla o její vydání žádat podle restitučních předpisů. Mohla žádat o vydání pouze celé věci, nikoli její součásti. Pokud právní předchůdkyně žalobce na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991 nabyla vlastnické právo k domu, jehož součástí je přístavba označená, stala se (a následně též žalobce) vlastníkem i stavby postavené na pozemku.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Co 51/2016-248, rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví, pro obec B., katastrální území K. P. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě částku 5 000 Kč (výrok II.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení státu ve výši 3 400 Kč (výrok III.).
Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v projednávané věci je zcela nevýznamné, zda výstavbou budovy vznikla samostatná nemovitá věc, nebo zda se jednalo o přístavbu, která se stala součástí budovy, neboť žalobce nemůže být vlastníkem budovy nejen za situace, kdy by uvedená budova byla samostatnou věcí v právním slova smyslu (v takovém případě by budova byla od svého vzniku ve vlastnictví státu, z něhož by přešla na základě zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce, tedy do vlastnictví žalovaného), ale ani tehdy, byla-li by součástí budovy. K této eventualitě odvolací soud vysvětlil, že od roku 1960 byla budova na základě darovací smlouvy ve vlastnictví státu, který vlastnil též budovu. Pokud by budova nebyla samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž přístavbou, a tudíž součástí budovy, mohla být celá stavba jako nemovitá věc v dalším období po svém vzniku předmětem převodu jako celku, anebo k ní mohlo na základě „dílčích“ převodů vzniknout spoluvlastnictví k ideálním podílům. V uvedeném směru odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009, které aplikoval na projednávanou věc analogicky. Odvolací soud dovodil, že za předpokladu, že budovy jsou jednou věcí v právním slova smyslu, celá stavba se předmětem převodu jako celek nestala, naopak došlo k dílčím převodům (přechodům) vlastnického práva. Na základě těchto dílčích převodů se právní předchůdkyně žalobce, M. L., stala právním nástupcem pouze ve spoluvlastnickém podílu k části objektu, a to na základě dohody o vydání věci ze dne 20. 2. 1991. Touto dohodou jí byl na výzvu vydán nárokovaný objekt, nikoli však již na něj navazující objekt, o jehož vydání, stejně jako o vydání pozemku parcela, na kterém je postaven, nežádala. Na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2011 se následně vlastníkem spoluvlastnického podílu k části objektu stal žalobce. Oproti tomu ideální spoluvlastnický podíl spojený s právem užívat objekt, kterému bylo přiděleno, a k němuž nebyl oprávněnou osobou uplatněn nárok na vydání podle zvláštního právního předpisu, přešel na základě dalšího dílčího převodu z majetku státu do vlastnictví žalovaného, a to na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že oběma účastníkům k předmětné nemovité věci za předpokladu, že objekty tvoří jeden celek, jednu věc v právním slova smyslu, svědčí určitý právní důvod (titul) pro spoluvlastnictví. U žalobce (resp. právní předchůdkyně žalobce M. L.) by to bylo nabytí na základě dohody o vydání věci uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb, a u žalovaného by právním důvodem (titulem) pro nabytí spoluvlastnictví k ideálnímu podílu na předmětné nemovité věci byl převod z vlastnictví státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.
Z důvodu procesní ekonomie se pro nadbytečnost odvolací soud nezabýval správností závěru soudu prvního stupně, zda budova je či není součástí budovy, na kterém soud prvního stupně založil své rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále „též dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení právní otázky, na níž závisí, odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále předmět sporu nabízí vyřešení právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (posuzováno z hlediska obsahového – §41 odst. 2 o. s. ř.), shledával v tom, zda účastníkům řízení mohlo vzniknout k předmětným nemovitostem spoluvlastnictví, aniž by bylo nutné posoudit otázku, zda budova na pozemku parcela je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo je součástí budovy na pozemku parcela. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítal, že odvolací soud posoudil vrácení budovy jeho právnímu předchůdci na základě dohody ze dne 20. 2. 1991, jež byla uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a přechod domu na žalovaného podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jako dílčí převody, aniž by formulaci takového závěru umožňovaly skutkové okolnosti, jež byly rozhodné ve věci posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009 (toto rozhodnutí, stejně jako dále označená, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Uvedl, že v judikovaném případě se jednalo o částečně podzemní stavbu, kterou nebylo možné v rozhodné době zapsat do katastru nemovitostí, neboť nebylo v právním smyslu možné její horizontální oddělení. Nejvyšší soud v uvedeném případě napravoval zjevnou mezeru v zákoně a jí způsobenou nespravedlnost ve vztahu mezi nabyvateli. V projednávané věci se ovšem jedná o běžnou vertikálně dělenou stavbu, kterou vždy bylo možné zapsat do příslušné evidence, kdy při oddělování její součásti a následné okupaci této součásti státem bylo hrubě zasaženo do vlastnických práv právního předchůdce žalobce. Pouze tehdy, pokud by se odvolací soud zabýval právní otázkou, zda budova je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo je součástí budovy, mohl učinit správný právní závěr o tom, zda stát nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem originárně, jak tomu bylo v případě citovaného rozsudku dovolacího soudu. Současně by jedině tak mohl správně posoudit otázku vlastnického práva k předmětným budovám. Oproti tomu odvolací soud nesprávnou aplikací této judikatury poskytl ochranu protiprávnímu stavu. Dovolatel se proto domnívá, že závěry citovaného rozsudku do projednávané věci nedopadají. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný má za to, že pro řešení předmětného sporu je zásadní odpověď na otázku, zda budovy jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, nebo zda budova je součástí budovy. Uvedl, že z hlediska stavebně-technického k tomuto závěru odvolací soud s ohledem na žalovaným napadené vady znaleckého posudku Ing. arch. Evy Uhlové zjevně dospět nemohl. Pokud je budova samostatnou věcí (od doby jejího vzniku), pak vlastnictví k ní přešlo z majetku státu na žalovaného podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni jeho účinnosti (24. 5. 1991) a žalovaný může být jejím vlastníkem. Žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že žalovaný s domem v rozhodné době nehospodařil, a že proto není jejím vlastníkem, a pokud to žalobce tvrdí až nyní, neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalobce pouze tvrdil a dokazoval to, že je vlastníkem budovy, neboť dům je součástí budovy, jejíž je výlučným vlastníkem. Že by žalovaný mohl být výlučným vlastníkem budovy, odvolací soud v podstatě tím, že se k věci nevyjádřil, nevyloučil. Podle závěrů odvolacího soudu lze věc vyložit tak, že budova může být i samostatnou věcí, ale také součástí sousední budovy, tj. žalobce nemůže být nikdy jejím „výlučným“ vlastníkem, nýbrž pouze spoluvlastníkem. Nemovitý majetek mohl být teoreticky v roce 1991 ve spoluvlastnictví státu a občana i s ohledem na speciální právní úpravu danou zákonem č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník Žalovaný připustil, že i pro něj bylo rozhodnutí odvolacího soudu poměrně překvapivé a v rozporu s tím, co bylo možné očekávat. Jeho posouzení právní povahy obou sousedících budov jako jedné budovy ve spoluvlastnictví blíže neurčených osob tak uvádí žalobce i žalovaného do právní nejistoty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 14. 4. 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jednak pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené a dále pro rozpor s touto rozhodovací praxí. Pojímáno z hlediska obsahového dovolatel shledává odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a rovněž i Ústavního soudu) v otázkách procesního charakteru (při posuzování určité právně významné skutečnosti jako nesporné, zda rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. a zda s ohledem na průběh nalézacího řízení nebyl rozhodnutím překvapivým).
Dovolacímu přezkumu je otevřena otázka, zda závěr o vzniku spoluvlastnictví k nemovité věci může být učiněn bez posouzení, zda stavba či její část jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, anebo zda se jedná o věc jedinou a její část je v závislosti na jejím stavebním provedení součástí stavby hlavní. Dovolatel má v poměrech projednávané věci za to, že bez odpovědi na otázku o právní povaze domu nemohl odvolací soud dospět k závěru o vzniku (podílového) spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k domu (pro žalobce) a (pro žalovaného) na základě dílčího převodu (přechodu) vlastnického práva. Z obsahového hlediska dovolatel žádá, aby se dovolací soud vyjádřil k otázce vzniku (podílového) spoluvlastnictví k předmětu, o němž není postaveno najisto, zda je v právním slova smyslu samostatnou věcí či nikoliv a posoudil, zda závěr odvolacího soudu, že v uvedeném směru nemá řešení otázky samostatnosti věci žádný právní význam, je správný.
Pro řešení předestřené otázky je dovolání přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího; dovolání je rovněž důvodné. Založil-li totiž odvolací soud posouzení právního vztahu žalobce a žalovaného k budovám výlučně na závěrech vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009, aniž by dostatečně přihlédl k tomu, že skutkový stav v případě posuzovaném a judikatorně řešeném je odlišný, pak pochybil, neboť se přichýlil k závěrům rozhodnutí, které nemá potřebný judikatorní přesah, a tedy ani potenciál být nástrojem posilujícím právně kvalifikační závěr, na němž je rozsudek odvolacího soudu založen. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud dovodil vznik spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k budovám na základě analogické aplikace závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009. V citovaném rozsudku dovolací soud řešil otázku vzniku podílového spoluvlastnictví k víceúčelové budově postavené ve dvou etapách. První etapu představovala výstavba podchodu a budovy do úrovně 2. nadzemního podlaží a druhou etapu vybudování 3. až 9. nadzemního podlaží. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu přitom dovodil, že sice existují dva právní důvody pro nabytí vlastnického práva k jediné samostatné věci, nicméně z kupní smlouvy uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb. bylo zřejmé, že došlo k převodu toliko spoluvlastnického podílu k víceúčelové budově jednomu z účastníků řízení, a druhý účastník řízení nabyl spoluvlastnický podíl ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. s ohledem na to, že jemu podřízená příspěvková organizace měla zřízeno právo hospodaření právě pouze k části víceúčelové budovy. Dovolací soud přitom reflektoval zvláštní podmínky převodu a přechodu vlastnického práva ze státu (ze subjektů s majetkem státu hospodařících) na nabyvatele privatizovaného majetku, přičemž přihlédl k úmyslu na něj převést pouze spoluvlastnický podíl (dovolací soud výslovně uvádí, že „smlouva o prodeji privatizovaného majetku zahrnovala bezesporu právě jen uvedený ideální spoluvlastnický podíl, který jako předmět smlouvy z vůle státu jako vlastníka převáděl Fond národního majetku ČR“). Je tudíž zřejmé, že konkurence dvou právních titulů k jedné budově byla podle závěru dovolacího soudu v jím posuzované věci jen zdánlivá, a proto mohl dovodit, že k ní vznikl spoluvlastnický vztah.
V nyní projednávané věci je ovšem právní posouzení závislé na odlišném skutkovém stavu, kdy ani jeden z titulů, které si pro případ závěru o existenci jediné samostatné stavby v právním slova smyslu konkurují, není obsahově, podle tvrzení účastníků a ani na základě skutkových zjištění, která by takový závěr mohla odůvodnit, založen na dílčím nabytí vlastnického práva ke stavbě. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi věcí posuzovanou dovolacím soudem v citovaném rozsudku a nyní projednávaným případem. Závěry dovolacího soudu vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009, tak do poměrů projednávané věci odvolací soud nemohl promítnout.
Právní posouzení věci, pokud jde o posouzení otázek, na nichž rozsudek odvolacího soudu závisí, a těch, jež měly být odvolacím soudem řešeny, podléhá právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále „obč. zák. 1964“), neboť právní důvod tvrzeného vzniku vlastnického práva právní předchůdkyně žalobce k domu je spojen s dohodou o vydání věci uzavřenou právní předchůdkyní žalobce dne 20. 2. 1991 a povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jež byla registrována Státním notářstvím Brno-město dne 5. 3. 1992. Touto dohodou nabyla právní předchůdkyně žalobce vlastnické právo k domu č. p. 2500 a pozemku. Jedná se - podle náhledu odvolacího soudu - o pozdější dílčí právní důvod vzniku spoluvlastnictví k domu. Konkurující právní důvod nabytí vlastnického práva k domu, jehož existenci tvrdí žalovaný, tj. přechod vlastnického práva na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., je časově spojen s nabytím účinnosti citovaného právního předpisu dne 24. 5. 1991. Protože na věc dopadající právní úprava byla i po 1. 1. 1992 významově totožná s úpravou dřívější, lze v dané věci přihlédnout i k závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež reflektuje úpravu občanského zákoníku účinnou po 1. 1. 1992.
Podle §118 obč. zák. 1964 předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští.
Podle §133 obč. zák. 1964 osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle §47 odst. 2 věta první obč. zák. 1964 jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací.
Podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném do 31. 12. 1992, povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Tato dohoda podléhá, pokud jde o nemovitost, registraci státním notářstvím, které přitom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Vznik spoluvlastnického vztahu je založen na stejných právních skutečnostech, které se uplatní u nabývání (výlučného) vlastnického práva. Již občanský zákoník účinný od 1. 4. 1964 upustil od vymezení právních titulů vzniku spoluvlastnictví. I toto právo mohl spoluvlastník nabýt na základě kupní, darovací nebo jiné smlouvy, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, tudíž i na základě zákona samotného jako jedné z právních skutečností. Určitá specifika vzniku spoluvlastnictví jsou podmíněna tím, že do právního vztahu vstupují dvě, popřípadě i více osob, a samotné právní skutečnosti, na jejímž základě lze spoluvlastnický vztah založit a má za následek vznik věcného práva, musí předcházet dohoda o tom, že určité osoby chtějí k věci vykonávat vlastnické právo společně. Již v rozsudku Najvyššieho súdu SSR ze dne 23. 4. 1982, sp. zn. 2 Cz 13/82, jenž byl publikován pod č. 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl vyjádřen názor, že dohoda uzavřená mezi osobami o založení spoluvlastnických vztahů nemusí být písemná ani tam, kde právní jednání vztahující se k nemovité věci písemnou formu vyžaduje. V těchto případech se totiž nejedná o právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí, mění či ruší věcné právo k nemovité věci, protože na základě takové dohody budoucí spoluvlastníci žádné takové právo ještě nenabývají. Tento závěr byl aprobován i v pozdější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2016). Skutečnost, že v citovaných rozhodnutích byla existence dohody spoluvlastníků posuzována při originárním nabytí práva k věci (ke stavbě), nic nemění na tom, že každé právní skutečnosti, na jejímž základě spoluvlastnický vztah může vzniknout (vyjma spoluvlastnického vztahu založeného zákonem), musí předcházet dohoda budoucích spoluvlastníků o tom, že do takového právního vztahu chtějí vstoupit.
V projednávané věci bylo dokazováním v nalézacím řízení postaveno najisto, že právní předchůdkyně žalobce nabyla vlastnické právo k domu s pozemkem na základě dohody o vydání věci uzavřené ve smyslu §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jež byla dne 5. 3. 1992 registrována Státním notářstvím B. Žalovaný je potom zapsán jako vlastník domu s pozemkem na listu vlastnictví pro obec B. a katastrální území K. P., přičemž jako právní důvod vzniku jeho vlastnického práva je uveden zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Žalobce je vlastníkem domu s pozemkem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 12. 2011 s dědici po zemřelé M. L., které byl předmětný dům s pozemkem na základě restituční dohody v roce 1991 vydán. Žádný z účastníků řízení netvrdil, že by v roce 1991 a kdykoliv později byla mezi vlastníky staveb, kteří jsou zapsáni v katastru nemovitostí, uzavřena jakákoliv dohoda o spoluvlastnictví, jež by se k budově vztahovala. Skutečnost, že by právní předchůdkyně žalobce nebo žalobce samotný nabyli k domu pouze spoluvlastnický podíl, ze shora zmíněných nabývacích titulů nijak nevyplývá, stejně jako spoluvlastnický vztah žalovaného k domu ze stavu zápisu v katastru nemovitostí. Existence dohody nebyla tvrzena ani pro případ, pokud by budova byla součástí budovy, a obě tak představovaly jedinou samostatnou věc v právním slova smyslu. Ostatně žalovaný takové spojení budovy s budovou sousední popíral. Konstruoval-li proto odvolací soud vznik spoluvlastnického vztahu právní předchůdkyně žalobce a žalovaného s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009, závisí jeho rozhodnutí na řešení otázky hmotného práva, které je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Současně v otázce vzniku spoluvlastnického vztahu spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobce a ani žalovaný netvrdili uzavření žádné dohody o vzniku takového právního vztahu a ani z tvrzených nabývacích titulů se vznik spoluvlastnictví k domu nepodává.
Jestliže je dovolání přípustné (jako je tomu v posuzované věci) dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo rovněž vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V projednávané věci nese rozsudek odvolacího soudu zřetelné atributy rozhodnutí překvapivého. Jestliže soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že budova je součást budovy, s přihlédnutím k tvrzením žalobce a žalovaného vedl dokazování k objasnění otázky samostatnosti domu v právním slova smyslu a usoudil na to, že výlučným vlastníkem jediné samostatné věci je žalobce, pak odvolací soud, aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval, popřípadě při zachování mezí neúplné apelace dokazování doplnil, nemohl shodný skutkový stav v poměrech projednávané věci jinak právně posoudit. Byl-li pak odlišný právně kvalifikační závěr odvolacího soudu (v projednávané věci výlučně) založen na judikatorním řešení obsaženém v rozhodnutí dovolacího soudu, měl odvolací soud se svým právním názorem (a obsahem rozhodnutím dovolacího soudu) účastníky řízení seznámit a dát jim možnost skutkové a právní argumentace v tom smyslu, zda závěry z rozhodnutí dovolacího soudu jsou do poměrů projednávané věci přenositelné. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a v posuzovaném případě také měla) vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Přestože odvolací soud dovoláním napadený rozsudek na otázce právní povahy domu nezaložil a tato otázka se tedy s ohledem na ustanovení §237 o. s. ř. nestala předmětem dovolacího přezkumu, považuje dovolací soud pro potřeby dalšího řízení před odvolacím soudem za nezbytné uvést, že posouzení, zda dům je věcí samostatnou či součástí domu bude v poměrech projednávané věci právně významné. Dovolací soud proto shledává případnými závěry, k nimž na základě dosud zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně, a za přiléhavé i jeho právní posouzení problematiky součásti věci odkazující na ustanovení §23, §24 a §26 středního o. z. Protože právní úprava institutu součásti věci nedoznala obsahově a ani významově v pozdějším civilním kodexu (bez ohledu na to, zda šlo o znění účinné do 31. 12. 1991 nebo po tomto datu – k tomu srovnej §120 odst. 1 obč. zák. s §24 zákona č. 141/1950 Sb.) žádných změn, bude pro posouzení právní povahy domu plně využitelná i judikatura dovolacího soudu, která reflektuje právní úpravu institutu součásti věci v občanském zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 1992. Zbývá proto připomenout, že institutu součásti věci se věnoval, pokud jde o vysvětlení vazby mezi věcí hlavní a její součástí, již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99. Nelze pustit ze zřetele ani judikaturou petrifikovaný závěr vycházející z povahy součásti věci, tj. že součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Není přitom významné, zda nabyvatel si uvědomil, že s věcí nabývá i její součást (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002).
Pro další průběh řízení před odvolacím soudem je třeba rovněž odkázat na judikatorní reflexi problematiky znění žalobního petitu, pokud se žalobce domáhá určení práva k součásti věci. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není naléhavý právní zájem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010). Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011). Judikatura dovolacího soudu si byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).
V poměrech projednávané věci je sice zřejmé, že znění žalobního petitu (žádání) předestřeným závěrům neodpovídá, nicméně na úpravu žalobního petitu, pokud nedochází ke změně žalobních (skutkových) tvrzení, na nichž je žaloba založena, nelze v dané věci nahlížet jako na změnu žaloby (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003). Pro takovou situaci proto neplatí omezení vyplývající pro odvolací řízení z ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu