ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3155.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3155/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) A-TEMPO VERLAG spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Štítného 778/19, IČO: 25664441, b) Ing. V. B. , c) F. B. , d) Ing. B. B. , e) A. Ch. , f) V. Ch. , g) M. Ch. , h) D. T. K. D. , ch) Mgr. T. D. , i) Mgr. V. D. , j) K. H. , k) A. I. , l) RNDr. T. J. , m) Ing. P. J. , n) Ing. V. K., DrSc. , o) J. K. , p) Ing. J. K. , q) Ing. L. M. , r) MUDr. S. M. , s) PhDr. I. M. , t) I. M., Dipl. Natw. ETH , u) M. M. , v) O. P. , w) Mgr. V. S. , x) I. S. , y) O. Š. , z) Ing. M. Š. , aa) Mgr. M. Š. , ab) Doc. Ing. J. Č., Ph.D. , ac) ZAMTEX s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Vejvodova 445/1, IČO: 26703009, ad) Z. Z. , ae) MUDr. T. Ch. , af) MUDr. E. Ch. , ag) MUDr. L. N. , ah) MUDr. P. N. , ach) Z. P. , ai) JUDr. S. P. , aj) J. P. , ak) Ing. J. V. , všech zastoupených Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Karolinská 661/4, proti žalované GV Reality s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Španělská 770/2, IČO: 24148733, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Španělská 770/2, o zřízení věcných břemen, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 207/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 19 Co 92/2015-350, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 19 Co 92/2015-350, v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2014, č. j. 32 C 207/2013-269, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 19 Co 92/2015-350, se ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2014, č. j. 32 C 207/2013-269, a ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2014, č. j. 32 C 207/2013-269, se ve výrocích I. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 32 C 207/2013-269, zamítl žalobu, aby soud ve prospěch žalobců zřídil oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parc. č. 2339/75, v k. ú. K. a obci P., zastavěném budovou (dále jen „předmětná budova“), a to pro každého z žalobců jako vlastníka jednotky v předmětné budově za náhradu ve výroku specifikovanou s tím, že toto oprávnění bude vázáno na vlastnické právo ke každé specifikované jednotce (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby soud ve prospěch žalobců zřídil oprávnění z věcného břemene užívání chůzí a jízdou pozemků parc. č. 2339/113 a 2339/114, v k. ú. K. a obci P., jako pozemků tvořících jednotný funkční celek s předmětnou budovou, a to pro každého z žalobců jako vlastníka jednotky v předmětné budově za náhradu ve výroku specifikovanou s tím, že toto oprávnění bude vázáno na vlastnické právo ke každé specifikované jednotce (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobci jsou vlastníky bytových a nebytových jednotek v předmětné budově, a spoluvlastníci společných částí předmětné budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 2339/75, který je spolu s pozemky parc. č. 2339/113 a 2339/114 (vnitroblok) ve vlastnictví žalované (dále též „předmětné pozemky“). Pozemek parc. č. 2339/75 je zcela zastavěn předmětnou budovou, pozemek parc. č. 2339/113 představuje vnitroblok přilehlých bytových domů jsou na něm zeleň, chodníky a lavičky. Pozemek parc. č. 2339/114 se nachází uprostřed pozemku parc. č. 2339/113 a je zastavěn trafostanicí, přístup do budovy je z ulice M. (tj. z druhé strany budovy, než je vnitroblok), tato ulice je rovněž průjezdná, přímo z budovy parc. č. 1400 nelze vyjít do vnitrobloku, je třeba vyjít z vedlejšího bytového domu. Původním vlastníkem předmětné budovy byl developer IPB Real a. s. (dále jen „stavebník“), který ji realizoval na pozemku ve vlastnictví státu, ke kterému měl právo hospodaření Institut klinické a experimentální medicíny se sídlem v Praze, Vídeňská 9 (dále jen „IKEM“). K realizaci předmětné budovy došlo na základě smlouvy o spolupráci, smlouvy o nájmu a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 13. 1. 1997. S uzavřením smluv vyslovilo souhlas Ministerstvo zdravotnictví České republiky opírající se o kladné stanovisko „náměstka ministra pro státní financování a řízení ústředně řízených organizací“. Po uzavření smluv Ministerstvo zdravotnictví České republiky souhlas se smlouvou o nájmu a o zřízení věcného břemene několikrát zopakovalo. Obytný komplex byl prioritně určen k úplatnému převodu do vlastnictví IKEMu a resortu Ministerstva zdravotnictví České republiky pro účely ubytování pracovníků resortu zdravotnictví. Usnesením č. 102 ze dne 26. 2. 1997 vyslovila Vláda České republiky souhlas se záměrem získání finančních prostředků prodejem přebytečných částí majetku v právu hospodaření zdravotnických organizací a uložila za tím účelem mj. ministerstvu zdravotnictví zpracovat a předkládat návrhy k prodeji konkrétních přebytečných částí majetku. Ve smlouvě o spolupráci se stavebník zavázal rovněž buď poskytnout, anebo zprostředkovat úvěr za účelem financování dostavby transplantačního centra s tím, že v případě zprostředkování bude za IKEM hradit úroky; úvěr byl následně zprostředkován. V srpnu 1997 nechal stavebník zpracovat právní analýzu smluvních vztahů s IKEMem, podle níž smlouvy představují „v reálné rovině maximální možné smluvní zabezpečení práv k pozemkům tak, aby tyto mohly být využity k výstavbě“. Pro stavbu obytného komplexu Zelené údolí bylo vydáno stavební povolení. Žalobci či jejich právní předchůdci nabyli vlastnictví k bytovým či nebytovým jednotkám a k odpovídajícím podílům na společných částech předmětné budovy od stavebníka, přičemž se zavázali do 50 dnů od doručení výzvy stavebníka nebo vlastníka pozemku uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům, stavebník si rovněž sjednal se spoluvlastníky předmětné budovy úplatné podnájemní smlouvy k předmětným pozemkům. Žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům od Lidového bytového družstva Praha 4 v době, kdy již byly stavby v Zeleném údolí realizovány.
Ohledně neoprávněnosti stavby předmětné budovy soud prvního stupně uvedl, že stavebník realizoval stavbu na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 13. 1. 1997 a téhož dne následně uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene. Ty byly uzavřeny stejnými stranami a se shodným účelem – užívání stejných pozemků, což jsou tituly, které vedle sebe nemohou při shodném předmětu užívání obstát. Uzavření smlouvy o zřízené věcného břemene bylo privativní novací, při které nájemní smlouva zanikla. Nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s §9 odst. 3 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, neboť neobsahovala možnost pronajímatele odstoupit od smlouvy v případě, že bude pozemky potřebovat pro svou potřebu. Jedná se o ustanovení kogentní, jehož porušení má za následek absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu §39 občanského zákoníku. Ze stejného důvodu je neplatná i smlouva o zřízení věcného břemene (byť dočasného na dobu 90 let), u které rovněž absentovala možnost zániku věcného břemene v případě, že IKEM bude pozemky potřebovat pro svou potřebu. Stavebník byl nicméně v době realizace předmětné budovy v dobré víře, že mu svědčí k pozemku pod stavbou minimálně právo odpovídající věcnému břemeni. K uzavření smluv přistoupil stavebník po udělení souhlasu ze strany Ministerstva zdravotnictví České republiky opírajícího se o stanovisko Ministerstva financí České republiky, přičemž to může v jednotlivých případech ze závažných důvodů povolit výjimku z §9 vyhlášky o hospodaření s národním majetkem; tento souhlas byl ze strany ministerstva zopakován i po posouzení již uzavřených smluv, ba i po změně právní úpravy hospodaření s majetkem státu. Bylo prokázáno, že bytové a rodinné domy byly předně určeny pro realizaci stabilizačních a sociálních programů v resortu zdravotnictví. Stavebník si nadto nechal před realizací staveb vypracovat právní expertízu, podle níž smlouvy představovaly maximální možné smluvní zabezpečení práv k pozemkům tak, aby mohly být využity k výstavbě. Pro stavbu bylo vydáno stavební povolení. Se zřetelem ke všem okolnostem byl v době realizace stavby stavebník v přesvědčení, že mu uvedené právo k pozemkům patří a nemohl mít o tomto důvodné pochybnosti. Jeho omyl je tedy omylem omluvitelným, a proto se v případě předmětné budovy nejedná o stavbu neoprávněnou. Občanský zákoník neumožňuje zřídit vlastníkovi stavby věcné břemeno k užívání pozemku, analogická aplikace §135c občanského zákoníku je vyloučena. Stran vnitrobloku nepřipadá do úvahy povolení nezbytné cesty soudem ve smyslu §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., neboť přístup k předmětné budově je zajištěn z ulice M., ostatně přímý vstup z budovy do vnitrobloku není možný.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 19 Co 92/2015-350, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a věc rovněž správně právně posoudil. Předně zdůraznil, že byl správně aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Aplikace §135c občanského zákoníku přichází do úvahy jen v případě, že vlastník stavby zřídil stavbu na pozemku jiného vlastníka bez jeho souhlasu. V dané věci stavebník sice neměl právní titul k stavbě předmětné budovy na pozemku č. 2339/75, neboť jak nájemní smlouva, tak i smlouva o zřízení věcného břemene byly absolutně neplatné, ale s ohledem na všechny okolnosti případu byl v objektivní dobré víře, že mu právo stavět na pozemku státu svědčí, a proto byl jeho právní omyl omluvitelný. Zdůraznil přitom, že u státu lze předpokládat, že bude znát a důsledně dodržovat pravidla týkající se hospodaření s majetkem státu, tedy lze se spoléhat na to, že smlouvy týkající se tohoto majetku budou právně bezvadné. Nelze přehlédnout ani opakované ujišťování ze strany státu o existenci a trvání souhlasu vlastníka pozemku se stavbou. Odvolací soud souhlasil rovněž s nemožností analogické aplikace §135c občanského zákoníku, a proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají nesprávné právní posouzení otázky omluvitelného omylu stavebníka a s tím spojené dobré víry, vedoucí k závěru o oprávněnosti stavby předmětné budovy. Vyjadřují přesvědčení, že v situaci, kdy velká developerská společnost provádí výstavbu na základě právních titulů, jež jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, nelze její jednání posoudit jako omluvitelný právní omyl zakládající dobrou víru stavebníka. Stavebník coby profesionální developer si totiž musel při zachování obvyklé péče být vědom skutečnosti, že nejsou splněny předpoklady pro nakládání s majetkem státu. Existence omluvitelného právního omylu přichází do úvahy toliko ve výjimečných případech nesrozumitelné právní úpravy, což není posuzovaný případ. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 929/2001, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 a sp. zn. 29 Cdo 2020/2007. Další pochybení spatřují při provádění důkazů. Soud prvního stupně vnesl do řízení nepřípustně důkazy z vlastní iniciativy, aniž provedení těchto důkazů účastníci navrhovali; tím došlo k porušení zásady rovnosti stran a zásady projednací, naopak došlo de facto k aplikaci zásady vyšetřovací. Odvolací soud tento postup následně aproboval, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, sp. zn. 20 Cdo 2824/2004 a sp. zn. 28 Cdo 1885/2008. Neřešenou otázku hmotného práva spatřují žalobci v posouzení rozporu ochrany stavebníka v subjektivní dobré víře oproti ochraně stavebníka v objektivní dobré víře. Úvahy odvolacího soudu vedou k závěru, že stavbu postavenou v objektivní dobré víře nelze vypořádat podle §135c občanského zákoníku, neboť jde o stavbu oprávněnou. Naproti tomu pokud by byla stavba postavena pouze v subjektivní dobré víře, bylo by možné vypořádat vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem budovy podle §135c občanského zákoníku. Tím by však byla nadřazena ochrana stavebníka, který je pouze v subjektivní dobré víře, nad ochranu stavebníka, který je v objektivní dobré víře v existenci právního titulu ke stavbě. Zatímco by stavebník v subjektivní dobré víře mohl požadovat vypořádání podle §135c občanského zákoníku, tedy např. i přikázání pozemku do svého vlastnictví, stavebník v objektivní dobré víře by takto postupovat nemohl a muselo by dojít k vypořádání podle §126 občanského zákoníku. Takový výklad by byl odepřením spravedlnosti, byl by zjevně nespravedlivý pro stavebníka v objektivní dobré víře. Nad „rámec dovolacího přezkumu“ poukazují žalobci také na to, že pokud dovolací soud akceptuje nesprávný závěr odvolacího soudu, že stavebník budovy byl v objektivní dobré víře, měl se odvolací soud také zabývat otázkou vydržení věcného břemene žalobci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání žalobci upozornili na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, který se týkal skutkově i právně obdobné věci a v němž bylo obdobnému dovolání vyhověno.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že mělo dojít k zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, protože se řízení o vypořádání neoprávněné stavby neúčastnili všichni spoluvlastníci, ačkoliv neoprávněnou stavbou je celý obytný blok C5 sestávající se z několika sekcí, které nejsou sekcemi samostatnými, byť mají rozdílná čísla popisná. Tuto argumentaci přitom podrobněji rozvádí. Věcná legitimace absentuje i z toho důvodu, že podstatné součásti a příslušenství předmětné budovy se nachází ve vnitrobloku (společná kanalizace, systém drenážních potrubí apod.), který tvoří s pozemkem parc. č. 2339/75 funkční celek. Rozhodnutí soudů obou stupňů je věcně správné, byť žalovaná spatřuje pro zamítnutí žaloby jiné důvody. Závěrem žalovaná s ohledem existenci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, očekává, že rozhodnutí soudů obou stupňů bude zrušeno. Upozorňuje však, že soudy by se měly případně zabývat, co je v této věci skutečně (neoprávněnou) stavbou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, str. 567), usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána Ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), kde se ztotožnil se závěrem dovolacího soudu ohledně vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, konkrétně podle §135c tohoto zákona – či usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2671/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé dovoláním napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta „žaloba, aby soud ve prospěch žalobců zřídil oprávnění z věcného břemene užívání chůzí a jízdou pozemků parc. č. 2339/113 a 2339/114, v k. ú. K. a obci P., jako pozemků tvořících jednotný funkční celek s předmětnou budovou, a to pro každého z žalobců jako vlastníka jednotky v předmětné budově za náhradu ve výroku specifikovanou s tím, že toto oprávnění bude vázáno na vlastnické právo ke každé specifikované jednotce“, není ovšem podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelé sice tento výrok formálně napadli, nijak však proti němu v dovolání nebrojili, neuvedli tak ve vztahu k němu ani žádnou otázku přípustnosti dovolání, ani to, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení věci. Vzhledem k tomu nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání formálně směřující i do této části výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítnout (výrok I.).
Dovolatelé namítají, že odvolací soud posoudil otázku objektivní dobré víry stavebníka předmětné budovy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V dané věci soudy vyšly z toho, že smlouva o zřízení věcného břemene, umožňující stavebníku stavbu zřídit, byla absolutně neplatná; tento závěr dovolání nezpochybňuje. Je tak třeba zkoumat, zda stavebník byl oprávněným držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, opravňujícího stavbu zřídit. Tak tomu mohlo být v případě, že jeho právní omyl ohledně platnosti smlouvy byl omluvitelný.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.).
Podle §135c odst. 1–3 občanského zákoníku zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Judikatura připouští existenci oprávněné stavby na cizím pozemku, jestliže byl stavebník oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.) práva umožňujícího stavbu zřídit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012 (uveřejněný pod č. C 11 073 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Jedině v případě neoprávněné stavby je na místě vypořádání podle §135c obč. zák.; šlo-li tedy o stavbu oprávněnou, nemohly se strany domáhat jejího vypořádání podle §135c obč. zák. U oprávněných staveb postavených na cizím pozemku pak nemůže být v zásadě úspěšná ani žaloba na odstranění stavby, ledaže se jednalo o stavbu, která měla být zřízena toliko na dobu časově omezenou, přičemž tato doba trvání již uplynula [k tom srovnej mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ), která nepřipouštějí domáhat se odstranění stavby v případě, kdy existoval titul, který posléze odpadl, měl však být titulem trvalým]. To však neznamená, že by v případě, kdy se jedná o časově neomezenou oprávněnou stavbu, mohl po skončení oprávněné držby pozemku (poté, co vlastník stavby zjistil, že mu nesvědčí právo stavět na pozemku) užívat vlastník stavby cizí pozemek bez jakékoliv náhrady; judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že práva a povinnosti mezi vlastníkem stavby a pozemku se řídí podle pravidel o bezdůvodném obohacení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, str. 567)].
Dovolací soud nesouhlasí s argumentací dovolatelů potud, že by s oprávněným stavebníkem bylo zacházeno méně příznivě než se stavebníkem neoprávněným, neboť v případě neoprávněného stavebníka má podle judikatury Ústavního soudu přednost odstranění stavby [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; judikatura Nejvyššího soudu tak chrání stavebníka, který zřídil stavbu na cizím pozemku v objektivní dobré víře, aniž mu ve skutečnosti svědčilo právo na pozemku stavět [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, str. 567)].
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1142/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaroval zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanovil pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platila, mohly se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel byl „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení vycházelo z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný nebyl [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Právní omyl je omluvitelný jen tehdy, nebylo-li mu možné zabránit při vynaložení obvyklé opatrnosti, neboť každý má povinnost znát právo ( ignorantia iuris neminem excusat ). Právním omylem není možné omlouvat jednání, které je v přímém rozporu s právní normou, jestliže text právního předpisu nedává prostor k pochybnostem o správnosti výkladu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, str. 567)].
Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (uveřejněný pod č. C 1 495 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008 (uveřejněný pod č. C 6 528 – 6 530 v Souboru)]. Rovněž judikatura připustila, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 23, str. 857)].
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Soudy obou stupňů pečlivě vážily otázku dobré víry stavebníka z hlediska judikatury Nejvyššího soudu i dalších relevantních okolností, nicméně v závěrečném hodnocení se s nimi dovolací soud s přihlédnutím k výjimečným okolnostem věci rozchází.
V projednávané věci bylo podle zjištění soudů v nalézacím řízení porušeno ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, jehož mnohoznačný výklad se nenabízí. Porušení tohoto právního předpisu tak v zásadě nemohlo založit omluvitelný právní omyl ani u běžných subjektů. Na právním omylu stavebníka (nebylo zjištěno, že by o rozporu smlouvy s právním předpisem věděl) se však podílel stát; pokud by šlo o „průměrného“ stavebníka, nebyla by úvaha odvolacího soudu o omluvitelnosti omylu za této situace nepřiměřená. Nicméně dovolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dospívá k závěru, že – vzhledem k tomu, že stavebník byl „profesionálem v oboru, který patřil mezi největší developery v České republice“ – byl právní omyl neomluvitelný, a stavebník tak nebyl oprávněným držitelem nájemního práva či práva odpovídajícího věcnému břemeni; jde tedy o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák. Ke stejnému závěru ostatně již dříve dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, str. 567).
Souhlas majitele pozemku i státních orgánů s výstavbou předmětné budovy je skutečností, která bude zohledněna při zvolení způsobu vypořádání neoprávněné stavby [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod č. 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Na místě je tak přijmout řešení umožňující další existenci předmětné budovy na pozemku parc. č. 2339/75, v k. ú. K. a obci P.
Stran otázky dovolatelů ohledně nemožnosti vypořádat oprávněnou stavbu podle §135c obč. zák., která podle nich nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, je třeba zdůraznit, že dovolací soud shledal důvodnou námitku žalobců ohledně neoprávněnosti předmětné budovy, a proto je tato otázka pro posouzení věci samé nevýznamná.
Dovolací soud se dále nezabýval námitkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť tato námitka byla v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. uplatněna až v rámci dovolacího řízení „nad rámec dovolacího přezkumu“, nadto předmětem řízení bylo zřízení věcného břemene, nikoliv určení jeho existence.
Důvodnou není ani námitka nepřípustného vnášení důkazů do řízení soudem prvního stupně.
Podle §120 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, v řízení o jednostranném zvýšení nájemného z bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
Dovolací soud k §120 odst. 3 o. s. ř. již dříve dovodil, že „zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech“ [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Provedení důkazů z iniciativy soudu je omezeno zejména tím, že existence důkazů, které je třeba provést pro objasnění skutkového základu sporu, musí vyplývat ze spisu. Tatáž podmínka platí i v případě prokazování skutečností, které zná soud ze své činnosti [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 (uveřejněný pod č. C 6 388 a 6 389 v Souboru)].
V dané věci dovolatelé opomíjí, že skutková tvrzení, která zavdala příčinu k úvaze soudu o dobré víře stavebníka, přinesli do řízení sami. Skutečnost, že IKEM a Ministerstvo zdravotnictví České republiky se stavbou fakticky vyslovili souhlas, o výstavbě věděli a byli o ní průběžně informováni, tvrdili sami dovolatelé již v žalobě, na čemž ničeho nemění skutečnost, že tato tvrzení přinášeli se zřejmým úmyslem dosáhnout aplikace §135c odst. 3 obč. zák., tedy aby jim bylo zřízeno na pozemku nacházejícím se pod předmětnou budovou věcné břemeno. Existence dobré víry stavebníka byla, vzhledem k dovolateli tvrzeným skutečnostem, již právním hodnocením věci, nikoliv rozhodnou skutečností, kterou by přinesl do řízení soud, jak se snaží tvrdit dovolatelé [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002 (uveřejněný pod č. C 1 816 v Souboru)].
Soud tak nepochybil, když hodnotil dovolateli tvrzené skutečnosti podle své volné úvahy; postupoval v souladu s §120 odst. 3 a §121 o. s. ř., když při objasňování skutečností, jasně plynoucích z obsahu spisu, využil skutečnosti známé mu z jeho činnosti a zároveň dal účastníkům možnost se k nim a k důkazům vyjádřit. K obdobným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, na který ostatně sami dovolatelé poukazují.
Jelikož výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu společně se závislým výrokem II. o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zčásti zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Soud prvního stupně se v další fázi řízení bude znovu zabývat žalobním návrhem na vypořádání neoprávněné stavby předmětné budovy. V rámci posouzení věci přihlédne k právnímu názoru obsaženému v závazném rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i k další judikatuře dovolacího soudu týkající se vypořádání neoprávněné stavby. Neopomene se vypořádat i s námitkami žalované obsažené ve vyjádření k dovolání, tedy především s otázkou absence aktivní věcné legitimace žalobců a s otázkou, zdali je předmětná budova samostatnou věcí v právním slova smyslu či toliko součástí většího komplexu, jak naznačuje žalovaná.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu