ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3815.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3815/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. H. S. (dříve R.) a b) Ing. B. S. , zastoupených JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Klaudiánkou 4a, proti žalované Ing. R. R. , zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 3, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 159/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 51 Co 512/2013-188, takto:
I. Dovolání žalované do části výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 51 Co 512/2013-188, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu, se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 51 Co 512/2013-188, se v části výroku II., ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky, a ve výroku III. mění tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
III. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud první stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 38 C 159/2011-112, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k blíže označeným nemovitostem, nařídil jejich prodej a rozdělení výtěžku z prodeje mezi spoluvlastníky (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří měsíců od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 701 651 Kč (výrok II.) a uložil jí i povinnost nahradit státu náklady ve výši 58 400 Kč.
Soud prvního stupně přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že byli ve věci úspěšní.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 51 Co 512/2013-150, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a ohledně nákladů státu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost k jejich zaplacení uložil žalobcům i žalované, a to každému z nich ve výši 19 466,65 Kč (výrok II.). Dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Konstatoval, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má charakter „iudicia duplex“, může být zahájeno na základě žaloby kteréhokoliv ze spoluvlastníků a soud není návrhy účastníků na vypořádání spoluvlastnictví vázán. V řízení nemůže být hodnocen úspěch či neúspěch ve věci, neboť každému z účastníků se musí dostat takové plnění, které odpovídá výši jeho spoluvlastnického podílu. Žalovaná se nebránila zrušení podílového spoluvlastnictví, pouze navrhovala jiný způsob vypořádání než žalobci. Rozhodl-li soud prvního stupně o vypořádání podílového spoluvlastnictví způsobem, který navrhovali žalobci, neznamená to jejich procesní úspěch ve věci. Odvolací soud proto aplikoval §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků a uložil každému z účastníků nést náklady řízení vynaložené státem rovným dílem.
Nejvyšší soud k dovolání žalobců usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo 1577/2014-169, usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení právní otázky, jakým způsobem mají být vymezena pravidla při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovodil, že i když toto řízení má charakter „iudicii duplex“, je rozhodný procesní úspěch ve věci.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2014, č. j. 51 Co 512/2013-188, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výroku o náhradě nákladů státu potvrdil (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 9 102,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (výrok III.).
Podle odvolacího soudu mají úspěšní žalobci (podílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno způsobem, který navrhovali v žalobě) v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť nebyly dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, na jejichž základě by neměla být náhrada nákladů řízení zcela či zčásti úspěšné straně přiznána. Odvolací soud nehodnotil jako důvody hodné zvláštního zřetele námitky žalované, že postup žalobců byl vůči ní šikanózní a tito nebyli ochotni před podáním žaloby vypořádat podílové spoluvlastnictví dohodou, ani skutečnost, že návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví byl podán z obou stran, avšak řízení ohledně návrhu žalované bylo zastaveno pro překážku litispendence, neboť řízení na základě žaloby žalobců bylo zahájeno dříve.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to do výroku II. a III., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že v posuzované věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., na jejichž základě soud neměl náhradu nákladů řízení žalobcům přiznat. Je přitom nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. Žalovaná je vdova, zaměstnáním učitelka na střední škole s jednou vyživovací povinností, splácí hypotéku a má rovněž několik dalších dluhů. Zaplacení vysoké částky náhrady nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, je zcela nad její finanční možnosti. Pokud tyto okolnosti odvolací soud nezkoumal, odchýlil se dle od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014.
Žalovaná rovněž poukazuje na skutečnost, že i ona podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to ještě před tím, než jí byla doručena žaloba. Před podáním žaloby se snažila se žalobci dohodnout na možnosti prodat nemovitosti jako celek na trhu (s čímž žalobci nesouhlasili) a rovněž nabízela žalobcům svůj spoluvlastnický podíl k odkupu, avšak jí požadovaná cena nebyla žalobci akceptována. Nepřihlédl-li odvolací soud k výše uvedeným námitkám, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 4/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 31/1972.
Žalovaná dále namítá, že na ni není možné z hlediska procesního práva nahlížet jako na neúspěšného účastníka, pokud navrhovala částečně rozdělení věcí (především pozemků) a částečný prodej věcí. Z dikce §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že rozdělení věci zkoumá soud vždy přednostně, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. Avšak zda je věc dobře dělitelná či nikoliv lze postavit najisto pouze znaleckým posudkem, který je proveden jako důkaz v rámci soudního řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a považují jej za správné. V posuzované věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., na jejichž základě by jim neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Se žalovanou se nebylo možné dohodnout na koupi spoluvlastnického podílu, kvůli jejímu postoji nebyl možný společný prodej ani dobrovolná dražba. Z tohoto důvodu byli nuceni podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované proti výroku II. „zamítl“, dovolání žalované proti výroku III. odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je v části přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §150 o. s. ř. „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, formuloval Nejvyšší soud závěr, že jednou z okolností, které mohou hrát roli při úvaze o použití §150 o. s. ř., jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, jakož i postoj účastníků řízení.
Rovněž Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/2012, uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti mezi účastníky řízení. Z dikce ustanovení §150 o. s. ř. přitom, pokud jde o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“, nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit.“
V posuzované věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem:
Jelikož účastníci neměli zájem setrvávat nadále v podílovém spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, probíhala mezi nimi před zahájením soudního řízení jednání o možnosti odkupu spoluvlastnického podílu žalované žalobci. Žalovaná nabízela žalobcům svůj spoluvlastnictví podíl nejdříve za částku 28 000 000 Kč (dopisem ze dne 1. 3. 2011), přičemž vycházela ze znaleckého posudku, který se nechala pro tyto účely zpracovat. Žalobci nabídli žalované za spoluvlastnický podíl částku 10 000 000 Kč (dopisem ze dne 13. 5. 2011), stanovenou na základě znaleckého posudku, který si nechali pro tento účel zpracovat a v němž byla určena obvyklá cena nemovitostí ve výši 29 000 000 Kč. Následně žalovaná nabídla žalobcům ke koupi svůj spoluvlastnický podíl za částku 19 500 000 Kč (dopisem ze dne 3. 10. 2011), tato nabídka však nebyla žalobci akceptována. Dle znaleckého posudku vypracovaného v rámci soudního řízení byla stanovena obvyklá cena nemovitostí na 57 000 000 Kč. Tudíž pokud nabídla žalovaná žalobcům svůj spoluvlastnický podíl za jednu třetinu obvyklé ceny dle výše uvedeného znaleckého posudku, nelze její požadavky na kupní cenu hodnotit jako nepřiměřené a neodpovídající situaci na trhu.
Z provedeného dokazování vyplývá, že dohoda mezi účastníka o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla dobře možná. Tito účastníci mezi sebou obtížně komunikovali i ohledně hospodaření se společnou věcí, proto - nezávisle na sobě - podali žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobci podali žalobu 19. 7. 2011, přičemž žalované bylo doručeno usnesení, v němž byla vyzvána vyjádřit se k podané žalobě, dne 17. 10. 2011. Žalovaná sama, aniž by věděla o žalobě žalobců, podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dne 29. 9. 2011, toto řízení však bylo pro překážku litispendence zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 19 C 205/2011-5, ze dne 3. 10. 2011.
Je rovněž důležité přihlédnout k postoji žalované v průběhu celého řízení. Žalovaná souhlasila se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, pouze navrhovala u části nemovitostí jiný způsob vypořádání (rozdělení společné věci), tedy způsob, jehož možnost provedení musí soud hodnotit nejdříve (srov. rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003). Posouzení možného rozdělení věci je vždy na úvaze soudu, který případný závěr o rozdělení zpravidla opírá o závěry znaleckého dokazování s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu. Z tohoto důvodu byl rovněž soudem ustanoven znalec, který dospěl k závěru, že rozdělení věci není dobře možné. Tyto závěry žalovaná akceptovala a v závěrečném návrhu uvedla, že pokud nebude rozdělení některých nemovitostí dobře možné, souhlasí s nařízením prodeje předmětných nemovitostí a rozdělením výtěžků podle podílů.
S ohledem na výše uvedené, tedy především k okolnostem, které vedly k uplatnění daného nároku a postoji žalované v průběhu soudního řízení i před jeho počátkem (zejména skutečnosti, že sama žalovaná podala žalobu nezávisle na žalobcích), shledává dovolací soud v posuzované věci důvody hodné zvláštního zřetele, na základě kterých není možné žalobcům náhradu nákladů řízení přiznat.
Při zkoumání, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, je nutné také uvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkového poměru oprávněných účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013). Protože se žalobcům v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví dostane značné majetkové hodnoty, jeví se dovolacímu soudu jako spravedlivé, aby nesli náklady řízení ze svého.
Z výše uvedeného se podává, že v projednávané věci jsou dány takové okolnosti, pro které je nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení žalované, která ve věci úspěch neměla, a zároveň je možno spravedlivě požadovat na úspěšných žalobcích, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesli ze svého.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení žalobcům, aniž by výše uvedené skutečnosti hodnotil jako důvody zvláštního zřetele hodné, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak žalovaná uplatnila právem.
Vzhledem ke shora uvedenému závěru se dovolací soud nezabýval námitkami žalované ohledně nesprávného vyčíslení úkonů právní služby.
Žalovaná podala dovolání do výroků II. a III. usnesení odvolacího soudu, přičemžv rámci výroku II. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu ve výši 58 400 Kč. Důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. ve vztahu mezi účastníky řízení nelze vztáhnout na vztah mezi žalovanou a státem. Vzhledem k tomu, že žalobci byli v řízení úspěšní a nelze po nich požadovat náhradu nákladů řízení státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 221/04), má stát právo proti žalované na základě výsledků řízení na náhradu nákladů, které platil. Z výše uvedeného se podává, že v této otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této části proto nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Důvodnou není námitka žalobců, že dovolání není přípustné do výroku III. usnesení odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro posouzení přípustnosti dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodující celková výše nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2753/2013).
Jelikož odvolací soud rozhodl ve vymezené části nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu tak, jak je ve výroku I. uvedeno (§243d o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka byla sice v dovolacím řízení úspěšná, ale jeví se v posuzované věci jako nespravedlivé, aby žalobci byli povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení (§142 odst. 1 o. s. ř. a §150 o. s. ř.). Dovolací soud při své úvaze přihlédl především k majetkovým poměrům všech účastníků daných výší výtěžku z prodeje společné věci. Opakovaně zvážil, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se postupně domáhali všichni účastníci, a že výsledek řízení byl závislý na znaleckém dokazování. Žalované proto náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, stejně jako nepřiznal žalobcům náhradu za řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu