ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4193.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4193/2017-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Tomášem Pfeiferem, advokátem se sídlem v Brně, Křenová 504/53, proti žalovanému I. V. , zastoupenému JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 133/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 311/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017, č. j. 17 Co 46/2016-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 261,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Tomáše Pfeifera, advokáta se sídlem v Brně, Křenová 504/53.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 8 C 311/2011-268, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně jednotku [dále jen „bytová jednotka a)“], vymezenou „v budově v Prostějově, bytového domu LV na parcelách“, a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal jednotku [dále jen „bytová jednotka b)“], vymezenou „v budově v Prostějově, bytového domu LV na parcelách“ (výrok I.). Soud prvního stupně dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na úplné vypořádání podílů ze zaniklého SJM částku 160 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 17 Co 46/2016-307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, kterým se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitých věcí totiž vycházel z jejich současného stavu, a nikoliv ze stavu ke dni zániku SJM. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda při vypořádání SJM je při oceňování rozhodný stav nemovitých věcí ke dni zániku SJM nebo je rozhodný jejich současný stav. Ustanovený znalec nevycházel z ceny nemovitostí ke dni zániku SJM, ale ceny bytů korigoval s ohledem na situaci na realitním trhu. Odvolací soud měl zadat zpracování revizního znaleckého posudku, kde by znalci mimo jiné uložil, aby určil obecnou cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku SJM. Dodává, že odvolací soud měl zohlednit i to, že bytová jednotka b) byla zdevastovaná po vyhoření a bytová jednotka a) byla značně opotřebovaná dlouhodobým užíváním nájemníka. Ve zbytku polemizuje s rozsudkem soudu prvního stupně. Podle jeho mínění je řízení stiženo procesními vadami, v důsledku toho pak rozhodnutí spočívá na neúplném a kusém důkazním řízení a na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření nesouhlasí s tím, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, a nad rámec toho odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se mohou právní názory Nejvyššího soudu vyvíjet, ba i měnit. Dále uvádí, že soudní znalec měl znaleckým posudkem stanovit hodnotu obou bytových jednotek ke dni rozvodu manželství. Účastníci jím byli vyzváni k součinnosti. Jelikož ale nebyla od žádné ze stran předložena žádná dokumentace ke stavu bytové jednotky b) k předmětnému datu, musel soudní znalec vycházet z popisu tohoto stavu od obou účastníků. Tito se neshodli ve svých popisech, proto soudní znalec stanovil cenu alternativně – a to podle stavu, který uvedla žalobkyně, a podle stavu, který uvedl žalovaný. Soud prvního stupně vyšel z určení ceny podle stavu, který uvedl žalovaný, protože tato cena byla nižší. Odvolací soud tento postup neshledal nesprávným. Protože bylo postupováno v souladu se zákonem i judikaturou, považuje žalobkyně argumentaci žalobce za zmatečnou. Oba účastníci se shodli, že bytová jednotka b) byla zdevastovaná po vyhoření. Bytová jednotka a) měla být podle žalovaného obývána nájemníkem, nicméně žalovaný toto tvrzení neprokázal. Žalovaný opakovaně rozporoval způsob, jakým se soud vypořádal s důkazními prostředky. Revizní znalecký posudek žalovaný navrhl až v průběhu jednání u odvolacího soudu. Ten doznal, že k jeho vyhotovení není důvod. S postupem soudů žalobkyně souhlasí a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstatou sporu je dovolatelem předložená otázka, zda je při vypořádání SJM při oceňování rozhodný stav nemovitých věcí ke dni zániku SJM nebo je rozhodný jejich současný stav; odvolací soud se při jejím řešení měl odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, protože při stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitých věcí vycházel z jejich současného stavu, a nikoliv ze stavu ke dni zániku SJM.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
Nalézací soudy postupovaly v souladu s judikaturou, podle níž se má vypořádání SJM řídit stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon něco jiného [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) či ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014 (uveřejněný pod č. C 14 794), či ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 538/2015 (uveřejněný pod č. C 14 786 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Jelikož k zániku SJM došlo dne 23. 3. 2010, kdy nabyl rozsudek o rozvodu manželství účastníků právní moci, posoudily soudy věc zcela správně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (uveřejněného pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), „při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“ Uvedené závěry pak platí i v poměrech společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013 (uveřejněný pod č. C 14 243 – 14 245 v Souboru)]. Uvedený závěr je považován za judikatorně dotvořené základní pravidlo pro oceňování položek náležejících do SJM, z něhož však podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu existuje řada výjimek [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013 (uveřejněný pod č. C 14 243 – 14 245 v Souboru), či ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014 (uveřejněný pod č. C 14 794 v Souboru)]; jejich uplatnění se však žádný z účastníků v průběhu řízení nedovolával.
Námitka žalovaného, že „soudem ustanovený znalec nevycházel z ceny nemovitostí ke dni zániku SJM, ale ceny korigoval s ohledem na aktuální situaci na realitním trhu“, jakož i související námitka, že „odvolací soud měl zadat zpracování revizního znaleckého posudku, kde by znalci mimo jiné uložil, aby určil obecnou cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku SJM. Odvolací soud však vynesl rozsudek, ve kterém vyšel z ceny nemovitostí ke dni 13. 5. 2013 a ke dni 16. 3. 2015 [tj. ke dni vyhotovení znaleckého posudku a dodatku k němu]“, se ve světle výše uvedeného základního judikatorního pravidla jeví jako zmatečné. Nereflektuje v nich rozdíl mezi oběma rozhodnými kritérii pro oceňování, a sice stavem věci a cenou věci.
Z vymezeného úkolu soudního znalce a stejně tak i z vyhotoveného znaleckého posudku, jakož i z dodatku k němu, vyplývá, že postup nalézacích soudů odpovídá obecným závěrům judikatury Nejvyššího soudu, neboť soudní znalec v souladu se zadaným úkolem ocenil předmětné bytové jednotky včetně podílů na společných částech domu podle stavu ke dni zániku SJM, tedy k datu 23. 3. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, a vyšel z tržních cen aktuálních v době vypořádání SJM. To ostatně přímo vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který výslovně uvedl, že v případě obou bytových jednotek při ocenění vycházel z jejich stavu ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků, tj. stavu k datu 23. 3. 2010. Jestliže je pak celé dovolání založeno na výhradě, že „se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť při stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitých věcí vycházel z jejich současného stavu, a nikoliv ze stavu ke dni zániku společného jmění manželů“, je zřejmé, že odvolací soud se od uvedeného základního judikatorního pravidla nijak neodchýlil, protože při ocenění bytových jednotek vycházel z jejich stavu v době zániku společného jmění.
K výtce žalovaného o neprovedení revizního znaleckého posudku lze uvést, že dovolací soud například již v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (uveřejněném pod č. C 6293 v Souboru), vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. Výhrada vůči neprovedení znaleckého posudku je výhradou vůči postupu soudu v řízení a obsahově vystihuje námitku vady řízení, jejímž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. V této souvislosti pak dovolací soud toliko podotýká, že ve skutečnosti dovolatel nepolemizuje s věcnými závěry znaleckého posudku, ale s jeho zadáním a domáhá se, aby soud uložil znalci určit „obecnou cenu nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění“. Tento požadavek dovolatele je však ve znaleckém posudku obsažen a odvolací soud tuto skutečnost také výslovně zdůraznil.
Žalovaný dále uplatnil námitku, že odvolací soud měl zohlednit to, že bytová jednotka b) byla zdevastována po vyhoření. Bez ohledu na to, že k uvedené námitce zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, což samo o sobě ji diskvalifikuje z dovolacího přezkumu, ze znaleckého posudku plyne, že tuto skutečnost soudní znalec při oceňování předmětné bytové jednotky zohlednil. Ohledně námitky značného opotřebení bytové jednotky a) dlouhodobým užíváním nájemce dovolací soud podotýká, že se jedná o námitku skutkové povahy; dovolací soud je však skutkovým stavem zjištěným nižšími soudy vázán a nemůže jej v dovolacím řízení přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ]. Pokud v daném případě soudy nižších stupňů nevzaly na základě skutkových zjištění a hodnocení důkazů za prokázané, že takový nájemní vztah existoval, dovolací soud nemůže tento závěr bez dalšího přezkoumávat. Bez zřetele k tomu však soudy havarijní stav uvedené bytové jednotky zohlednily, byť se závěrem o neprokázaném nájemním vztahu, a to na základě shodných tvrzení účastníků uplatněných v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolací soud tak uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem namítanými judikatorními závěry pro oceňování nemovitostí při zániku SJM.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby nalézací soudy v rámci oceňování bytové jednotky b) zohlednily závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011 (uveřejněného pod č. C 10 684 v Souboru), v důsledku čehož by bytovou jednotku b), která byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, oceňovaly nikoliv podle stavu ke dni zániku SJM, ale podle stavu při vypořádání SJM, pak by cena této bytové jednotky v důsledku rekonstrukce po vyhoření byla zjevně vyšší, což by bylo v neprospěch žalovaného, neboť vypořádací podíl, který je žalobkyně povinna zaplatit, by se o tuto část poměrně snížil. Žalovaný by tak zjevně nemohl dosáhnout záměru, s nímž podával své dovolání, a sice aby od žalobkyně obdržel vyšší vypořádací podíl, než mu byl přiznán rozhodnutím odvolacího soudu.
Ve zbytku tvoří dovolání reprodukci závěrů rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, z nichž nic, co by mohlo založit úvahu o přípustnosti dovolání, zjevně nevyplývá již proto, že tyto závěry dovolatel pouze uvádí bez jakékoliv právní polemiky s nimi.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu