ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5798.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5798/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. F. , zastoupeného Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované D. F. , zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 73/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 30 Co 494/2012-1188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 870 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Veroniky Zelenkové.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 23 C 73/2009-520, vypořádal společné jmění účastníků řízení („SJM“). Rozhodl o přikázání majetku náležejícího do zaniklého společného jmění účastníkům tak, jak je ve výroku uvedeno. O nemovitostech rozhodl tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemky v k. ú. S. v hodnotě 16 300 Kč a do výlučného vlastnictví žalované ideální polovinu nemovitostí (pozemků a domu) v k. ú. R. v hodnotě 928 500 Kč. Žalované pak uložil zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu částku 1 379 059 Kč.
Odvolací soud rozhodl o věci samé a později o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 30. 6. 2016, č. j. 30 Co 494/2012-1188, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 145 749,44 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 56 617,60 Kč (výroky I. a II.). O náhradě nákladů řízení státu vzniklých v řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř., přitom zohlednil míru úspěchu žalobce a částečné osvobození žalované od soudních poplatků.
Usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a II. napadla žalovaná dovoláním.
Obsah napadeného usnesení, dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; takový rozpor dovolací soud neshledal.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Zejména potřebu zohlednit majetkové, sociální a osobní poměry neúspěšného účastníka řízení, avšak stejně tak i skutkové a právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i další okolnosti. Dále pak zdůrazňuje, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 ( www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud dále k §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
K posouzení míry úspěchu účastníků:
Pokud žalovaná tvrdí, že odvolací soud nesprávně hodnotil úspěch účastníků ve věci, neuvádí nic, z čeho by bylo možné dovodit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, ani rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku procesního práva, na kterém závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a taková rozhodnutí dovolacímu soudu nejsou známa.
Žalovaná namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení by se měla brát do úvahy jen disparita podílů; jde o názor, který judikatura nezastává. „V řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadovaného a výši skutečně přiznaného vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014). Významnou položkou, které ovlivnila rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byl spoluvlastnický podíl k nemovitostem, o kterém dovolatelka tvrdila, že nepatří do SJM, a nebyla úspěšná.
K tvrzení, že soud dostatečně nezkoumal dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry žalované, a že nezohlednil částečné osvobození od soudních poplatků, které jí bylo přiznáno:
Odvolací soud vzal, jak uvedl (str. 8 usnesení dole) do úvahy majetkovou situaci žalované, vyplývající z jí předložených listin, i žalobce (str. 9 rozsudku nahoře), nicméně přihlédl i ke změně poměrů po rozhodnutí o vypořádání SJM (a tudíž i po vydání rozhodnutí o částečném osvobození od soudních poplatků); uvedl, že žalovaná má například možnost pronajmout „a podobně“ nemovitost v Rakovníku, kterou neužívá. Dále hodnotil i postoje účastníků v řízení a uvedl skutečnosti, svědčící v neprospěch žalované (str. 9), a uzavřel, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle §150 o. s. ř.
Pokud uvádí, že odvolací soud nezkoumal, zda žalobce „nepřiznání nákladů může nějakým způsobem omezit“, pak odvolací soud se – jak obecně uvedl – poměry žalobce zabýval; z odůvodnění jeho rozhodnutí se však podává, že především neshledal důvody pro moderaci na straně žalované; proto nepovažoval za nutné v rozhodnutí rozebírat poměry žalobce. Žalovaná totiž na základě rozhodnutí o vypořádání SJM nabyla zejména id. polovinu nemovitostí v R., přičemž ze spisu se podává, že již dříve vlastnila zbývající podíl. Protože trvalé bydliště má v K. v družstevním bytě, který jí byl přikázán, není úvaha odvolacího soudu o tom, že tuto nemovitost mohla využít k tomu, aby povinnosti vůči žalobci splnila, zjevně nepřiměřená. Je skutečností, že uvedené nemovitosti jsou předmětem exekučního řízení, ale jen proto, že soudem uloženou platební povinnost vůči žalobci sama nesplnila a on se domáhá jejího splnění v exekučním řízení; to není skutečnost, která by mohla být zohledněna ve prospěch žalované.
Žalovaná uvádí, že nezavinila průtahy v řízení; nic takového však odvolací soud netvrdil, jen uvedl, že popírala zjištění učiněná v řízení, aniž by konkrétně nějaké návrhy činila (patrně mělo jít o to, že se omezila na pouhé popírání, a tím komplikovala průběh dokazování). Problém je však v tom, že má-li žalovaná nemovitosti ve výlučném vlastnictví, ve kterých nebydlí, nejsou v dané věci podmínky pro rozhodnutí podle §150 o. s. ř. bez ohledu na to, zda zavinila průtahy či nikoliv.
Odvolací soud se při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, a jeho závěr, že na straně žalované nejsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné podle §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci v rozsahu jeho poměrného úspěchu, není zjevně nepřiměřený.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu