ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4426.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4426/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) KINEX BEARINGS, a.s. se sídlem ve Bytči, 1. mája 1200, Slovenská republika, IČO 35962623, a b) HTC holding a.s. se sídlem v Bratislavě, Dobrovičova 8, Slovenská republika, IČO 31342141, zastoupených JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované KMITEX s.r.o. se sídlem v Praze 9, Novovysočanská 537/31, IČO 62917455, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích, Bratčice 137, o ochranu práv majitele ochranné známky, ochranu firmy a ochranu proti nekalé soutěži vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 87/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. 3 Cmo 302/2014-336, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním částku 6 728 Kč na nákladech dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyň JUDr. Jana Žáka, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, a to do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. února 2014, č.j. 41 Cm 87/2012-217, uložil ve výroku I žalované povinnost zdržet se užívání ochranné známky zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR pod č. spisu 3993 a č. zápisu 151889 a dále též následujících dvou označení
jakož i jakýchkoliv označení obsahujících slovní či grafický prvek KINEX, a to na měřících a rýsovacích přístrojích, nástrojích, zařízeních a potřebách, na měřidlech, na nářadí a na jejich obalech a atestech, a zdržet se nabízení a prodávání takových výrobků na trh pod těmito označeními a ochrannou známkou či jejich skladování za tímto účelem, a dále též dovozu a vývozu takových výrobků pod těmito označeními a ochrannou známkou, jakož i užívání těchto označení a ochranné známky v obchodních listinách, v reklamě, na internetu a na štítech veškerých svých provozoven a skladu.
Ve výroku II zamítl žalobu v té části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zdržet se užívání obchodní firmy žalobkyně. Ve výroku III uložil žalované povinnost změnit svoji obchodní firmu tak, aby neobsahovala slovo KINEX a podat návrh na zápis takové změny obchodní firmy do obchodního rejstříku. Ve výroku IV uložil žalované povinnost stáhnout z trhu a zničit měřící a rýsovací přístroje, nástroje, zařízení a potřeby, měřidla, nářadí a jejich obaly a atesty, které jsou označeny ochrannou známkou zapsanou u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR pod č. spisu 3993 a č. zápisu 151889 nebo některým z následujících dvou označení
či jakýchkoliv označením obsahujícím slovní či grafický prvek KINEX. Ve výroku V uložil žalované povinnost zrušit registraci doménových jmen kinex.cz a kinexcz.cz v centrálním registru doménových jmen. Ve výroku VI zamítl návrh žalobkyně, aby byla oprávněna zveřejnit na náklady žalované tento rozsudek ve třech celostátních denících vydávaných na území České republiky. Ve výroku VII uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 165 897,70 EUR s příslušenstvím a ve výroku VIII co do částky 184 670,45 EUR žalobu zamítl. Ve výroku IX pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Z výpisu z rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“) zjistil, že žalobkyně je od 12. října 1993 vlastníkem kombinované ochranné známky KINEX č. spisu 3993 a č. zápisu 151889
s právem přednosti od 16. prosince 1954, zapsané dne 24. ledna 1955, mj. pro rýsovací přístroje, řemeslnické a měřící nástroje a potřeby. Mezi účastníky nebylo v řízení sporné, že v letech 1995 až 1999 byla žalovaná na základě smluvního vztahu s žalobkyní výhradním distributorem zboží označeného ochrannou známkou žalobkyně KINEX na území České republiky. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná podala u ÚPV přihlášku kombinované ochranné známky „KINEX cz“, která byla zapsána dne 25. června 1996 pod č. 191544, a dále že žalovaná podala dne 8. února 2007 u ÚPV přihlášku kombinované ochranné známky „K“, která byla zapsána dne 27. června 2007 pod č. 291148. Soud prvního stupně v průběhu řízení zjistil, že tyto dvě ochranné známky byly na návrh žalobkyně prohlášeny rozhodnutím ÚPV za neplatné (tato rozhodnutí byla potvrzena také v rozkladovém řízení předsedou ÚPV) s tím, že přihlášky ochranných známek nebyly podány v dobré víře, ale se snahou těžit z označení a pověsti žalobkyně.
Soud prvního stupně dále z výpisů z registru domén zjistil, že žalovaná si dne 26. července 1999 zaregistrovala doménové jméno „kinex.cz“ a dne 9. října 2009 rovněž „kinexcz.cz“. Soud prvního stupně vycházel také ze skutkových zjištění, že žalovaná po ukončení smluvní spolupráce se žalobkyní nabízela a prodávala měřící nástroje a nářadí označené „KINEX cz“ nebo „K“ či označené ochrannou známkou žalobkyně „KINEX“, dále žalovaná měla označeny štíty svých provozoven ochrannou známkou žalobkyně „KINEX“ či sporným označením „KINEX cz“.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil a dospěl k závěru, že jednání žalované naplňuje skutkovou podstatu nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., přičemž uvedl, že není sporu o tom, že účastníci jsou soutěžiteli na relevantním českém trhu a je zjevné, že žalovaná využila vzájemné obchodní spolupráce a po jejím ukončení se účelově snažila navodit dojem trvajícího obchodního propojení se žalobkyní a zaujmout tak místo žalobkyně na českém (i slovenském) trhu. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí ÚPV, jimiž byly ochranné známky žalované zneplatněny, a uvedl, že označení „KINEX cz“ je totožné s ochrannou známkou žalobkyně, liší se pouze dovětkem „cz“, který nemá žádnou rozlišovací způsobilost.
Dle soudu prvního stupně žalovaná používala po roce 1999 bez souhlasu žalobkyně sporné označení, které je způsobilé vyvolat domněnku, že zboží takto označené pochází od žalobkyně. Popsané jednání žalované je dle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a je způsobilé přivodit újmu žalobkyni jako soutěžiteli. Dle soudu prvního stupně jednání žalované naplňuje také speciální skutkovou podstatu klamavého označení zboží a služeb (§46 odst. 1 obch. zák.), vyvolání nebezpečí záměny (§47 písm. a) a b) obch. zák.) a parazitování na pověsti (§48 obch. zák.). Soud prvního stupně uzavřel, že používání sporných označení žalovanou považuje za nekalosoutěžní jednání bez ohledu na to, že ochranné známky žalované byly posléze prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaná si musela být vědoma i klamavosti své obchodní firmy (KINEX CZ s.r.o.), pod kterou byla žalovaná v obchodním rejstříku zapsána sice již v roce 1995, zjevně v souvislosti se spoluprácí s žalobkyní, ovšem obchodní firmu nezměnila ani po ukončení spolupráce. Soud prvního stupně proto uložil žalované povinnost změnit obchodní firmu, neboť dovodil její povinnost odstranit závadný stav podle §12 odst. 1 obch. zák., §53 obch. zák., §135 odst. 1 o. z. a §2988 o. z. Návrhu žalobkyně na zdržení se užívání obchodní firmy žalobkyně soud prvního stupně nevyhověl a uvedl, že tento nárok nevyplývá z provedeného dokazování, přičemž neoprávněné užívání označení „KINEX“ soud řešil v rámci zdržovacích nároků a uložením povinnosti žalované změnit obchodní firmu.
Soud prvního stupně přiznal žalobkyni také přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 50 000 EUR, neboť nekalosoutěžním jednáním žalované vznikla žalobkyni nemajetková újma. Soud ovšem neshledal návrh žalobkyně důvodným v části požadující přiměřené zadostiučinění za zásah do práv žalobkyně k obchodní firmě s odůvodněním, že žalobkyně byla v tomto ohledu dlouhodobě nečinná, neboť od ukončení smluvního vztahu s žalovanou v roce 1999 podala žalobu až v roce 2012. Soud prvního stupně dále žalobkyni přiznal peněžní částku podle §5 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“), a to z titulu neoprávněného zásahu žalované do práv žalobkyně k ochranným známkám KINEX, přičemž při stanovení výše částky vycházel ze znaleckého posudku Ing. Karla Čady.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. 3 Cmo 302/2014-336, ve výrocích I., III., IV., V. a VII potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku VIII. v rozsahu zaplacení 100 000 EUR a ve výroku IX rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Před rozhodnutím o odvolání připustil na návrh žalobkyně vstup účastníka do řízení na straně žaloby podle §107a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně převedla svoji kombinovanou ochrannou známku č. 3993 na společnost HTC holding a.s.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a ve svém rozsudku z nich vycházel. Odvolací soud dále doplnil, že již bylo skončeno řízení o správní žalobě, kterou žalovaná podala proti rozhodnutí ÚPV o neplatnosti ochranné známky „K“, přičemž skončilo pro žalovanou neúspěšně. Odvolací soud shledal odvolání žalované nedůvodným a v tomto rozsahu se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Ovšem odvolání žalobkyně a) směřující proti zamítavému výroku VIII, kterým soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění jako nárok z porušení práv k obchodní firmě, shledal odvolací soud důvodným. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že je nárok na přiměřené zadostiučinění podmíněn tím, že oprávněný bezprostředně po závadném jednání uplatní svá práva na ochranu obchodní firmy u soudu. Podle odvolacího soudu právo na přiměřené zadostiučinění podle §12 odst. 1 obch. zák. předpokládá pouze prokázání vzniku újmy a prokázání toho, že zadostiučinění je přiměřené vzniklé újmě. Odvolací soud proto výrok zamítavý výrok VIII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dosud nebyly vyřešeny, a na otázkách hmotného a procesního práva, které mají být vyřešeny jinak.
Podle dovolatelky soudy nesprávně posoudily otázku vázanosti soudu rozhodnutími správních orgánů o zneplatnění ochranných známek „KINEX cz“ a „K“ podle §135 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, podle kterého soud vždy zkoumá, zda příslušný správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, tedy zda se nejednalo o nicotný správní akt. Podle dovolatelky soudy nevzaly v úvahu, že rozhodnutí ÚPV ze dne 27. května 2013 a rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 29. listopadu 2013, jsou nicotnými z důvodu, že jimi byl porušen zákaz retroaktivity norem, neboť ÚPV rozhodoval podle zákona č. 441/2003 Sb. účinného od 1. dubna 2004, přičemž zákon č. 137/1995 Sb., za jehož účinnosti byla ochranná známka zapsána, neměl obdobná ustanovení, podle kterých ÚPV ochranné známky dovolatelky zneplatnil. Podle názoru dovolatelky soudy neměly z těchto správních rozhodnutí vycházet, neboť jsou nicotné.
Dovolatelka dále namítala nesprávné právní posouzení otázky zaměnitelnosti označení, resp. otázky zaměnitelnosti zneplatněné ochranné známky „KINEX cz“ s tím, že prvek „cz“ je silným rozlišujícím prvkem, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 32 Odo 840/2004.
Podle názoru dovolatelky soud dále pochybil, když nerespektoval, že rejstříkový soud prověřil a zapsal její obchodní firmu „KINEX CZ s.r.o.“, a uložil dovolatelce povinnost obchodní firmu změnit. Dovolatelka v tomto ohledu poukázala na ustálenou rozhodovací praxi, konkrétně na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 1994, sp. zn. 3 Cmo 808/93, podle kterého návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání obchodní firmy, která byla zapsána do obchodního rejstříku na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu, musí být zamítnut. Dovolatelka považuje postup soudů, které se na jednu stranu vycházely ze správních rozhodnutí ÚPV podle §135 odst. 1 o. s. ř. a na druhou stranu nerespektovaly usnesení rejstříkového soudu, za otázku dovolacím soudem neřešenou, která by měla být dle dovolatelky vyřešena jinak.
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů, že její jednání naplnilo znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., neboť užívání legálně zapsané ochranné známky i užívání obchodní firmy zapsané do obchodního rejstříku na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu nemohlo být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže. Dovolatelka rovněž namítala nesprávný závěr odvolacího soudu o vzniku nároku žalobkyně na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §5 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, neboť se dle svého názoru žádného neoprávněného zásahu do práv žalobkyně nedopustila.
Dovolatelka dále namítala, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že vyráběla a nabízela ke koupi zcela jiné výrobky než žalobkyně a že tak potvrzení výroku VII odvolacím soudem je nesprávné, neboť stojí na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadenou potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba žalobkyň a) a b) zamítá, a aby závislý výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že se žalované přiznává právo na náhradu nákladů řízení. Eventuálně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadenou část výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolatelka u většiny nastíněných otázek nevymezila přípustnost dovolání a pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, podrobně vyložily, proč považují jednotlivé námitky dovolatelky uvedené dovolání za nedůvodné. Na základě toho žalobkyně ve vyjádření navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve zbytku dovolání trpí vadami, protože dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže dovolatelka namítala, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vycházely z rozhodnutí ÚPV, které podle dovolatelky měly posoudit jako nicotné správní akty a nebrat je v úvahu, nelze jí v tomto přisvědčit. Dovolatelka nicotnost předmětných rozhodnutí ÚPV dovozovala na základě dle jejího názoru nesprávné aplikace právního předpisu. Takové pochybení správního orgánu by ovšem mohlo způsobit pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí, nikoli jeho nicotnost. Pro závěr o nicotnosti správního aktu stanoví §77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, poměrně přísná kritéria, mezi která věcná nesprávnost rozhodnutí nespadá. Nadto již v řízení před soudem odvolacím vyšlo najevo, že jedno z předmětných rozhodnutí ÚPV bylo na základě správní žaloby podané žalovanou jako věcně správné potvrzeno i Nejvyšším správním soudem. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, když z rozhodnutí ÚPV vycházely, a neodchýlily se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, podle kterého soud vždy zkoumá, zda příslušný správní akt není nicotný.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nesprávně posoudily otázku zaměnitelnosti označení „KINEX cz“ a „KINEX“ a zaměnitelnost obchodních firem žalobkyně a žalované (KINEX a.s. a KINEX CZ s.r.o.). Soudy obou stupňů přesvědčivě vyložily, že dovětek „cz“ nemá rozlišovací způsobilost s ohledem na shodný dominantní prvek „KINEX“. Dovolatelka odkazovala na rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 32 Odo 840/2004. Ovšem na základě citovaného rozsudku lze dospět k závěru shodnému se závěry soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tom rozsudku uzavřel, že při posuzování otázky zaměnitelnosti je třeba vycházet z celkového dojmu průměrného zákazníka, kterému v paměti zakotví především tzv.„silný prvek“. V řešeném případě však není silným rozlišovacím prvkem dovětek „cz“, jak tvrdila dovolatelka, nýbrž slovo „KINEX“. Soudy obou stupňů tedy ani v při posuzování této otázky nepochybily a neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dále namítala, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, když jí uložily povinnost ke změně obchodní firmy, která byla zapsána na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu. Rozhodnutí soudů obou stupňů je ovšem správné a v souladu s dovolatelkou citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 1994, sp. zn. 3 Cmo 808/93. Soudy postupovaly shodně s právním závěrem vysloveným v citovaném rozsudku, neboť podle něho lze žalované uložit pouze povinnost ke změně obchodní firmy, která je zaměnitelná s dříve zapsanou obchodní firmou žalobkyně. Podle citovaného rozsudku nelze uložit žalované povinnost zdržet se užívání obchodní firmy, kterou má zapsanou v obchodním rejstříku, což v tomto případě soudy správně neučinily a uložily žalované povinnost změnit obchodní firmu. Ani tato námitka dovolatelky tedy nezaloží přípustnost dovolání, neboť soudy rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který na citovaný rozsudek Vrchního soudu odkázal například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 985/2003.
Otázku formulovanou dovolatelkou týkající se postupu soudů, které na jednu stranu respektovaly předmětná rozhodnutí ÚPV a na druhou stranu se neřídily tím, že její obchodní firma, jejíž změnu jí uložily, byla zapsána na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu, nelze považovat za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jak tvrdila dovolatelka. Soudy obou stupňů totiž respektovaly usnesení rejstříkového soudu, pouze zapsanou obchodní firmu shledaly zaměnitelnou s obchodní firmou žalobkyně a žalované tak uložily povinnost změnit svoji obchodní firmu, přičemž takový postup je v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu.
Ve zbývajících námitkách dovolatelka pouze poukazovala na to, proč je právní posouzení soudů obou stupňů nesprávné, aniž by vyložila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž nesprávnost právního posouzení dovozovala na základě vlastních skutkových tvrzení, nikoli na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zčásti není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ve zbývající části je vadné, neboť v něm dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jakožto zčásti nepřípustné a zčásti vadné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu