ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.45.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 45/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce AGFA GRAPHICS naamloze vennootschap , se sídlem Septestraat 27, 2640 Mortsel, Belgické království, zastoupeného Mgr. Martinou Szwarcovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Modrého 1104/1, PSČ 198 00, proti žalovanému Ing. F. D. , se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 1370/53, PSČ 370 01, IČO 65246926, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, o zaplacení částky 1 161 339 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 185/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 12 Cmo 215/2015 – 443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 50 Cm 185/2005-375, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 161 339 Kč s 0,05% denním smluvním úrokem z prodlení a nahradil mu náklady řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení souvisejících s provedením znalecké expertízy a výslechem znalce (výrok pod bodem II). Usnesením ze dne 11. května 2015, č. j. 50 Cm 185/2005-382, rozhodl ve výroku pod bodem II o výši nákladů podle výroku rozsudku ze dne 29. dubna 2015 pod bodem II.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2016, č. j. 12 Cmo 215/2015–443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), potvrdil usnesení ze dne 11. května 2015, č. j. 50 Cm 185/2005 – 382, ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž napadl skutkové i právní závěry soudů obou stupňů a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení několika otázek procesního práva, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013) se měl odvolací soud odchýlit především svým postupem, když přihlížel stejně jako soud prvního stupně k posudku znalce Ing. Paseky, ačkoliv žalovaný zcela konkrétně tvrdil a prokazoval důvody, proč není posudek znalce způsobilým důkazem, na jehož základě by bylo možné učinit skutková zjištění soudů, a když na základě tohoto posudku soud také rozhodl. Dovolatel se v dovolání omezil na výtku chybného procesního postupu a svými námitkami rozporoval správnost skutkových zjištění soudů; žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval) a kterou měl nesprávně právně posoudit, v té souvislosti však nepředložil. Námitka procesní vady, nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva řešenou odvolacím soudem, předpokladům přípustnosti dovolání taxativně stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídá; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedená námitka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Dovolatel měl dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny. Mělo jít o otázku, zda je přípustný postup soudu, kdy v souvislosti s ustanovením znalce soud vyzve účastníky k navržení osoby znalce, přičemž účastníci uvedou rozdílné znalce a soud vybere jednoho z nich, aniž by odůvodnil (dle dovolatele v usnesení o ustanovení znalce), proč z více různých návrhů znalců vyhověl jednomu účastníkovi a nevyhověl jinému. Dovolatel se domnívá, že by soud neměl účastníky vyzývat k navržení osoby znalce, neboť dle občanského soudního řádu je to soud, kdo ustanoví znalce, pokud tak však soud učiní, měl by postupovat způsobem, který dovolatel v dovolání navrhl. Předmětnou dovolatelem vymezenou otázku však odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a nemůže se proto jednat o otázku procesního práva, u níž se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení. Může se stejně jako u předchozí otázky nanejvýše jednat o námitku vady řízení, která však nezakládá přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 3266/2015, nebo ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1950/2014).
Další otázkou, jakou se má dovolací soud dle dovolatele v rámci dovolacího řízení zabývat, je otázka, „jak má být v rámci řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem či dovolacím soudem řešena situace, kdy soud ustanoví znalce z oboru (resp. se specializací), která neodpovídá zkoumané skutečnosti a v řízení to dodatečně vyjde najevo např. ze znaleckého posudku tak, jak k tomu došlo v projednávané věci“. V souvislosti s touto otázkou dovolatel neuvedl, v čem shledává naplnění některé z obligatorních podmínek přípustnosti dle §237 o. s. ř. Navíc i v tomto případě touto námitkou dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav, resp. namítá vady řízení. Rovněž tato námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel měl dále za to, že v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena otázka tzv. měnové doložky a jejího vlivu na žalovanou částku. Dle názoru žalovaného měly soudy při svém rozhodování prověřit ujednání o měnové doložce a měnovou doložku zohlednit při rozhodování o výši žalované částky, tak jak vyplývalo ze smlouvy uzavřené mezi účastníky. Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, jelikož na vyřešení této otázky nestojí napadené rozhodnutí. Dle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Soud prvního stupně však nedospěl ke skutkovým zjištěním týkajícím se měnové doložky, jak ostatně uvedl i odvolací soud, který se již v odvolání uvedenou námitkou věcně nezabýval z důvodu nepřípustných tvrzení dle §205a o. s. ř.
Dovolatel ve svém dovolání neuvedl jedinou právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a současně, při jejímž řešení se tento soud dopustil nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a o. s. ř. Dovolatel soudu vytýkal pouze vady řízení, resp. nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem. Jak již bylo opakovaně výše uvedeno, tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu