ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1148.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1148/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. I. , zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kapitána Jaroše 13, proti žalovaným 1) LAUREA, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Bulharská 1320/259, IČO: 607 01 595, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, a 2) MUDr. P. W. , se sídlem v Brně, Banskobystrická 657/131, IČO: 643 30 591, zastoupenému JUDr. Hankou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 11 , o 17 605,02 eur a 71 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 130/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2015, č. j. 44 Co 227/2013-579, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 13 068 Kč k rukám JUDr. Milana Vašíčka, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 710/57, do tří dnů od právní moci usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 13 068 Kč k rukám JUDr. Hanky Klusáčkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 11, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 41 C 130/2008-473, uložil žalovaným společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalobkyni 916,84 eur s příslušenstvím a 71 040 Kč s příslušenstvím, co do částky 16 688,18 eur žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody v souvislosti s poskytnutím zdravotnické služby, v jehož rámci žalobkyně požadovala odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a náhradu nákladů vynaložených na cesty a přenocování v souvislosti s léčebnými zákroky žalovaných a se zjištěním vzniklé škody. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně podstoupila u žalovaných lékařský zákrok, jehož účelem bylo vytvoření zubní protézy pro horní i dolní čelist, kdy do obou čelistí mělo být postupně zaneseno několik implantátů, z nichž některé postupně byly samy vyloučeny nebo pro perimplantitidu musely být odstraněny. Nepodstoupila však veškeré zákroky k dokončení protéz a ukotvení dentálních implantátů, na další plánované zákroky přestala docházet a nechala si protézy vytvořit a usadit v N. Soud prvního stupně věc posoudil podle obecných ustanovení občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) o závazcích, o odpovědnosti za vady a za škodu. O nedostatcích a pochybeních při poskytnutí zdravotnické péče se žalobkyně dozvěděla v listopadu 2006 ze znaleckého posudku Dr. Zolowa a byla přesvědčena, že jí péče v České republice nebyla poskytnuta dostatečně profesionálně a na patřičné úrovni, neprokázala však, že by vady poskytnuté péče žalovaným řádně vytkla nebo od smlouvy odstoupila. Pro nedostatek včasné reklamace vadného plnění ze závazku a s ohledem na dobu, jež uplynula od provedení jednotlivých úhrad, soud na základě vznesené námitky promlčení žalobu ohledně částky 16 688,18 eur pro promlčení zamítl. Vzhledem k nedostatečné zdravotnické dokumentaci a k tomu, že pro zdravotní zatížení žalobkyně a stav její čelisti nebyl zákrok vhodný, soud uzavřel, že postup dentisty nebyl lege artis a že přiznání náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění má i s odkazem na §3 obč. zák. své opodstatnění s ohledem na osobní problémy a omezení žalobkyně v osobním a společenském životě po dobu léčení.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 44 Co 227/2013-579, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně částky 916,84 eur s příslušenstvím a 71 040 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku jej jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vztah mezi žalobkyní a žalovanými byl vztahem smluvním ze smlouvy inominátní, jejímž cílem bylo vyhotovení fixních zubních protéz nesených zubními implantáty. Protože se nejednalo o zdravotní péči za účelem léčby nemocné části těla, bylo by možno na tuto smlouvu nahlížet analogicky jako na smlouvu o úpravě a opravě věci, vzhledem však k vývoji judikatury a zejména v návaznosti na úpravu nového občanského zákoníku ji lze kvalifikovat jako smlouvu příkazní, jíž se zdravotnické zařízení zavazuje pro pacienta obstarat určitou záležitost. Okolnost, že provedené lékařské úkony nevedly k požadovanému výsledku, nezakládá v případě příkazní smlouvy odpovědnost za škodu, pokud by však došlo k protiprávnímu jednání, odpovědnost se řídí podle §420 obč. zák. Po doplnění znaleckého dokazování odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit postup non lege artis při lékařském zákroku žalovaných, a vzhledem k tomu, že žalobkyně se na další plánovaný zákrok nedostavila, neumožnila tak ani sjednaný příkaz dokončit a vyskytnuvší se problémy řešit. Pokud na straně žalovaných nebyl shledán postup non lege artis, nemá žalobkyně právo na náhradu škody dle §420 obč. zák., nehledě na to, že druhý žalovaný by nebyl ani pasivně věcně legitimován (§420 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dovolání. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky právního hodnocení smlouvy o poskytnutí zdravotní péče uzavřené před 1. 1. 2014, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a měla by být posouzena jinak. Nesouhlasí s tím, že by smluvní závazky mezi zdravotnickým zařízením a pacientem mohly být posouzeny analogicky podle smlouvy o opravě či úpravě věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012), nebo podle smlouvy příkazní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1745/2014). Uvádí, že smluvní vztah mezi lékařem a pacientem je založen inominátní smlouvou, přičemž nelze opomenout její spotřebitelský charakter. Jakékoli připodobňování tohoto smluvního závazku s opravou a úpravou věci považuje za nesprávné, stejně tak závěr odvolacího soudu o tom, že dle ustanovení o příkazní smlouvě nenesou žalovaní za nedosažení výsledku žádnou odpovědnost. V rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny otázky: zda je v souladu s ústavně zaručenými základními právy, aby zdravotnická zařízení nenesla odpovědnost za nedosažení sjednaného výsledku, zda je zdravotnické zařízení oprávněno požadovat od pacienta odměnu i při nedosažení sjednaného výsledku, zda se na vztah pacienta a zdravotnického zařízení aplikují ustanovení o ochraně spotřebitele, zda za postup non lege artis lze považovat, že žalobkyně nebyla dostatečně poučena předem o zákroku nebo že nebyla řádně vedena zdravotnická dokumentace, zda je možné dospět k závěru, že postup žalovaných byl lege artis, když odvolací soud sám konstatoval, že nelze jednoznačně dovodit, že postup žalovaných při lékařských zákrocích byl non lege artis, a zda je žalobkyně oprávněna požadovat, aby odvolací soud věc posoudil v souladu s doktrínou ztráty šance. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesní, když vycházel jen z jednoho ze dvou rozporných znaleckých posudků a nepostupoval dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2000, podle něhož v případě, že „soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí“.
Žalovaná 1) ve vyjádření vyvracela důvody dovolání, uvedla, že otázky nastolené žalobkyní jsou pouze obecné, bez souvislosti s posuzovaným případem a jde vesměs o otázky akademické. Vytýkané nedostatky zdravotnické dokumentace neměly vliv na to, zda v jejím případě bylo postupováno lege artis či nikoli. V řízení nebyly podány dva znalecké posudky, listina zpracovaná MUDr. Vašíčkem byla správně hodnocena jako důkaz listinou, neboť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti znaleckého posudku. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud při právním posouzení vztahu pacienta se zdravotnickým zařízením vycházel z novější judikatury a podmínka rozporného rozhodování není splněna, žalobkyně své dovolání zakládá na polemice se skutkovými zjištěními a závěry, nebylo prokázáno, že by žalovaní postupovali non lege artis, a zdravotnická dokumentace, byť nedůsledně vedená, nemůže být porušením právní povinnosti, které by vedlo ke vzniku škody na zdraví žalobkyně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle ust. §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky na náhradu škody, o nichž bylo rozhodnuto měnícím výrokem, a to ve výši 9 240 Kč s přísl. na bolestném, 61 800 Kč s přísl. na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 916,84 eur s přísl. na náhradě cestovních a dalších nákladů, a dále částka v potvrzujícím výroku ve výši 16 688,18 eur. Jedná se o jednotlivé dílčí nároky (§444 odst. 1, §442 odst. 1 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, u nichž se přípustnost dovolání posuzuje u každého z nich zvlášť bez ohledu na to, že bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozhodnutí o náhradě bolestného (9 240 Kč) a o náhradě cestovních a dalších nákladů (ve výši 916,84 eur), není v tomto rozsahu přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění a o náhradě ve výši 16 688,18 eur, na řešení předložených otázek napadené rozhodnutí nezávisí.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovaných při poskytnutí zdravotnické služby, jež by vedlo k poškození zdraví žalobkyně, a chybí tedy základ nároku na náhradu škody na zdraví. Zjištění, zda postup žalovaných při ošetření žalobkyně byl non lege artis a zda zjištěné nedostatky zapříčinily újmu žalobkyně, jejíž náhrady se domáhá, je výsledkem hodnocení provedených důkazů, přičemž jak povinnost tvrzení, tak i důkazní břemeno nese poškozený, a to ohledně všech předpokladů odpovědnosti za škodu včetně vztahu příčinné souvislosti. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu. Námitky proti skutkovým závěrům pak nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
Kromě otázek skutkových, jež nezakládají přípustnost dovolání, dovolatelka předkládá v obecné rovině řadu otázek s tím, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, avšak z hlediska právního posouzení uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá, byť se zdravotní péče mohou dotýkat.
Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody (§420 obč. zák.) je porušení právní povinnosti ze strany odpovědného subjektu, vznik odškodnitelné újmy a vztah příčiny a následku mezi nimi. I bez ohledu na právní úpravu odpovědnosti z příkazní smlouvy nelze v daném případě dovozovat odpovědnost žalovaných z důvodu porušení smluvního závazku, tedy z nedosažení sjednaného výsledku, a to především proto, že žalobkyně ke splnění tohoto závazku přestala poskytovat nezbytnou součinnost. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztížení společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák.) se jednorázově poskytuje jen za trvalé následky poškození zdraví, pro úspěšnost tohoto nároku žalobkyně chybí kromě předpokladu prokázaného protiprávního jednání žalovaných i existence jakýchkoliv trvalých následků na jejím zdraví. Proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 16 688,18 eur za vynaložené náklady v souvislosti s poskytnutím zdravotnické služby dovolatelka žádné další námitky neuplatnila. Vznesenými otázkami, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, je pak nadbytečné se teoreticky zabývat (např. doktrína ztráty šance, ochrana spotřebitele, odměna při nedosažení výsledku, nedostatky ve zdravotní dokumentaci apod.).
Žalobkyně dále namítá odchýlení odvolacího soudu od konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení rozporných znaleckých posudků.
Důkaz znaleckým posudkem se provádí, je-li k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí a vědomostí. Odborná vyjádření a písemné znalecké posudky zpracované mimo konkrétní řízení mají povahu důkazu listinou (§129 o. s. ř.), nikoli důkazu podle §127 o. s. ř. Důkaz znaleckým posudkem, podaným písemně či ústně, se od jiných důkazních prostředků liší v tom, že při jeho hodnocení (§132 o. s. ř.) soud nehodnotí znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti, nýbrž hodnotí přesvědčivost posudku z hlediska úplnosti jeho podkladů, zodpovězení zadaných otázek, logické odůvodnění odborného nálezu a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, a ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Za účelem upřesnění či doplnění odborných závěrů písemně podaného znaleckého posudku soud může nařídit důkaz výslechem znalce, popř. odborníka, jenž se podílel na vypracování ústavního posudku. Jestliže by dosavadním znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí, lze vyžádat revizní posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015).
V dané věci však nešlo o situaci, že by soud hodnotil dva znalecké posudky o stejné otázce, jejichž rozpory by nebyly odstraněny. Ve věci byl soudem vyžádán a podán fakultní posudek Univerzity Karlovy. Pokud se ve svých závěrech neshodoval se závěry posudku znalce MUDr. Řeháčka, podaného mimo řízení na žádost advokátní kanceláře, jenž má povahu listinného důkazu, odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů svá skutková zjištění opřel o ústavní znalecký posudek včetně výpovědi jednoho z jeho zpracovatelů, a nikoliv o odborné vyjádření a výpověď MUDr. Řeháčka, a uvedl, jaká skutková zjištění byla na základě doplněného znaleckého dokazování učiněna a z jakých důvodů z těchto závěrů vycházel. Nejedná se proto o situaci, že by rozdíly v odborných závěrech nebyly odstraněny a vyjasněny, takže nejde o nerespektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odklon od ní.
Z uvedených důvodů není dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu