ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1375.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1375/2016-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně H-Tabák s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Biskupcova 85, IČO 26178907, zastoupené JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Time 4 sport z. s. , se sídlem v Praze 11, Mikulova 1594/4, IČO 22721649, zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 906.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 425/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 141, 305/2015-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 29 C 425/2013-96, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 1. 2015, č. j. 29 C 425/2013-108, zamítl žalobu o zaplacení 906.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jednatel žalobkyně J. H. si dne 4. 4. 2012 u postranní čáry fotbalového hřiště sportovního areálu M. v P., který provozuje žalovaný, odložil tašku, v níž byly mj. klíče od automobilu Audi Q5, jenž zaparkoval v přilehlé ulici. Poté se účastnil fotbalového utkání v rámci tzv. Hanspaulské ligy a až po skončení zápasu zjistil, že mu byla odcizena jak taška, tak automobil. Žalovaný ústně uznal svou odpovědnost za ztrátu věcí, ale škoda byla nahrazena jen do výše hodnoty věcí, které se nacházely v tašce, neboť pojistitel odpovědnosti žalovaného odmítl plnit za automobil s tím, že nešlo o věc odloženou na místě k tomu určeném. Trestní věc byla odložena, protože se nepodařilo zjistit osobu, která se měla krádeže dopustit. Žalobkyně následně uzavřela se společností ALD Automotive s. r. o., od níž si automobil na operativní leasing pronajímala, dohodu o vyrovnání vzniklého dluhu a dne 25. 7. 2013 také smlouvu o převodu vlastnického práva k automobilu včetně souvisejících práv a povinností. Soud dospěl k závěru, že s činností žalovaného je zpravidla spojeno odkládání věcí a že jednatel žalobkyně si tašku odložil na místě k tomu obvyklém, jelikož v celém sportovním areálu se nenacházely uzamykatelné skříňky. Protože však podle §433 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), provozovatel odpovídá za škodu na odložených věcech pouze fyzické osobě, není žalobkyně k uplatnění daného nároku oprávněna, aniž by bylo třeba řešit otázku, zda byl automobil v daném případě věcí odloženou v souvislosti s využitím sportoviště. Žalovaný by mohl žalobkyni odpovídat za škodu podle úpravy obecné odpovědnosti (§420 odst. 1 obč. zák.), avšak žalobkyně nebyla v době škodné události vlastníkem automobilu, takže jí nemohla vzniknout škoda spočívající v hodnotě odcizeného vozidla, ostatně závazkový vztah při využití služby zde vznikl mezi žalovaným a jejím jednatelem. Tvrdila-li žalobkyně, že se stala vlastníkem automobilu a že na ni byla postoupena i pohledávka za žalovaným z titulu náhrady škody, soud smlouvu ze dne 25. 7. 2013 pro nemožnost plnění posoudil jako absolutně neplatnou podle §37 odst. 2 obč. zák. V době jejího uzavření bylo již vozidlo odcizeno, takže ho prodávající neměl ve své moci ani nevěděl, kde se nachází, tudíž nemohl splnit svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy a spočívající v předání předmětu koupě kupujícímu. Kromě toho nejsou splněny ani náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 a násl. obč. zák., která by měla být podle žalobkyně součástí smlouvy s ALD Automotive s. r. o., protože pohledávka za žalovaným zde není vůbec zmíněna. Konečně soud nepovažoval prohlášení žalovaného uvedené ve vyjádření pro jeho pojišťovnu ohledně odcizené tašky za uznání závazku ve smyslu §558 obč. zák. ve vztahu k žalovanému nároku.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 141, 305/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 25. 7. 2013 je smlouvou o převodu vlastnictví k movité věci, trpící ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. absolutní neplatností, neboť chybí jeden ze základních znaků kupní smlouvy, tj. předání věci nabyvateli (tzv. tradice). Nárok žalobkyně z titulu obecné odpovědnosti podle §420 odst. 1 obč. zák. není dán, jelikož škůdcem je zde pachatel odcizení automobilu, resp. klíčů od něj, a odpovědnost žalovaného za porušení prevenční povinnosti, spočívající v nedostatku uzamykatelných skříněk, nelze koncipovat natolik široce, že by se měla vztahovat také na automobil zaparkovaný „kdesi v ulici“. Žalobkyně nemůže být aktivně legitimována ani podle §433 odst. 2 obč. zák., neboť nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení náleží jen fyzickým osobám. Uplatněný nárok nelze přiznat ani podle §558 obč. zák., protože prohlášení žalovaného vůči pojišťovně o odpovědnosti za škodu uznáním nároku není, a to pro absenci nezbytné náležitosti v podobě uznání nároku co do důvodu a výše.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aktivní legitimace, ačkoli žalobkyně je na základě smlouvy ze dne 25. 7. 2013 vlastníkem odcizeného vozidla. Také ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. je zapotřebí vykládat historicky a skrze účel, který má plnit. Právnické osoby jsou rovnocenné osobám fyzickým, omezovat odpovědnost provozovatele pouze na majetek fyzických osob by bylo v rozporu s ústavním pořádkem, neboť vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4170/2010 nesouhlasí ani se závěrem, že automobil zaparkovaný v ulici bezprostředně přiléhající ke sportovnímu areálu není ve smyslu §433 odst. 2 obč. zák. odloženou věcí, protože zde byl odložen při využití sportoviště, provozovatel ve svém areálu nemá žádná parkovací místa a parkování v dané ulici bylo běžné. Dovolatelka se též domnívá, že automobil není jakožto běžný dopravní prostředek cenností podle §434 obč. zák., a žalovaný by tak měl být odpovědný za vzniklou škodu v plné výši. Nesouhlasí ani se závěrem, že jí nemohla vzniknout škoda, protože jako leasingový nájemce hradila hodnotu vozidla, a jeho odcizením tak vznikla újma v jejích majetkových poměrech. Přesto raději uzavřela s leasingovým pronajímatelem smlouvu, na jejímž základě na ni byla převedena všechna práva a povinnosti související s vlastnictvím automobilu, tedy také právo na náhradu škody. Z tohoto důvodu je chybný i závěr odvolacího soudu, že postoupení pohledávky za žalovaným je neplatné. Neexistuje také žádný důvod, proč by ve smyslu §51 obč. zák. nepojmenovaná smlouva o převodu vlastnického práva k automobilu neměla být považována za platnou. Vozidlo bylo v dané smlouvě dostatečně určeno, a jestliže nebylo prokázáno, že by přestalo existovat, nemůže prostý nedostatek faktické dispozice s ním způsobit neplatnost smlouvy. Též okolnost jeho faktického předání není pro účinnost či platnost smlouvy rozhodná, jestliže si smluvní strany podle §133 odst. 1 obč. zák. sjednaly, že k přechodu vlastnictví dojde okamžikem úhrady finanční kompenzace. Odmítá dále, že prohlášení žalovaného vůči pojišťovně nebylo uznáním dluhu. Poukázal-li žalovaný na konkrétní škodní událost a konstatoval-li, že je za vzniklou škodu odpovědný, jedná se o jasný pokyn pojistiteli uhradit pojistné plnění poškozenému, a tedy současně o závazek dluh uhradit neboli uznání dluhu. Žalobkyně navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí dovolání, neboť žalobkyně pouze polemizuje se závěry soudů obou stupňů a její tvrzení nemají oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a že dovolání není přípustné. Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4170/2010, publikovaným pod C 13349 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), přehlíží, že jde o poněkud odlišné skutkové souvislosti. Zatímco v citované věci dovolací soud dovodil, že zaparkované vozidlo může být věcí odloženou v souvislosti s poskytovanými službami v sauně hotelu mimo město, který není prakticky jinak než autem dostupný, v nyní projednávané věci bylo vozidlo zaparkováno v ulici hlavního města, přičemž dosažitelnost sportovního areálu se neomezuje na použití osobního automobilu, takže zaparkování (odložení) auta v přilehlých ulicích není podmínkou využití sportoviště provozovaného žalovaným. Navíc na takovém závěru zamítavé rozhodnutí soudů nižších stupňů nestojí, neboť odvolací soud uvedl několik dalších důvodů neopodstatněnosti žaloby, pro něž se již touto otázkou nezabýval.
Odvolací soud své rozhodnutí založil kromě jiného na závěru, že nároky z objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu na odložených věcech podle §433 odst. 2 obč. zák. mohou uplatňovat jen fyzické osoby, tedy nikoliv žalující obchodní společnost. To vyplývá z výslovné zákonné dikce, která tak podtrhuje specifický charakter této přísné odpovědnosti (bez ohledu na protiprávnost a na zavinění) tím, že ji odvíjí od existence závazkového vztahu mezi provozovatelem určité činnosti a osobou, která jeho služby využívá. Tato osoba nemusí být vždy nutně vlastníkem věci, která je předmětem občanskoprávní ochrany (např. proto, že ji držela na základě ujednání s vlastníkem, jemuž také v rámci jejich právního vztahu za poškození věcí odpovídá), a proto zákon připouští, aby ačkoliv se v důsledku poškození, zničení či ztráty věci majetkový stav této osoby nesnížil, byla – právě vzhledem ke vztahu závazkovému, jehož byla účastníkem – považována za poškozeného v právním vztahu založeném na objektivní odpovědnosti provozovatele uvedených činností za škodu. Zde je dán rozdíl oproti objektivní odpovědnosti provozovatelů garáží a jiných podniků podobného druhu (§435 obč. zák.), protože zatímco uživatelem ubytovacích služeb a činností, s nimiž je spojeno odkládání věcí, může být z povahy věci pouze fyzická osoba, svůj dopravní prostředek do garáže může umístit i osoba právnická, např. prostřednictvím svého zaměstnance. Proto vlastníku věci, který není účastníkem závazkového vztahu, od nějž se odpovědnost podle §433 obč. zák. odvíjí, provozovatel odpovídá za škodu jen podle obecné úpravy dané ustanovením §420 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1565/2001, publikovaný pod č. 4/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006, Soubor C 4834).
Rozlišování mezi osobami fyzickými a právnickými pramení z odlišného charakteru občanskoprávní ochrany jejich majetku, na němž může být v souvislosti s poskytováním služeb způsobena škoda. Zatímco u věcí vnášených do ubytovacích provozů nebo odkládaných při využívání služeb jiných provozů je osobou oprávněnou ten, kdo je tam vnesl, či pro koho byly vneseny, případně kdo je v provozu odložil, tedy jen osoba fyzická, v případě garáží a jiných podobných podniků se může náhrady škody domáhat také právnická osoba. Právě s ohledem na tento rozdílný charakter ochrany bylo ostatně v citované judikatuře dovozeno, že nárok podle §433 odst. 2 obč. zák. nemusí uplatňovat pouze vlastník věci, na níž byla způsobena škoda, ale i např. ten, kdo za ni vlastníku z titulu samostatného právního vztahu odpovídá. Z těchto důvodů proto také Nejvyšší soud neshledává uvedený rozdílný přístup k fyzickým a právnickým osobám při občanskoprávní ochraně majetku v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech za ústavně nekonformní. Ostatně ochrana majetku je ve vztahu k právnickým osobám zaručena případnou obecnou odpovědností provozovatele, přičemž z žádného zákona ani z ústavních předpisů nevyplývá právo mít nároky z tzv. přísné objektivní odpovědnosti, pokud je zákon nezakládá.
Jestliže tedy odvolací soud v této věci nárok na náhradu škody podle §433 odst. 2 obč. zák. posoudil jako nedůvodný s ohledem na to, že přísluší jen osobám fyzickým, zatímco žalobkyně je právnickou osobou, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože jde o důvod, který samostatně obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby, nezabýval se dovolací soud dalšími uplatněnými dovolacími námitkami, neboť ani jejich případné vyřešení v souladu se závěry dovolatele (viz jeho poukaz na opačné řešení otázky platnosti kupní smlouvy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1560/2016) nemůže mu přinést úspěch ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu