ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1513.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1513/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zdravotnictví , se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 4, IČO 00024341, proti žalovanému Bc. D. M. , zastoupenému JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 320/17, o 228.855,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 55/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 10. 2016, č. j. 18 Co 213/2016-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po úpravě vzorce pro výpočet škody a částečném zpětvzetí žaloby) domáhala na žalovaném náhrady škody ve výši 228.855,09 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaný byl odsouzen pravomocným trestním rozsudkem za trestný čin úvěrového podvodu, jenž spáchal v období let 2002 až 2005 použitím dotací, poskytovaných mj. i žalobkyní, k jinému než určenému účelu, čímž způsobil všem poskytovatelům dotací celkovou škodu 6.721.166,94 Kč. Trestní řízení, k němuž se jako poškozená připojila i žalobkyně, skončilo závěrem, že nelze zjistit, jak velká škoda vznikla tomu kterému poskytovateli dotace, neboť z účetnictví nelze zjistit, na kterou zakázku měla být dotace určena, a na kterou byla skutečně dána, proto byli všichni poškození dotační poskytovatelé odkázání na občanskoprávní řízení. U Okresního soudu v Pardubicích jsou vedena další řízení proti témuž žalovanému zahájená dalšími poskytovateli dotací.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2015, č. j. 23 C 55/2014-253, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 228.855,09 Kč s příslušenstvím, státu zaplatit soudní poplatek a žádnému z účastníků nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Okresní soud po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný úmyslně klamal žalobkyni a neoprávněným čerpáním finančních prostředků z více dotačních titulů na základě týchž daňových dokladů o skutečně vynaložených nákladech si přisvojil částku 6.721.166,94 Kč od všech poskytovatelů dotací. Akceptoval rovněž způsob výpočtu škody předložený žalobkyní, jenž v situaci, kdy nelze zjistit, která dotace byla skutečně vyčerpána po právu a která neoprávněně, stanovil výši škody jako součet jednotlivých podílů připadajících na žalobkyni vůči všem poškozeným poskytovatelům dotace (podrobně tento matematický vzorec rozvedl ve svém odůvodnění soud prvního stupně). Po právní stránce odmítl námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť škodu způsobil úmyslným jednáním, objektivní promlčecí doba tedy trvá 10 let a subjektivní doba počala běžet až zahájením trestního stíhání (16. 7. 2009), k němuž se žalobkyně připojila s nárokem na náhradu škody 5. 10. 2010, a po jeho skončení (1. 6. 2012) žalobkyně uplatnila nárok v občanskoprávním řízení žalobou podanou 2. 5. 2014. Výši škody soud stanovil dle §136 o. s. ř. svou úvahou podle propočtu žalobkyně.
K odvolání žalovaného potvrdil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 18 Co 213/2016-301, rozsudek okresního soudu a uložil žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Citoval rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 23/2011, dle něhož je řádným pokračováním v řízení i takové jednání poškozeného, který po skončení trestního řízení, v němž mu náhrada škody nebyla přiznána, podá v přiměřené lhůtě žalobu na náhradu škody. V takovém případě promlčecí lhůta nezačíná opět běžet okamžikem skončení trestního stíhání, nýbrž je i nadále stavena. Odvolací soud posoudil okolnosti konkrétního případu a dovodil, že vzhledem k povaze nároku, mnohosti poškozených a počtu dílčích útoků, lze dovodit, že žalobkyně pokračovala v přiměřené době ve vymáhání svého nároku, a proto účinky stavení promlčecí doby trvají dosud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně má být předmětná právní otázka dovolacím soudem v minulosti vyřešená posouzena jinak. Touto otázkou má být přiměřenost doby pro uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení po skončení trestního řízení s ohledem na okolnosti případu. Dle dovolatele nelze období bezmála dvou let považovat za přiměřenou dobu, a nárok žalobkyně je proto promlčen. Dále má žalovaný za to, že se soudy odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení výše náhrady škody, když v daném případě aplikovaly §136 o. s. ř., aniž pro to byl důvod. Dovolatel ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, anebo zrušil rozsudek odvolacího soudu i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že právní posouzení odvolacího soudu považuje za správné a souladné s judikaturou dovolacího soudu. Žalovaný neprokázal, že napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o posouzení lhůt a dob, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014.
Především není pravda, že k námitce promlčení přihlédnuto nebylo, neboť otázkou promlčení se oba soudy zabývaly, a to se závěrem, že nárok žalobkyně promlčen nebyl.
Otázku stavení promlčecí doby a její pokračování po skončení trestního řízení vyřešil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011 (uveřejněný pod C 12278 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor”), jejž ostatně citoval odvolací soud i dovolatel. Samotný fakt právní moci trestního rozhodnutí neznamená automaticky konec stavení běhu promlčecí doby a jeho pokračování ve smyslu
§112 obč. zák. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je ochrana poškozeného v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povaha nároku na náhradu škody způsobené závažným úmyslným trestným činem (u nějž činí objektivní promlčecí doba 10 let), mnohost poškozených, povaha a počet dílčích útoků trestné činnosti žalovaného (na něž poukázal odvolací soud) jsou právě těmi relevantními okolnostmi podstatnými pro posouzení otázky přiměřenosti doby pro stavení promlčecí doby.
Odvolací soud vzal též v úvahu, že podání žaloby na částku stanovenou matematickým výpočtem podílu připadajícího na každého poškozeného poskytovatele dotace předcházelo soudní řízení, v němž se jiní poskytovatelé dotací domáhali náhrady škody vyčíslené tak, že byly pouze dvěma poškozeným poskytovatelům nepravomocně přiznány částky v souhrnu přesahující výši škody vzniklé všem poskytovatelům, což bylo posléze důvodem pro zrušení nepravomocných rozhodnutí odvolacím soudem. Sofistikovaný způsob trestné činnosti žalovaného, jenž neumožňoval zjistit, k jaké dotaci byl účetní doklad doložen pouze fiktivně a ze které dotace byl skutečně uhrazen, a tedy (jak konstatoval již soud prvního stupně) bylo velmi složité zjistit, jakému subjektu byla způsobena jaká škoda, je tedy další relevantní okolností podporující závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně uplatnila svůj nárok v době přiměřené specifickým okolnostem tohoto konkrétního případu.
Závěr o tom, že žalovaný spáchal trestným činem škodu v celkové výši 6.721.166,94 Kč, je závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Způsobilým dovolacím důvodem by mohla být pouze nesprávná aplikace §136 o. s. ř., kterou dovolatel také uplatňuje. Soud může postupovat podle §136 o. s. ř. (tedy určit výši nároku podle své úvahy, lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec) tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, Soubor C 5987, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, Soubor C 9407). Je-li žalobní nárok důvodný co do základu, nemůže soud žalobu zcela zamítnout pro neunesení důkazního břemene týkající se výše nároku; v takovém případě určí výši nároku soud podle své úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, Soubor C 10959). Neexistuje-li metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody, je výpočet opírající se o matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, Soubor C 924 a C 3276). Použití ustanovení §136 o. s. ř. odvolacím soudem v projednávané věci je v souladu se závěry citované ustálené judikatury dovolacího soudu.
K nemožnosti vyčíslit skutečnou výši škody přispěl i žalovaný, a to svým podvodným jednáním, proto (v souladu s principy zákazu zneužití práva a souladu výkonu práv s dobrými mravy – §3 odst. 1 obč. zák.) jde tato nemožnost vyčíslit škodu vzniklou jednotlivým dotačním poskytovatelům k jeho tíži.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu