ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2530.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2530/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) E. T. a b) Ing. J. T. , zastoupených Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Edvarda Beneše 1128/13, IČO : 00669806, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO : 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 542/2011, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 61 Co 33/2016-607, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.720 Kč k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.720 Kč k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody vzniklé v souvislosti s úmrtím Ing. J. T. v žalované nemocnici.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 30. 10. 2015, č. j. 36 C 542/2011-582, zamítl žalobu na zaplacení 240.000,- Kč každému ze žalobců a nepřiznal náhradu nákladů řízení žalované ani vedlejší účastnici. Vyšel ze znaleckého dokazování, z něhož vyplynulo, že poškozený Ing. J. T. byl v zařízení žalované léčen odpovídajícím způsobem a postup žalované nemocnice byl lege artis, a dovodil, že žalovanou nelze činit odpovědnou za smrt pacienta podle §420 odst. 1 obč. zák. ani §421a obč. zák. Náhradu nákladů řízení nepřiznal zcela úspěšné žalované a vedlejší účastnici podle §150 o. s. ř., když důvody hodné zvláštního zřetele shledal ve skutečnosti, jež odůvodnila podání žaloby, a tou je ztráta blízkého člověka a s tím související nezbytné, odborné a právní posouzení uplatněného nároku. Zohlednil též, že vedlejší účastník vstoupil do řízení až po provedení podstatné části dokazování, a konstatoval, že uložit žalobcům povinnost k náhradě nákladů řízení by bylo nepřiměřeně tvrdé a jejich nepřiznání se významně nedotkne majetkových poměrů vedlejší účastnice.
K odvolání vedlejší účastnice do výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 61 Co 33/2016-607, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že každému ze žalobců uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 54.189,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.273,- Kč. Neztotožnil se s důvody, jež vedly soud prvního stupně k aplikaci §150 o. s. ř. a s odkazem na zásady postupu podle §150 o. s. ř. uvedl, že ve sporném řízení je třeba o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodnout především podle úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. V dané věci žalobci přímo v žalobě navrhli vstup vedlejší účastnice do řízení, přičemž ta se nechala zastoupit advokátem až v době, kdy byl podán znalecký posudek včetně jeho doplnění, a žalobci opětovně požadovali doplnění posudku. Odvolací soud přihlédl i k postoji žalobců v průběhu řízení a dovodil, že vzhledem ke složitosti případu bylo zastoupení vedlejší účastnice advokátem účelné a na rozdíl od soudu prvního stupně za důvod zvláštního zřetele hodný pro aplikaci §150 o. s. ř. nepovažoval ztrátu blízkého člověka, když předmětem řízení byl nárok na náhradu škody vzniklé smrtí blízké osoby, a nejedná se o případ, že by právě smrt blízké osoby nějakým závažným způsobem zasáhla do majetkové, finanční či sociální sféry účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 o. s. ř., neboť je řešena právní otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení spatřují v tom, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z principu úspěchu účastníků ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv měl aplikovat ust. §150 o. s. ř., jelikož na jejich straně je dán důvod hodný zvláštního zřetele, a to úmrtí jejich manžela a otce. Odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, jestliže je nevyzval k vyjádření k podanému odvolání vedlejšího účastníka a rozhodl bez nařízení jednání, aniž tento postup blíže odůvodnil; svým postupem zbavil žalobce možnosti jakkoliv reagovat a řádně hájit svá práva. Pokazují na některá rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se práva na spravedlivý proces. Namítají, že již smrt osoby blízké je citelným zásahem do jejich majetkových, finančních a sociálních poměrů, a to i bez dokládání současného finančního stavu či psychiatrických zpráv. Odvolací soud nezkoumal jejich majetkové poměry ani poměry vedlejší účastnice a její náklady nepovažují za účelně vynaložené. Poukazují na to, že vedlejší účastnice má milionové zisky a jistě bylo v jejích možnostech zajistit si právní zastoupení svými zaměstnanci a nikoliv advokátem. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za krajně nespravedlivé. Navrhli zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že k porušení práva žalobců na spravedlivý proces nedošlo, neboť odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, nikoliv o samotném nároku, a další jednání by pouze navýšilo náklady k tíži žalobců. Žalobcům bylo odvolání doručeno a oni svého práva k vyjádření, ač zastoupeni advokátkou, nevyužili. Museli si být vědomi hrozícího neúspěchu ve sporu, avšak žalobu zpět nevzali. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedla, že i ona měla právo nechat se v řízení zastoupit advokátem a že náhradu nákladů požadovala v podstatně nižší částce než podle advokátního tarifu. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahového hlediska dovolání žalobců nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelé, ač namítají odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedli, v čem konkrétně odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, ani neuvedli žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V obecné rovině namítají chybný procesní postup vedoucí k vydání napadeného usnesení s tím, že „právní otázka by měla být vyřešena jinak.“ Směřují-li námitky dovolatelů k tomu, že nebyli odvolacím soudem vyzváni k vyjádření k podanému odvolání, a že odvolací soud o něm rozhodl bez nařízení jednání, není taková argumentace způsobilá založit přípustnost ani důvodnost dovolání a není předmětem dovolacího přezkumu.
K výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014). Vyložil, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, a v jednotlivých rozhodnutích též vyložil, jakými okolnostmi se rozumí důvody hodné zvláštního zřetele. V dalších svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníků ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od základního principu neodchýlil výjimečným použitím §150 o. s. ř., a z jakých důvodů nepovažuje za správnou úvahu soudu prvního stupně.
K námitce ohledně účelnosti nákladů vedlejší účastnice lze uvést, že vedlejší účastnice jakožto subjekt se samostatnou právní subjektivitou má právo nechat se zastoupit advokátem; má-li takový subjekt zřízen právní odbor, neznamená to automaticky, že disponuje takovým materiálním a personálním zázemím, které by umožňovalo erudovaným způsobem vystupovat v tak specifických a náročných sporech, jakým je spor o náhradu škody za usmrcení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016). V daném případě nejde o náklady za dvojí zastoupení, neboť žalovaná v řízení zastoupena nebyla, navíc advokát vedlejší účastnice nepožadoval odměnu za právní služby v plné výši.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Vedlejší účastnice na straně žalované má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.420 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 3.720 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu