ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2189.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2189/2017-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně CORA CZ spol. s r. o. , se sídlem ve Zlíně, Dolní dědina 241, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 25538322, zastoupené Mgr. Petrou Kinclovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Milevská 834/6, PSČ 140 00, proti žalovanému T. B. , zastoupenému JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2346/11, PSČ 130 00, o zaplacení 167.970,52 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 122/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 58 Co 356/2016-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.120 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. května 2016, č. j. 17 C 122/2015-29, zamítl žalobu o zaplacení 167.970,52 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil žalobkyni zaplatit 167.970,52 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nároky žalobkyně vzniklé v důsledku prodlení společnosti DORET s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1022/32, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25755676 (dále též jen „společnost“), s úhradou pohledávek z kupní smlouvy a z komisionářské smlouvy (dále též jen „pohledávky“), tj. nároky na zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů soudního řízení (dále též jen „nároky“), představují škodu vzniklou společnosti, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky téhož soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, a ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 662/2013).
Vyšel-li odvolací soud ze skutkových zjištění, podle nichž byly nároky přiznány pravomocnými a vykonatelnými rozsudky, s jejich výkonem byla žalobkyně v důsledku platební neschopnosti společnosti v exekučním řízení neúspěšná, a neprokázal-li dovolatel jako jediný jednatel společnosti, že nezajištění řádné a včasné úhrady pohledávek bylo jednáním s péčí řádného hospodáře, je závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatel odpovídá společnosti za škodu a ručí za její dluhy do výše povinnosti k náhradě škody, taktéž v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, a ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
Na uvedeném nemohou nic změnit ani argumenty dovolatele o „uměle vytvořeném nároku žalobkyně z roku 2015“, a to již proto, že jimi dovolatel (nepřípustně) brojí proti opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu (podle kterých jednotlivé částky smluvních pokut a náhrady nákladů řízení uvedené ve výzvách ze dne 9. března 2015 a ze dne 20. dubna 2015 odpovídají částkám přiznaným vykonatelnými rozsudky z let 2011 a 2012 a vymáhaným exekučními příkazy vydanými v exekučním řízení zahájeném v roce 2012 proti společnosti).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá i „v nesprávném procesně právním posouzení věci, když odvolací soud se dopustil nepředvídatelnosti svého rozhodnutí“, činí tak, aniž by v této souvislosti otevřel jakoukoliv otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo a jejíž řešení by splňovalo některý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel tím namítá toliko existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy,
je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. listopadu 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu