ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1114.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1114/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A.G. Service s.r.o., IČO: 47282550, se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, zastoupena JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovaným 1) Ing. L. D., J. u P., 2) M. D., R. n. L., 3) J. D., Č., všichni zastoupeni JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Nové Městečko 416, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 199/2013, o zastavení řízení , o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 14 Co 491/2014-214, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 19. 6. 2014, č. j. 15 C 199/2013-189, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na určení, že je podílovou spoluvlastnicí specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. D. (dále jen „předmětné pozemky“), přičemž v katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci těchto pozemků vedeni žalovaní, coby dědici po V. D. Žalobce namítal neplatnost dohody o vydání pozemků V. D. ze dne 22. 6. 1992, a tvrdil, že podíl na pozemích nabyl v dobré víře v rámci privatizace podniku Kamenolom na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995. Žalovaní se bránili tím, že předmětné pozemky nebyly uvedeny v definitivním znění smlouvy o prodeji podniku Kamenolom a smlouva o vydání pozemků jejich matce je platná. Namítli také překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 154/2003 (dříve sp. zn. 15 C 98/97) ve věci žalobců A.G. Service s.r.o. a L. V. proti V. D. byla rozsudkem ze dne 27. 8. 2003 zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalovanou a státním podnikem Kamenolom dne 22. 6. 1992 o vydání předmětných pozemkových parcel v k. ú. D. Krajský soud v Ústí nad Labem, posoudil nabytí vlastnického práva právní předchůdkyní žalovaných, a to ve vztahu k privatizaci státního podniku v roce 1993 a rozsudek potvrdil. Posouzení platnosti této dohody se nyní domáhá jako předběžné otázky v žalobě o určení vlastnického práva žalobce k ideální polovině shodných pozemků. Soud uzavřel, že se jedná o shodný nárok, byť je žalováno na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, zatímco v předchozím řízení byla žalována neplatnost dohody o vydání pozemků; rozhodné okolnosti jsou však shodné jako v řízení sp. zn. 15 C 154/2003, což vytváří neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto je soud zastavil dle §103 a §104 o. s. ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 14 Co 491/2014
-214, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Předmětem předchozího řízení bylo určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, zatímco předmětem tohoto řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem. Nejedná se tak o jiné slovní vyjádření téhož, ale o zcela jiný předmět řízení s odlišnými dopady do právní sféry účastníků v případě úspěchu žaloby. Otázka platnosti dohody je pouze jednou z dílčích otázek, které bude třeba v projednávané věci posuzovat. Jinou věcí, která ovšem nesouvisí se splněním podmínek řízení, je posouzení otázky, zda ve vztahu k posouzení dílčí (předběžné) otázky planosti dohody soud nebude vázán rozsudkem v řízení sp. zn. 15 C 154/2003. Rozsudek vydaný v řízení sp. zn. 15 C 154/2003, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce na neplatnost dohody o vydání věci, netvoří v daném řízení překážku věci rozhodnuté, a proto zde není dán nedostatek podmínek řízení, který by bránil pokračování v jeho pokračování.
Proti usnesení krajského soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z otázky, zda se v daném případě jedná o věc rozsouzenou. Předmět původního řízení o neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a předmět nynějšího řízení o určení vlastnictví považují za naprosto totožný. Jedná se o účelově vytvořený formální rozdíl v použitém označení, přičemž cíl žalobce je v obou řízeních stejný, a sice zpochybnění vlastnictví žalovaných (jejich předchůdkyně) a určení, že jde o jeho vlastnictví. Případnou neplatností dohody o vydání nemovitostí uplatňovanou v původním řízení chtěl žalobce získat vlastnictví předmětných pozemků stejně jako nyní, přičemž jediným jeho argumentem je údajná neplatnost dohody. Žalovaní nesouhlasí s názorem, že otázka platnosti dohody je jednou z dílčích otázek, neboť naopak je v obou řízeních stěžejní. Žalobce nevznáší žádné jiné otázky, které v původním řízení nebyly řešeny. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že řízení se zastavuje a přiznal jim náhradu nákladů soudního řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání trval na tom, že se nejedná o věc již rozsouzenou, neboť v novém řízení uplatňuje zcela odlišný nárok, a to určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, zatímco v původním řízení se domáhal určení neplatnosti dohody o vydání pozemků. V původním řízení navíc v konečném důsledku nebyla platnost dohody o vydání zkoumána, tato otázka není postavena najisto, přičemž žalobce tvrdí, že dotčené pozemky nemohly být předmětem vydání s ohledem na §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud dovodil absenci překážky věci rozhodnuté s tím, že dotčená řízení se mají odlišný předmět řízení; otázka platnosti dohody o vydání pozemků řešená v původním řízení je pouze jednou z dílčích otázek, které bude třeba posuzovat v nyní projednávané věci.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (k tomu blíže srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 113, str. 443, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném nároku, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1098).
Ve věci, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. 28 Cdo 2577/2012 (cit. výše), neobstál závěr nižšího soudu, který nepřikládal význam rozdílné formulaci žalobního petitu. V původním řízení se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyzvat žalobce ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. k nabídnutí kupní ceny za předmětné pozemky; v novém sporu zněl žalobní návrh na uložení povinnosti předložit žalobci návrh kupní smlouvy ve smyslu §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolací soud konstatoval, že žalobce v novém řízení formuloval žalobní petit odlišným a požadavkům zákona odpovídajícím způsobem, z čehož bylo patrno, že se domáhal uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy hmotného práva. Nebyla tedy dána totožnost předmětu řízení, jež by založila překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Ohledně závaznosti rozsudku řešícího dílčí otázku vznesenou při posouzení nového žalobního nároku dovolací soud dále odkazuje na názor konstantně zastávaný v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v tom smyslu, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4345/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 10/2014).
Co se týče nyní projednávaného sporu, v původním řízení (sp. zn. 15 C 154/2003) se žalobkyně spolu s L. V. domáhali určení neplatnosti dohody o vydání pozemků uzavřené mezi V. D. a státním podnikem Kamenolom Dobkovičky ze dne 22. 6. 1992, a to pro rozpor s §1 a §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Okresní soud žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že dohodu o vydání pozemků schválil pozemkový úřad ve správním řízení. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu mělo povahu rozhodnutí realizujícího institut restituce práv původního vlastníka nemovitostí za splnění zákonem stanových předpokladů, a bylo konstitutivním rozhodnutím o vlastnictví oprávněné osoby (V. D.) k nemovitostem. Vzhledem k §135 odst. 2 o. s. ř. soud z tohoto rozhodnutí vycházel. V nyní projednávaném řízení (sp. zn. 15 C 199/2013) se dovolatel domáhá určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a argumentuje tím, že se stal spoluvlastníkem veškerého majetku privatizovaného státního podniku Kamenolom na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995, a to včetně předmětných pozemků (které byly - měly být - součástí podniku), o nichž ovšem posléze zjistil, že byly převedeny na V. D. na základě dohody o vydání pozemků. Jinak řečeno žalobkyně nyní svůj nárok na určení vlastnictví (nikoli na určení neplatnosti dohody) odvíjí primárně od existence smlouvy o prodeji podniku uzavřené v rámci privatizace podniku Kamenolom, jehož součástí měly být právě i předmětné pozemky. Otázka platnosti dohody o vydání pozemků, jež byla uzavřena v rámci restituce s právní předchůdkyní žalovaných a o níž žalobkyně tvrdí, že je neplatná, pak bude případně řešena toliko jako jedna z otázek předběžných, zatímco v původním byla otázka platnosti dohody klíčovou, neboť šlo o meritum věci. Nárok vymezený žalobním petitem tudíž nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení jako v původním řízení a žalobce se domáhá odlišného nároku na základě odlišné normy hmotného práva.
V souvislosti s tím je nutné upozornit na to, že o žalobě na určení neplatnosti dohody o vydání pozemků bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem již v předchozím řízení sp. zn. 15 C 154/2003 tak, že žaloba byla zamítnuta. V rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí pro účastníky tato otázka nemůže být projednávána znovu (srov. §159a odst. 4). Přestože jsou soudy vázány pravomocným rozhodnutím v otázce platnosti dohody o vydání pozemků, jedná se toliko o jedno z žalobních tvrzení uplatněných v nyní projednávaném řízení. V tomto řízení však bude nutno posoudit další žalobcovo tvrzení, které dříve nebylo soudy přezkoumáváno, a sice otázku nabytí pozemků žalovaným na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995. Z toho důvodu nelze řízení zastavit s odkazem na nedostatek podmínek řízení daný překážkou věci rozhodnuté.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelé nepoukázali na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř), neboť odvolací soud se zjevně přidržel ustálených judikaturních závěrů.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení, vzhledem k tomu, že jím řízení nekončí (po vrácení věci bude s ohledem na měnící rozhodnutí odvolacího soudu v řízení pokračováno před soudem prvního stupně) bude rozhodováno až v rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu