ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2959.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2959/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce města Česká Lípa , IČ 002 60 428, se sídlem v České Lípě, náměstí T. G. Masaryka 1/1, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalované VETT a.s. , IČ 254 04 717, se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, o 70.512.021,877 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. února 2016, č. j. 29 Co 376/2015-1162, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. 13 C 203/2007-1115, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků z odvolání. Po posouzení návrhu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce netvrdil nepříznivé majetkové okolnosti, pro něž by nebyl schopen splnit svou poplatkovou povinnost. Osvobození od soudních poplatků se domáhal z jiných než majetkových důvodů (argumentoval, že se nejedná o zjevně bezúspěšné uplatňování či bránění práva, poukázal na nutnost zachovat rovnost účastníků a posuzovat věc optikou testu proporcionality, dále na faktickou nevymahatelnost pohledávky, jakož i povahu veřejnoprávního subjektu), s nimiž se okresní soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem shledal, že nejsou dány předpoklady pro osvobození ve smyslu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pročež žádosti žalobce nevyhověl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je usnesením ze dne 19. 2. 2016, č. j. 29 Co 376/2015-1162, potvrdil. Souhlasil se žalobcem, že se nejedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť o základu nároku bylo již rozhodnuto v jeho prospěch a předmětem probíhajícího řízení je nadále jen výše nároku. Přitakal závěrům soudu prvního stupně, že i právnická osoba může být za splnění stanovených podmínek osvobozena od soudních poplatků, přičemž odkázal na judikaturu vymezující kritéria hodnocení poměrů, z nichž má být při rozhodování vycházeno. Konstatoval ovšem, že pro případ, v němž se jedná o právnickou osobu nepodnikající (veřejnoprávní korporaci, obec), prozatím judikatura žádná specifická kritéria nedefinovala. Po podrobném posouzení jednotlivých námitek žalobce neshledal jeho žádost důvodnou, pročež napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena otázka osvobození účastníka od soudních poplatků s ohledem na princip rovnosti stran v přístupu k soudu. Tvrdí, že, bylo-li v projednávaném případě žádosti žalované vyhověno, avšak žalobci nikoliv, byl tím uvedený princip zásadním způsobem narušen, neboť žalobce nemá pro výši vyměřeného soudního poplatku možnost odvolání, zatímco žalované obdobná překážka ve vedení sporu nebrání. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98. Soudům vyčítá rozdílný přístup v posuzování žádostí stran o osvobození od soudních poplatků, jakož i nezohlednění kuriozity daného sporu ani jeho dosavadního průběhu vyznívajícího ve prospěch žalobce. Má za to, že konkrétní specifika věci odůvodňují vyhovění žádosti ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Z nich akcentuje především v důsledku nepříznivé finanční situace žalované formální nevymahatelnost pohledávky, již by v rozporu s povinností řádného hospodaření s obecním rozpočtem zaplacením vysokého soudního poplatku ještě navyšoval. Upozorňuje rovněž na závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z jehož rozsudku ve věci U. proti Rakousku ze dne 9. 12. 2010, č. 35123/05, dovozuje, že výše poplatku by měla odrážet sumu, již je v řízení možné reálně získat. V posouzení soudů nižších stupňů spatřuje rozpor s principem proporcionality, dle něhož mají soudy nejen čistě formálně hodnotit majetkové poměry žalobce (jako žadatele), nýbrž je třeba pečlivě zvážit všechny v řízení uplatňované zájmy, a zvolit řešení umožňující žalobci efektivně se domoci svých práv. Závěrem žádá o odklad právní moci napadeného usnesení, jež navrhuje změnit tak, že bude žalobci osvobození přiznáno, popřípadě zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným s ohledem na níže uvedené.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku tak nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od jeho počátku. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutné přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda je tento s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spjatých s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3623/2013).
Citované ustanovení je dle konstantního výkladu Nejvyššího soudu promítnutím ústavní zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 Ústavy ČR, jakožto součásti práva na spravedlivý proces (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014). Uvedené zdůraznil i Ústavní soud v dovolatelem citovaném nálezu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98, uzavíraje, že rovnost účastníků občanského soudního řízení se nutně projevuje v možnosti právnických osob, mezi něž patří i jednotky územní samosprávy, žádat o osvobození od soudních poplatků, a za splnění předpokladu důvodnosti na ně také dosáhnout. V tomto směru ovšem nelze souhlasit s námitkami dovolatele, že by do popsané rovnosti stran mohlo být zasaženo osvobozením jednoho ze zúčastněných subjektů, zatímco druhého by i nadále povinnost platit soudní poplatky stíhala. Je-li totiž účelem zmiňovaného institutu zajistit osobě i v případě její nepříznivé finanční situace možnost uplatnit své právo u soudu (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013), je zřejmé, že stěžejním se musí jevit posouzení všech rozhodných okolností právě ve vztahu k jejím poměrům. Shledá-li soud návrh důvodným, a s ohledem na nezbytnost zachování rovnosti obou zúčastněných stran mu vyhoví, není možné v nastalé situaci bez dalšího spatřovat důvod pro tentýž postup ve vztahu k druhé straně (jak svými námitkami naznačuje dovolatel). Bylo by jistě absurdním s odkazem na princip rovného přístupu k soudu nepožadovat zaplacení soudního poplatku po dostatečnými prostředky disponujícím žalobci toliko s poukazem na skutečnost, že této povinnosti byla pro svou nemajetnost zproštěna protistrana. Vyrovnaly-li se totiž pomyslné misky vah právě přiznáním osvobození účastníku, jehož poměry prokazatelně zaplacení soudního poplatku neumožňují, způsobilo by následné osvobození druhé (majetné) strany sporu v postavení dotčených subjektů opětovnou nerovnováhu. Samotný fakt, že je vedení soudního řízení pro žalobce spojeno s náklady na zaplacení soudního poplatku, jehož výše je odvislá od žalované částky, která je zcela v jeho dispozici, nelze vnímat jako diskriminační či způsobující nerovné postavení stran. Byla-li soudy shledána situace žalobce jako umožňující mu uhrazení vyměřeného soudního poplatku, je zcela legitimní podmínit vedení odvolacího řízení jeho zaplacením. Irelevantními by pak byly i případné námitky dovolatele zpochybňující opodstatněnost osvobození žalované, neboť by cílily proti rozhodnutí, jež není předmětem dovolacího řízení.
Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej krom jiného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2015, dále ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1414/2015, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015). Obdobně lze nahlížet i na tu část odkazované právní normy, dle níž osvobození od soudních poplatků mohou odůvodnit poměry žadatele. Při aplikaci citovaného ustanovení je nezbytné vždy vyjít z konkrétních aspektů případu a jejich uvážení ve vzájemné souvislosti (k tomu srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, dále pak kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 227/2016). V tomto ohledu je právě úkolem nalézacích soudů zjistit dostatečně skutkový stav, na němž svůj úsudek založí. Dovolací soud je takovými zjištěními vázán a interpretace popsané právní normy jím může být korigována výhradně tehdy, je-li její výklad soudy nižších stupňů možné pokládat za zjevně nepřiměřený (srovnej přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). V nynějším případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že poměry žalobce neodůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, přičemž úvahu, na jejímž podkladě k tomuto závěru dospěl, nelze považovat za nepřiměřenou. Skutečnost, že soudní poplatek se žalobci jeví vysokým, ač byl vyměřen dle zákonem stanoveného a soudní praxí aprobovaného způsobu, či prozatím hypotetická úvaha o eventuálním problematickém uspokojení jeho pohledávky nemohou odůvodnit osvobození od soudních poplatků jakožto ochranného právního institutu nemajetných účastníků.
Přisvědčit nelze ani argumentaci žalobce odkazující na rozsudek ESLP ve věci U. proti Rakousku ze dne 9. 12. 2010, č. 35123/05, neboť v něm nebylo určení výše soudního poplatku v závislosti na žalobou uplatněné částce shledáno rozporným s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přesněji jejím čl. 6 zakotvujícím právo na spravedlivý proces. ESLP zde připomněl svou dřívější judikaturu (zejména rozsudek ve věci K. proti Polsku ze dne 19. 6. 2001, č. 28249/95), v níž konstatoval, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vyvozovat ničím neomezitelné právo na bezplatnou právní pomoc a soudní řízení. Soudní poplatek shledal zcela legitimním prostředkem, na nějž nelze bez dalšího nahlížet jako na úmluvou nedovolené omezení přístupu k soudu, tím spíše existují-li ve vnitrostátním právním řádu možnosti v konkrétních případech za současného reflektování schopnosti žalobce soudní poplatek zaplatit jej od této povinnosti částečně či zcela osvobodit. Hodnocení naplnění pro to stanovených předpokladů je dále úlohou národních soudů. Z dovolatelem citovaného rozsudku ESLP se pak nepodává, že by zásadním důvodem pro závěr o neporušení Úmluvy v dané věci byla skutečnost, že dle rakouského práva lze zohlednit v řízení reálně dosažitelnou sumu při rozhodování o osvobození od soudních poplatků (jak naznačuje dovolatel). ESLP naopak zdůraznil, že riziko, že žalobce bude muset hradit soudní poplatky, jež svou výší nakonec překročí částku přiznanou mu v řízení soudem, samo o sobě nemůže zpochybnit systém vážící výši soudních poplatků na hodnotu sporu, a stěžovatelův návrh (dle nějž by výše soudního poplatku odvisela od výše podílu, který dotyčný pravděpodobně obdrží v rámci insolvenčního řízení) označil za v praxi neproveditelný (srovnej KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. a BOBEK, M., Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 636-637).
Přitakat nelze ani námitkám žalobce vyžadujícím posuzovat důvodnost jeho žádosti optikou testu proporcionality a při osvobození jedné ze stran brát zřetel na dopad daného rozhodnutí do poměrů protistrany. Hodnocení přiměřenosti je zejména v judikatuře Ústavního soudu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, či např. jeho nález ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14) zpravidla využíváno při vzájemné kolizi dvou základních práv jako prostředek k řešení jejich konkurence mající za úkol eliminaci případného zásahu do obou dotčených hodnot. Dovolatel se však domáhá jeho použití v rámci aplikace §138 odst. 1 o. s. ř., z jehož dikce je zřejmé, že naplnění určených podmínek se hodnotí vždy ve vztahu k poměrům účastníka, jenž o osvobození žádá, a jeho eventuální přiznání tak nemůže být ovlivněno procesním postavením či poměry druhé ze stran sporu. Rovněž se jeví vhodným opětovně poukázat na shora vyložený účel tohoto institutu, jímž je především zabránit tomu, aby byla subjektu odňata možnost účastnit se soudního řízení jen v důsledku jeho nepříznivých příjmových, majetkových i dalších poměrů, nikoliv však paušálně usnadnit, respektive zbezplatnit vedení soudního řízení ve sporech, jejichž předmětem je relativně vysoká finanční suma, s níž se pojí i povinnost zaplatit odpovídající (ač dle žalobcova mínění vysoký) soudní poplatek.
Nejvyšší soud se zřetelem ke shora řečenému žalobcovo dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu