ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3078.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3078/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. J. , P.2, a b) M. K. , P., zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4 proti žalované: Česká republika – Státním pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 104/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2017, č. j. 12 Co 73/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203,- Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 1. prosince 2016, č. j. 3 C 104/2016-93, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. R., a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 17.005 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10.406 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti či svévole, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků žalobců ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“). Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 či sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Předestřela současně k řešení otázku, zda je možné uspokojit nárok oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku v situaci, kdy se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem veřejných nabídek dovolatelky neúčastní vůbec, případně jen ve velmi omezeném rozsahu, ačkoli výše jejího restitučního nároku byla dovolatelkou stanovena v „konkrétní“ výši. Podle mínění dovolatelky tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena, případně „je namístě, aby byla posouzena jinak“. Odkázala na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci naplněny nejsou.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, na něž ostatně odkázala sama dovolatelka, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (urgence, dvojnásobná účast žalobkyně b/ ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem Ing. Magdaleny Čudové, který nechala vypracovat sama žalovaná v řízení před soudy nižších stupňů, více než pětadvaceti násobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2007, přičemž nejpozději od roku 2013 měla žalovaná k dispozici výše zmíněný znalecký posudek dokládající skutečnou výši nároku žalobců), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.
Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
V situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že část odňatých pozemků byla již v době přechodu na stát určena k zastavění dle stavebních plánů z třicátých let minulého století, přitom koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu i ve svých závěrech o výši uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Potud nejsou závěry odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou taktéž citovanou judikaturou Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů (stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05 a usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16; dále srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo – se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti – aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti tomuto výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu