ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3188.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3188/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) J. K. , a b) J. K. , K. L., obou zastoupených JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , IČO: 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 101/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2016, č. j. 18 Co 315/2015-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 1. dubna 2015, č. j. 3 C 101/2011-124, ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami k uplatnění identifikovaného restitučního nároku (§4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů); změněn byl rozsudek v nákladovém výroku bodem II, tak, že se žalobcům ukládá nahradit žalovanému náklady řízení v částce 35 104,50 Kč, a současně byla žalobcům uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, v částce 10 404,90 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, jestliže se omezili na citaci textu ustanovení §237 o. s. ř. (jeho části) bez toho, aniž by uvedli, které z jimi citovaných hledisek přípustnosti dovolání pokládají za splněné. Uplatňují-li snad hledisko rozporné judikatury dovolacího soudu (citují-li, nadto nepřesně, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení …je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“), postrádá dovolání vymezení toho, kterou otázku hmotného nebo procesního práva mají dovolatelé za dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, tedy o jakou (dle dovolatelů rozpornou) judikaturu dovolacího soudu – ve vztahu k otázkám řešeným rozhodnutím – jde; má-li snad být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, pak dovolání postrádá další údaje o tom, od kterého (dovolacím soudem dříve přijatého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Způsobilým vymezení přípustnosti dovolání není pak ani tvrzení dovolatelů, že „se jedná o věc zásadního právního významu“, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
K dovoláním uplatňované argumentaci – vznášené ve vztahu k právnímu posouzení věci, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (k otázce promlčení uplatňovaného majetkového práva domnělé oprávněné osoby) – sluší se nad rámec řečeného uvést tolik, že řešení této otázky hmotného práva napadeným rozhodnutím zcela koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2893/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1395/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2990/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4806/2007), která obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 856/07, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1395/2006).
K argumentaci dovolatelů korektivem dobrých mravů (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ve vztahu k namítanému promlčení lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, které se rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nepříčí, totiž že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). O takto výjimečný případ (a to i se zřetelem k době, po kterou žalobci zůstávali nečinní a jež násobě překračuje dobu promlčecí, ačkoliv ve včasném uplatnění práva – objektivně posuzováno – žalobcům nebránila žádná překážka) v souzené věci nejde.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002 (včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění), jež řeší otázku práva na poskytnutí finanční náhrady v situacích, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou toliko o podmínkách poskytnutí náhrady. Ani o takový případ však v posuzované věci nejde.
Na výkladu a aplikaci dovolatelem citovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, nehledě na to, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovala) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani zbylé, dovolateli uplatněné námitky, jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolacího soudu jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Napadají-li pak dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, přehlížejí, že přípustnost dovolání proti těmto výrokům je vyloučena již ustanovením §238 písm. d) o. s. ř., neboť nákladovými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, kdy nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah (k otázce přípustnosti dovolání proti výroku o nákladech řízení – se zřetelem na omezení plynoucí z ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto již pro jeho vady bránící pokračování v dovolacím řízení a kdy náklady vzniklé žalovanému podáním vyjádření k dovolání – i s přihlédnutím k argumentaci v něm uplatněné – nepokládá dovolací soud za daného stavu za účelně vynaložené náklady k obraně či uplatňování práva.
Předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal, o čemž – v souladu s ustálenou praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005) – nevydával samostatné rozhodnutí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu