ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3450.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3450/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 174, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení částky 141 022,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 272/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 70 Co 382/2015-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. dubna 2015, č. j. 9 C 272/2010-237, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 141 022,90 Kč s určeným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předesílá, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Tomuto důvodu nelze podřadit námitky, jež dovolatelka směřuje k postupu odvolacího soudu v řízení (na prvém místě námitky, že odvolací soud nevyvodil odpovídající důsledky z nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně), jež vystihují vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud až tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Přitom i na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů nahlíží dovolatelka v rozporu s aktuální ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014), za situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, jak a proč bylo takto rozhodnuto, a kdy ani dovolatelkou nyní kritizované deficity odůvodnění této účastnici nebránily v tom, aby proti rozhodnutí náležitě formulovala odvolací důvody.
K otázce identity nároku uplatňovaného žalobou lze v obecné rovině dovolatelce přisvědčit v tom, že o změnu žaloby jde také tehdy, domáhá-li se žalobce stejného plnění na základě jiného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2076/2009), kdy podstatu skutku lze „spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedení další relevantní skutečnosti není ovšem změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). O takový případ jde i v nyní posuzované věci, jestliže žalobce od počátku řízení žádá totéž plnění a vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ač právní kvalifikace při identitě skutku významná není), mimo jiné, spojuje právě s vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1877/2007, jímž byl odklizen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č. j. 21 Co 429/2006-237, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž za řízení toliko dolíčil další rozhodující skutečnost vztahující se k již dříve vylíčenému skutku (zejm. ve vztahu k žalovanou realizovanému započtení pohledávek), kdy skutkový základ uplatněného nároku, jakož i druh a kvantifikace žádaného plnění zůstaly jinak nezměněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu se tak nepříčí ani závěrům, jež Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci – v rozsudku ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2097/2013, v němž označil argumentaci žalobce o zániku pohledávky započtením co do částky 141 022,90 Kč za uplatnění nových skutečností (nikoliv za uplatnění nového nároku), k nimž se však dovolateli znovu otevřel prostor po kasaci předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů, k níž dovolací soud přistoupil právě i pro vady řízení, spočívající v nedostatku poučení soudem (nutno připomenout že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy přípustnost dovolání byla založena diformitou rozhodnutí soudů nižších stupňů).
Argumentace dovolatelky o tom, že vůči žalobci neučinila projev směřující k započtení (že takový projev není obsažen ani v exekučním návrhu z 20. 3. 2007, ačkoliv právě jím žádala vymožení toliko rozdílu vzájemných peněžitých pohledávek týchž účastníků a kdy – dle závěru odvolacího soudu – „text exekučního návrhu v tomto smyslu nebudí žádnou pochybnost a je konkrétní a jednoznačný“), lze pak podřadit námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu; jejich kritikou také nelze založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a kdy jinak není sporu v tom, že forma kompenzačního právního úkonu není předepsána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, nebo rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007) a kdy hmotněprávní úkony učiněné vůči soudu, o nichž se jejich adresát dozvěděl (tedy projev směřující k započtení pohledávek), mají stejné právní následky jako úkony učiněné přímo vůči druhému účastníku právního vztahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002). V tomto směru dovolatelka žádný oponentní právní názor ani neprezentuje, nýbrž toliko vyjadřuje svoje „přesvědčení“, že se o právní úkon započtení nejednalo a na tomto přesvědčení staví závěry o promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení (ačkoliv – při závěru o zániku pohledávky započtením a vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku odklizení v pořadí druhého rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů, jež mělo konstitutivní povahu – uplatnil žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Za daného stavu tak rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) ani v kolizi se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na nějž je současně odkazováno v dovolání.
Žádnou dovolací argumentaci již pak žalobkyně nevznáší vůči odvolacím soudem přijatým závěrům o nemožnosti jednostranného započtení „budoucí pohledávky z vypořádání BSM“ (jež nejenže není splatná, ale dosud nevznikla; k tomu srov. §581 odst. 2 obč. zák.), jakož i o nemožnosti započtení pohledávek na výživném pro nezletilé děti (uplatňovanému navzdory ustanovení §97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy bylo odmítnuto dovolání žalované a kdy žalobci, jenž byl tak měl na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu