ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3564.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3564/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) Ing. Z. S. , P., 2) Ing. M. S. , P., 3) J. P. , R., 4) MUDr. V. L. , P., 5) M. K. , P., účastníci 1), 3, a 5) zastoupeni JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K chaloupkám 2, a 6) Městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Ke skalkám 3079/56, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 304/2011, o dovolání účastníků 1, 3), a 5) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 24 Co 180/2015-233, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř. domáhal, aby soud určil, že účastníci 1) až 5) nejsou spoluvlastníky pozemku dle KN parc. č. 1042/2, ostatní plocha, zeleň, o výměře 1.947 m 2 (dle PK parc. č. 1043 a parc. č. 1044), vedeného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 5591 pro katastrální území V., obec P., a že tento rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřad Praha ze dne 11. 8. 2011, č. j. PÚ 7392/92/2. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v daném případě není dána působnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť předmětný pozemek nebyl v době jeho přechodu na stát součástí zemědělského půdního fondu ani do něj nenáležel, a nebyl ani součástí lesního půdního fondu (§1 odst. 1 zákona o půdě); nacházela se na něm tesařská dílna a na stát přešel rozhodnutím Finančního odboru - Rady ONV v Praze 6 ze dne 15. 12. 1960, č. j. Fin/3-60/On., vydaným podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. I pokud by se na tento pozemek působnost zákona o půdě vztahovala, brání jeho vydání překážka zastavěnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož je součástí ucelené zastavěné části sídliště, které bylo postaveno v letech 1960 až 1972, a bezprostředně souvisí s bytovou zástavbou (nacházejí se na něm chodníky, schodiště umožňující přístup z ulice, dětské hřiště, pískoviště, lavičky); celkově tedy slouží jako oddychová plocha pro obyvatele okolních domů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03). Vzhledem k tomu, že účastníci 1) až 5) se nabytím právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu stali spoluvlastníky předmětného pozemku a mohou s ním plně disponovat, tedy jej zcizit či pronajmout třetím osobám, žalobce současně navrhl, aby soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
V doplnění návrhu na odklad právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu žalobce dále uvedl, že k návrhu Dopravního podniku hl. m. Prahy (dále jen „DP HMP“), jehož je jediným akcionářem, bylo rozhodnutím Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 31. 3. 2009, č. j. MCP6 021033/2009, ve spojení s rozhodnutím Odboru stavebního Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. 8. 2009, č. j. S-MHMP 420161/2009/OST/Fr, rozhodnuto o umístění stavby „Prodloužení trasy A Metra v P. ze stanice D., P., stavba - prov. úsek V.A1 D.-P. a úsek V.A2 – P.“ s tím, že stavba dráhy metra V.A, včetně vymezení obvodu dráhy se umísťuje mj. na předmětném pozemku. K dalším návrhům „DP HMP“ byla následně rozhodnutím Odboru dopravy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. 9. 2009, č. j. MHMP 598597SP/2009/DOP-01/Řá, Za, povolena označená stavba, mj. na předmětném pozemku, a poté byl rozhodnutím Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 24. 11. 2009, č. j. MCP6 076064/2009, vysloven souhlas s provedením ohlášené stavby „Zařízení staveniště CV3 Přístupový tunel v P., při K.“ - pro označenou stavbu s tím, že zařízení staveniště CV 3 v rámci stavebního oddílu SOD 03 - stanice Č. v. bude obsahovat přístupový tunel mimo jiné na předmětném pozemku. Za tímto účelem byla mezi žalobcem a DP HMP dne 1. 9. 2009 uzavřena smlouva o výpůjčce tohoto pozemku. Dopisem ze dne 21. 11. 2011 pak DP HMP vyzval účastníky 1) až 5) k uzavření smlouvy o nájmu předmětného pozemku, což oni odmítli, a oznámili, že podali návrh na obnovu stavebního řízení se žádostí o přiznání odkladného účinku podle ustanovení §100 odst. 6 správního řádu, a vyzvali DP HMP k upuštění od dalšího užívání pozemku. Při jednání dne 12. 12. 2011 sdělil zástupce účastníků, že trvají na vyklizení pozemku, event. jeho odkoupení za částku 4.000,- Kč/m 2 ; oba tyto návrhy jsou pro žalobce a DP HMP nepřijatelné. V současné době se na pozemku nachází staveniště, tzv. bunkoviště, včetně zpevněných ploch, přípojky vody, kanalizace a telefonu, které nelze přemístit jinam, přičemž po dokončení stavby bude staveniště odstraněno a předmětný pozemek bude uveden do původního stavu jako sídlištní zeleň. Významnou je pak rovněž skutečnost, že pozemek by nemohl být ani v budoucnu zemědělsky obhospodařován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Žalobce má proto za to, že za situace, kdy pozemek byl účastníkům 1) až 5) rozhodnutím správního orgánu vydán zcela neoprávněně, je závažně ohrožen na svých právech.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 23. 12. 2011, č. j. 11 C 304/2011-19, odložil právní moc rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 11. 8. 2011, č. j. PÚ 7392/92/2, do právní moci rozhodnutí o žalobě. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že návrh žalobce je důvodný, neboť byly splněny jak formální předpoklady pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí správního orgánu, když žaloba ve věci samé je přípustná, byla podána včas a k tomu legitimovaným subjektem (§250g o. s. ř.), tak i věcný důvod vymezený v ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soud prvního stupně uzavřel, že jednáním účastníků 1) až 5) popsaným v návrhu, a vzhledem k předběžnému vyhodnocení věci, hrozí žalobci újma na jeho právech, resp. by takové závažné ohrožení jeho práv mohlo nastat, kdyby i po podání žaloby zůstaly zachovány účinky závaznosti napadeného rozhodnutí, a že tímto odkladem nebudou dotčena práva třetích osob, přičemž případný, byť i nepřiměřený zásah do právního postavení účastníků nebrání odkladu právní moci tohoto rozhodnutí.
K odvolání účastníků 1) až 5) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 24 Co 150/2012-44, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že právo domáhat se, aby věc rozhodnutá správním orgánem ve správním řízení byla přezkoumána soudem, patří k základním ústavním právům (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Byla-li žaloba podle části páté občanského soudního řádu podána, nelze až do právní moci rozhodnutí soudu považovat rozhodnutí správního orgánu za konečné, neboť o věci může být soudem rozhodnuto jinak. Jestliže za této situace strana, která svá práva dovozuje z rozhodnutí správního orgánu, si počíná jako subjekt, o jehož právech bylo rozhodnuto s konečnou platností, tedy jako nositel práv, která již nemohou být zpochybněna, a činí úkony, jejichž důsledky by mohly být nezvratné, jde o závažné ohrožování práv účastníka, který v důsledku rozhodnutí správního orgánu (jež má být na základě žaloby přezkoumáno) svá práva pozbyl. Bylo-li v dané věci doloženo, což účastníci 1) až 5) nepopírají, že po právní moci správního rozhodnutí (které může být v řízení podle části páté občanského soudního řádu nahrazeno zcela odlišným rozhodnutím soudu) počali bez ohledu na podanou žalobu konat úkony vyhrazené pouze vlastníkům, jejichž důsledky mohou být nezvratné, tj. vyvolali jednak obnovu stavebního řízení ohledně již povolené stavby a dále jednání o prodeji předmětného pozemku, přičemž není podstatné, že prodej nabízeli stavebníkovi, ale již samotná skutečnost, že činí kroky k dispozicím s majetkem, o jehož vlastnictví nebylo dosud s konečnou platností rozhodnuto. Odvolací soud se z těchto důvodů ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce je závažně ohrožen na svých právech, neboť pokud by žalobě bylo vyhověno, mohl by se ocitnout v situaci, kdy již nebude mít možnost svá práva realizovat [např. proto, že účastníci 1) až 5) v mezidobí převedou vlastnictví na jiného, nebo proto, že v obnoveném stavebním řízení prosadí změnu, která žalobci zabrání v předpokládaném využití pozemku, případně dosáhnou vyklizení pozemku v rozporu se zájmem žalobce apod.].
Podáním ze dne 30. 3. 2015 účastníci 1), 3) a 5) navrhli, aby soud vydal usnesení, kterým zruší usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2011, č. j. 11 C 304/2011-19.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 11 C 304/2011-208, návrh účastníků 1), 3) a 5), aby soud zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2011, č. j. 11 C 304/2011-19, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, č. j. 24 Co 150/2012-44, zamítl. Zjistil, že opravným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy, jako speciálního stavebního úřadu, ze dne 13. 4. 2011, č. j. MHMP 598597-oprava/2009/DOP-01/Řá, Za, byla opravena nesprávná část výroku uvedená v písemném vyhotovení rozhodnutí ze dne 11. 9. 2009, č. j. MHMP 598597SP/2009/DOP-01/Řá, Za, tak, že v části seznamu pozemků byl vynechán pozemek parc. č. 1042/2 v k.ú. V., který byl ve výčtu pozemků uveden navíc, a že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014, č. j. 8 A 114/2012-37, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu bylo rozhodnuto, že Magistrát hl. m. Prahy je povinen vydat rozhodnutí o návrhu ze dne 23. 11. 2011 ve věci obnovy stavebního řízení pro stavbu „Prodloužení trasy A Metra v P. ze stanice D. a provozní úsek V. A. D. (mimo) – M.“ do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dospěl k závěru, že od vydání usnesení o odkladu právní moci rozhodnutí správního orgánu nedošlo ke změně, která by odůvodňovala závěr, že práva žalobce již ohrožena nejsou, neboť skutečnost, že pozemek byl vyloučen z využití pro stavbu prodloužení metra, má podružný význam za situace, kdy sami účastníci 1), 3) a 5) v návrhu uvedli, že jej nabízeli ke koupi za cenu podle cenové mapy, a není tak důvodu nedomnívat se, že v případě zrušení odkladu by se jej znovu pokusili prodat. Tento fakt představuje závažné ohrožení práv žalobce, jak konstatoval odvolací soud v předchozím rozhodnutí, neboť byl-li by v daném řízení úspěšný, pozbylo by právo rozporovat správní rozhodnutí smyslu. Dále soud prvního stupně dovodil, že argumenty účastníků o tom, že pozemek je po dobu odkladu právní moci znehodnocován činností DP HMP, nejsou pro rozhodnutí o zrušení odkladu významné, neboť ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. stanoví, že odklad se nedotkne nepřiměřeným způsobem práv nabytých třetími osobami, nikoliv právního postavení ostatních účastníků. Odložení právní moci napadeného rozhodnutí správního orgánu účastníkům nebrání ani v prosazování jejich zamítavého postoje v soudním řízení, v němž se společnost Pražská plynárenská Distribuce, a. s., člen koncernu Pražská plynárenská, a. s., domáhá zřízení věcného břemene na předmětném pozemku z důvodu, že je to nezbytné k provozování plynárenského zařízení. Za případné soud dále nepovažoval ani tvrzení účastníků, že důsledkem odkladu právní moci napadeného rozhodnutí správního orgánu „je legalizace protiprávního stavu a faktické ignorování restitučního rozhodnutí“ a že případná újma hrozící žalobci je důsledkem nakládání s pozemkem při vědomí uplatněného restitučního nároku, neboť jimi předjímají výsledek soudního rozhodnutí.
K odvolání účastníků 1), 2), 3) a 5) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 24 Co 180/2015-233, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil jeho názoru, že samotná skutečnost, že pozemek byl vyloučen z využití pro stavbu prodloužení metra, není rozhodující ve srovnání s tím, že účastníci již v době před odložením právní moci nabízeli jeho prodej za cenu podle cenové mapy. Odvolací soud setrval na svém právním názoru vyjádřeném v jeho předchozím rozhodnutí, že v nabídce prodeje předmětného pozemku, byť se tak stalo ve vztahu ke stavebníkovi, je třeba spatřovat závažné ohrožení práv žalobce. Připomněl, že základem posouzení soudu při odkladu právní moci rozhodnutí je hrozící újma na právech žalobce, která by mohla nevratným způsobem nastat, kdyby po podání žaloby zůstaly zachovány účinky závaznosti rozhodnutí, projevující se např. v tom, že účastník, jenž byl určen vlastníkem věci, s ní může nadále jako vlastník nakládat, a že - jakkoliv nelze předjímat výsledek rozhodnutí v dané věci - je třeba zvážit i možnost, že výsledek soudního řízení bude odlišný od výsledku řízení správního. Poukázal na to, že kromě výhrad žalobce, že na danou věc se působnost zákona o půdě nevztahuje, nelze přehlédnout „ani posun judikatury při posuzování překážky vydání pozemku, spočívající v jeho zastavěnosti“. Pokud by tedy právní moc rozhodnutí správního orgánu nebyla odložena, mohli by účastníci s pozemkem volně nakládat, což by v případě úspěšnosti žaloby mohlo mít pro žalobce nevratné následky. Dále odvolací soud uvedl, že povolil-li soud odklad právní moci správního rozhodnutí, nelze v tom spatřovat „legalizaci předcházejícího protiprávního stavu, kdy bylo s předmětným pozemkem dlouhodobě nakládáno“, a nejde ani o „faktické ignorování předcházejícího restitučního rozhodnutí“. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu se zákonem, neboť rozhodnutí správního orgánu nelze považovat za konečné a účastníkům nelze umožnit, aby s předmětným pozemkem mohli volně nakládat. Se zřetelem ke všem uvedeným skutečnostem se proto odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nepominuly důvody, pro které došlo k odložení právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, a nejsou tedy ve smyslu ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. dány podmínky pro zrušení povoleného odkladu právní moci.
Proti tomuto usnesení podali účastníci 1), 3) a 5) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovozují z toho, že „závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s tím, zdali může být žalobce nabídkou prodeje pozemku jemu samotnému, resp. subjektu jím vlastněnému, závažně ohrožen ve svých právech ve smyslu ust. 248 odst. 2 o. s. ř. natolik, že to vyžaduje odklad právní moci žalobou napadeného restitučního rozhodnutí“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a namítají, že „již neexistuje žádný ze zákonných důvodů pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř.“, když speciální stavební úřad pozemek vyloučil z využití pro stavbu prodloužení metra A, a ve smyslu ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. tak pominuly důvody, pro něž byl odklad právní moci povolen. Soudům obou stupňů vytýkají, že se nijak nezabývaly poměřením újmy žalobce a jejich újmy „jako třetích osob“ ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ačkoliv vzniká výjimečný a závažný stav, kdy žalobce není povinen restituční rozhodnutí respektovat a kdy DP HMP může pokračovat ve využívání pozemku a v jeho znehodnocování (byla zlikvidována vzrostlá zeleň, byl zastavěn panely a betonovou plochou, byly na něm umístěny inženýrské sítě NTL plynovodu a je používán ke stavební činnosti); naproti tomu dovolatelé mají jen povinnost k úhradě daně z nemovitosti, pozemek nemohou užívat, vystavět na něm podzemní stavbu garáží, což umožňuje platný územní plán , ani jej jakkoliv zatížit (např. souhlasit se zřízením služebnosti vedení plynu), a musí strpět jeho bezplatné užívání. Jejich újma, jakožto třetích osob, tak podstatně převyšuje případnou újmu žalobce, která mu hrozí tím, že by účastníci mohli vykonávat své vlastnické právo, a taktéž dovozují, že již samotným odložením právní moci restitučního rozhodnutí bylo zcela nepřiměřeně a ústavně nekonformním způsobem zasaženo do jejich vlastnických práv, přičemž tato újma se nadále prohlubuje, což je hrubým porušením jejich základních práv, a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustanovením §248 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, pokud dovodil, že v nabídce prodeje pozemku, byť se tak stalo ve vztahu ke stavebníkovi, je třeba spatřovat závažné ohrožení práv žalobce, a naopak vyslovují názor, že v důsledku prodeje pozemku žalobci by se mohla zlepšit jeho právní pozice, a celý spor by bylo možné uzavřít narovnáním. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť nepředložil „hodnověrné úvahy a hodnocení důkazů, proč trvají zákonné předpoklady pro odložení právní moci správního rozhodnutí podle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř.“, že se nevypořádal s jejich obsáhlou argumentací a předloženými důkazy a že předjímá právní úvahy soudu prvního stupně při rozhodování o žalobě. Vyslovují též názor, že bylo porušeno jejich právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Navrhli, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, event. zamítl.
Druhá účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání akceptuje v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání účastníků 1), 3) a 5) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Podle ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. odklad právní moci nebo vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu soud i bez návrhu zruší, jakmile se ukáže, že pominuly důvody, pro které byl povolen.
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání ve vyřešení „otázky hmotného práva související s tím, zda může být žalobce nabídkou prodeje pozemku jemu samotnému, resp. subjektu jím vlastněnému, závažně ohrožen ve svých právech ve smyslu ust. §248 odst. 2 o. s. ř. natolik, že to vyžaduje odklad právní moci žalobou napadeného restitučního rozhodnutí“, která podle jejich názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je (jinými slovy řečeno) založeno na závěru, že ani poté, co speciální stavební úřad vydal opravné usnesení, jímž předmětný pozemek vynechal z využití pro stavbu prodloužení trasy metra A, nepominuly - v porovnání se stavem, jaký tu byl v době vydání rozhodnutí soudů o odkladu právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu - (další) důvody, pro které k odložení právní moci tohoto rozhodnutí došlo, a to přetrvávající vážné ohrožení práv žalobce vyplývající jednak z jeho tvrzení, že na danou věc se působnost zákona o půdě nevztahuje, přičemž i kdyby se vztahovala, brání vydání pozemku překážka jeho zastavěnosti [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], a dále okolnost, že pokud by účastníci mohli s pozemkem volně nakládat, mohlo by to mít v případě úspěšnosti žaloby pro žalobce nevratné následky, na základě čehož uzavřel, že ve smyslu ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. nejsou dány podmínky pro zrušení povoleného odkladu právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Otázka formulovaná dovolateli přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že se vztahuje k aplikaci ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv k odvolacím soudem aplikovanému ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. Z námitek uplatněných v dovolání sice vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepominuly důvody, pro které právní moc rozhodnutí správního orgánu byla odložena, z obsahu dovolání ovšem není patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva mají z hlediska odvolacím soudem aplikovaného ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. za dosud nevyřešenou. Protože v tomto ohledu dovolání neobsahuje jakýkoliv údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), nelze pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat.
Pokud pak dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají, že se nezabývaly poměřením újmy žalobce a jejich újmy „jako třetích osob“ ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a namítají, že jejich újma, jakožto třetích osob, podstatně převyšuje případnou újmu žalobce, která mu hrozí, pak tyto námitky taktéž přípustnost dovolání nezakládají, neboť ani v souvislosti s nimi dovolatelé nepředkládají Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení podle jejich mínění napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.; ani pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat [mimo to jde taktéž o námitky vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Námitkami dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť „nepředložil hodnověrné úvahy a hodnocení důkazů, proč trvají zákonné předpoklady pro odložení právní moci správního rozhodnutí podle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř.“, a že se nevypořádal s jejich obsáhlou argumentací a předloženými důkazy, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání účastníků 1), 3) a 5) - aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání - podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť částečně neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat, a částečně není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu