ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4964.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 4964/2017-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce P. P. , D., zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované K. K. (dříve N.) , K., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, o zaplacení částky 240.595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 247/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, o opravě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 28 Cdo 4964/2017-132, takto:
Odůvodnění:usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 28 Cdo 4964/2017-132, se opravuje tak, že celý text odůvodnění se vypouští a nahrazuje se tímto textem : „Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C 247/2013-30, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 240.595,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 17. 10. 2013 do konce kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka a dále dle repo sazby stanovené Českou národní bankou platnou pro 1. den příslušného kalendářního pololetí až do zaplacení dlužné částky (výrok I.), a žalobci uložil povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.800,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout investicemi do nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví, na něž účastníci (jako nerozluční spoludlužníci) získali finanční prostředky na základě smlouvy uzavřené s Československou obchodní bankou, a. s., dne 17. 6. 2009 o spotřebitelském úvěru ve výši 290.000,- Kč (poskytnutém za účelem rekonstrukce/modernizace domu žalované), který žalobce - poté, co byl úvěr na základě předložených faktur bankou zcela vyplacen - splácí formou měsíčních splátek, přičemž ke dni 16. 10. 2013 takto zaplatil částku 283.220,- Kč, od níž odečetl částku 49.800,- Kč žalovanou mu vrácenou. Dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť netvrdil, jaká konkrétní částka z jeho majetku byla vynaložena na zhodnocení nemovitosti žalované, na základě jakých skutečností byla poskytnuta a k jakému datu, neuvedl, jaké konkrétní splátky úvěru za žalovanou uhradil, resp. jaké splátky a k jakému datu měl hradit sám, ani netvrdil, jaké konkrétní práce byly na nemovitosti žalované provedeny, k jakému datu a v jaké hodnotě, či jakým způsobem a k jakému datu vyzval žalovanou k vydání částky odpovídající výši investic do její nemovitosti. Jelikož se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili k jednání nařízenému na den 7. 10. 2014, nemohl je soud ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat k doplnění absentujících skutkových tvrzení, a proto mu nezbylo, než žalobu zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co 111/2015-58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na obsah spisu, z nějž se podává, že dne 29. 4. 2014 byl ve věci vydán platební rozkaz, jehož součástí byla výzva dle §114b odst. 1 o. s. ř., že platební rozkaz byl žalované doručen do vlastních rukou dne 13. 5. 2014, že dne 28. 5. 2014 proto žalované uplynula 15 denní lhůta pro podání odporu, že dne 29. 5. 2014 jí začala plynout 30 denní lhůta k vyjádření se k žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř., jejíž poslední den připadl na pátek 27. 6. 2014 a že žalovaná doručila vyjádření k žalobě až dne 30. 6. 2014, tedy po uplynutí lhůty. Dále s odkazem na §114b odst. 1, 2, 4 a 5 a §153a odst. 1 a 3 o. s. ř. uvedl, že „z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná na výzvu k vyjádření se k věci ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. reagovala až po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty“, přičemž však „není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.)“; napadený rozsudek proto není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby o žalobě znovu rozhodl s tím, že „pokud bude mít za to, že fikce uznání nároku nenastala, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně tento svůj závěr odůvodní; v opačném případě soud prvního stupně rozhodne rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.“.
Okresní soud Brno-venkov znovu rozhodl rozsudkem (pro uznání) ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 C 247/2013-78, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 240.595,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 17. 10. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 72.060,- Kč k rukám zástupkyně žalobce. Dospěl k závěru, že vyjádřila-li se žalovaná k podané žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem stanovené lhůty, má se za to, že uplatněný nárok uznala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5070/2009, a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010). Fikce uznání by nenastala pouze tehdy, pokud by žalovaná prokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod a současně by takový vážný důvod sdělila soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření, což neučinila. Její námitku, že řízení mělo být zastaveno, popř. žaloba odmítnuta, neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť žaloba specifikuje právní důvod vzniku nároku žalobce i jeho výši, když se domáhá zaplacení částky 240.595,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 17. 10. 2013 do zaplacení, a z hlediska §79 odst. 1 o. s. ř. je dostatečně určitá, neboť má všechny náležitosti a obsahuje základní skutková tvrzení; postup podle §43 odst. 1 či podle odst. 2 o. s. ř. tak nebyl namístě. K důvodům svědčícím pro zastavení řízení žalovaná ničeho netvrdila.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Odvolací soud opětovně poukázal na to, že zaslala-li žalovaná vyjádření k žalobě až dne 30. 6. 2014, tj. po uplynutí soudem stanovené lhůty, je nepochybné, že pokud by byly splněny další zákonné podmínky, nastala by ve věci fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. Z platné právní úpravy ovšem plyne, že podmínky pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z §172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř. V případě, že byly splněny uvedené požadavky, může být spolu s platebním rozkazem vydáno usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007), v opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16). Uplatněné právo vyplývá ve smyslu §172 odst. 1 věty první o. s. ř. ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu. Jelikož se v rozkazním řízení nedokazuje ani neosvědčuje pravdivost žalobcem tvrzených skutkových okolností, soud jejich pravdivost nezkoumá, nýbrž pouze zjišťuje, zda existuje právní norma, o niž žalobce uplatněný nárok opírá, a zda skutkové okolnosti, jak jsou žalobcem vylíčeny, jeho tvrzené subjektivní právo skutečně zakládají. Aby soud mohl rozhodnout platebním rozkazem, nesmí z žalobních tvrzení vyplývat jakákoliv okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Platebním rozkazem proto nelze vyřídit žalobu, v níž není jasně uveden skutkový podklad zažalovaného nároku jak co do vzniku pohledávky, tak i co do její splatnosti, výše úroků, doby, od které se úroky požadují, jakož i co do všech složek, z nichž se uplatněný nárok vyvozuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1954, sp. zn. Cz 213/54, uveřejněný pod č. 125/54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci vede právní posouzení tvrzených skutečností k závěru, že žalobcův nárok je dán z důvodu práva na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a §454 obč. zák. ve spojení s §3028 odst. 3 o. z.), avšak za situace, kdy bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§563 obč. zák. ve spojení s §3028 odst. 3 o. z.), ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě nevyplývá, zda a kdy se nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení stal splatným, tj. zda a kdy žalobce žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení vyzval, a tedy, zda žalovaná byla se zaplacením žalované částky v prodlení již od data, od nějž žalobce uplatnil nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení, tj. od 17. 10. 2013. Nebyly tak splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, neboť žaloba neobsahuje skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby z nich nárok žalobce, o němž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, v celém rozsahu vyplýval. Nebyly-li splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, nebyly splněny ani podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř., kterou soud prvního stupně učinil součástí platebního rozkazu. Nemohla tak nastat ani fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož tedy soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř., aniž byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, odvolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí změnit tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky, „zda je odvolací soud vázán svým vlastním právním názorem, případně právním názorem souřadného soudu, vyjádřeným v předcházejícím řízení ve věci“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále k řešení otázky, „zda je odvolací soud oprávněn hodnotit tvrzení jedné ze stran v případě, kdy ani soud prvního stupně tato nikterak neprokazoval a nehodnotil, když k tomu nebyl povinen, respektive zda je odvolací soud oprávněn vůbec přezkoumávat hodnocení tvrzení, ke kterému soud prvního stupně dospěje“, která podle něj nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Ve vztahu k první předestřené otázce spatřuje dovolatel nesprávnost právního posouzení věci především v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl zcela v rozporu s vlastním právním názorem vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co 111/2015-58, v němž dovodil fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Naproti tomu v napadeném rozsudku učinil i přes nezměněné skutkové okolnosti případu závěr přesně opačný, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005), jakož i od judikatury Ústavního soudu (nálezu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), které jsou založeny na zásadě vázanosti soudů vlastními rozhodnutími, zejména s odkazem na imperativ předvídatelnosti rozhodnutí a nutnost jeho důsledného dodržování. Dovolatel má za to, že „odvolací soud svým postupem zasáhl do právní jistoty účastníků, do jejich legitimního očekávání, a že narušil kontinuitu a předvídatelnost soudního rozhodování, které tvoří pilíře práva účastníků na spravedlivý proces“. Ve vztahu k druhé otázce pak dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud, ačkoliv k tomu není oprávněn, hodnotil skutková tvrzení uvedená v žalobě, respektive přezkoumával hodnocení těchto tvrzení provedené soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že v žalobě tvrdil splatnost pohledávky dne 16. 10. 2013, což soud prvního stupně vyhodnotil jako dostatečně určité tvrzení. Odvolací soud poté, přestože uvedl, že se pravdivost žalobcem tvrzených skutečností v rozkazním řízení neosvědčuje ani neprokazuje, dospěl k závěru, že je nutné hodnocení skutkových tvrzení provedené soudem prvního stupně přezkoumat, a v rámci tohoto přezkumu pak změnil skutková zjištění, k nimž dospěl ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by došlo k jakékoliv změně okolností projednávané věci, což dovolatel považuje za postup svévolný a protiprávní. Má totiž za to, že ke zjišťování skutkového stavu a hodnocení tvrzení a důkazů je povolán především soud prvního stupně, přičemž přezkum jím provedeného hodnocení je vyloučen, s výjimkou hodnocení, které by bylo v rozporu se základními principy logiky. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K řešení první nastíněné otázky, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud tuto otázku procesního práva neřešil a jeho rozhodnutí tak na jejím vyřešení nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Je možno jen dodat, že odvolací soud sice v předchozím zrušujícím usnesení uvedl, že „z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná na výzvu k vyjádření se k věci ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. reagovala až po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty“, a že „z odůvodnění napadeného rozsudku tak není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.)“, takže napadený rozsudek považoval pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný, současně však odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby o žalobě znovu rozhodl s tím, že „pokud bude mít za to, že fikce uznání nároku nenastala, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně tento svůj názor odůvodní, v opačném případě soud prvního stupně rozhodne rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.“. Z kontextu tohoto rozhodnutí podle dovolacího soudu plyne, že odvolací soud se jen nepřesně vyjádřil, neboť měl zřejmě v úmyslu jen poukázat na to, že reagovala-li žalovaná na výzvu k vyjádření k věci ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty, nastala by fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., a soudu prvního stupně vytkl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání. Toto zrušující usnesení odvolacího soudu, jak z obsahu spisu vyplývá, žádný z účastníků dovoláním nenapadl a předmětem dovolacího přezkumu tak nebylo.
K poukazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10 (z něhož ocitoval část bodu 34., v němž se uvádí, že „tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru“, a v němž Ústavní soud dále vyslovil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu „tak bylo pro účastníky řízení nepředvídatelné, a proto překvapivé“, k čemuž podotkl, že „i kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicite upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu“), je třeba jen připomenout, že nepředvídatelnost či překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu představuje v dovolacím řízení vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž ovšem dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (k tomu srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
V usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 28/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2006, pod číslem 54, Nejvyšší soud navíc „konstatoval, že sice není příliš obvyklé, aby odvolací soud (nebo soud dovolací) v témže řízení změnil dříve vyjádřený právní názor a takový postup není ani příliš žádoucí, neboť nepřispívá k právní jistotě účastníků, takový postup však žádný právní předpis nevylučuje. Ze žádného právního předpisu nevyplývá, že je odvolací soud či dovolací soud vázán svým předchozím právním názorem v téže věci, a pokud tedy posléze dospěje k závěru, že jeho předchozí právní závěr byl chybný, nemůže než postupovat podle právního názoru, který považuje za správný“.
Z uvedeného plyne, že i kdyby odvolací soud v dané věci zaujal odlišný právní názor, než ve svém dřívějším zrušujícím usnesení (což dovolací soud oproti dovolateli s ohledem na shora uvedené vylučuje), nepředstavují námitky dovolatele ve vztahu k první otázce dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., který (obecně) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, a nikoliv v tom, že se v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil - i kdyby tomu tak skutečně bylo - od právního názoru zaujatého v jeho předchozím zrušujícím usnesení vydaném v témže řízení.
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005, je v daných souvislostech nepřípadný, jelikož to se zabývalo otázkami účinků dříve vydaných „rozhodnutí o věci samé“ v samostatných řízeních, nikoli v jednom řízení.
Přípustnost dovolání taktéž nezakládá ani druhá dovolatelem předestřená otázka, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak je patrno z obsahu spisu, tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření tvoří (jako bod II. výroku) součást soudem prvního stupně vydaného platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2014 (nešlo o elektronický platební rozkaz), proti kterému podala žalovaná dne 23. 5. 2014 (ve lhůtě běžící do 28. 5. 2014) do datové schránky soudu (blanketní) odpor. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je - pokud jde o předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání - ustálena v následujících závěrech:
1) Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř. Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může být v tomto případě vydáno také ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).
2) Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle §114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014).
3) Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy žalobní nárok vyplývá z žalobních tvrzení, jsou pro případ kvalifikované výzvy při rozhodnutí věci platebním rozkazem stanoveny v tomto směru přísnější požadavky než v případě kvalifikované výzvy pro povahu věci nebo okolnosti případu, včetně požadavku, aby uplatněný nárok vyplýval ze žalobních tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z této judikatury vyplývá, že kdyby byť i jen pro část žalobou uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební rozkaz, nemohla by na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu, jenž byl i tak (nesprávně) vydán (odklizeném odporem žalovaného), nastat fikce uznání nároku byť i jen pro tu část nároku, který ze žaloby vyplývá. Řečené platí jak pro jistinu nároku, tak pro jeho příslušenství (zákonné úroky z prodlení) - srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013.
Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4252/2014). Tzv. kvalifikovanou výzvou k plnění pak je žaloba podaná u soudu, přičemž v takovém případě nastává splatnost peněžitého dluhu dnem následujícím po jejím doručení žalovanému (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002); až dnem následujícím se pak žalovaný může, pokud by svou povinnost nesplnil v den splatnosti, dostat do prodlení (§517 odst. 1 věta první obč. zák.).
Podle §205b o. s. ř. platí, že u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a o. s. ř.). Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citovaného §205b o. s. ř. tedy zcela bez jakýchkoliv pochyb plyne, že u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem - mimo vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a o. s. ř.). Byl-li ve věci vydán soudem prvního stupně platební rozkaz, pak v rámci tohoto přezkumu, tedy zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce podle §153a odst. 3 o. s. ř. (a to i když to odvolatel v odvolání nenamítal), odvolací soud zkoumá, zda v žalobě bylo uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem a že nejde o případy uvedené v §172 odst. 2 o. s. ř.; dospěje-li odvolací soud k závěru, že uplatněné právo v plném rozsahu nevyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, pak nemůže učinit jiný závěr, než že nebyly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu podle §172 odst. 1 o. s. ř., potažmo ani pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., že tudíž nenastala fikce uznání uplatněného nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a že tak nejsou splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
V posuzované věci žalobce v žalobě - jak z jejího obsahu vyplývá - netvrdil, že žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení), přičemž však úroky z prodlení ze žalované částky 240.595,- Kč požadoval přiznat od 17. 10. 2013, neboť dne 16. 10. 2013 zaplatil naposledy splátku úvěru poskytnutého bankou oběma účastníkům jako spoludlužníkům; žalobcem uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení tedy v okamžiku podání žaloby (dne 12. 11. 2013) nebyla ještě splatná (§563 obč. zák.) a nebylo proto ani zřejmé, kdy se žalovaná s plněním dluhu dostala do prodlení. Dovolatelem namítaná okolnost, že „v žalobě tvrdil splatnost pohledávky dne 16. 10. 2013, což soud prvního stupně vyhodnotil jako dostatečně určité tvrzení“, je vzhledem ke shora uvedeným judikatorním závěrům zcela bez jakéhokoliv právního významu, neboť splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení se neodvíjí ode dne, kdy žalobce bance zaplatil jím v té době poslední tvrzenou splátku úvěru (dne 16. 10. 2013). Taktéž jeho argumentace, že odvolací soud „změnil skutková zjištění, k nimž dospěl ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by došlo k jakékoliv změně okolností projednávané věci, a že ke zjišťování skutkového stavu a hodnocení tvrzení a důkazů je povolán především soud prvního stupně, přičemž přezkum jím provedeného hodnocení je vyloučen, s výjimkou hodnocení, které by bylo v rozporu se základními principy logiky“, je nepřípadná, a to již proto, že jí vytýká údajnou vadu řízení, jež přípustnost dovolání nezakládá a kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nadto zjevně netrpí, neboť k dokazování vůbec nepřistoupil a žádná skutková zjištění nečinil; jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že uplatněné právo v plném rozsahu nevyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě.
Nebyly-li tedy v projednávané věci splněny požadavky vyplývající z §172 odst. 1 o. s. ř. (jak uzavřel odvolací soud), nemohlo být o žalobou uplatněném nároku rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., nemohla proto ani nastat fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a ani nemohl být vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.“
Odůvodnění:
Ve smyslu §164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud zjistil, že při písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 28 Cdo 4964/2017-132, došlo k chybě, když pochybením pracovnice soudní kanceláře byl originál usnesení vyhotoven z prvotního nástinu rozhodnutí, zpracovaného asistentem soudce, a nikoli z konceptu rozhodnutí v tom znění, v němž byl neveřejně odhlasován rozhodujícími členy senátu 28 Cdo dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu.
Postupem podle §164 ve spojení s §243b o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc tímto usnesením opraveného usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu