ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5144.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5144/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. S. , P., a b) T. V. , P., obou zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1) J. H., P., a 2) D. V., P., oběma zastoupeným Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 54/2013, o zastavení řízení pro zaplacení částky 3 660 000 Kč s příslušenstvím , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 15 Co 94/2015-50, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2014, č. j. 15 C 54/2013-40, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 15 Co 94/2015-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 15 C 54/2013-40, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným co do částky 3 660 000 Kč s příslušenstvím; šlo o smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč a náklady spojené s rekonstrukcí nemovitosti (nebytové jednotky 184/11 v budově) ve výši 3 660 000 Kč. Původní vlastnice, matka žalovaných, žalobcům poskytla oprávnění k rekonstrukci pronajatých prostor a zavázala se po jejím ukončení uzavřít s nimi smlouvu o nájmu nově vzniklé bytové jednotky na 25 let, avšak před smrtí převedla nemovitost darovací smlouvou na žalovaného 1), aniž by došlo k uzavření této nájemní smlouvy. Žalobci dovozovali, že žalovaní jakožto dědici po M. H. odpovídají za její dluhy. Soud ze spisu sp. zn. 11 C 34/2011 zjistil, že žalobci podali pouze proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 4 022 400 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v provedené vestavbě v předmětné nemovitosti, kdy na rekonstrukci vynaložili částku 3 660 000 Kč; šlo o zhodnocení nemovitosti stanovené dle znaleckého posudku. Soud tehdy žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného J. H. Novému projednání věci tak brání překážka věci pravomocně rozsouzené, a proto řízení v této části zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2015, č. j. 15 Co 94/2015-50, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení. Tato podmínka je v souzené věci splněna, přičemž není významné, jak byl skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Ve věci sp. zn. 11 C 34/2011 se žalobci vůči žalovanému domáhali shora uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému (J. H.) vzniknout rekonstrukcí původního nebytového prostoru na bytovou jednotku. Žalovaný s žalobci odmítl uzavřít nájemní smlouvu. V dané věci žalobci dovozují, že darovací smlouva, jíž M. H. darovala nemovitost žalovanému je neplatná, a že žalovaný jakožto zákonný dědic po M. H. odpovídá za její dluhy, včetně dluhu z titulu bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že M. H. darovala bytovou jednotku žalovanému, ovšem žalobci uváděli již v řízení sp. zn. 11 C 34/2011. V odvolacím řízení [ zastaveném pro nezaplacení soudního poplatku; pozn. NS ] dovozovali pasivní věcnou legitimaci žalovaného ze skutečnosti, že je dědicem M. H. Nejedná se tedy o nový skutkový stav odpovídající znakům jiné právní normy, ale o věc pravomocně rozhodnutou, soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti usnesení městského soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z řešení otázky procesního práva (překážky věci pravomocně rozsouzené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Uvádí, že totožnost věci je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008). Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008). Identita skutkového obsahu existuje, jsou-li skutkové přednesy ve dvou či více případech totožné. Nejsou-li zcela totožné, používají se převážně jako kritérium rozlišení skutkové znaky hmotněprávní normy. Pro určení identity skutkového základu procesního nároku je rozhodující skutkový stav předpokládaný právní normou, která má být aplikována na skutkový základ procesního nároku. Pokud nově uváděné skutečnosti vyžadují formulaci nového skutkového stavu odpovídajícího znakům jiné právní normy, nejde o identický předmět sporu, ale již o jiný předmět sporu (viz David, Ištvánek a kol, Občanský soudní řád, komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2009, str. 726). Dovolatelé dále odkazují na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2503/2011, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4776/2010, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 330/2013, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2459/2013. Z podřízení skutkového stavu popsaného v žalobě uvedeným právním úvahám vyplývá, že nejde o identický skutek. Jedná se o nový skutkový stav odpovídající znakům jiné právní normy, neboť původní nárok žalobců se opíral o právní titul bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., zatímco současný nárok žalobci opírají o odpovědnost žalovaného 1) za dluhy své zemřelé matky podle §470 odst. 1 obč. zák. Z toho důvodu odvolací soud neměl aplikovat §159a odst. 4 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř..
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (k tomu blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 113, str. 443). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1098).
V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1214/2016 (cit. výše) Nejvyšší soud potvrdil, že překážka rei iudicatae je dána, mělo-li by být o téže věci v odlišném řízení již rozsouzené soudem rozhodnuto znovu. V odkazovaném případě žalovaný v rámci rozhodčích řízení po žalobkyni žádal zaplacení náhrady škody a smluvní pokuty majících původ ve smlouvě o dílo, v nově probíhajícím řízení oproti tomu žalobkyně nárokovala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce uhrazené na základě později zrušeného rozhodčího nálezu. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení – např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011). Bylo tudíž patrné, že žalobkyně se vůči žalovanému domáhala uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy hmotného práva, pročež nemohla být dána totožnost předmětu řízení, a již z tohoto důvodu nebylo namístě uvažovat o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Ve věci, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. 28 Cdo 2577/2012 (cit. výše), neobstál závěr odvolacího soudu, který nepřikládal význam rozdílné formulaci žalobního petitu. V původním řízení se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyzvat žalobce ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. k nabídnutí kupní ceny za předmětné pozemky; v novém sporu zněl žalobní návrh na uložení povinnosti předložit žalobci návrh kupní smlouvy ve smyslu §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolací soud konstatoval, že žalobce v novém řízení formuloval žalobní petit odlišným a požadavkům zákona odpovídajícím způsobem, z čehož bylo patrno, že se domáhal uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy hmotného práva, a proto nebyla dána totožnost předmětu řízení, jež by založila překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Co se týče nyní projednávaného sporu, lze uvést, že v původním řízení (sp. zn. 11 C 34/2011) se žalobci domáhali toliko po žalovaném 1), jemuž byla nemovitost darována, vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák., jež mu mělo vzniknout rekonstrukcí nebytové jednotky, kterou provedli s vědomím, že jim bude umožněno ji na základě nájemní smlouvy užívat po dobu 25 let. Příslib uzavření nájemní smlouvy nebyl ze strany původní majitelky nemovitosti naplněn, a smlouvu neuzavřel ani žalovaný 1), čímž mu dle žalobců mělo vzniknout bezdůvodné obohacení. Výše tehdy žalovaného bezdůvodného obohacení 4 022 400 Kč odpovídala zhodnocení nemovitosti vyjádřené její hodnotou po rekonstrukci po odečtení hodnoty nemovitosti před zahájením rekonstrukce. K zamítnutí žaloby došlo pro nedostatek pasivní věcné legitimace Jiřího Hovorky. Jinak řečeno jmenovaný se díky darování předmětné nemovitosti na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil.
V nyní projednávaném řízení (sp. zn. 15 C 54/2013) se dovolatelé domáhají po obou žalovaných, jakožto zákonných dědicích po M. H. (nikoli pouze po prvním žalovaném), úhrady dluhů za zůstavitelkou ve smyslu §470 a násl. obč. zák., které tvrzený dluh měl vzniknout coby původní vlastnici z titulu bezdůvodného obohacení porušením její právní povinnosti (závazku); jmenovaná s dovolateli neuzavřela smlouvu o nájmu nově vzniklé bytové jednotky do dvou měsíců od kolaudace zrekonstruovaného nebytového prostoru a namísto toho převedla své vlastnické právo k nemovitosti na žalovaného 1). Žalovaná suma 3 960 000 Kč se skládá ze smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč a z nákladů rekonstrukce ve výši 3 660 000 Kč.
Z uvedeného je patrné, že v novém řízení se nejedná o tentýž nárok, který by se opíral o tentýž právní důvod, neboť dovolatelé se nyní domáhají vůči žalovaným uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy hmotného práva, a sice úhrady dluhů za zůstavitelkou, tedy závazku, který na ně přešel z titulu univerzální sukcese, kdežto v původním řízení se domáhali toliko po žalovaném 1) vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít darováním zhodnocené nemovitosti původní vlastnicí žalovanému 1). Zřejmý je i rozdíl ve výši žalované částky, kdy z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se žalobci domáhali částky představující zhodnocení nemovitosti vyčíslené znaleckým posudkem, která byla odlišná od výše nákladů skutečně vynaložených na rekonstrukci, jejichž úhrady se domáhají ve druhém řízení. Kromě toho došlo i ke změně okruhu žalovaných, kdy žaloba v nyní projednávané věci směřuje proti oběma žalovaným jakožto dědicům po zůstavitelce, s požadavkem na zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, zatímco v původním řízení směřoval nárok dovolatelů výlučně proti žalovanému 1) jakožto vlastníku předmětné nemovitosti, který se darováním měl obohatit. Nárok vymezený žalobním petitem tedy vyplývá z odlišných skutkových tvrzení, kdy proti sobě stojí nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně vlastníka nemovitosti a povinnost k úhradě dluhů za zůstavitelkou na straně jejích dědiců. V nyní projednávané věci tedy není dána totožnost předmětu řízení, jež by založila překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Právní posouzení odvolací instance tak v tomto směru neobstojí.
Z řečených důvodů Nejvyšší soud shledal napadené usnesení odvolacího soudu chybným a proto jej bez jednání podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.), ve kterém jsou soudy nižších stupňů vázány právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu