ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5412.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5412/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň: a) A. R. , a b) J. R. , obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, za účasti: 1) K. S. , 2) M. P. , a 3) Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i. , IČO: 00027014, se sídlem v Praze 22, Přátelství 815, zastoupeného JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004, o dovolání účastníka 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2016, č. j. 24 Co 160/15, 24 Co 11/2015-340, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 2014, č. j. 11 C 359/2004-296, spolu s usnesením ze dne 2. 7. 2015, č. j. 11 C 359/2004-323, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl tak v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v němž se jedná o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním účastník ad 3), Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., jenž přípustnost dovolání zdůvodnil odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., jehož text v dovolání ocitoval. K důvodu dovolání uvedl, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž následně dovodil stav tísně na straně prodávajícího (coby jeden z předpokladů restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě). K tomu dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. neboť neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); z judikatury Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadou dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že zákonem stanoveným požadavkům, jde o náležitosti dovolání, dovolatel v posuzovaném případě nedostál, jestliže (co do vymezení přípustnosti dovolání) toliko ocitoval text ustanovení §237 o. s. ř. a současně – co do důvodu dovolání – podrobil kritice skutkové závěry odvolacího soudu (nikoliv výběr, výklad či aplikaci samotné právní normy, kterou na zjištěný skutkový stav odvolací soud použil).
K tomu dovolací soud dodává, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu znovu srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatelem, dílem nepřesné, sluší se též poznamenat, že v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci – v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1893/2007, dovolatelem prezentovaný závěr, že „dovolací soud zdůrazňoval, že tíseň v okamžiku prodeje nebyla prokázána“, obsažen není. I zde jde patrně o nepřesnou citaci reprodukovaného závěru odvolacího soudu, s nímž se ovšem dovolací soud neztotožnil, v situaci, kdy pro vady při dokazování, jež staly se následně důvodem kasace rozhodnutí, šlo o závěr přinejmenším předčasný.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I o povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
K rozhodnému znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) srovnej pak body 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. bod 2., článek II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu