ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2109.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2109/2017-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S. R. , zastoupené Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ J. V. , 2/ L. V. , a 3/ V. K. , všem zastoupeným JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, o zaplacení částky 2 200 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 3/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 10 Cmo 13/2016-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 922,28 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 22. února 2015 se žalobkyně (S. R.) domáhala po žalovaných (J. V., L. V. a V. K.) zaplacení částky 2 200 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené zahájením insolvenčního řízení na majetek žalobkyně a opatřeními přijatými v průběhu tohoto řízení podle §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dne 26. května 2016 vzala žalobkyně žalobu v plném rozsahu zpět.
Usnesením ze dne 2. června 2016, č. j. 6 Cm 3/2016-68, Městský soud v Praze řízení o žalobě zastavil (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 9 438 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 50 021,40 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že na jejich úhradu nemá právo žádný z účastníků řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, a to podle obsahu proti prvnímu výroku, podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v dovoláním otevřených otázkách v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce účelnosti vynaložených nákladů se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014 nebo v usnesení ze dne 16. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1912/2015 odkázal na nálezy ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, či ze dne 6. února 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14, v nichž Ústavní soud uvedl, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., a totéž přiměřeně platí pro rozhodování podle §146 odst. 2 o. s. ř., lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, ačkoliv se mohou vyskytovat i situace, kdy dojde ke zneužití práva na zastoupení advokátem.
Judikatura dovozuje několik případů, kdy nelze mluvit o účelně vynaložených nákladech ani o nákladech nezbytných k řádnému uplatnění nebo bránění práva. Jde o spory nepojaté primárně jako dovolání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, jež se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). Za zneužití práva na zastoupení advokátem, nebo dokonce za procesní šikanu, označil Ústavní soud postup společnosti parazitující na drobných pohledávkách vůči občanům, které uměle nafukovala o částku vynaloženou na zastupování advokátem do nesmyslné výše za účelem snadného výdělku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/11). O účelně vynaložené náklady nejde v situaci, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10), či ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně, uplatněných hromadnými, typovými návrhy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12). A nakonec o neúčelně vynaložené náklady jde tehdy, pokud je vynaložil subjekt vybavený aparátem způsobilým jej kvalifikovaně zastupovat ve sporu (např. stát nebo statutární město). Soud musí vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.
V dané věci byli žalovaní Obvodním soudem pro Prahu 1 vyzváni, aby se vyjádřili k námitce věcné nepříslušnosti vznesené žalobkyní, na základě této výzvy si zvolili advokáta a jeho prostřednictvím reagovali na výzvu soudu. Za tohoto stavu věci závěr soudů obou stupňů, že šlo o účelně vynaložené náklady, odpovídá shora shrnuté ustálené judikatorní praxi.
V tomto směru nemůže obstát ani námitka dovolatelky, že v žalobě nebyl řádně specifikován nárok. Žalobkyně by totiž byla povinna nahradit ostatním účastníkům jejich náklady i v případě, kdyby soud žalobu pro vady odmítl (srov. §146 odst. 3 o. s. ř.).
Rovněž závěr, že nebyly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné k postupu podle §150 o. s. ř., je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásadu, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení ze dne 2. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 a usnesení sp. zn. 26 Cdo 4384/2013).
Spatřuje-li dovolatelka důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. v tom, že žalobu nevzala zpět z důvodu nedostatku aktivní legitimace či absence právního nároku, ale proto, že nárok uplatnila v adhézním řízení, pak opomíjí, že jí nic nebránilo pokračovat řádně v občanskoprávním řízení. Důvody, pro které vzala žalobkyně svou žalobu zpět (i okolnost, že svůj nárok uplatňuje v jiném řízení), nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů řízení straně, která má na jejich úhradu nárok.
Rovněž argument, že žaloba byla podána z důvodu šikanózního insolvenčního návrhu vůči žalobkyni, není důvodem pro nepřiznání nákladů. V řízení totiž nebylo prokázáno, že insolvenční návrh byl šikanózní. Samotné zamítnutí insolvenčního návrhu (v tomto případě usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2013, č. j. MSPH 94 INS 28133/2013-A-18) ještě bez dalšího o šikanózní povaze insolvenčního návrhu nesvědčí.
Za důvod zvláštního zřetele hodný pak nelze považovat ani tíživou zdravotní situaci žalobkyně, která je podle výše citované judikatury toliko aspektem pro nepřiznání nákladů, který sám o sobě nepostačuje.
Konečně tvrzení žalobkyně, že v důsledku jednání žalovaných přišla o veškerý svůj majetek a ocitla se v hmotné nouzi, a dále tvrzení, že dopad do majetkové sféry žalovaných nepřiznáním nákladů bude nižší než dopad do majetkové sféry žalobkyně přiznáním nákladů, jsou nově uplatněnými skutečnostmi tvrzenými až v dovolacím řízení, k nimž podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze přihlížet. Okolnosti týkající se majetkové situace účastníků i tvrzení, že náhrada nákladů by pro dovolatelku byla likvidační, či to, že by protistranu nepřiznání náhrady nákladů nezasáhlo (případně zasáhlo jen nepatrně) dovolatelka dříve (ani v odvolání) neuváděla.
Ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, rozsudek ze dne 21. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
O takový případ, jak plyne z výše uvedeného, v dané věci nejde.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 17. března 2017) z tarifní hodnoty 50 021,40 Kč, která podle §7 bodu 5., §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí u každého žalovaného částku 1 256 Kč, tj. celkem (s ohledem na tři žalované) částku 3 768 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 854,28 Kč jde o částku 4 922,28 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným k rukám jejich advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na to, že dovolání bylo odmítnuto, stal se návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti bezpředmětným. Proto o něm Nejvyšší soud zvlášť nerozhodoval.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu