ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4935.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4935/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. O. O. „CORNER FINANCE“ - PODGORICA , se sídlem v Podgorici, Marka Miljanova Br. 46, Černá Hora, identifikační číslo 02955407, zastoupeného F. B., proti žalované Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 113 34, identifikační číslo osoby 24 72 06 40, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 903.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 320/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 25. ledna 2016, č. j. 81 Cm 320/2013-229, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přerušil řízení „do skončení řízení“ vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 355/2013.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětem řízení je ručitelský závazek žalované za závazky rozdělené společnosti TECHNOEXPORT, a. s. (dále jen „společnost“), jež mají původ ve směnce, přičemž nároky z této směnky jsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. Přitom zdůraznil, že „námitky týkající se směnky, včetně námitky, že žalobce není řádným majitelem směnky, (…) bude nutno vyřešit jako základní v souvisejícím řízení“, přičemž „není namístě zabývat se jimi duplicitně v tomto řízení jako otázkami prejudiciálními“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jde-li o řešení otázky, „zda by mělo při úvaze soudu o tom, zda řízení přeruší, převážit hledisko (možné) hospodárnosti řízení nad hlediskem přiměřenosti délky řízení, zvláště pokud je nařízeno proti žalovanému předběžné opatření, které ho zásadním způsobem omezuje v jeho majetkových právech“.
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, jakož i na skutkové poměry dané věci dovozuje, že nárok ze směnky není jedinou prejudiciální otázkou, kterou bude třeba vyřešit, když žalobce musí prokázat rovněž to, že jde o dluh, na který se vztahuje ručení podle ustanovení §257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev“, včetně existence dluhu k dni „zápisu“ rozdělení společnosti. Současně je přesvědčen, že „soud měl učinit jiná vhodná opatření před tím, než by eventuálně přistoupil k přerušení řízení, resp. měl učinit vše, co lze v řízení učinit ještě před jeho přerušením“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že usnesení odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle které:
1) Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na dovolatelkou zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5270/2009.
2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3) Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 , ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16).
V poměrech dané věci přitom o zjevnou nepřiměřenost ve smyslu výše uvedeném nejde, a to ani s přihlédnutím k trvání předběžného opatření (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 81 Cm 320/2013-30, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 2. září 2014, č. j. 5 Cmo 135/2014-108), kterým soudy omezily žalovanou v dispozičním právu k označeným nemovitostem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu