ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1170.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1170/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání obviněného S. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 31 To 159/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, byl obviněný S. Z. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2). Uvedených trestných činů se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné době od 22.00 hodin dne 20. 9. 2016 do 01.00 hodin dne 21. 9. 2016 v obci S., okres Č. L., v prostoru mezi zahradou, loukami a rozestavěným domem u silnice č. 26837, v zaparkovaném vozidle taxislužby M-Taxi, ve kterém se nechal na toto místo odvést taxikářkou poškozenou S. J., které po cestě dělal nabídky k sexu, jež poškozená opakovaně odmítala, této po zaparkování vozidla přiložil nůž ke krku a se slovy „když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém“, ji donutil, aby se svlékla, přičemž poškozené vyhrožoval, že pokud to někomu řekne nebo nahlásí, tak jí nechá „zprznit“ obě děti a následně na prosby poškozené položil nůž na palubní desku vozidla a po přesunu na zadní sedadlo vozidla poškozenou osahával na přirození a donutil ji k penilně-orálnímu styku, kdy vyvrcholil do jejich úst a po pohlavním styku, který na poškozené vykonal, při zpáteční cestě z obce S. do Č. L., opět vozidlem M-Taxi poškozené vyhrožoval, že pokud někomu řekne, co se stalo, nebo to nahlásí, tak „zprzní“ její děti, jako to udělal jí, což v poškozené vyvolalo vzhledem k předchozí situaci velký strach,
přičemž jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 24 T 7/2009-389 ze dne 23. 4. 2009, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2009, mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 k souhrnnému společnému nepodmíněnému trestu v trvání osmi let, který vykonal dne 15. 1. 2016,
2) v přesně nezjištěném období od 16. 7. 2016 do 23.00 hodin dne 20. 9. 2016 nejméně v Č. L., na sídlišti Š., u baru A. a dále ve vozidle taxislužby M-Taxi, jedoucím z Č. L. do J., aniž by disponoval s oprávněním nakládat s omamnými a psychotropními látkami, prodal nejméně ve dvou případech látku metamfetamim (pervitin), o hmotnosti 2x 1g za částku 1.000 Kč a 1.200 Kč Z. M., který jej následně průběžně užil šňupáním nosem,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu ustanovení §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňku.
Za uvedené trestné činy Okresní soud v České Lípě uložil obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené S. J. částku 53.434 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem 1, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 31 To 159/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 31 To 159/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle obviněného v dané věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení skutku, a odvolací soud zamítl podané odvolání, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, když v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvádí, že se žalované trestné činnosti nedopustil. Následně odkazuje na hodnocení provedených důkazů soudem prvního a druhého stupně, jež shledaly, že poškozená je věrohodná, když i odkázaly na výpovědi dalších svědků a rozpory v jeho výpovědi. Obviněný namítá, že soud druhého stupně při veřejném zasedání četl jeho neprocesní výpověď a na základě této dospěl k závěru, že v jeho výpovědích jsou rozpory. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že v procesně použitelných výpovědích mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení nejsou žádné rozpory. Zdůrazňuje, že naopak ve výpovědi poškozené a dalších svědků jsou rozpory, které soudy záměrně bagatelizují. Dále namítá, že svědci K. a G. jsou blízkými přáteli poškozené a tato skutečnost ovlivňuje jejich věrohodnost. Hodnocení důkazů soudem druhého stupně tedy považuje za svévolné. Současně odkazuje na právo na spravedlivý proces, a že svévolné hodnocení důkazů může zakládat důvod dovolání, neboť v důsledku tohoto jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 31 To 159/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 820/2017, uvádí, že obviněný uplatnil dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., když uplatněná argumentace směřuje proti skutku pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku. Obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jakož i to, jak se s jeho odvolacími námitkami vypořádal soud druhého stupně. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a soudům vytýká svévolné, účelové a výlučně v jeho neprospěch provedené hodnocení důkazů.
Státní zástupce zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze naplnit jen námitkami, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudu prvního, příp. druhého stupně nevykazuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný ovšem fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů, když polemizuje s hodnocením důkazů. Takto uplatněné námitky stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Podle státního zástupce jistou výjimku, jež by opravňovala zásah do skutkových zjištění, představuje taková situace, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení, dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Obviněný sice v závěru tento nedostatek zcela nekonkrétně namítá, ovšem podle státního zástupce takovou vadou předmětné řízení zatíženo není. Skutkový stav byl totiž náležitě zjištěn, přičemž veškeré důkazy byly hodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř. bez jakékoliv deformace důkazů. Skutečnost, že obviněný nabízí vlastní verzi skutkového děje, neznamená, že by měl být obžaloby zproštěn. Zdůrazňuje, že poškozená vypovídala od počátku trestního řízení stejně, její výpověď z přípravného řízení byla i zaznamenána audiovizuálně, přičemž nestojí osamoceně.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný tento důvod uplatnil v druhé variantě, tedy, že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože ovšem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne. Současně vyslovil souhlas s tím, aby o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud především považuje za potřebné zdůraznit, že obviněný, byť to fakticky neuvádí, své dovolací námitky směřuje toliko do výroku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, když ohledně bodu 2 rozsudku neuplatnil žádné námitky. Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že se žalovaného skutku nedopustil, v nesprávném hodnocení provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces.
Lze konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný, podřadit. Byť obviněný namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, je vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace zřejmé, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů v případě skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž toliko do způsobu hodnocení provedených důkazů. Argumenty obviněného totiž směřují toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (hodnocení výpovědí poškozené, svědka G.), přičemž následně obviněný na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěný skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 567/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1269/2016).
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je velmi podrobné a vyčerpávající (str. 9–10 rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 4–7 usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud své úvahy řádně zdůvodnil z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v odvolání uplatnil částečně totožné námitky jako v podaném dovolání. Soud i řádně odůvodnil použitou právní kvalifikaci. Soudy nižších stupňů tedy své úvahy řádně odůvodnily z pohledu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba uvést následující. Soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl rozsáhle dokazování, když prováděl nejen důkazy navrhované obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Uvedený soud závěr o vině obviněného skutkem pod bodem 1 obžaloby nestaví toliko na výpovědi poškozené, když dospívá k závěru, že obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován i dalšími provedenými důkazy (např. výpověď svědkyně K., G., M.), když ovšem při hodnocení důkazů nepomíjí výpověď ani svědka H. a tuto hodnotí. Pokud obviněný namítá, že soud dospěl k závěru o jeho nevěrohodnosti na základě jeho předchozí trestní minulosti, je třeba zdůraznit, že toto tvrzení neodpovídá hodnotícímu postupu soudu prvního stupně, který pouze obecně poukazuje na osobu obviněného, že má 17 záznamů v rejstříku trestů, což je nezpochybnitelný fakt, když následně odkazuje na důkazy, které obviněného ze spáchání trestné činnosti usvědčují. Jinak řečeno, soud nedospívá k závěru, že věří poškozené jen z toho důvodu, že obviněný je osobou trestanou, nýbrž odkazuje na konkrétní důkazy, které podporují výpověď poškozené, přičemž i hodnotí věrohodnost poškozené z pohledu obhajoby obviněného. Pokud obviněný dále zpochybňuje výpověď svědků K. a G., neboť se má jednat o údajné blízké přátele poškozené, tak jeho námitky jsou zcela nekonkrétní. Navíc je třeba zdůraznit, že z výpovědí svědků je zřejmé, že poškozená původně nechtěla ani věc oznámit z obav z obviněného, přičemž svědek G. znal poškozenou pouze 3 měsíce, takže jen stěží lze hovořit o blízkém přátelství.
Soud druhého stupně pak i hodnotil rozpory ve výpovědích svědka G., které považuje za nepodstatné, když odkazuje na odstup času a množství telefonátů, které svědek v uvedený den měl, když byl v práci. Pokud obviněný dále namítá, že soud druhého stupně vycházel z jeho neprocesní výpovědi, tak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá, tedy z protokolu není zřejmé, že by soud doplnil dokazování. Navíc je třeba konstatovat, že z protokolu o výpovědi obviněného z přípravného řízení vyplývá, že skutečně uvedl, že nabídku sexu měl učinit poškozené on (viz č. l. 74), zatímco u hlavního líčení již tvrdil, že sex mu nabídla sama (viz č. l. 332), kdy jeho výpovědi se i lišily v tom, jakou částku poškozené dlužil. Lze připustit, že soud druhého stupně se dopustil jisté nepřesnosti, když uváděl, že při první procesně použitelné výpovědi obviněný nemluvil o tom, že se jednalo o sex za peníze. Tato jistá drobná nepřesnost ovšem není takového rázu, že by měla vliv na věcnou správnost závěru soudů ohledně průběhu skutkového děje.
Ohledně námitky obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se jedná o zcela nekonkrétní námitku, když se lze toliko domnívat, že obviněný porušení tohoto práva v podstatě dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Pokud obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, lze mít za to, že podle jeho přesvědčení došlo k svévolnému hodnocení důkazu, takže v dané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, byť to obviněný výslovně nenamítá. V tomto směru je třeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy jsou skutkové závěry založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
O takovou situaci se v předmětné věci nejedná. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je zřejmé, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména s tím, že tyto považovaly za věrohodnou výpověď poškozené. Takto formulovanými námitkami obviněný, jak již bylo naznačeno, míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Lze konstatovat, že extrémní rozpor nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že soudy se při existenci různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, když je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová