ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.119.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 119/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 10 To 214/2016-581, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 28/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 T 28/2015-537, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále „tr. zákoník“/) a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 22. 5. 2013 v 15:20 hodin na silnici v 47,5 km, v katastru obce P., jako řidič osobního motorového vozidla VW Cady, s přívěsem Maro, porušil ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že při své jízdě ve směru M. – D. přejel s vozidlem do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem zn. Škoda Fabia Combi, s přívěsem Agados, řidiče R. Š., který utrpěl tříštivou zlomeninu dolní části těla IX. hrudního obratle, příčnou zlomeninu těla pravé stehenní kosti, otevřenou příčnou zlomeninu obou kostí předloktí vlevo s pravděpodobným poškozením v sousedství probíhajících nervů, zlomeniny IV. až VII. žebra vpravo, pohmoždění tkáně obou plic, u pravé plíce šlo o pohmoždění velkého rozsahu, zakrvácení pohrudniční dutiny vpravo, otřes mozku a odřeniny na celém povrchu těla, s celkovou dobou léčby v délce jednoho roku, a jeho na předním sedadle spolujedoucí L. V. utrpěla zlomeninu spodiny lební, puklinu klenby lební vpravo, mnohočetné zlomeniny kostry hrudníku, trhliny mezižeberní svaloviny oboustranně s komunikací s dutinou hrudní, mnohočetné zlomeniny kostry pánve, příčnou zlomeninu krčního obratle s otevřením míšního kanálu a další zranění, na jejichž následky na místě zemřela“. Za to byl obviněný podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil poškozeným: VZP ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, na náhradě škody částku 472.000 Kč, R. Š., bytem S., na náhradě škody částku 574.191.20 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč, „X“ *) , na náhradě škody částku 240.000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč, J. J., bytem P., na náhradě škody částku 266.206 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč, S. J., bytem P., na náhradě škody částku 240.000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč, a M. J., bytem P., na náhradě škody částku 175.000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, státní zástupkyně pak pouze do výroku o trestu. Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 10 To 214/2016-581, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil poškozeným: VZP ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, na náhradě škody částku 472.000 Kč, R. Š., bytem S., na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 674.191,20 Kč, „X“ *) , na náhradě nemajetkové újmy částku 340.000 Kč k rukám jejího zákonného zástupce R. Š., J. J., bytem P., na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 266.206 Kč, S. J., bytem P., na náhradě škody částku 240.000 Kč a M. J., bytem P., na náhradě škody částku 175.000 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 6. 2016 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v napadeném a nezměněném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn způsobem nerespektujícím zásadu volného hodnocení důkazů. Mezi provedenými důkazy a soudy dovozenými skutkovými zjištěními je podle jeho názoru dán tzv. extrémní rozpor, který odůvodňuje dovolací přezkum. V uvedené souvislosti dovolatel zmínil, že od počátku trestního řízení byla důkazní situace pro objektivní zjištění skutkového stavu věci poměrně složitá, když přímými svědky nehody byli pouze J. K. a M. R. On sám ani poškozený R. Š. si téměř na nic z toho, co se odehrálo před jejich srážkou, nepamatovali. Situace na místě nehody pak byla nepřehledná, policie ji dostatečně nezdokumentovala a nezajistila dostatečné množství stop, které by mohly umožnit objektivní a exaktní analýzu nehodového děje. Tím spíše bylo nutno přistoupit k osobnímu výslechu svědka K. před soudem namísto toho, aby byla pouze čtena jeho výpověď z přípravného řízení. Podmínky pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. podle dovolatele splněny nebyly. Dlouhodobá pracovní neschopnost svědka totiž ještě nevylučovala jeho schopnost účastnit se hlavního líčení. Jeho zdravotní stav si měl soud prvního stupně ověřit u ošetřujícího lékaře. Jednalo se o pochybení, které později nenapravil ani odvolací soud, ač tak učinit měl.
Dovolatel nesouhlasí ani se skutkovým a na něj navazujícím právním závěrem soudů, že se dopustil mimo jiné i přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nebylo totiž bez pochybností zjištěno, že jeho protiprávní jednání bylo výlučnou nebo hlavní příčinou úmrtí poškozené L. V., jestliže ta nebyla v okamžiku srážky obou vozidel téměř se stoprocentní jistotou připoutána bezpečnostním pásem. Přitom je obecně známo, že nepřipoutání se pásem může vést ke smrtelnému následku i při mnohem nižších rychlostech, než v jakých se srazili dovolatel a poškozený. Tato skutečnost proto mohla být zásadní příčinou její smrti.
Dovolatel dále zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, vypracovaného doc. Ing. Alešem Vémolou, Ph.D., pokud jde o určení střetové polohy obou vozidel a okolností, jež k jejich střetu vedly. Ty označil za vnitřně rozporné, vycházející ze zásadních pochybení, kdy znalec mylně uvedl konečnou polohu přívěsů obou vozidel, nesprávně označil směr vozidel při vzájemném střetu a chybně vyhodnotil tzv. rycí stopy označené v protokolu o silniční nehodě pod č. 8. Tyto závažné nedostatky zavdávaly příčinu k pochybnostem o kvalitě posudku, které podle názoru dovolatele nerozptýlil ani revizní znalecký posudek zpracovaný ČVUT. Soudy však tyto posudky hodnotily zcela nekriticky a závěry v nich obsažené v plné míře vzaly za podklad pro svá rozhodnutí. Na objektivní zjištění skutkového stavu věci tak zcela rezignovaly. Závěr odvolacího soudu, že se obviněný při jízdě nesoustředil, nevěnoval pozornost situaci v silničním provozu a právě proto způsobil dopravní nehodu, je za daných okolností pouze hypotetický a v tomto smyslu jde o ničím nepodloženou spekulaci.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil na to, že jeho obsahem jsou výhradně námitky, které pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. V uvedené souvislosti připomněl, že prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze úspěšně domáhat přezkumu správnosti hodnocení důkazů soudy ani opravy jimi vyvozených skutkových závěrů, jimiž je Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v zásadě vázán. Právě takovými výhradami, stojícími mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, však dovolatel odůvodnil své tvrzení o nesprávnosti právní kvalifikace vytýkaného jednání. Státní zástupce připustil, že vázanost Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obecných soudů není bezvýjimečná a lze do nich zasáhnout i v rámci řízení o dovolání. Jedná se o případy, kdy obecné soudy tzv. opomenou důkazy, užijí důkazů nezákonných nebo z provedených důkazů vyvodí skutkové závěry, které jsou v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Napadená rozhodnutí však podle státního zástupce takovými nedostatky zatížena nejsou. Skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy své závěry o průběhu nehodového děje a jeho příčinách také náležitě odůvodnily. Důvodně vycházely z výpovědi svědka K., znaleckého posudku z oboru dopravy zpracovaného znalcem doc. Ing. Alešem Vémolou, Ph.D., revizního znaleckého posudku fakulty dopravní ČVUT, a z části z výpovědi svědka R. Na jejich podkladě bylo prokázáno, že dopravní nehodu vyvolal právě dovolatel, který se dostatečně nevěnoval řízení a přejel do protisměru. V důsledku toho došlo ke střetu s vozidlem poškozených, jehož následkem byla těžká újma na zdraví u poškozeného R. Š. a smrt u poškozené L. V. Dovolatel tak porušil vedle několika obecných povinností řidiče vyplývajících z §4 a §5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) především povinnost vymezenou v §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle nějž se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Tuto povinnost je přitom namístě považovat za důležitou povinnost uloženou podle zákona, neboť typickým následkem jejího nerespektování jsou závažné dopravní nehody s mnohdy fatálními následky.
Porušení práva dovolatele na spravedlivý proces nelze podle státního zástupce spatřovat ani v tom, že v řízení před soudem byla toliko čtena výpověď svědka K. z přípravného řízení. Tento postup byl odůvodněn dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem svědka, kdy jeho výpovědi v přípravném řízení byl zároveň přítomen obhájce obviněného. Podmínky pro čtení výpovědi ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. tak splněny byly.
K námitce obviněného vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že k úmrtí poškozené L. V. došlo výhradně v příčinné souvislosti s jeho jednáním a jím zaviněnou dopravní nehodou. To, že poškozená pravděpodobně nebyla připoutána bezpečnostním pásem, na tom ničeho nemění, neboť s ohledem na nárazovou rychlost obou vozidel a okolnosti jejich masivního střetu by i v případě svého zabezpečení pásem utrpěla s vysokou pravděpodobností zranění neslučitelná se životem.
Své vyjádření tak státní zástupce uzavřel konstatováním, že obviněný byl s ohledem na skutkové okolnosti posuzovaného jednání uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zcela po právu. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 31. 1. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci vznesl výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování ve vztahu k vzniku, průběhu a okolnostem předmětné dopravní nehody a vůči způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části založil výlučně na zpochybnění jimi učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy částečně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy (k tomu přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud jim nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska ovšem soudy v projednávané trestní věci neporušily. Soud prvního stupně rozhodl o důkazních návrzích obviněného (dovolatele) v průběhu hlavního líčení dne 23. 2. 2015, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 527 a násl. předloženého spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, pak vyložil i na str. 6 odůvodnění svého meritorního rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko na str. 7 písemného vyhotovení rozsudku. To znamená, že k opomenutí důkazů soudy v kvalitě, která by opodstatňovala dovolací přezkum Nejvyšším soudem, v daném případě nedošlo.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze vyvozovat, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného založenou v podstatě na tom, že žádnou povinnost uloženou mu zákonem o silničním provozu neporušil a dopravní nehodu nezavinil, když to byl naopak poškozený R. Š., kdo přejel do protisměru a vjel mu tak do jízdního koridoru, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz část odůvodnění rozsudku na str. 4 až 6 shora). S prakticky totožnou procesní (skutkovou) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči obviněným zpochybňovaným podstatným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, rovněž on své úvahy v tomto směru na str. 6 až 10 písemného vyhotovení napadeného rozsudku rozvedl v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Stejně tak se vypořádal i s další ryze procesní námitkou obviněného, podle níž nebyly splněny podmínky pro přečtení výpovědi svědka J. K. z přípravného řízení před soudem postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a tento svědek měl být v hlavním líčení vyslechnut osobně. Zde především přiléhavě zdůraznil, že výslech svědka, který ve věci vypovídal po řádném (zákonném) poučení mimo jiné i o trestních následcích křivého obvinění nebo podání úmyslně nepravdivé výpovědi, proběhl za přímé účasti obhájce obviněného. Ten plně využil svého oprávnění aktivně vystupovat na obranu práv obviněného, když svědkovi sám položil řadu otázek a dostalo se mu vždy adekvátních odpovědí na ně. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně a že by proto rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze výhradami vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když zpochybnil existenci příčinného vztahu mezi jeho protiprávním jednáním, v jehož důsledku došlo k dopravní nehodě, na straně jedné a úmrtím poškozené L. V. na straně druhé. Dovolatel tedy namítl absenci kauzální souvislosti mezi jednáním a zákonem předpokládaným následkem (účinkem) jako jednoho ze znaků charakterizujících objektivní stránku daného trestného činu, s poukazem na zjištění soudu, že poškozená zřejmě nebyla v době srážky obou vozidel připoutána bezpečnostním pásem.
Nejvyšší soud však této jeho argumentaci nepřiznal opodstatnění.
Podle konstantní soudní judikatury bývá u nedbalostních trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou (§143 tr. zákoníku, §147 tr. zákoníku) každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal . Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku ( zásada gradace příčinné souvislosti ), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Jestliže při vzniku následku uvedeného v §143 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (např. i jednání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T 389).
Od výše rozvedených judikatorních východisek se soudy obou stupňů při rozhodování o vině dovolatele nijak neodchýlily. Skutečnost, že poškozená s vysokou mírou pravděpodobnosti nebyla v době srážky vozidel připoutána bezpečnostním pásem, soudy nepřehlédly, nicméně správně jí nepřikládaly dovolatelem přisuzovaný význam. Není pochyb o tom, že primární příčinou smrti poškozené byla právě dopravní nehoda, kterou způsobil dovolatel svým závažným řidičským pochybením, jež bylo zcela adekvátně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně povinnosti stanovené §11 odst. 1 zákona o silničním provozu); totiž tím, že při jízdě přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s osobním vozidlem, v němž poškozená cestovala. Ke srážce přitom došlo při rychlostech vozidel, které v součtu dosáhly hodnoty cca 150 km/h., kdy karoserie Škody Fabia, řízené svědkem (poškozeným) Š., byla masivním nárazem absolutně zdeformována právě na straně spolujezdce, kde seděla poškozená. Za daných okolností pak soudy důvodně vycházely také ze závěru znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Kulvajtové a MUDr. Hladíka, podle nichž by i v případě použití bezpečnostního pásu poškozená utrpěla zranění neslučitelná se životem. Jinými slovy, její neopatrnost, byť by se teoreticky (avšak v naprosto nepodstatné míře) mohla spolupodílet na vzniku škodlivého následku, zjevně nenabyla takového významu, aby zbavila dovolatele – i jen částečně – trestní odpovědnosti za jeho způsobení, jak se domáhal. Nad rámec uvedeného lze dodat, že při těchto skutkových zjištěních by nezakládalo nezodpovědné počínání poškozené ani rozumný důvod pro případné úvahy soudů o poměrném zkrácení jeho odpovědnosti za škodu v rovině občanskoprávní. Potud jako věcně správný obstojí i adhezní výrok napadeného rozsudku.
Protože dovolání obviněného M. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.