ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.139.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 139/2017-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 5 To 206/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 69/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 3 T 69/2015, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„1. dne 12. 9. 2013 okolo 14:41 hodin v P. 10, ul. N. V. h. č. ... (v areálu STK), R. V. v úmyslu se za úplatu vyhnout sankci zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, poskytl M. V. úplatek – finanční částku 70.000 Kč v hotovosti, kdy M. V. přislíbil předat blíže nezjištěnou částku blíže nezjištěné úřední osobě pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, která měla rozhodnout ve věci projednání správního řízení vedeného proti R. V. Magistrátem hl. m. Prahy, odborem dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení, pod spis. značkou S-MHMP 1122635/2013/Ber tak, že nebude R. V. za spáchaný přestupek uložena sankce zákazu činnosti a řidičský průkaz mu bude vrácen za 10 dnů od převzetí úplatku,
2. v blíže nezjištěné době okolo dne 7. 10. 2013 v P. 10, ul. N. V. h. č. ... (v areálu STK), žádal M. V. od J. ., úplatek ve výši 30.000 Kč za to, že M. V. zajistí u blíže nezjištěné úřední osoby pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, že se nebude konat správní řízení proti J. K., vedené Magistrátem hl. m. Prahy, odborem dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení, pod spis. značkou S-MHMP 1197884/2013/Hi, což však J. K. odmítl, neboť mu bylo zřejmé, že by se tímto jednáním mohl dopustit trestného činu,
3. dne 29. 11. 2013 okolo 8:57 hodin v P. 10, ul. N. V. h. č. ... (v areálu STK), R. V. v úmyslu se za úplatu vyhnout sankci zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, předal M. V. prostřednictvím nezjištěné osoby úplatek – finanční částku 50.000 Kč v hotovosti, kdy M. V. přislíbil předat blíže nezjištěnou částku blíže nezjištěné úřední osobě pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, která měla rozhodnout ve věci projednání správního řízení, které bylo oznámeno PČR, OHS Praha IV, pod č. j. KRPA-408658/PŘ-2013-001410 a následně sloučeno ke společnému řízení vedeného proti R. V. Magistrátem hl. m. Prahy, odborem dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení, pod spis. značkou S-MHMP 1122635/2013/Ber tak, že nebude R. V. za spáchaný přestupek uložena sankce zákazu činnosti“.
Za to byl podle §333 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, s denní sazbou 200 Kč, celkem 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. V.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 5 To 206/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně původně vydal zprošťující rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen pro nejasná a neúplná skutková zjištění a důvodné pochybnosti o správnosti hodnotící činnosti nalézacího soudu. Při nezměněné důkazní situaci nyní vydal soud prvního stupně rozsudek odsuzující. Oba rozsudky soudu prvního stupně jsou přitom svým rozsahem i obsahem srovnatelné a velmi podobné. Přestože odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytknul soudu prvního stupně vady odůvodnění rozsudku, rozhodnutí nezrušil, nýbrž sám hodnotil důkazy provedené v nalézacím řízení. Tím se podle obviněného dostal do rozporu s principem dvojinstančnosti a práva na spravedlivý proces, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015, nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1174/2009, III. ÚS 1538/2014, I. ÚS 1680/2013, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku a rozsudky Nevyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1045/99 a 32 Cdo 2948/2009. Obviněný dále namítl, že soudy dovodily skutkové závěry o spáchání přečinu podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v rámci dokazování. Soudy nevedly dokazování ve vztahu ke znaku využití vlivu svého nebo vlivu jiné osoby k působení na výkon pravomoci úřední osoby. Z dokazování nevyplynulo, že by se pracovníci příslušného správního orgánu s obviněným znali. Rovněž nebylo prokázáno naplnění znaku přijetí úplatku, když požadované finanční prostředky představovaly pouze odměnu za poskytnuté služby.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 5 To 206/2016, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je v rámci dovolacího řízení přípustný jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad přitom státní zástupkyně v trestní věci neshledala. Ze spáchání činu usvědčují obviněného zejména důkazy, které byly získány na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu a které byly doplněny o celou řadu důkazů dalších, a to jak svědeckých výpovědí, tak důkazů listinné povahy. Státní zástupkyně dále uvedla, že procesní postup při hodnocení důkazního stavu věci netrpí takovým zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, podle kterého rozhodoval soud prvního stupně pod určitým tlakem odvolací instance. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani důvodnosti námitky stran otázky, zda se přisouzené jednání vztahovalo k úplatku ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněný ve dvou případech převzal úplatek s příslibem jeho předání osobě zaměstnané na Magistrátu hlavního města Prahy, která měla rozhodnout ve správním řízení o přestupku, a v dalším případě žádal úplatek za to, že zajistí u blíže neztotožněné osoby zaměstnané na Magistrátu hlavního města Prahy, aby nebylo konáno správní řízení o přestupku. Ve věci nešlo o žádné poskytování služeb, ale částky byly poskytnuty za účelem majetkového obohacení dotčených osob. S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1019/2014, pak není rozhodné, zda obviněný jednal bez součinnosti s úřední osobou, která nebyla o úplatku ani informována.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státní zástupkyně podal obviněný repliku, v níž namítl procesní nepoužitelnost důkazů získaných na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu. Tři příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu evidované v dané věci jsou procesně vadné a nesplňují zákonné předpoklady stanovené v §88 trestního řádu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014, postrádají předmětné příkazy odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Obviněný dále zopakoval, že z dokazování vyplynulo, že příslušní zaměstnanci Magistrátu hlavního města Prahy obviněného neznají, nijak s ním nekomunikovaly a zejména nebyly jeho jednáním či jím samotným při svém rozhodování ovlivněny. Z dokazování rovněž není zřejmé, jakým „dotčeným osobám“ měly úplatky sloužit.
Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu odpovídajícím §2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy hodnotil v souladu s kritérii §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Toliko k návrhu obhajoby provedl ve veřejném zasedání některé další důkazy. Ve svém rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Podrobně se přitom věnoval i rozhodujícím pasážím telefonické komunikace obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pokud obviněný namítl, že nynější rozhodnutí nalézacího soudu je opačné od dřívějšího zprošťujícího rozsudku, který byl zrušen odvolacím soudem, jde o důsledek doplněného dokazování a zejména důsledný postup soudu prvního stupně v intencích §2 odst. 6 trestního řádu při hodnocení provedených důkazů. Odvolacímu soudu pak nelze vytýkat, že nezrušil i současné rozhodnutí nalézacího soudu, přestože shledal jisté vady jeho odůvodnění. Odvolací soud totiž neměl důvod ke zrušení napadeného rozsudku, pokud jen odstranil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku vyplývající z jeho vadného odůvodnění, a tento postup v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele o nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu, kterou navíc vznesl toliko až v replice k vyjádření státní zástupkyně. Jde o opakovanou námitku obviněného, se kterou se již podrobně vypořádat odvolací soud. Na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí lze přitom plně odkázat. Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že v označených příkazech (s výjimkou příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. V42-2/2014-Nt 5242/2014, který se věcně netýká trestné činnosti dovolatele) sice není podrobně zdůvodněno, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztíženo, nicméně zejména ve spojení s návrhem státního zástupce a podnětem policejního orgánu, které se této otázce podrobně věnují i s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti, lze i tuto podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v daném případě akceptovat, neboť její splnění je ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky dané fáze řízení zřejmé. Za tohoto stavu soudům nic nebránilo, aby svá rozhodnutí o takové odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu opřely.
Jako neopodstatněné shledal dovolací soud i námitky obviněného směřující k hmotněprávnímu posouzení skutku jako přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterých předmětné finanční prostředky ve skutečnosti nebyly úplatkem, ale odměnou za poskytnutou službu, a nebylo vedeno dokazování k prokázání znaku využití vlivu svého nebo vlivu jiné osoby k působení na výkon pravomoci úřední osoby. S výhradami k charakteru finančních prostředků se přesvědčivě vypořádal již nalézací soud na str. 5 svého rozhodnutí, když zejména s ohledem na obsah odposlechů telekomunikačního provozu, výši peněžních prostředků i tomu, že se mělo údajně jednat o předplacení služeb za případné spáchání dalšího přestupku v dopravě za situace, kdy nebyl znám výsledek předchozího řízení, uzavřel, že se nejednalo o žádnou odměnu. Za správný tak lze považovat závěr, že se jednalo o úplatek ve smyslu §334 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud obviněný dále namítl, že se s pracovníky příslušného správního orgánu vůbec neznal, a proto nemohl využít svůj vliv, pak lze připomenout, že přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil . Trestný čin je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby. Nevyžaduje se, aby pachatel u úřední osoby skutečně intervenoval. Jestliže by pachatel na výkon pravomoci úřední osoby skutečně působil, došlo by k dokončení trestného činu, což by bylo možno hodnotit jako okolnost zvyšující závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Skutečnost, že úřední osoba, jejíž pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informována, nemá vliv na trestnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky se nevyžaduje, aby skutečně došlo k ovlivnění úřední osoby, byť pachatel předpokládá, že se tak stane nebo již stalo. Ze skutkových zjištění je přitom zcela zřejmé, že šlo o vyřízení předmětné záležitosti minimálně za pomoci vlivu obviněného na úředníky magistrátu, které znal a s nimiž byl v kontaktu, jak je jasné ze záznamů odposlechnutých hovorů i ze samotného výsledku správního řízení.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu