ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1770.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1770/2016-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 79/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 47 T 1/2009, byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným za použití §2 odst. 1 trestního zákoníku ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. J., N. M., S. M., A. K., V. T., S. S. a J. B.
O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 79/2013 , jímž z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. J. L. a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a za to jej podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nároku na náhradu škody. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí odvolacího napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že závěr o jeho vině byl převzat i napadeným rozsudkem, aniž by skutkový stav byl podepřen jednoznačnými přímými důkazy či řetězcem důkazů nepřímých. Obviněný má za to, že je zde dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Soudy při rozhodování vycházely pouze z vlastních, pro vinu obviněného účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou ovšem v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů, jako jsou záznamy telekomunikačního provozu mezi obviněným a V. J., výpovědi jednotlivých svědků, zejména svědkyně Č. a S. či výpovědi obviněného samotného. Závěr, že on je chybějícím článkem mezi magistrátem a společností GAROK, je podle obviněného v rozporu s tím, že na zajištěném falsu předmětné faktury nebyly zjištěny ani jeho daktyloskopické otisky ani jeho DNA, a neodpovídají ani drátky použité sešívačky. Obviněný dále spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že pro právní kvalifikaci spáchání činu jako člen organizované skupiny absentuje znak subjektivní stránky – vědomosti o přináležení ke skupině pachatelů, když nebylo prokázáno, že by se s ostatními odsouzenými, vyjma V. J., znal. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný uvedl, že odvolací senát byl podjatý, když z formulace napadeného rozsudku o obstrukčním jednání obviněného ve vztahu ke zvolení nového obhájce je zřejmé, že byl odsouzen ještě dříve, než proběhlo veřejné zasedání o odvolání. Porušení práva na obhajobu konečně obviněný spatřuje i v tom, že byl v rámci odvolacího řízení uschopněn znaleckým posudkem znalce psychologa, že netrpí žádnou duševní poruchou ani chorobou, přestože jiný znalec přítomnost duševní poruchy konstatoval.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a tomuto soudu podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že ani jedna z námitek obviněného není podřaditelná pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož obviněný napadal výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Ve věci nejde ani o extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, když dovolatel navíc takové tvrzení nepodložil žádným konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, ale pouze polemizoval se skutkovými závěry soudů. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla již namítnuta v řízení před odvolacím soudem. Rozhodl o ní Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 9 To 79/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 19/2015. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu pak státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněné vzhledem k výše uvedenému.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný Ing. J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci, kterou doplnil v reakci na tvrzení obhajoby vztahující se k posouzení duševního stavu obviněného, a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To se týká i námitek obviněného ohledně absence subjektivní stránky ve vztahu ke znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny, které sice formuloval jako výhrady právní, ovšem opřel je pouze o vlastní skutková tvrzení odlišná od souvisejících skutkových závěrů soudů. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V projednávané věci obviněný námitku podjatosti členů senátu odvolacího soudu uplatnil. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o ní přitom již Nejvyšší soud ke stížnosti obviněného přezkoumal a rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 19/2015, o její neopodstatněnosti. Vzhledem k obecnému charakteru dovolací námitky lze s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 40/2012, pouze obecně zopakovat, že obviněný se zřejmě mylně domnívá, že nestrannost soudce by měla spočívat v tom, že si názor na projednávanou věc utvoří až těsně před samotným rozhodnutím, poté, co se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy. To samozřejmě není možné, neboť utváření názoru se u soudce, stejně jako u každého jiného člověka, děje postupně. Podstatná je schopnost utvářející se názor pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat. Dovolací námitka obviněného proto nemohla být shledána opodstatněnou.
Obviněný dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , jehož existenci dovozoval z existence vad zakládajících důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Nejvyšší soud ovšem takové vady neshledal a námitky obviněného k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu považoval za zjevně neopodstatněné. Proto nemohl být v dané věci naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu